Katastrofa Znečištění Vody: Příklady a Dopady

Vltavská kaskáda, stavěná po vzoru sovětských přehrad, rozhodně patří k nejviditelnějším zásahům člověka do krajiny. Je těžké soudit, zda měla větší estetickou hodnotu divoká a nespoutaná Vltava s rybárnami, osadami, mlýny, voraři, lososy či úhoři, nebo pohádkově vykroužené skalnaté podkovy Slapské či Orlické nádrže. Zatímco v Rusku mají řek bezpočet, údolí tepny naší země bylo jen jedno jediné.

Na rok 2023 je u břehů Velké Británie v Severním moři naplánováno zahájení stavby projektu Dogger Bank, největší mořské větrné elektrárny. Dokončení její první části je zamýšleno v roce 2026. Využití větrné energie je v Česku zatím méně rozšířené než v sousedních státech.

Zemědělská půda vs. Ochrana zemědělského půdního fondu má mnoho podob, přesto každý den přicházíme v přepočtu o několik fotbalových hřišť půdy. Poplatky za vynětí z půdního fondu jsou podle Daniela Vondrouše nejúčinnějším nástrojem její ochrany. Je to tržní nástroj, který nutí investora rozmyslet se, jestli opravdu potřebuje tak velký kus zemědělské půdy, nebo zda nemůže svůj projekt realizovat v již zastavěném území, např. na brownfieldech. Vondrouš zároveň porovnává laxní přístup českého státu s praxí v zahraničí.

45 % půdy je v České republice ohroženo vodní erozí. Nejohroženější jsou svažité pozemky oseté širokořádkovými plodinami. Na jihovýchodní Moravě je téměř na polovině pozemků s nejkvalitnější půdou tato vrstva odplavena.

Povodně představují jeden druh přírodní katastrofy. V historii se vodní toky vylévaly ze svých koryt v pravidelných a předpokládaných obdobích, obvykle po jarním tání sněhu. Z daných důvodů nebyla území, zalitá vodou, zastavována naopak zde byl ponechán prostor pro luka, která byla schopna část vody absorbovat. Luka se povodněmi zúrodňovala.

Čtěte také: Šumava: Kůrovcová kalamita a její dopady

Bohužel i v daleké historii se riziko povodní značně podceňovalo, a hlavně ve městě se z ekonomických důvodů stavělo v těsné blízkosti vodních toků. Zásahy lidstva do rázu krajiny, změny koryt vodních toků, nedostatečná údržba vodních toků a přijímaná bezpečnostní opatření způsobují zaplavování jiných území, než bývalo obvyklé. Podaří-lí se zachránit jedno město, je zvýšena hladina vodního toku, a to se projeví v jiné oblasti, popř. razantnějším způsobem.

Povodně a podzemní voda

Zajímavým elementem, se kterým odborníci ani obyvatelé příliš nepočítali, byla zvýšená hladina podzemních vod. Z fyzikálního hlediska o rovnoměrném hydrostatickém tlaku vyplývá, že podzemní vody tendují k dosažení stejné hladiny jako voda ve vodních tocích. Podzemní voda se tím pádem mohla projevit i v oblastech, kde není prvoplánově předpokládáno zaplavení vodou z říčního toku, a s ohledem na enormní množství srážek se tak stalo i v oblastech, kde lidská paměť posledních tří čtyř generací obdobnou záležitost nezaznamenala. Ale to pouze na okraj ke škodám obyčejných obyvatelů, která jim nemohla být uhrazena ani z pojištění majetku, neboť dané riziko je často vyloučeno z krytých rizik. Naopak krytí rizika povodně a záplav zahrnuto je.

Riziko spojené s podzemní vodou není bohužel příliš medializované, přestože může stát za vznikem škod stejného či vyššího rozsahu, než by způsobila voda z vodních toků. A přesto zastává podzemní voda v období povodní významnou úlohu. Následující odstavce se budou věnovat vybraným charakteristikám podzemních vod a v souvislosti s tím zmíní teoretické následky působení podzemních vod. Které budou rozpracovány na příkladech škod v Praze při povodních z roku 2002.

Podzemní voda bývá vnímána laickou veřejností jako veškerá voda pod povrchem. Většinově zastávají názor, že podzemní voda je do té úrovně, kdy veškeré dutiny jsou zaplaveny vodou (nikoli také vzduchem). Voda těsně pod povrchem a ani půdní vlhkost tak není započítávána do zásoby podzemních vod. V běžné řeči se pak setkáváme s nepřesným názvoslovím, používaným dříve i v odborných kruzích, tzv.

Význam podzemních vod si mnohdy ani neuvědomujeme. Vnímáme její existenci, pokud ji můžeme čerpat pro vlastní účely, a naopak s nelibostí hodnotíme podmáčené sklepní prostory. Již si nepřipouštíme její využití v rámci hospodářské činnosti většího rozsahu, ani její nezbytnost pro fungování ekosystémů v naší kotlině. Ve stylu považovat si něčeho teprve, když se nám toho nedostává, se pozornost veřejnosti k podzemním vodám stáčí až v období sucha.

Čtěte také: Asie a ekologické katastrofy

Průzkumy prostřednictvím vrtů dále určily, že jen 1/3 území ČR obsahuje zásobu podzemní vody v tzv. hlubokých zvodních, jak je patrno z obrázku č. 1. Stav podzemních vod a vydatnost nadzemních pramenů sleduje i Český hydrometeorologický ústav. Ve své Roční zprávě o hydrometeorologické situaci v České republice 2016 hodnotí změnu hladin v mělkých i hlubokých vrtech a vydatnost pramenů v jednotlivých měsících a v jednotlivých teritorií.

Neopominutelnou charakteristikou podzemní vody je její čistota a minerální bohatost, což je ovlivněno filtrací skrze jednotlivé horniny. Horniny podporují kvalitu vody i skrze stálou teplotu. Svojí strukturou zabraňují přímému znečištění, které znemožňuje následné využití. naše území je plné opuštěných důlních děl, s nimi i odvalů a výsypek. kyselé deště rozpouštějí karbonáty v půdě i horninách a zvyšují tvrdost vody.

Ke kontaminaci dochází v případě nadměrného vzestupu hladiny podzemní vody, a to obvykle v důsledku omezení nebo zastavení jejího čerpání, tedy i v případě výrazných přívalových srážek a povodní. Otázka kontaminace spodních vod však nebývá jediná sledovaná oblast. Významnou úlohu hraje spodní voda i ve stavebnictví, kde je nezbytné znát hydrogeologické podloží, pravděpodobnost přílivu srážek z tání sněhu, pravděpodobnost záplav a povodní, či přítoku podzemní vody ze sousedního území.

Působení podzemních vod se projevuje především v izolační a statické konstrukci objektu. Soli rozpuštěné ve vodě (sírany, dusičnany a chloridy) se usazují v omítce a zmenšují průměr pórů stavebních materiálů, což usnadňuje následující proces vázání vody. Snižují se tak tepelně izolační vlastnosti zdiva, podporuje se růst plísní a tedy další narušování materiálu.

V mapách uvedených výše vztahujících se k současnosti je znázorněn úbytek podzemních vod v severních Čechách. přiříční režim, který se vyskytuje podél vodních toků (např. V Praze způsobila podzemní voda značné škody, nejen vysloveně materiální. Hypoteticky mohla narušit statiku historických staveb na nábřeží řeky Vltavy. Značný dopad měla na poškození movitých věcí kulturní a historické hodnoty, jež nejsou ničím nahraditelné. Podzemní voda se zcela nevyhnula pražskému metru.

Čtěte také: Prevence ekologických katastrof

Mezi instituce postižené podzemní vodou náleží i Městská knihovna v Praze a Národní knihovna v Praze v Klementinu. Národní knihovna v Praze, přes svůj perfektní krizový plán proti záplavám povrchové vody, zažila zatopení dvou podzemních pater budovy do výše 1,5 m. V prostorách byly uloženy rezervní fondy k doplňování menší hodnoty a důležité technické vybavení. Městská knihovna však měla v postižených prostorách uloženy důležité archivní materiály. Celkově se odhaduje osm set tisíc poničených svazků ze všech knihoven.

Příkladem škod způsobených podzemních vod lze spatřovat i v případě židovských památek. V Pinkasově synagoze (založena 1535) na Starém městě podzemní voda stoupla do výše 1,5 m hlavní lodě a poškodila ručně psané nápisy obětí ŠOA v Čechách a na Moravě. Taktéž poničila původní architektonické prvky, například řečniště.

Prevence škod způsobených podzemní vodou

Jak předcházet vzniku škod v důsledku působení podzemních vod? V první fázi se jedná o hydroizolační zajištění objektu, tedy kombinaci správného stavebního materiálu a různých izolačních fólií či pásů, aby se zamezilo průsaku vody do stavby. Odborníci však polemizují, zda stejných výsledků nezískají prostřednictvím tzv. bílé vany (železobetonové konstrukce) za současně nižších nákladů.

Řešením se může jevit stavební úprava v podobě pilotů, na kterých bude vystavěna samotná budova. Nejvíce diskutovatelným tématem zůstává úprava okolního pozemku stavby, kdy je cílem snížení hladiny podzemní vody. Může se jednat o kanalizační sítě, různé formy drenáží, stavby studen či vrtání tzv. odlehčovacích vrtů. Nepříznivým jevem se může zdát betonování vnějších ploch, aby se voda odvedla od objektu.

Povodně z roku 2002 způsobily značné škody a současně poukázaly na celou řadu nedostatků v rámci krizového řízení některých institucí. Stejný osud potkalo i hlavní město Prahy, kdy se Vltava vylila ze svého koryta a postihla 30 městských částí. Ve většině případů se nepočítalo s elementem podzemní vody, jejíž množství bylo v lokalitě Prahy podpořeno atmosférickými srážkami a souviselo s hydro-statických tlakem vod říčních toků, kdy se vyrovnává hladina podzemní vody a vody v řece. Tento efekt se projevil stoupnutím vodní hladiny, která má neblahé důsledky.

Text upozornil na význam podzemní vody a na význam potenciálních škod způsobených podzemní vodou při povodní.

Únik toxických látek do řeky Bečvy

Na přelomu léta a podzimu 2020 došlo k jedné z nejvážnějších ekologických katastrof v České republice. Způsobilo ji pravděpodobně několik úniků toxických látek. K tomu nejvážnějšímu došlo 20.

Podle organizace Arnika byla havárie, která vyústila v únik toxických látek do vod, jen potvrzením neblahého trendu. K podobným únikům dochází v poslední době stále častěji. Ochrana vod polevila, monitoring toxických látek je nedostatečný. Nebezpečím pro řeky je také důsledek benevolentního povolování dalších a dalších zdrojů znečištění.

Prevence katastrofKatastrofy plní televizní a rozhlasové vysílání, noviny i weby. Zjišťuje se, že katastrofy jsou nevyhnutelné, že jich neustále přibývá a jsou stále ničivější. Nový výzkum provedený v rámci projektu Disasters Avoided ale ukazuje něco jiného.

Kelman a jeho spolupracovníci pátrali po příkladech katastrof, kterým se podařilo zabránit. Sem patří i snížení počtu obětí cyklonů v Bangladéši. V rámci tohoto programu byly budovány bezpečné úkryty ve školách.

Pokud však mají mít jednotlivé případové studie nějaký hmatatelný přínos, je třeba z nich vyvodit obecnější ponaučení, protože pak je možné využít tyto zkušenosti i jinde: Správné smýšlení: Je třeba řešit základní příčiny katastrof a předcházet jim. Musíme pochopit, že katastrofy nevyvolává příroda. Jsou to prostě katastrofy a jsou vyvolané rozhodnutím lidí žít a stavět v ohrožených oblastech.

Bylo by naivní se domnívat, že se vždycky podaří předejít katastrofám jen v důsledku cíleně provedených preventivních opatření. Svou roli někdy sehraje i štěstí.

„Základem pro úspěšné předcházení katastrofám je souhra akcí, do kterých se zapojí široké spektrum lidí a skupin. Podobné studie by nás ale měly přinutit k zamyšlení, zda jsme se z katastrof na našem území pokaždé náležitě poučili. Rozsáhlý lesní požár v Českém Švýcarsku, ke kterému došlo o dvacet let později, však máme tendenci vydávat za událost, která byla pro tuto oblast bezmála prospěšná, což pro prevenci další podobné katastrofy nevytváří zrovna příhodné klima.

Vzdálenost a vnímání prostoru

Bez ohledu na to, co se v posledních letech stalo, se zdá být jisté, že naše senzitivita vůči událostem na různých místech bude i nadále ovlivněna a podmíněna celou řadou subjektivních i objektivních faktorů. Prvním z nich je jedna z nejdůležitějších geografických kategorií: vzdálenost. Pro naše účely je třeba chápat ji nejenom jako pouhou fyzickou vzdálenost, ale jako komplexní působení tří zvláštních typů vzdálenosti: gravitační, topologické a symbolické. Druhý z nich pak má co do činění se subjektivním vnímáním prostoru, neboť o různých částech světa máme své pevně zakořeněné, přičemž velmi často zcela nesmyslné, představy, jejichž mentální stabilita má zásadní vliv na percepci toho, co se kde děje.

V našem případě je typickým projevem tzv. gravitační vzdálenosti známý fakt, že s rostoucí fyzickou vzdáleností se problémy stávají, či spíše jeví, méně podstatné. Pro topologickou vzdálenost je rozhodující momentální podoba politické mapy: například po rozpadu Československa, Sovětského svazu a Jugoslávie na začátku devadesátých let minulého století se řada zemí ocitla „někde jinde“, než ležely předchozích čtyřicet let. Pokud jde o symbolickou vzdálenost, pak země, jež nám jsou kulturně, etnicky, politicky či jakkoli jinak blízké, jsou důležitější než státy ostatní.

Z percepčního hlediska jsme nejvíce fascinováni tím, jak velká zkáza je. Rozsah škody však jen velmi zřídka koresponduje se skutečnou, tj. fyzikálně či jinak exaktně měřitelnou silou, která v daném místě udeří. V souvislosti s velikostí pohromy nejvíce a „nejlépe“ reagujeme na tři dimenze, které se s takovýmito událostmi spojují: velikost ztrát na lidských životech, finanční/pojistné ztráty a v poslední době se přidalo i hledisko environmentální.

Znečištění řek v Československu

Československo patřilo v dobách komunistického režimu k zemím, které se nejvíce spoléhaly na těžký a chemický průmysl. Podepsalo se to na řekách, z nichž se staly zapáchající znečištěné stoky, jejichž stav vládu nezajímal.

Za posledních 25 let se kvalita vodních toků v Česku zlepšila, většina jich nicméně stále spadá do kategorie znečištěná voda, což je třetí stupeň znečištění z pěti. Zároveň ale přibývá více úseků vod, které jsou jen mírně znečištěné, respektive nejsou nijak významně ovlivněné lidskou činností. Zjednodušeně řečeno: od dob, co skončil komunistický režim, se podařilo řeky v České republice zásadním způsobem vyčistit.

Nejprve se ale musely z průzračných vodních toků stát ty špinavé, mrtvé a bahnité stoky, jak je znali obyvatelé Československa těsně před sametovou revolucí. Jak se to totalitnímu režimu podařilo za pouhých čtyřicet let?

Vztah komunistických vlád k řekám a k životnímu prostředí obecně vycházel ze samotného jádra této ideologie. Ekologické problémy měl po druhé světové válce celý svět včetně Západu - tam se o nich ale nemlčelo a řešily se. Zato východnímu bloku na něco takového chyběly zdroje i vůle. A tak se pro ekonomický růst obětovala příroda - respektive se na ni nebraly ohledy. A to vlastně až do osmdesátých let, kdy se v souvislosti s celospolečenským rozvolňováním (s původem v Gorbačovově glasnosti a perestrojce) začali nahlas o přírodu zajímat lidé organizovaní v prvních ekologických hnutích.

„Životní prostředí bylo pro režim citlivou otázkou. Průmysl a průmyslové technologie byly většinou zastaralé a vyžadovaly neúměrné množství paliva, jehož těžba, doprava i následná spotřeba zatěžovaly životní prostředí,“ popisuje historik Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se historií životního prostředí zabývá. A právě řeky byly sice hodně zašpiněným, ale přesto skvěle odrážejícím zrcadlem, jež dobře ukazovalo, jak špatně na tom československá příroda opravdu je.

Příklady znečištění řek v Československu

V nedávné době v Česku vyvolalo velký rozruch, když na podzim roku 2020 došlo k ekologické katastrofě, když stále ještě neznámý zdroj znečistil řeku Bečvu a způsobil úhyn asi čtyřiceti tun ryb. V dobách Československa byly podobné „nehody“ běžné, jen se o nich většina obyvatel nikdy nedozvěděla. Při pohledu do evidence České inspekce životního prostředí se jich dají objevit celé desítky. Jen několik příkladů:

• Dne 22. září 1964 došlo k úniku asi 150 kilogramů kyanidů do řeky Jihlavy.
• Dne 6. listopadu 1966 došlo k úniku čpavkových vod do řeky Bečvy z Přerovských chemických závodů.
• Dne 17. června 1967 došlo k úhynu ryb v Lubině pod vyústěním Kopřivničky, do které vypouštěl odpadní vody národní podnik Tatra Kopřivnice, až po soutok s Odrou.
• Roku 1969 došlo k úniku 225 tun melasy při neopatrné manipulaci na zásobních nádržích při přečerpávání v národním podniku Východočeské lihovary a konzervárny, lihovar Chrudim.
• V noci z 6. na 7. ledna 1970 došlo k havarijnímu znečištění Chodovského potoka a následně řeky Ohře fenoly z národního podniku KVHU Vřesová.

Do českých, moravských a slovenských řek tak proudily potoky chemikálií. Přes všechny tyto hrůzy až do konce 80. let navíc v Československu neexistoval žádný ústřední státní orgán, který by se o životní prostředí staral.

Lži a zamlčování

Devastace životního prostředí a znečištění ovzduší v 70. a 80. letech 20. století už dosáhly takových rozměrů, že doléhaly na zdraví občanů tehdejšího Československa. Režim proto záměrně lhal a zamlčoval veřejnosti informace o skutečném stavu životního prostředí, aby neposkytoval lidem argumenty, s nimiž by se následně mohli proti vládnoucí straně obrátit.

I tak se ale právě řeky staly jedním z klíčových témat, nad nimiž se lidé začali sdružovat a kritizovat přístup moci. Nejspornější byly drastické zásahy do toků, konkrétně výstavba přehrady Nové Mlýny na Dyji nebo ve Skryjích na Berounce.

První rozbor ekologické situace v Československu vypracovala až na podzim roku 1983 Ekologická sekce při biologické společnosti ČSAV na podnět československé vlády - ta ale výstupy vědců v podstatě ignorovala. Jenže tato zpráva, respektive jeden její opis, se dostal mezi signatáře Charty 77, kteří ji pak propašovali na západ. Čechoslováci se tak poprvé o zoufalém stavu svých řek, lesů a vzduchu dozvěděli prostřednictvím německých a francouzských novin - samozřejmě pokud se k nim dostali.

Mimo jiné tato zpráva jako první u nás obsahovala také varování před klimatickou změnou způsobenou vyšší koncentrací skleníkových plynů v atmosféře.

tags: #katastrofa #znečištění #vody #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Návod na Příkazkovou Dráhu
• Ekologická doprava v Liberci
• Nemrznoucí přísada
• Zásah Člověka: Srovnání Umělého Vysazování
• Stanice technické kontroly Kroměříž