Klimatické podmínky Průhonic: Charakteristika a vlivy

Podnebí představuje dlouhodobý charakteristický režim počasí určovaný energetickou bilancí, cykly v ovzduší a světovém oceánu a vlastnostmi zemského povrchu. Zaznamenané změny podnebí nejsou důsledkem pouze přirozených procesů. Většina pozorovaného zvýšení globálních průměrných teplot od poloviny 20. století je podle názoru Mezivládního panelu pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC) s pravděpodobností vyšší než 90 % důsledkem nárůstu obsahu skleníkových plynů v ovzduší, k němuž přispívá i člověk.

Jinak řečeno, emise skleníkových plynů jsou podle části odborníků pravděpodobně hlavní příčinou dosavadní globální změny podnebí. Ačkoliv se ekosystémy v minulosti přizpůsobovaly měnícím se podmínkám prostředí, současná rychlost a rozsah změn globálního ekosystému (biosféry) nemají v zaznamenaných dějinách lidstva obdoby. Podle některých názorů bude změna podnebí s velkou pravděpodobností nevratná ještě tisíc let poté, co se podaří zastavit emise oxidu uhličitého. Zdá se, že změna podnebí již není lineární, ale že se zrychluje.

Měli bychom proto počítat s tím, že bude dynamičtější, než jsme dosud předpokládali. Obecně přitom platí, že čím rychleji ke klimatickým změnám dochází, tím bývá jejich dopad na lidskou kulturu a ekosystémy větší. Přestože biosféra představuje složitou a přitom vysoce dynamickou soustavu s přehršlí přímých a zpětných vazeb mezi jednotlivými prvky, je zřejmé, že změna podnebí ovlivní biologickou rozmanitost na jejích třech základních úrovních (geny/jedinci, populace/druhy, společenstva/ekosystémy/krajina).

Podle závěrů rozsáhlého projektu Hodnocení ekosystémů na začátku tisíciletí (Millennium Ecosystem Assessment, MA) se do konce 21. století stane změna podnebí nejdůležitějším činitelem působícím na biodiverzitu. Na druhé straně odpovídající péče o biodiverzitu může dopady klimatických změn na fungování ekosystémů a lidskou společnost do určité míry zmírnit a napomoci lidské civilizaci se jim přizpůsobit. Problematice vzájemných vazeb mezi biologickou rozmanitostí a změnami podnebí se věnují specializované monografie a zprávy. Nicméně hned v úvodu připomeňme, že i přes značný rozvoj vědeckých poznatků o uvedené problematice musíme v řadě případů stále počítat s velkou neurčitostí.

Probíhající změna podnebí již v současnosti ovlivňuje nezanedbatelným způsobem biologickou rozmanitost na všech třech výše zmiňovaných úrovních, fungování ekosystémů a podmínky pro kvalitní život lidí. Dnes už tisíce publikací přibližují vliv klimatických změn na celou škálu taxonů, ekosystémů, hospodářských odvětví a společenských struktur. Zranitelnost druhů, biotopů a ekosystémů je důsledkem kombinace vlastností jednotlivých druhů, stupně vystavení prostředí změnám a schopnosti se uvedeným změnám přizpůsobit.

Čtěte také: Emise a Volvo Průhonice

Změny podnebí zřídkakdy působí na biodiverzitu odděleně, ale vždy současně s jinými činiteli, především spolu s využíváním území a jeho změnami, invazními nepůvodními druhy a požáry. Změny využívání území a s nimi související rozpad, poškozování a úbytek biotopů představují v současnosti v celosvětovém měřítku pro biodiverzitu největší hrozbu. Změna podnebí s velkou pravděpodobností urychlí šíření invazních druhů. Proto je důležité uvažovat o dopadech změn podnebí v souvislosti s ostatními činiteli a jejich přímým vlivem na biologickou rozmanitost (synergický efekt).

Dopady na druhy

Na suchozemské organismy působí nejvíce teplota prostředí, množství a sezonní rozložení srážek, na vodní organismy kromě teploty také pH vodního prostředí. Zaznamenané dopady klimatické změny na druhy se týkají zejména následujících aspektů:

• Změny rozšíření: Areály rozšíření řady druhů se posouvají severněji a do vyšších nadmořských výšek. Některé druhy sice ustupují z teplejších oblastí, ale jejich areál se nikam nerozšiřuje. Posuny areálu byly zatím zkoumány především v mírném pásu, kde jsou k dispozici dlouhodobé záznamy.
• Průběh životního cyklu: Změny v načasování přírodních událostí dokumentují tisíce studií a mohou naznačovat přirozené přizpůsobování se jednotlivých druhů klimatickým změnám. Nedávno provedená analýza došla k závěru, že celkově 62 % pozorované proměnlivosti načasování fází životního cyklu organismů z různých taxonů může vysvětlit změna podnebí.
• Demografické změny: Změny, jako je přežívání a množivost, které se opětovně promítají do snižování početnosti populací, zejména u severských a horských druhů.
• Vztahy mezi druhy: Narůstá počet důkazů, že klimatické změny narušují vztahy mezi jednotlivé druhy, jako je konkurence, predace, symbióza, parazitismus a mutualismus. Změnou podnebí budou pravděpodobně nejvíce zasaženy mezidruhové vztahy zahrnující dvě nebo více potravních skupin, jako jsou vazby mezi rostlinami a býložravci, rostlinami a opylovači a mezi hostiteli a parazity.
• Rozsah a rychlost fotosyntézy: Reakce na zvyšující se obsah CO2 v atmosféře a na ukládání dusíku v prostředí - nejen modely, ale i některá pozorování naznačují, že se celková hrubá primární produkce (GPP) v některých částech světa zvyšuje, nicméně v jiných klesá. V určitých oblastech upřednostňuje koncentrace CO2 rychle rostoucí rostlinné druhy, čímž dochází ke změnám složení rostlinných společenstev (fytocenóz).
• Přímá ztráta biotopu: Zvyšování mořské hladiny, častěji se vyskytující požáry, ústup ledovců a přímé oteplení určitých biotopů s sebou přinášejí úbytek až úplné vymizení prostředí upřednostňovaného určitými druhy nebo společenstvy.

Druhy mají tři možnosti, jak na změnu podnebí reagovat: Změnou lokalit osídlených v rámci areálu rozšíření, kupř. šířením do vyšší nadmořské výšky, nebo mimo něj, např. posunem celého areálu rozšíření směrem k pólům. Také v minulosti vyvolala změna podnebí rozsáhlou migraci organismů a reorganizaci ekosystémů a celých biomů. Nicméně tyto změny probíhaly v krajině, která nebyla rozčleněna do řady nezřídka navzájem izolovaných plošek různých biotopů a tvořilo ji člověkem neovlivněné přírodní prostředí.

Mezi organismy, na které změna podnebí dopadne nejvíce, řadíme druhy už dnes ve zvýšené míře ohrožené vyhynutím nebo vyhubením, druhy přirozeně vzácné, endemické, zejména vysokohorské druhy, některé stěhovavé druhy, druhy s omezenou schopností šířit se prostředím a dlouhověké, pomalu dospívající druhy. Podle ní patří mezi nejvíce ohrožené druhy organismy se specifickými nároky na prostředí, omezenou schopností snášet během svého života změny prostředí a šířit se do nových vhodnějších biotopů.

Protože druhy většinou nevystupují v ekosystémech izolovaně, ale jako funkční/ekologické skupiny neboli gildy, ohroženy budou i takové, které závisejí na jiných, zranitelnějších druzích, kupř. dravec na kořisti citlivé ke změnám. Studie IUCN vyhodnotila celkem 9 856 druhů ptáků, 6 222 druhů obojživelníků a 799 druhů teplomilných korálů. Ukazuje se, že 35 % druhů ptáků, 52 % druhů obojživelníků a 71 % druhů teplomilných korálů je náchylných ke změnám podnebí.

Čtěte také: Průhonice a snížení frekvence svozu odpadu

Situaci navíc zhoršuje skutečnost, že 70-80 % těchto vnímavých druhů je již dnes podle kritérií IUCN pro zařazování druhů do červených seznamů v celosvětovém měřítku ohroženo vyhubením nebo vyhynutím. Zdá se že v minulosti vedly ke vzniku nových druhů přizpůsobených změněným nebo stále se měnícím podmínkám pouze trendy v podnebí trvající déle než 100 000 let.

Některé druhy vyhynou. Četné druhy se účinně přizpůsobily specifickým klimatickým podmínkám a v případě jejich náhlé změny na ni nestačí reagovat a vyhynou. Ještě nedávno se přepisovalo z učebnice do učebnice, že zatím neznáme žádný druh suchozemské fauny nebo flóry, který by v nedávné době zcela vymizel právě v důsledku změny podnebí. Dnes víme, že viditelné změny v rozložení srážek v průběhu roku negativně ovlivňují mj. žáby obývající pralesy ve Střední a Jižní Americe do té míry, že ropucha zlatá (Bufo periglens), osídlující pouze určitý horský zalesněný hřeben v Kostarice, vyhynula úplně.

Thomas et al.(2004) se pokusili vyhodnotit nebezpečí hrozící planě rostoucím rostlinám a volně žijícím živočichům vybraných taxonů v modelových oblastech tvořících přibližně pětinu zemské souše. Jestliže by změna podnebí pokračovala do roku 2050 v rozsahu odhadovaném IPCC v roce 2001, potom by pravděpodobně bylo předurčeno k zániku 15-37 % sledovaných druhů, a to i bez vlivu ostatních ohrožujících činitelů. Důležitější než vlastní čísla je zjištění, že bez ohledu na to, kolik druhů je v současnosti skutečně ohroženo vyhubením nebo vyhynutím, tento podíl se velmi rychle zvýší, pokud by nastaly extrémnější scénáře změny podnebí.

Vliv městského prostředí

Současné životní prostředí měst je stále méně příznivé pro růst rostlin. Půdní poměry, mezoklima i mikroklima měst nebo jeho částí výrazným způsobem negativně ovlivňuje dlouhodobý růst a vývoj rostlin. Města pokrývající asi pět procent povrchu Země jsou stavěna s primárním posláním umožnit přežívání lidí, nikoli stromů či jiné kategorie rostlin a vegetace. Pro pěstování užitkových rostlin nebo zachování cenné vegetace slouží v krajině pole, plantáže, lesy nebo vymezená chráněná přírodní území.

Potřeba pěstování rostlin v městském prostředí, značně odlišném od optimálních podmínek prostředí, ke kterým se dané druhy rostlin během vývoje přizpůsobily, je zdůvodňována estetickými účinky zeleně a plněním funkce mírnit zhoršení kvality složek prostředí způsobené velkoplošnou urbanizací krajiny. Je zřejmé, že pěstování a péče o dřeviny ve specifických podmínkách městských aglomerací, které jsou odlišné od ekologických podmínek okolní krajiny často až na okrajích intenzit ekologických faktorů daným druhem dřeviny tolerovaných (pesimum), bývá značně nákladné. Přesto vysázené stromy v městských ulicích obyčejně přežívají jen několik let až několik málo desetiletí.

Čtěte také: Průhonice: Ekologie a invazní rostliny

Uliční „půdy“ jsou umělé substráty převážně tvořené pískem, stavební sutí a odpady s malým podílem humusu, obyčejně pod jedno procento. Nepotřebný materiál z předchozí zástavby byl často v ulicích navršen v mohutných tloušťkách. Uliční povrch je zpevněn (dlažba, asfalt), takže zasakování dešťové vody do půdy nebo výpar vody z půdy jsou znemožněny. Trvalé zpevnění půdního povrchu brání výparu vody z půdy a častý únik vody z vodovodního potrubí způsobuje trvalé zvýšení vlhkosti půdy pod zakrytým povrchem ulice. Utužení půdy snižuje nekapilární pórovitost půdy a nedostatek vzduchu v půdě ca pod 12 procent objemu vyvolává poškozování a odumírání kořenů stromů.

V zimním období se k odstraňování sněhu v ulicích užívá chlorid sodný. Sůl působí nepříznivě na uliční stromy přímým kontaktem (například popálení pupenů) a prostřednictvím půdy, kam zasakuje stékající nebo rozstřikovaná slaná voda. Působením soli dochází k vytěsnění půdních živin (draslík, vápník, hořčík a jiné), půdní agregáty se začnou rozpadat vlivem kladného povrchového náboje (Na+) a tím dojde ke ztrátě půdní struktury a ještě více se sníží objem půdního vzduchu.

Z uliční půdy chudé na základní živiny proniká do stromu kořeny především sodík a chlor, přičemž posledně jmenovaný je pro běžné rostliny značně toxický a vyvolává již začátkem léta okrajové listové nekrózy listů k soli citlivých druhů uličních stromů. Sodík adsorbovaný ze zimního solení, báze uvolňované ze stavební sutě jako půdního substrátu a vymývání vápníku z omítek domů způsobují alkalickou aktivní půdní reakci (pH = 7,5-8,2), což může ztěžovat příjem některých živin z půdy.

Uliční půdy jsou znečištěny i toxickými kovy, ropnými deriváty a dalšími znečišťujícími látkami uvolňovanými z automobilové dopravy, korozí kovových materiálů staveb a z dalších emisních zdrojů. Na některých místech dochází k ovlivnění půd stromových mís účinky psích exkrementů. Odlišné fyzikální a chemické vlastnosti uličních půd, zamezení koloběhu látek a zvýšené vstupy živočišných odpadů vedou v uličních půdách ke změnám ve složení půdních mikroorganismů.

Na rozdíl od lesnaté krajiny došlo ve městě k odstranění vegetace, zpevnění půdy a nahromadění stavebních materiálů, které mají velmi odlišné fyzikální vlastnosti od živé rostlinné biomasy. Velké množství dopadajícího slunečního záření je ve městě přeměněno v teplo, které se hromadí v mase stavebního materiálu (velká tepelná kapacita), vyzařované tepelné záření se odráží zpět od protějších budov a pomalou cirkulací vzduchu se udržuje ohřívaný vzduch ve městě. Značné množství vzduchu ohřívají i domácí a průmyslová topeniště, motory automobilů a dokonce i samotní obyvatelé města.

Vyšší příjem sluneční radiace, akumulace tepla stavebními materiály a uvolnění tepla z dalších zdrojů ohřívají vzduch ve městě na vyšší teplotu než v okolí města za vzniku jevu později zvaného „městský tepelný ostrov“. Průměrná roční teplota vzduchu (dva metry nad zemí v meteorologické budce) je v evropském velkoměstském prostředí asi o 1-2 °C a v zimě o 2-3 °C vyšší než v okolní krajině. Zvýšení teploty vzduchu závisí na velikosti města (počet obyvatel nebo rozloha zástavby), typu zástavby (výškové budovy teplotní rozdíl zvyšují) a na aktuální meteorologické situaci.

Relativně rychlá změna mezoklimatických charakteristik urbanizované krajiny mimo toleranční meze druhů stromů neumožňuje jejich adaptaci nebo selekci odolných potomků tolerantních nebo odolných k extrémnějším klimatickým podmínkám. Zesílení intenzit mezoklimatických charakteristik ve městech může zapříčinit poškozování nebo odumírání stávajících stromů. Na druhé straně vytváření teplejšího a aridnějšího mezoklimatu umožňuje ve městech pěstování a přežívání druhů dřevin rozšířených v teplejších a sušších klimatických oblastech.

V rámci mezoklimatu města ovlivňují konkrétní stanovištní podmínky ulic (šířka ulice, výška zástavby, orientace osy ulice ke světovým stranám, způsob zpevnění povrchu, intenzita dopravy a podobně) radiační poměry a lokální tepelnou bilanci. Hlavní funkce uličních stromů spočívá ve snižování radiační teploty (poskytování stínu) během slunných letních dní.

Technická opatření zaváděná ke snížení nepříznivých dopadů městského prostředí na uliční stromy a častá obměna odumírajících stromů představují náklady na dodatkové energie nutné pro udržování městské zeleně v uměle vytvořeném urbánním prostředí. Za tuto cenu zlepšuje městská zeleň, zvláště vzrostlé stromy, kvalitu životního prostředí měst.

Geomorfologická a klimatická charakteristika modelového území

Modelové území příměstské krajiny velkoměsta na jihovýchodním okraji Prahy a jihovýchodně od Prahy leží v širším vymezení na rozhraní na dvou rozdílných geomorfologických jednotek: severní část na okraji Prahy zaujímá Poberounská podprovincie (V), reprezentovaná zde geomorfologickým celkem VA-2 Pražská plošina, podcelkem VA-2A Říčanská plošina a okrskem VA-2A-2 Uhříněveská plošina. Jižní a východní část patří k podprovincii Česko-moravské (II), geomorfologické oblasti IIA Středočeská pahorkatina, geomorfologickém celku IIa-1 Benešovská pahorkatina, podcelku IIA-1A Dobříšská pahorkatina, která se dále člení na řadu menších okrsků a podokrsků. Obě podprovincie jsou od sebe odděleny zřetelným terénním stupněm, kterým se Středočeská pahorkatina směrem k jihu zvedá nad Pražskou plošinou.

Jádrové území na okraji Prahy leží v klimatické oblasti teplé, podle staršího Quittova členění v klimatické oblasti mírně teplé MT10. Průměrná roční teplota se pohybuje v rozmezí 8-9°C. Průměrný roční úhrn srážek dosahuje 550-600 mm. Území leží ve fytogeografickém obvodu České mezofytikum, fytogeografický okres 64 Říčanská plošina.

V současném využití krajiny Pražské plošiny převládá orná půda, která ale ustupuje v okolí Prahy nové urbánní a suburbánní zástavbě. Lesní porosty mají velmi malé rozšíření, malé plochy převážně listnatých lesíků a křovinatých porostů se vyskytují jen fragmentárně na údolních svazích nebo podél potoků. Území Dobříšské pahorkatiny na jižním a jihozápadním okraji širšího zájmového území je mnohem lesnatější a výrazně méně zastavěné.

Modelové území příměstská krajiny Prahy leží na východním a jihovýchodním okraji hlavního města. Jedná se původně o intenzivně zemědělsky využívanou krajinu v zázemí Prahy, která prošla zejména v posledních letech významnou proměnou spojenou se suburbanizace, rozsáhlou výstavbou skladovacích, výrobních i obchodních areálů a dopravních koridorů doprovázenou rozsáhlými zábory zemědělské půdy.

Charakteristika ORP Říčany a Černošice

ORP v centrální části Středočeského kraje v okrese Praha-východ na Pražské plošině a v Benešovské pahorkatině v povodí Sázavy a Rokytky, na severu sousedí s ORP Brandýs n. Labem a Český Brod, na východě s ORP Kolín a Kutná Hora, na jihu s ORP Benešov a na západě s ORP Černošice a s hlavním městem Prahou. Rozloha je 377 km2, počet obyvatel k 1. 1. 2017 67 576 (k 1. 1. 2012 56 296), hustota zalidnění činí 179 obyv./km2. Vysoký migrační přírůstek a nízký průměrný věk (38 let v roce 2017) je způsobený stěhováním převážně mladých rodin do obcí v zázemí Prahy a následně roste i přirozený přírůstek.

Správní obvod obce s rozšířenou působností Černošice leží v centrální části Středočeského kraje v okrese Praha-západ na Pražské plošině a v Benešovské pahorkatině na okraji Brdské vrchoviny (Cukrák 411 m n. m.) v povodí Vltavy a Berounky, sousedí na severu s hlavním městem Prahou a s ORP Brandýs nad Labem, na západě s ORP Kralupy n. Vltavou, Kladno a Beroun, na jihu s ORP Dobříš a Benešov a na východě s ORP Říčany. Rozloha činí 580 km2, počet obyvatel k 1. 1. 2017 140 208 (k 1. 1. 2012 to bylo 120 990), hustota zalidnění činí 242 obyv./km2, jedna z nejvyšších v kraji.

Dendrologická zahrada Průhonice

Z hlediska českého geomorfologického členění se Dendrologická zahrada nachází na území Uhříněveské plošiny, která je jedním z okrsků Říčanské plošiny. Průhonice patří k mírně teplému a mírně suchému klimatickému okrsku s převážně mírnou zimou, který náleží do mírně teplé klimatické oblasti. Tento klimatický typ lze charakterizovat jako mírně humidní (vlhký) s výraznou, nikoliv příliš chladnou zimou, vykazující rysy přechodu k mírně aridní (suché) zóně s horkými léty a mírně chladnými zimami.

Průměrné roční teploty kolísají okolo 8,5 °C, dosahují však poměrně značných výkyvů. Za tuhých zim klesají až k -25 °C, zatímco v nejteplejších letních měsících dosahují přes 35 °C. Průměrné roční srážky kolísají okolo 570 mm. V suchých letech klesají na 400 mm; ve vlhčích dosahují 700 mm i více. Dendrologická zahrada leží v povodí potoka Botiče, který spadá do povodí Vltavy.

Podle geologické mapy Prahy tvoří geologický podklad areálu zahrady břidlice, droby s vložkami slepenců, silicity, prachovce a spility proterozoického stáří. Mezi půdami převládá hnědozem modální, v menší míře je zastoupena hnědozem oglejená. Poměrně menší plochu, zejména při hraně údolí Botiče, zaujímá kambizem modální. Převládající hnědozemě se řadí mezi zemědělsky velice hodnotné půdy.

Vegetační kryt doznal oproti přirozenému stavu výrazných změn. Převážná část území byla přeměněna na intenzivně využívanou ornou půdu. Podle rekonstrukční mapy potenciální přirozené vegetace bylo území dnešní Dendrologické zahrady před příchodem člověka porostlé lipovou doubravou, která patří mezi rostlinná společenstva dubohabrových hájů.

tags: #pruhonice #klimaticke #podmínky #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce výběrem dalekohledu pro ornitology
• Definice mravního ohrožení mládeže
• Vzdělávání v mateřské škole
• Obec a příroda v souladu
• Environmentální faktory ve vinařství