Klimatické problémy Ruska

Konference COP26 se musela obejít bez osobní účasti prezidentů Ruska a Číny. Signalizuje tím neochotu bojovat s klimatickou změnou? Ve skotském Glasgow odstartovala celosvětová konference OSN o změně klimatu, tzv. COP26. Světoví lídři na summitu hodnotili pokrok v otázkách ochrany klimatu od přijetí Pařížské dohody v roce 2015. Očekávalo se od nich také dohoda na zintenzivnění globálních opatření.

„Bohužel, (Vladimir) Putin do Glasgow nepoletí,“ avizoval mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov novinářům. Zároveň je však ujistil, že klimatická změna zůstává jednou ze čtyř nejdůležitějších priorit ruské zahraniční politiky. Postoj Ruska, čtvrtého největšího světového emitenta CO2, ke klimatické změně prošel za poslední zhruba dva roky významnou evolucí. Rusko, kde čtvrtina obyvatelstva nevěří na klimatickou změnu vůbec a další čtvrtina si není jistá, tradičně nemělo žádnou, nebo jen velmi rezervovanou politiku omezování produkce CO2.

Zásadní zvrat v ruské klimatické politice nepřinesla ani Pařížská dohoda, jíž Rusko ratifikovalo v roce 2019. Tzv. vnitrostátně stanovený příspěvek (Nationally Determined Contribution), ke kterému se v rámci dohody státy samy zavázaly, si Rusko nastavilo podle ekologů velmi neambiciózně; do roku 2030 by mělo snížit své emise na 70-75 procent úrovně z roku 1990. Zemi tak stačí držet se platné legislativy a cíle s největší pravděpodobností dosáhne. Stanovená úroveň Rusku navíc dokonce dovolí emise v nejbližších letech ještě navýšit. Důvodem je zejména stanovení roku 1990 jakožto srovnávacího kritéria. V zemi během 90. let došlo k výraznému útlumu průmyslu.

„Ruský režim se nyní o klima opravdu nijak silně nezajímá,“ prohlásil Vasily Jablokov, hlavní expert na ruskou klimatickou a energetickou politiku z organizace Greenpeace. „Předtím k tomu (klimatickým změnám - pozn. red.) přistupovalo ignorováním a popíráním. Putin sám nezřídka klimatickou změnu zpochybňoval a ke snahám s ní bojovat se stavěl skepticky. Vládní představitelé zas označovali zvýšené ambice EU za „nesmyslné závody v číslech“.

Za poslední více než rok však Kreml ve svých prohlášeních začal přiznávat rizika plynoucí z klimatické změny, která dnes Rusko ohrožují daleko více než ostatní země. Rekordní lesní požáry, záplavy, vlny veder a tání permafrostu zasahují nejen řídce osídlenou Sibiř a arktické regiony, ale také čím dál více průmyslová a ekonomická centra země. Tlak na Rusko zesílil v poslední době i zvnějšku. Putin v říjnu oznámil, že Rusko plánuje být klimaticky neutrální zemí do roku 2060.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Většina zemí, jež si stanovila klimatickou neutralitu, včetně EU a USA, počítá s rokem 2050. Pro Rusko je však i rok 2060 ambiciózní cíl, jež vyžaduje minimální růst emisí (do roku 2030 maximálně o 0,6 procenta). I přesto, že je plán zatím pouze deklaratorní a nemá zcela konkrétní podobu, klimatičtí experti již poukazují na jeho problematičnost. Podle Putina by se budoucí ruská energetická produkce měla zaměřit zejména na zemní plyn. Důraz na tento zdroj energie umocňují i ruské geopolitické zájmy ztělesněné mj. v projektu Nord Stream 2.

Stejně jako pro Rusko, i pro největšího světového emitenta CO2 Čínu platí, že ambicióznější kroky v boji proti klimatu jsou záležitostí posledních několika let. První čínské snahy snížit závislost na uhlí, které tvoří více než 60 procent čínského energetického mixu, se objevily již kolem roku 2010, kdy domácí problémy s dodávkami energií či extrémní smog donutily čínskou vládu pracovat s nízkouhlíkovými modely vývoje. Nicméně určité snahy omezit produkci skleníkových plynů nalézt lze. Jedná se o rozvoj jaderné energie, podporu elektromobility a rovněž spuštění vlastního systému pro obchodování s emisními povolenkami (ETS), který Čína navrhla s pomocí EU. Systém zahájil fungování v červenci tohoto roku.

Podobně jako Rusko, i Čína se dostala před summitem pod tlak mezinárodní komunity. Jedním z čínských ústupků, který tomuto tlaku lze přisoudit, je čínský závazek z minulého měsíce nestavět a ani nefinancovat nové uhelné elektrárny v zahraničí. Rusko i Čína patří mezi hlasité kritiky tzv. uhlíkového cla (CBAM), připravovaného nástroje EU na další omezení produkce CO2. Clo by mělo být uvaleno na uhlíkově náročné produkty jako např. cement, železo, ocel, hliník, hnojiva apod.

Samotné Rusko by mělo být nástrojem zasaženo nejvíce. Podle ruských představitelů mechanismus porušuje pravidla WTO. Nicméně samotná Čína by podle odhadů měla být clem zasažena jen minimálně, clo totiž pokrývá jen zhruba 2 procenta čínského exportu do EU. Přes lišící se kontext obou zemí lze v přístupu Číny i Ruska spatřit společné jmenovatele. Obě země se v posledních dvou letech vydaly na cestu boje s klimatickou změnou, avšak s akcelerací klimatické politiky v současné chvíli vyčkávají, jak se nízkouhlíková transformace projeví na ekonomikách ostatních aktérů, především EU. I přes deklarace uhlíkových neutralit do roku 2060 jsou čínské a ruské strategie záměrně nekonkrétní, či přímo neambiciózní.

Rusko se snaží zastavit politiku ochrany klimatu a přechod na klimaticky šetrnou ekonomiku prostřednictvím dezinformačních kampaní v podstatě ve všech státech Severoatlantické aliance. Nově vydaná zpráva Posouzení dopadů změny klimatu a bezpečnosti NATO (Information Environment Assessment) si všímá dopadů klimatické změny na bezpečnostní prostředí, operační schopnosti, zvýšené potřeby armád pomáhat při živelných pohromách.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

„Aktéři podporovaní Kremlem popírají změny klimatu napříč Aliancí, aktivně se snaží narušit politiku ochrany klimatu a investice do obnovitelných zdrojů energie,“ píše se ve zprávě. Report popisuje, že ruská státní média běžně globální oteplování označují za podvod a plány na stabilizaci klimatu jsou pro ně formou „západního imperialismu“, které mají podkopat rozvíjející se ekonomiku. Report si také všímá vzrůstu dezinformací týkajících se přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku po ruském napadení Ukrajiny. Ruské dezinformační sítě jsou rovněž aktivní v napadání environmentálních aktivistů a aktivistek. Oblíbenou strategií je šíření konspirací, které mají podkopat základní důvěru ve veřejné instituce.

Ukrajina po Rusku žádá odškodnění ve výši 43 miliard dolarů (897,6 miliardy korun) za ekologické škody, které na jejím území způsobilo během současné války. "V mnoha ohledech vede Rusko špinavou válku a naše klima je také obětí," řekl na klimatické konferenci OSN COP30 Pavlo Kartašov, náměstek ukrajinského ministra pro hospodářství, životní prostředí a zemědělství.

DPA píše, že Ukrajina požadované odškodnění založila na údajích Iniciativy pro výpočet skleníkových plynů v důsledku válek (IGGAW), která v říjnu zveřejnila studii, podle níž ruská invaze na Ukrajinu od února 2022 způsobila emise skleníkových plynů odpovídající tomu, kolik společně za rok vyprodukují Rakousko, Maďarsko, Česko a Slovensko. Třetina emisí je způsobena samotnými bojovými operacemi, včetně pohybu bojové techniky, jako jsou tanky a stíhačky.

Hlavní autor studie IGGAW Lennard de Klerk podle DPA řekl, že díky pečlivé dokumentaci emisí vznikají podklady pro žádost o odškodnění vůči Rusku. "Ukrajina bude první zemí, která učiní jiný stát odpovědným za klimatické emise způsobené válkou," uvedl.

Ekologická otázka a problematika globálního oteplování se staly evropskou otázkou číslo 1. Bytostně se dotýká všech jednotlivých evropských států, ale i Evropy jako takové. I proto se Evropská unie, sdružující většinu evropských států, snaží tuto problematiku řešit, a to v podobě tzv. Green Dealu. Bohužel zatím ne zcela úspěšně, protože proti Green Dealu se staví jak některé evropské státy, tak i představitelé průmyslu, jehož se Green Deal bytostně dotýká.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Globální oteplování je přitom zjevným, opakovaně vědecky podloženým faktem. Je navíc chybné globální oteplování nějak zlehčovat. Ve skutečnosti má každé zvýšení teploty o jeden jediný stupeň zásadní, a to velmi negativní, vliv na kvalitu našeho života a na krajinu kolem nás. Co je možná ještě horší, globální oteplování probíhá mnohem rychleji, než se předpokládalo. Během pouhých několika desetiletí - což je přitom z hlediska historie málo - se teplota na Zemi zvýšila opravdu dramaticky.

I proto je mylný často se objevující názor, že na Zemi se zkrátka střídají chladnější a teplejší období, a je třeba se s tím smířit. Střídání chladných a teplých období je sice fakt, jenže stávající teplé období je umocněno právě činností člověka, která proces zvyšování teploty dramaticky urychluje. Dokáže to přežít lidstvo, lidská civilizace? Je proto zřejmé, že je třeba s tím něco dělat, že je třeba proti globálnímu oteplování bojovat.

Globální oteplování se přitom bytostně dotýká i nás, Evropy. Už dnes se u nás globální oteplování projevuje, a to nejen samotným zvýšením průměrné teploty, ale především prudkými výkyvy počasí. To ovšem negativně ovlivňuje evropskou zemědělskou produkci. A bylo by neprozřetelné a naivní si myslet, že tento problém vyřešíme tím, že si ony potraviny dovezeme z jiných regionů, když už dnes je Evropa až příliš závislá na importu potravin.

Složitou situaci Evropy dál umocňuje to, že Evropa se nachází v blízkosti Arktidy, která je globálním oteplováním již dnes výrazně ohrožena, a to možná ještě víc než jiné regiony. Tající ledovce Arktidy přitom zásadně ovlivňují klima v Evropě, a to nejen v jejích severských částech (Norsko, Švédsko), ale i v jižněji položených evropských zemích. I proto se Evropa snaží otázku klimatických změn řešit, a to v podobě komplexu opatření souhrnně nazývaného Green Deal.

Problémem je, že Evropa se snaží otázku klimatických změn řešit až příliš direktivně. Jenže takové jevy, jako je globální oteplování, se direktivně řešit nedají. Vstupují do něj nové jevy, které zatím ještě nedokážeme plně docenit, a možná i proto zatím kroky proti globálnímu oteplování selhávají.

V Evropě snad největší otazníky vzbuzuje jeden z cílů Green Dealu - ukončení výroby aut se spalovacím motorem do roku 2035 a v návaznosti na to postupný úplný přechod na elektromobilitu. Čím víc se toto datum blíží, tím víc se ukazuje jako nereálné. Otázkou je, jak jej řešit. A způsob, kterým se rozhodla jít Evropa, resp. Evropská unie, se ukazuje jako problematický. Problémem je, že takto ambiciózní cíl si nedal žádný další kontinent, žádná z dalších světových velmocí.

Příznačné je především právě to, že žádný z dalších globálních hráčů - USA, Čína, Indie - si nestanovil takto rigidně nějaké konkrétní datum, ke kterému by ukončil výrobu aut a přešel na elektromobily. Prakticky všechny velké státy mají svou vlastní klimatickou politiku, ve všech státech chtějí podporovat elektromobilitu a postupně utlumovat výrobu automobilů se spalovacím motorem - třeba Čína může být přímo ukázkovým případem.

Za takové situace plně platí jeden z nejzávažnějších argumentů odpůrců Green Dealu - pokud Evropa, představující jen malou část světové populace a jen malou část produkce automobilů, ukončí výrobu automobilů se spalovacím motorem, a všechny ostatní kontinenty budou takovýto cíl ignorovat a i nadále budou vesele automobily se spalovacím motorem používat a především vyrábět, pak vliv Evropy na zastavení či alespoň zmírnění klimatických změn bude minimální.

Otázek a problémů spojených s globálním oteplováním - a boje proti němu - je ale mnohem víc. a klimatické změny mohou být využity jako zbraň. Problémem Evropy možná není ani tak to, že ostatní kontinenty v boji proti klimatickým změnám postupují ve srovnání s Evropou méně ambiciózně, pomaleji. S takovými státy by se možná dal domluvit nějaký cíl, jak globální oteplování zastavit - nějaké třeba jen rámcové datum, ke kterému by měla být výroba automobilů se spalovacím motorem ukončena.

Mnohem větším problémem pro Evropu je v tomto směru Rusko. Rusko, jehož vrcholní představitelé (D. Medveděv, V. Putin) ekologickou problematiku de facto ignoruje. Je to takřka součást národní mentality, ale do jisté míry i politické mentality - součást uvažování politických a ekonomických elit Ruska.

Rusko přitom svou současnou válku proti Ukrajině vede neúspěšně. Ukrajina i nadále Rusku odolává. Ze speciální operace, která měla trvat pouhé tři měsíce, se stala již více než tříletá válka se zatím nejasným koncem, kdy ani jedna z válčících stran nemá sílu tento konflikt nějak rychle a vítězně ukončit. A právě to by mohlo vést představitele Ruska k tomu, aby hledali jiné, alternativní cesty, jak Evropu porazit či alespoň oslabit.

Stejně tak lze připomenout tradiční jev ruských silnic - ruské automobily s příznačně vysokou spotřebou paliva, mnohem vyšší než u analogických západních konstrukcí. Ona vysoká spotřeba paliva je přitom typická i pro další ruské průmyslové výrobky. Rusko přitom disponuje poměrně výkonným automobilovým průmyslem, a to jak výrobou osobních, tak i nákladních automobilů. Přesto by bylo chybné Rusko v tomto směru nějak podceňovat - jeho produkce v absolutních číslech je dosti vysoká. Co je důležité, Rusko je poměrně lidnatou zemí.

Je proto nasnadě, co by se stalo, pokud by Evropská unie skutečně zakázala výrobu automobilů se spalovacím motorem - a její východní soused, nevyzpytatelné Rusko, by i nadále vedl svou hybridní válku proti Evropě (nic přitom nenasvědčuje, že by Rusko chtělo svou nepřátelskou politiku vůči Evropě ukončit). Rusko by i nadále používalo automobily se spalovacím motorem, a to právě naschvál Evropě, aby ji poškodilo. Spíš by se snažilo ji co nejvíce navýšit, a to i za pomoci státních dotací (prostředků má na to Rusko díky rozsáhlé exploataci nerostného bohatství stále relativně dost).

Nejde ostatně jen o automobily se spalovacím motorem. Stejným problémem jsou ruské uhelné (obvykle neodsířené) elektrárny. I těch Rusko provozuje velké množství, a to právě v evropské části, v těsné blízkosti Evropy. Také jejich produkci by Rusko mohlo navýšit, případně by mohlo postavit nové uhelné elektrárny - uhlí má dost. Právě takto ale uvažují ruské politické elity a ruští vojenští stratégové - je to součást ruského politického myšlení.

Je také třeba si uvědomit jedno: Rusko by mohlo na globálním oteplování vydělat. Pro většinu Ruska je totiž typické chladné podnebí. Zvýšení teploty klidně i o několik stupňů by se v těchto oblastech zas tak negativně neprojevilo a zdejším obyvatelům by to jen vyhovovalo. Značné procento rozlohy Ruska navíc tvoří věčně zmrzlá půda, pod kterou se často nachází nerostné bohatství - především oblasti Sibiře atd. Zvýšení teplot v důsledku globálního oteplování by Rusku napomohlo tuto půdu využívat a především se dostat k tamnímu nerostnému bohatství, které by oživilo ruskou ekonomiku. Stejně tak Rusku nevadí tání ledovců v Arktidě - naopak mu jen vyhovuje.

Za takové situace by se ovšem evropská ekologická politika, a především snaha omezit emise výfukových plynů zákazem automobilů se spalovacím motorem, zcela minula účinkem. Současný přístup Evropy, zhmotněný Green Dealem, by byl správný - ale jen za ideálních podmínek, kdy by i další regiony a další kontinenty na tomto cíli spolupracovaly. Ale pokud tomu tak není, a především pokud má Evropa takto problematického souseda, který se vůči ní chová nepřátelsky a který by byl schopen i v ekologických otázkách Evropě dělat naschvály, je situace zcela jiná. I proto je přehodnocení Green Dealu, jeho jednotlivých kroků a cílů, na místě.

Od doby, co Rusko v únoru 2022 plnohodnotně napadlo Ukrajinu, má věda problém. Západní badatelé přestali od svých východních partnerů dostávat klíčová data, bez nichž se jen špatně předpovídá, jak se bude vyvíjet klima na severu. Vědci varovali, že jim chybí klíčová data o oteplování planety. Od plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu světová klimatologická komunita ztratila přístup k datům z ruských arktických monitorovacích stanic. Tato černá informační díra by podle nové studie mohla mít závažné důsledky pro sledování a předpovídání změny klimatu na celém světě.

Arktida se otepluje dvakrát až čtyřikrát rychleji než zbytek planety. Je to zásadní problém hlavně proto, že Rusko tvoří asi polovinu této oblasti. Chybějící údaje se proto dají jen nesmírně špatně nahradit.

Vědci se pokusili v odborném časopise Nature Climate Change popsat, jak velká potíž to je. „Jedním z bezprostředních problémů, který vzniká, když zanedbáme ruské boreální lesy, je podcenění biomasy, tedy půdního organického uhlíku,“ uvedli autoři zprávy. „To může mít potenciálně globální důsledky pro důležité procesy, jako je tání permafrostu, posuny v biodiverzitě nebo emise skleníkových plynů.“

Vědci se zaměřili na šedesátku stanic, které jsou součástí rozsáhlé sítě INTERACT. Pomocí počítačových modelů zkoumali osm faktorů, včetně teploty vzduchu, srážek, výšky sněhu, biomasy a půdního uhlíku. Zjistili, že i před ruským vpádem na Ukrajinu měla tato síť mezery, protože její stanice se soustředily v teplejších a vlhčích oblastech, zatímco ostatní oblasti byly zastoupeny nedostatečně.

Bez Ruska, na které připadá sedmnáct ze šedesáti stanic, se toto zkreslení ještě zvýšilo, protože se vědcům ztratily z radaru zejména rozsáhlé oblasti sibiřské tajgy. Klimatologové upozorňují, že už v minulosti byly logistické problémy s monitorováním tak rozsáhlého a často nehostinného regionu velké, ale po ruské invazi jsou neřešitelné. V důsledku agrese byly projekty odloženy nebo dokonce úplně zrušeny.

Globální klimatické změny a emise ruských průmyslových podniků poškozují arktický ekosystém. Ambicí města Sankt-Petěrburg je stát se centrem rozvoje ruské části Arktidy. Je zde soustředěn rozsáhlý vědecký a průmyslový potenciál a více než 250 podniků, organizací a institucí, které pracují ve prospěch arktické oblasti.

O naléhavosti potřeby snižování uhlíkové stopy a řešení ekologických problémů v ruské Arktidě svědčí skutečnost, že v RF bylo v období pandemie přijato několik federálních zákonů a desítky normativních aktů k této problematice. Byly zahájeny investiční projekty v preferenčních režimech a realizace záměrů rozvoje Severní mořské cesty.

Dle informace Ministerstva Ruské federace pro rozvoj Dálného východu a Arktidy se od roku 2020 v Arktidě realizuje 338 projektů v hodnotě 1,1 bil. RUB (přibližně 13 mld. EUR). Státní podpory dosáhly objemu 94 mld. RUB (přibližně 1,1 mld. EUR). Hlavním cílem je zlepšení životních podmínek v Arktidě. Do roku 2035 se v arktických oblastech předpokládá vytvoření 200 tis. nových pracovních míst.

Rozvojem Severní mořské cesty by RF mohla do roku 2035 získat přímý přístup do Tichého oceánu. Její celoroční využívání není možné bez výstavby šestého a sedmého ledoborce „Projektu 22220“. Stávajících pět ledoborců může zajistit plavbu pouze během 9 teplejších měsíců. Roskosmos v připravuje rozvoj telekomunikační infrastruktury prostřednictvím projektu „Sféra“.

Karélie plánuje přilákat do severních arktických regionů v průběhu příštích dvou let až 20 nových rezidenčních společností (nyní je zde registrováno 33 rezidentů). Aktuálně vláda projednává rozsáhlý projekt zpracovatelského průmyslu v investičním objemu 80-90 mld. RUB (přibližně 1 mld. EUR). V srpnu 2021 byl zahájen program poskytování pozemků o výměře do jednoho hektaru „Arktický hektar“.

Jedním z nejvážnějších problémů ruských arktických regionů jsou ekologické škody. Nejobtížnější je likvidace odpadů na severních ostrovech, k čemuž jsou potřebné nové efektivní technologie a energetické zdroje. Práce již byly zahájeny na souostroví Země Františka Josefa a na Bílém ostrově.

Představitel Federální služby pro dohled nad přírodními zdroji konstatoval, že v Rusku se ESG trendy (tj. udržitelné investice, které mimo zisku zohledňují udržitelnost a sociální dopad) implementují pouze do zpráv a o efektivní práci se v podstatě nedá mluvit. Jako příklad uvedl více než 3 tis. zjištěných a viditelných ekologických problémů u 27 podniků působících v Arktidě.

Na Arktickém fóru byly v prosinci 2021 uzavřeny dohody o vytvoření Federálního centra arktické medicíny v Archangelsku, které sjednotí kompetence vědeckých a lékařských organizací za účelem výzkumu klimatických vlivů na obyvatelstvo žijící v arktické zóně. Od 1. dubna 2021 začala fungovat Korporace pro rozvoj Dálného východu a Arktidy vytvořená z několika arktických institutů.

Pozornost věnovaná arktické agendě ukazuje na význam této problematiky v RF. Globální změny klimatu znamenají pro RF problémy (např. s táním permafrostu), ale na druhé straně otevírají nové příležitosti spojené nejen s těžbou nerostných surovin.

Významnou mezinárodní událostí, zabývající se těmito otázkami, bude International Arctic Forum, které se bude konat v Petrohradu od 11. do 13. dubna 2022.

tags: #klimatické #problémy #Rusko

Oblíbené příspěvky:

• Flóra Veselí nad Moravou
• Měření emisí pevných látek: principy a použití
• Jak opravit odpad u umyvadla
• Odpady a naše město: Průvodce
• Greenpeace o znečištění ovzduší