Klimatické cíle Pařížské dohody

Změna klimatu je celosvětový problém: vypouštění emisí skleníkových plynů v jedné části světa ovlivňuje klima i v jeho dalších částech. Její řešení proto vyžaduje dlouhodobou spolupráci na regionální i globální úrovni. Mezinárodní klimatické summity a další jednání slouží jako klíčová platforma pro sdílení perspektiv a know-how a také formulaci závazků jednotlivých zemí.

Dohody, které na těchto jednáních vzniknou, mají velkou symbolickou hodnotu a současně představují důležitý rámec pro politické a legislativní kroky, k nimž následně dochází na unijní, potažmo národní úrovni. Legislativa Česka v oblasti změny klimatu je ve velké míře utvářena mezinárodními dohodami a úmluvami a legislativou EU. V roce 2024 v Česku probíhá aktualizace klíčových strategických dokumentů v oblasti energetiky a klimatu, aby reflektovaly současné vědecké poznání, cíle Zelené dohody pro Evropu nebo geopolitické změny po invazi Ruska na Ukrajině.

Pařížská dohoda: Globální akční plán

Klíčový globální dokument, který položil základy aktuální právní ochrany klimatu, je Pařížská dohoda. Pařížská dohoda byla sjednána během Klimatické konference v Paříži v roce 2015 a v platnost vstoupila v listopadu 2016. Na klimatické konferenci v Paříži v prosinci 2015 přijalo 195 zemí historicky první univerzální, právně závaznou globální dohodu o klimatu. Dohoda je součástí Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) usilující o ochranu klimatického systému Země a omezení globálního oteplování.

Pařížská dohoda je právně závazná a stanovuje konkrétní cíle, které musí po roce 2020 všechny její smluvní strany plnit. Hlavním cílem Pařížské dohody je omezit globální oteplování a udržet globální průměrné teploty pod hranicí 2 °C, nejlépe však na hodnotě 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí. Dále mají smluvní strany do roku 2050 dosáhnout tzv. klimatické, také známé jako uhlíkové, neutrality.

Signatářské státy si vnitrostátně každých pět let stanovují konkrétní pravidla a limity, na základě kterých usilují o dosažení globálních klimatických cílů daných Pařížskou dohodou. Od každé země se také požadovalo, aby definovala cíle pro zamýšlené národně stanovené příspěvky (INDC), založené na ambiciózních cílech a daleko nad rámec dosavadního úsilí. EU byla první velkou světovou ekonomikou, která představila svůj plánovaný příspěvek k nové dohodě, zahrnující mj. snahu o omezení růstu teploty pod 1,5 °C a potřebu co nejrychlejšího globálního obratu v oblasti emisí. Deklaruje také větší roli měst a samospráv v dosahování formulovaných cílů. Dohoda také počítá s tím, že vyspělé země dosáhnou těchto cílů dříve a poté se budou finančně podílet na pomoci dosažení stejných cílů rozvojovými zeměmi.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Základní kámen mezinárodní klimatické politiky tvoří Rámcová úmluva OSN o změně klimatu (1992), na kterou navazoval Kjótský protokol (1997) a později Pařížská dohoda (2015). EU si, stejně jako USA, jako cíl stanovila rok 2050, přičemž do roku 2030 chce dosáhnout 55% snížení emisí ve srovnání s rokem 1990. Čína jakožto největší světový emitent se zavázala dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060.

Evropská Zelená dohoda a "Fit for 55"

Zelená dohoda pro Evropu představuje strategii EU pro dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Součástí dohody však nejsou pouze klimatické cíle, ale také opatření pro zdravější životní prostředí, zemědělství nebo odpadové hospodářství, jinými slovy, jde o komplexní plán pro dekarbonizaci celého hospodářství, včetně zdrojů pro jeho financování. Zelená dohoda byla Evropskou komisí představena v roce 2019, v roce 2020 pak byla schválena členskými zeměmi.

EU si na cestě ke klimatické neutralitě do roku 2050, tedy cíli Zelené dohody, stanovila průběžný cíl, a to dosáhnout do roku 2030 55% snížení emisí skleníkových plynů oproti roku 1990. Naplnění tohoto cíle by měla podpořit opatření navržená v balíčku Fit for 55. Jedná se o balíček návrhů založených na tržních mechanismech (např. systému pro obchodování s emisními povolenkami nebo uhlíkovém vyrovnání na hranicích), regulacích (týkajících se např. zdrojů energie, paliv nebo lesů a zemědělství) a podpůrných opatřeních (zaměřených na podporu skupin zasažených dekarbonizací).

Hlavním dokumentem strategického plánování v oblasti klimatické změny v rámci EU je Strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu. Strategie stanoví opatření ke zlepšení odolnosti Evropy vůči změně klimatu. Ukládá zvýšit připravenost a kapacitu pro reakci na dopady změny klimatu na místní, regionální, vnitrostátní úrovni a úrovni EU. V rámci Zelené dohody pro Evropu (Green Deal) si EU prostřednictvím Evropského právního rámce pro klima (nařízení EU č. 2021/1119) stanovila závazný cíl dosáhnout do roku 2050 klimatické neutrality. K tomu je zapotřebí, aby se stávající úrovně emisí skleníkových plynů v příštích desetiletích výrazně snížily. Jako dílčí krok směrem ke klimatické neutralitě EU zvýšila své ambice v oblasti klimatu do roku 2030, když se zavázala snížit emise alespoň o 55 %. Balíček Fit for 55 ‒ Plán EU na ekologickou transformaci je posledním souborem návrhů na revizi a aktualizaci právních předpisů EU a na zavedení nových iniciativ, který má zajistit, aby byly politiky EU v souladu s klimatickými cíli dohodnutými Radou a Evropským parlamentem. Název „Fit for 55“ odkazuje na nově nastavený cíl EU snížit do roku 2030 čisté emise alespoň o 55 %. Balíček klade důraz také na sociální spravedlnost při transformaci společnosti.

Financování klimatických opatření v EU

EU se na financování klimaticky prospěšných opatření podílí především prostřednictvím evropských fondů. Jde například o Evropské strukturální a investiční fondy, v rámci kterých by mělo na klimatická opatření směřovat alespoň 30 % prostředků. Dále vznikl Fond pro spravedlivou transformaci, který má minimalizovat negativní náklady dekarbonizace v zasažených regionech. Na financování klimatických opatření se podílí i Národní plán obnovy. Dále existují Modernizační a Inovační fond, které jsou financovány výnosy z prodeje emisních povolenek a jejich celý obnos putuje na opatření podporující dekarbonizaci a modernizaci ekonomiky. V roce 2025 bude spuštěn Sociální klimatický fond, který bude zaměřen na dekarbonizaci sektorů budov a silniční dopravy nebo přímou podporu zranitelných domácností.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Česká republika a Pařížská dohoda

V rámci Pařížské dohody se ČR jako člen EU přihlásila s ostatními členskými státy EU společně udržovat globální teplotu v bezpečných mezích. ČR přijímá evropské závazky prostřednictvím národních strategií. Mezi hlavní dokumenty patří Politika ochrany klimatu ČR, Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, a také Integrovaný národní energeticko-klimatický plán (NEKP). V rámci Politiky ochrany klimatu z roku 2017 si Česko stanovilo cíl dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 32 Mt do roku 2020 (a o 44 Mt do roku 2030) v porovnání s rokem 2005. V roce 2022 Česko ve srovnání s rokem 2005 dosahovalo snížení o přibližně 33 Mt (bez zahrnutí sektoru LULUCF). V porovnání s rokem 1990 klesly české emise skleníkových plynů do roku 2022 přibližně o 1/3, nicméně z velké části se tak událo zejména díky opouštění těžkého průmyslu v 90.

Vývoj po přijetí Pařížské dohody

Pařížská úmluva OSN o změně klimatu byla uzavřena přesně před deseti lety, 12. prosince 2015, vstoupila ale v platnost až skoro o rok později - v listopadu 2016. Podle dokumentu, který nahradil Kjótský protokol, se má oteplování udržet pod dvěma stupni Celsia, nejlépe do 1,5 stupně ve srovnání s předindustriálním obdobím. Průměrné teploty i emise skleníkových plynů se ale stále zvyšují.

Nicméně tempo růstu není tak rychlé jako před třiceti lety. A to je jeden z pozitivních vlivů Pařížské dohody - bez ní by to bylo dvakrát tolik. Globální teplota ale stále roste, pozorujeme narůstající dopady extrémního počasí po celém světě: extrémní teploty, sucho, povodně atd. Posledních deset let bylo navíc nejteplejších v historii měření. V roce 2024 byla poprvé překročena hranice oteplování o 1,5 °C, i přes tento negativní trend by ale bylo stále možné cíle Pařížské dohody dosáhnout.

Poztivním trendem je i vývoj v energetice, který by před deseti lety nikdo neočekával. Nárůst obnovitelných zdrojů energie (OZE) je v celosvětovém měřítku dvojnásobný, investujeme víc do obnovitelných zdrojů než do fosilních paliv a OZE jsou dnes nejlevnějším zdrojem energie. Nadějný je také rozvoj elektromobility, jedno z pěti prodaných aut je elektromobil. Právě ona dala před deseti lety jasný politický signál a nastavila směřování.

Výzvy a překážky

Proč se za deset let v boji s klimatickou změnou nepokročilo rychleji? Jedním z důvodů může být i fakt, že od roku 2015 ropný a plynárenský sektor investoval více než 8.7 trilionů dolaru do průzkumu a produkce fosilních paliv. Podle výzkumu na každý dolar, který průmysl investuje do čisté energie, utratí 46 dolarů za rozvoj dodávek ropy a plynu. I přesto, že máme velké množství vědeckých studií dokazujících jejich negativní dopad na změnu klimatu.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Scénáře oteplování se posouvají jen pomalu a emise skleníkových plynů se už čtyři roky prakticky nemění kvůli pokračující závislosti na fosilních palivech a budování nové fosilní infrastruktury. Pokud chceme udržet oteplení na 1,5 °C, je nutné rychle snižovat emise, zvýšit politické ambice a zaměřit se na konkrétní kroky: spravedlivý odchod od fosilních paliv, dostatek financí na adaptaci i modernizaci a důsledné plnění cílů Pařížské dohody.

tags: #klimatické #cíle #Pařížské #dohody

Oblíbené příspěvky:

• Příprava na Stav Ohrožení
• Testujeme odpadkové koše s pedálem (80l)
• Klidná dovolená poblíž Brna
• Implementace CITES v Česku
• Zkušenosti s Cestou Přírody