Klimatické poměry na mapě – vysvětlení

Klimatický region (KR) zahrnuje území s přibližně shodnými klimatickými podmínkami pro růst a vývoj zemědělských plodin. Klimatické regiony byly vyčleněny výhradně pro účely bonitace zemědělského půdního fondu.

Vymezení klimatických regionů bylo provedeno na základě mnoha kritérií, mezi ty rozhodující patří: suma průměrných denních teplot rovných nebo vyšších než 10 ºC, průměrné roční teploty a průměrné teploty ve vegetačním období, dále průměrný úhrn ročních srážek a srážek ve vegetačním období, pravděpodobnost výskytu suchých vegetačních období v %, výpočet vláhové jistoty, hranice sucha a další faktory jako nadmořská výška, údaje o známých klimatických singularitách a faktor mezoreliéfu. Tyto údaje byly zpracovány Českým hydrometeorologickým ústavem z údajů let 1901 - 1950.

Faktory ovlivňující klimatické poměry

Klimatické poměry v ČR ovlivňují proměnné (dynamické) a neproměnné (stálé) faktory. Počasí v ČR je proto proměnlivé a nestálé. Vnitrozemská poloha uprostřed evropského kontinentu způsobuje, že jsme na rozhraní západoevropského oceánského a východoevropského kontinentálního klimatu.

V mírném podnebném pásu převládá západní proudění, které přináší vlhký vzduch z Atlantského oceánu. Nadmořská výška území, jeho expozice - orientace vůči světovým stranám, poloha, směr horských hřbetů, návětrný a závětrný efekt pohoří má vliv na výškovou stupňovitost podnebí. Rozložení tlakových center, cyklon a anticyklon nad Azorskými ostrovy, Islandem, Britskými ostrovy, Skandinávií a Ruskem se v průběhu roku mění a ovlivňuje tak počasí na našem území. Zasahují zde vzduchové hmoty polární, tropické i arktické.

Na styku různě teplých vzduchových hmot se vytvářejí vzduchové víry, fronty, které způsobují časté změny počasí. Cyklona, tlaková níže, postupuje po skupinách, směrem k východu a obvykle znamená zhoršení počasí. V průběhu roku prochází našim územím kolem šedesáti cyklon. Anticyklona, tlaková výše, přináší jasné počasí.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Rozložení teplot závisí od polohy místa a nadmořské výšky. Průměrné měsíční teploty vzduchu dosahují minima převážně v lednu a maxima v červenci. K nejteplejším oblastem ČR patří jižní Morava, střední Polabí a Praha s průměrnými ročními teplotami okolo 9° C (Hodonín 9,5° C). Dlouhodobý průměrný roční úhrn srážek na území ČR činí 679 mm. K nejsušším oblastem patří jižní Morava, Žatecko a Kladensko ležící ve srážkovém stínu Krušných hor, kde roční úhrny srážek nepřevyšují 450 mm. Nejvíce srážek mají v Jizerských horách, kde roční úhrny dosahují i více než 1 700 mm, na Šumavě, v Krkonoších, Hrubém Jeseníku a Moravskoslezských Beskydách.

Nejvíce srážek spadne v letních měsících až 40 % a na jaře 25 %. V létě mají srážky často přívalový charakter. Sněhová pokrývka se v horských oblastech objevuje už v říjnu, v nížších polohách v listopadu nebo počátkem prosince. Délka trvání sněhové pokrývky se pohybuje od 40 dní za rok v nížších polohách až po více než 150 v horských oblastech.

Klasifikace podnebí

Účelem klasifikace podnebí je stanovení klimatických typů a vymezení klimatických oblastí jak v globálním měřítku na Zemi, tak v jednotlivých geografických oblastech. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek jako jsou teplota vzduchu a půdy, atmosférické srážky, výpar aj.

Vůbec nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací je Köppenova klasifikace podnebí, která spadá do konvenčních klasifikací. Klasifikace klimatu mají jednu velikou nevýhodu, a to že vychází z poměrně dlouhé řady klimatických měření. Proto nevypovídají o klimatu, který odpovídá současnosti, ale minulosti. Například velmi používaná Quittova klasifikace z roku 1971 je postavena na datech z období 1901-1950.

Köppenova klasifikace podnebí

Köppenova klasifikace podnebí je konvenční klasifikace podnebí, která je zároveň nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací podnebí. Jejím autorem je německý klimatolog Wladimir Köppen. Klasifikace je utvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci. K jejímu přepracování došlo roku 1918 na základě zohlednění většího množství získaných meteorologických dat. V Köppenově klasifikaci je stanoveno 5 hlavních klimatických pásem s 11 základními klimatickými typy. Klimatická pásma jsou značeny velkými písmeny: A-E.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

• Cfb - mírné oceánské klima; nejchladnější měsíc v průměru nad 0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C. Žádný významný rozdíl srážek mezi sezónními obdobími.
• Dfb - vlhké kontinentální podnebí s teplým létem; nejchladnější měsíc v průměru pod -0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C.
• Dfc - subarkrtické klima; nejchladnější měsíc v průměru nižší než 0 °C (-3 °C) a 1 až 3 měsíce v průměru nad 10 °C.

Quittova klasifikace podnebí

Quittova klasifikace podnebí je nejpoužívanější klasifikací na území ČR i SR. Oproti Köppen-Geigerově vznikala pro regionální, resp. státní úroveň (pro ČSSR) a je tedy jemnější. Systém klasifikace vytvořil český klimatolog Evžen Quitt a publikoval ho roku 1971 v díle Klimatické oblasti Československa. Při určení klimatických oblastí autor vycházel z klimatologických dat období 1901-1950 a z území republiky rozčleněného na čtverce o straně 3 km (900 ha). Tímto způsobem vzniklo pro ČSSR 23 jednotek ve třech hlavních oblastech: v teplé pět (T1 až T5), v mírně teplé 11 (MT1 až MT11) a v chladné sedm (CH1 až CH7). Nejvyšší číslo u uvedených jednotek znamená vždy nejteplejší a nejsušší oblast (T5, MT11 a CH7). Na území naší republiky se vyskytuje jen 13 z 23 jednotek (ostatní se nacházejí na území Slovenska) ve třech klimatických oblastech.

V ČR se vyskytuje jen jednotka T2 a T4.

Na území Česka se nachází jen jednotka MT2 až MT5, MT7 a MT9 až MT11.

Z hlediska orografických podmínek (horstva s relativně malými nadmořskými výškami) se v ČR vymezují jen tři jednotky v této klimatické oblasti: CH4, CH6 a CH7.

Další regionální klasifikace

V rámci klasifikace podnebí či klimatu se v podmínkách ČR používají také dlaší klasifikace. Do této skupiny efektivních klasifikací podnebí určených indexy se řadí Langova klasifikace (1915), Minářova (1948), Končekova (1957) neboli klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958) a klasifikace M.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Langova klimatická klasifikace

Langova klimatická klasifikace, jež se používá zejména pro zemědělské účely, vyjadřuje vlhkostní poměry na našem území zavedením tzv. Langova dešťového faktoru označovaného „L“ nebo „(L) Df“. Hodnota tohoto faktoru se vypočítá jako poměr průměrného ročního úhrnu srážek v mm ku průměrné roční teplotě vzduchu daného místa ve °C. Vzhledem k tomu, že s rostoucí nadmořskou výškou se většinou zvyšuje průměrný úhrn srážek a snižuje průměrná teplota vzduchu, je L (Df) přímo úměrný nadmořské výšce. Podle L (Df) je pak vymezeno šest klimatických typů. Našemu území však odpovídá pouze typ semiaridní, semihumidní a humidní. Tuto klasifikaci by tedy bylo možné řadit i mezi globální, ale vzhledem k propracovanosti typů vyskytujících se právě u nás (uvedení plodin), ji řadím mezi regionální.

Klimatická klasifikace podle M.

Tato klimatická klasifikace vychází z výše rozebíraného Langova dešťového faktoru. Nevymezuje však šest, ale pět klimatických oblast a je pro zemědělství stručnější. Dále pak Minář vytvořil i klasifikaci na základě vláhové jistoty.

Klimatická klasifikace M. Končeka (1957)

Končekova efektivní klasifikace patří spolu s Quittovou k nejznámějším v ČR i SR. Podle výše uvedených kritérií Konček vymezuje tři klimatické oblasti, pět podoblastí a 19 okrsků. Okrsky jsou vyčleněny na základě průměrného trvání slunečního svitu ve vegetačním období, průměrné lednové teploty a zařazení podle nadmořské výšky do nížin, pahorkatin, vrchovin nebo horských poloh.

• Teplá oblast je ohraničená izolinií 50 letních dnů s denními maximy ≥ 25 °C za období 1926-1950 a izolinií průměrného začátku sklizně ozimého žita 15. července za období 1926-1940. Tato oblast je vhodná pro pěstování plodin, které jsou velmi náročné na teplotu (např. kukuřice). V Čechách ji nalezneme např. v Polabí a na Moravě v oblastech Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu.
• Pro mírně teplou oblast je hranicí červencová izoterma 15 °C za období 1901-1950 a na druhé straně výše zmíněná hranice teplé oblasti. Tato oblast je vhodná především pro pěstování obilnin.
• Chladná oblast se vyskytuje tam, kde průměrné červencové teploty nedosahují 15 °C.

Vzhledem k tomu, že po své první publikaci v r. 1957 byla Končekova klasifikace použita ve vydání Atlasu podnebí ČSR (1958), se tato klasifikace stala velice proslulou a někdy se nazývá též klasifikace Atlasu podnebí ČSR.

Klimatická klasifikace podle M.

Tuto klasifikaci vytvořila Kurpelová s kolektivem hlavně k agronomickým účelům. K vymezení jednotlivých oblastí bylo použito tří agroklimatických faktorů. Teplá makrooblast se vyskytuje na území Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu a je pro ni typické, že TS 10 nabývá hodnot od 3.100 do 2.400. Mírně teplá makrooblast je ohraničená TS 2.400 a 2.000 a patří do ní oblasti vrchovin, středních výškových poloh a kotliny do 600 m.

Klimatická regionalizace ČR (Moravec-Votýpka 1998) je založena na digitálním zpracování klimatických dat z let 1961 až 1990, naměřenými na 85 klimatologických stanicích ČR. Jejich klimatická kriteria jsou formulována odlišně od E. Quitta a jsou vztažena na plošnou jednotku 100 x 100 m (1 ha).

Vrstva DZES 5 (GAEC 2)

Vrstva DZES 5, dříve označovaná jako GAEC 2, identifikuje míru erozního ohrožení zemědělské půdy. Tato metodika umožňuje přesnější určení erozního rizika a efektivnější plánování ochranných opatření. Na základě rámce stanoveného v příloze č. III nařízení Rady (ES) č. standardy, které zajišťují zemědělské hospodaření ve shodě s ochranou životního prostředí (ŽP). Hodnota Cp vyjadřuje míru ohroženosti území vodní erozí pomocí maximálně přípustné hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace.

Tato limitní hodnota faktoru C by neměla být na daném místě překročena a v případě, že se tak stane, měla by být eliminována protierozními opatřeními. Za hodnotu dlouhodobého průměrného smyvu půdy (G) je dosazována hodnota maximální přípustné ztráty půdy (Gp), která by na pozemcích o dané hloubce neměla být překročena. Pozemky na mělkých půdách by měly být zatravněny (pro výpočet je dosazována hodnota Gp = 2 t∙ha-1∙rok-1).

Faktor erozní účinnosti přívalového deště (R) představuje jeho schopnost uvolňovat půdní částice z povrchu půdy a rozrušovat půdní agregáty a je závislý na četnosti výskytu srážek, jejich intenzitě, úhrnu a kinetické energii. Dalším vstupem do rovnice je faktor erodovatelnosti půdy (K), který představuje náchylnost půdy k erozi, tedy schopnost půdy odolávat působení rozrušujícího účinku deště a transportu povrchového odtoku. Pro výpočet byla použita data z aktualizované databáze BPEJ v měřítku 1 : 5 000.

Faktor (LS), neboli faktor délky (L) a sklonu svahu (S), vyjadřuje vliv morfologie terénu na vznik a vývoj erozních procesů. Pro výpočet LS faktoru byl využit model USLE 2D. Vstupem do modelu byl digitální model reliéfu (DMR 4G) v rastrové podobě s rozlišením 5 m. Pro hydrologickou správnost digitálního modelu terénu byly provedeny potřebné korekce a opravy pomocí nástrojů GIS (Spatial Analyst). Pro faktor účinnosti protierozních opatření (P) byla použita hodnota P = 1. A v některých případech toho využít pro kompenzaci zvýšené hodnoty faktoru ochranného vlivu vegetace (C) než je jeho maximálně přípustná hodnota na daném pozemku protierozními opatřeními.

Jednotlivé faktory byly určeny na základě informací z databáze bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ), digitálního modelu reliéfu DMR 4G, za pomoci vrstvy LPIS a databáze ZABAGED. Hodnoty dlouhodobé průměrné ztráty půdy (G faktor) jsou vyjádřeny v tunách na hektar z období jednoho roku. Od roku 2016 doporučuje VÚMOP, v. v. i. hydrometeorologickým ústavem (ČHMÚ). hod byly vyřazeny z hodnocení, pokud nedosáhly aspoň intenzity 6,25 mm za 15 minut.

Bonitované půdně ekologické jednotky (BPEJ)

Právním předpisem, kterým se stanovuje charakteristika bonitovaných půdně ekologických jednotek a postup pro jejich vedení a aktualizaci je Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 227/2018 Sb., ve znění vyhlášky č. 33/2024 Sb. Během bonitačního průzkumu lze v současné době vymezit 89 hlavních půdních jednotek (HPJ), které tvoří jádro až 2995 BPEJ.

Klimatické regiony byly vyčleněny výhradně pro účely bonitace zemědělského půdního fondu. Vymezení klimatických regionů bylo provedeno na základě mnoha kriterií: suma průměrných denních teplot, průměrné roční teploty, průměrný úhrn ročních srážek, pravděpodobnost výskytu suchých vegetačních období, výpočet vláhové jistoty, hranice sucha a další faktory jako nadmořská výška, údaje o známých klimatických singularitách a faktor mezoreliéfu.

Půdní typy a klimatické regiony

• Černozemě (PT 1, HPJ 01-08) - Výskyt půd černozemního typu je v naprosté většině soustředěn ve velmi teplých a teplých klimatických regionech, výjimku tvoří nečernozemní půdy postižené degradačními procesy.
• Hnědozemě (PT 2, HPJ 09-13) - Půdy této skupiny jsou středně těžké až těžké, většinou bez výrazného skeletu a velmi hluboké.
• Luvizemě (PT 3, HPJ 14-17) - Charakteristickým substrátem jsou sprašové pokryvy anebo polygenetické hlíny, většinou bezskeletovité.
• Rendziny a pararendziny (PT 4, HPJ 18-20) - Půdní profil středně hluboký až hluboký. Obsah skeletu je závislý na půdotvorném substrátu.
• Regozemě (PT 5, HPJ 21-23) - skupina, která sdružuje všechny půdy vyvinuté na píscích a štěrkopíscích, popř. s podložím méně propustným (HPJ 23).
• Kambizemě (PT 6, HPJ 24-33) - Kambizemě jsou typické půdy pahorkatin a nižších a středních poloh vrchovin. Interval zrnitostního složení je velmi široký.
• Půdy chladných oblastí (PT 7, HPJ 34-36) - Typickým znakem těchto půd je vyšší obsah méně kvalitního humusu a silně kyselá nebo kyselá půdní reakce.
• Půdy mělké (PT 8, HPJ 37-39) - Za mělké jsou považovány i půdy hlubší s extrémní skeletovitostí, jenž výrazně zhoršuje agrotechnické zásahy.
• Půdy silně svažité (PT 9, HPJ 40-41) - tato skupina zahrnuje všechny půdy o sklonitosti větší než 12° bez ohledu na půdotvorný substrát nebo mocnost půdního profilu, přičemž respektujeme dvě kategorie sklonu: 4 (nad 12°) a 5-6 (nad 17°).
• Pseudogleje (PT 10, HPJ 42-54) - diagnostickým znakem této skupiny půd je tzv. oglejení, tedy periodické převlhčení profilu, především v jarním období. Tyto půdy jsou rozšířené v mírně teplé až chladné oblasti.
• Fluvizemě (PT 11, HPJ 55-59) - Jsou to většinou půdy bezskeletovité.
• Černice (PT 12, HPJ 60-63) - se vyskytují v rovinatých částech niv nebo v depresních polohách plošin velmi teplého a teplého klimatického regionu.
• Gleje (PT 13, HPJ 64-78) - tato skupina zahrnuje širokou škálu zejména hydromorfně ovlivněných půd - od meliorovaných glejů na rovinách, přes organozemě a katény, až po různě hluboké strže.
• Koluvizemě (PT 14, HPJ 79-81) - tato nově vymezená skupina půd zahrnuje půdy vznikající akumulací erozních sedimentů lokálního původu v tzv. koluviálních pozicích v terénu (úpatí svahů, průlehy a suchá údolí, konkávní prvky svahů).
• Antropozemě (PT 15, HPJ 82-89) - druhá nově vymezená skupina zahrnuje půdy přímo ovlivněné člověkem, a to takovým způsobem, který však přesahuje běžné antropické ovlivnění (antropozemě a kultizemě).

tags: #klimatické #poměry #na #mapě #vysvětlení

Oblíbené příspěvky:

• Vybavení pro dobrodružství
• Recenze: Šedé odpadkové koše
• Význam emisí obecních obligací
• Složení ekologických prostředků
• Zmizení Ivany z Liberecka