Klimatické změny: Úvaha a Argumenty

Klimazpochybňovači se v poslední dekádě posunuli od absolutního popírání člověkem způsobených změn klimatu ke kritice záchranných opatření. Říkají to, co chce řada lidí slyšet, navíc se jim občas povede někoho epicky utřít za planý alarm. Hnutí za nerůst i za zelený růst navrhují změnit naše hospodaření tak, aby - v různých poměrech - přežilo klimatickou krizi, bylo udržitelné a naplňovalo naše potřeby. Existuje ale i třetí přístup, který bychom mohli lakonicky nazvat „hlavně klid“.

Vývoj Postojů Klimazpochybňovačů

Popis zpochybňovačského postoje ke klimatické změně se nejprve musí vypořádat s otázkou motivace - nebo naopak nedostatku motivace - jeho zastánců. Pro ilustraci můžeme uvést příběh ropného a plynového giganta ExxonMobil. Ten v osmdesátých letech vytvořil modely dopadu lidské činnosti na klima, které jsou i z dnešního pohledu kvalitní a přesné.

V osmdesátých letech se taktéž objevují i první doložené taktické kroky průmyslu: zpochybňování lidského vlivu i závažnosti změn, zdůrazňování „neutrálního pohledu“ a podpora malé části vědců, která změny klimatu bagatelizuje nebo popírá. Vznikly i organizace vyloženě zaměřené na popírání člověkem způsobených klimatických změn a zablokování nebo zpomalení ratifikací souvisejících mezinárodních dohod. Jednou z nich byla například fosilním průmyslem placená Global Climate Coalition. Činnost ukončila poté, co USA neratifikovaly první velkou snahu o mezinárodní dohodu o skleníkových plynech, Kjótský protokol. Podobnou roli hrál do svého rozpuštění i George C. Marshall Institute nebo neformální Cooler Heads Coalition. Tyto organizace prokazatelně a opakovaně dostávaly zaplaceno za to, že změnu klimatu popíraly či zlehčovaly.

Způsob, kterým zpochybňovači hájí své pozice, se za poslední dekádu výrazně změnil. Popularizační a vědečtí odpůrci se prakticky všude postupně vzdali stanoviska, že se člověkem způsobená klimatická změna vůbec neděje. Sám Exxon uznal existenci klimatické změny v roce 2007. Bjørn Lomborg už ve Zchlaďte hlavy (kniha 2007, film 2010) tvrdí, že změna sice probíhá, není ale zásadní. Absolutně zamítavou pozici dnes zastávají již jen politici jako Donald Trump a i ti ji postupně opouštějí. Česko má v tomto ohledu jisté zpoždění. Ještě před volbami 2021 byl lídr SPOLU a nynější premiér Petr Fiala ohledně vlivu člověka na klima mnohem zdrženlivější než profesionální klimatičtí zpochybňovači. I přesto ale můžeme říct, že se s kompletním popíráním vlivu člověka na klima už téměř nesetkáváme.

Proč jsou Klimazpochybňovačské Postoje Vděčné?

Klimazpochybňovačské postoje jsou vděčné a často citované hned z několika důvodů. V první řadě těží ze své kontroverze. Teze klimazpochybňovačů jsou navíc uklidňující. Zatímco takzvaní alarmisté burcují, hrozí a žádají změnu fungování společnosti i chování jednotlivců, klimazpochybňovači jedou úplně jinou linku. Nemusíte se vzdávat masa - vegani jen povykují, kdo by potom spásal trávu? Nemusíte se vzdávat levných špinavých zdrojů energie - někdo jiný by je stejně spálil za vás, třeba klimatičtí aktivisti cestou na další svůj klimatický aktivismus.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Nakonec je nutno uznat, že klimazpochybňovačům jejich uklidňování občas vychází. Jako třeba v populárním příkladu s ledními medvědy. Osamělý medvěd na zmenšující se kře se stal jedním ze symbolů globálního oteplování. Lední medvěd je ideálním maskotem čehokoliv: je huňatý, roztomilý a schopný roztrhat člověka v několika sekundách. Obraz medvěda, který se bez razantní změny našeho nakládání s životním prostředím utopí, je silný a jasný. Dánský statistik a král klimazpochybňovačů Bjørn Lomborg to ale viděl jinak. V roce 2008 prohlásil, že počet medvědů se naopak znásobil a nejvíc je ohrožuje nikoliv klima, ale lov. Strašení vyhynutím označil za typický příklad nesmyslného alarmismu. Další samozvaný skeptik, Michael Schellenberger, si pak dal lední medvědy přímo na obal knihy jako symbol nenaplněných výhružek.

Jak to s těmi medvědy vlastně vypadá doopravdy? Z rozsáhlé studie dostupné na webu CarbonBrief vyplývá, že být ledním medvědem je dnes zárukou spíše chmurných vyhlídek, aspoň pokud nefandíte křížení se se sourozenci a plavání za potravou na stále delší vzdálenosti. Lomborg i Schellenberger mají s předkládanými řešeními klimatické krize stejný problém: naše priority jsou podle nich uspořádané špatné. Když se ještě přidržíme medvědů: zachránit jednoho medvěda před dopady oteplování je podle nich výrazně dražší než zabránit lovcům jich ročně pět set zabít.

Kritika Reakcí na Klimatické Změny

Od kritiky konkrétních reakcí na klimatické změny přecházejí klimazpochybňovači k širší kritice státních politik. Nám blízkým příkladem může být německá politika Energiewende. Ta měla Německo kompletně přepnout na čistou a udržitelnou energii s cílem zredukovat do roku 2045 emisní bilanci na nulu. První potíží je pomalé tempo. První oficiální dokumenty jako například Energiekonzept přichází už ve druhé polovině roku 2010. Přesto vidíme, že špinavost německé energetiky nějakou dobu ještě rostla. Druhým problémem jsou náklady tohoto přechodu. Dle studie Düsseldorf Institute for Competition Economics z roku 2016 má jen do roku 2025 stát 520 miliard eur. Model výpočtu není úplně jednoduchý, kvůli rozložení nákladů na průmysl a na domácnosti i kvůli započítávání nákladů uniklých příležitostí a podobně. Při pohledu na stanovené cíle je zřejmé, že Energiewende je naplnit nezvládne. Argument zpochybňovačů je pak jednoduchý: kdyby se všechny tyto obří prostředky vložily například do investic v rozvojových zemích, celkový přínos pro lidstvo by byl řádově větší. Ani v porovnání s dalšími evropskými zeměmi, obzvláště po započtení investic, nevypadá německý energetický profil nízkoemisních zdrojů úplně oslnivě.

U takto vysokých částek je skutečně na místě se ptát, jestli to stojí to za to. Dle německého think tanku Agora ano, ale pro zpochybňovače je takto malý úbytek škodlivých emisí při stamilardových výdajích jednoduše nedostatečný.

Ekonomické Modely a Klimatická Změna

Lomborg, Schellenberger a politici, kteří sdílejí jejich názory, odmítají investice do velmi drahého snižování emisí. Používají totiž ekonomický model, konkrétně Dynamic Integrated Climate Economy Model. Ten vytvořil profesor ekonomie a nositel Nobelovy ceny William Nordhaus. Od devadesátých let prošel DICE řadou iterací a jeho poslední verzi si můžete klidně sami stáhnout a vyzkoušet. Porovnává cenu snah snížit produkci skleníkových plynů s velikostí škod, které by přinesla nekontrolovaná klimatická změna. V tomto modelu to Lomborgovi vychází jasně, čemuž v knize Falešný poplach věnuje celou kapitolu. Optimální oteplení je podle něj výrazně vyšší než Pařížskou dohodou domluvené maximálně dva stupně Celsia proti předindustriálním hodnotám. Zcela akceptovatelné jsou pro něj i čtyři stupně do konce století, protože pak by došlo ke snížení světového HDP pouze o čtyři procenta. Modelově to sedí skvěle.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Svoji kalkulaci Lomborg zakládá na Nordhausově rozboru modelu DICE v článku z roku 2018. To neznamená, že by Lomborg změnu o osm stupňů obhajoval jako nejlepší scénář. Ideálem jsou pro něj čtyři stupně do konce století. Ale oněch osm mu přijde ještě přijatelných, protože výdaje na zpomalení klimatické změny vidí jako velmi vysoké a neprioritní. Neopomíjí zdůrazňovat, že něco (málo) se udělat musí, navrhuje třeba globální (ovšem ne lokální) uhlíkovou daň.

Problémy s Lomborgovým Modelem

Za prvé svůj model krmí přiznaně nafouknutými daty na straně investic do záchranných opatření, kde cenu za každou veřejnou politiku násobí minimálně dvakrát. Odůvodňuje to tím, že jsou vlády neefektivní a jejich výdaje vždy násobně překročí odhady. Není to sice v jádru špatná úvaha, nicméně plošné násobení nákladů, kde se nám to zrovna hodí, není poctivé ani systematické. Sám počítá následovně: cenou snížení produkce skleníkových plynů o 80 procent do roku 2050 bude pro Evropskou unii dle modelu týmu profesora Christopha Böhringera kolem 5,14 procent celkového hrubého domácího produktu. Toto číslo Lomborg rovnou násobí dvěma, protože politika je obecně neefektivní. Odhad ceny klimatické politiky EU mu tak vychází na 2,5 bilionu eur ročně (za předpokladu pomalého, ale existujícího růstu evropské ekonomiky v dalších dekádách). Už to samo o sobě je poměrně odvážné, protože na příkladu emisních povolenek a obchodu s nimi můžeme říct, že stanovené klimatické cíle v daném rozpočtu Unie dokáže naplnit, přinejmenším deklaratorně.

Za prvé, původní studie zdůrazňuje, že dopad na HDP a dopad na životní úroveň jednotlivců jsou dvě výrazně jiné kategorie, přičemž druhá bude menší než první. Ve velmi kritickém článku z 2013 pak Böhringer hodnotí cenu evropského boje proti klimatu jako přemrštěnou oproti ideálu, který by mohl být o dost levnější. Doplněná studie na stejné téma stejného týmu z roku 2016 odhaduje cenu tranzice promítnutou jako snížení kupní síly jednotlivců mezi 0,17 a 0,83 procenty. Což samozřejmě oběť je, ale v porovnání s běžnými výkyvy cenové hladiny a hororovými čísly Lomborga dost bledne. Za ty roky se svět navíc výrazně posunul - o klimatu toho víme víc a zároveň už jsme dospěli ke konkrétním klimatickým politikám. Na evropské úrovni se z původního konceptu „zdražíme některé konkrétní věci“ stal celostní ekonomický přístup, který řeší vše od zaměstnanosti po zdravé trhy (viz předchozí díl série). Lomborg nicméně dál hraje křivou hru na původním hřišti.

Za druhé Lomborg vychází z předpokladu, že každá regulace nevyhnutelně zpomaluje růst. Jeho konstrukce dopadů klimatické krize je následující: Pokud bychom zůstali ve světě čisté abstrakce, v němž bychom dál pálili fosilní paliva naplno a každý rok tak zvedli světové HDP byť o jedno procento, získáme růst o 75 procent do konce století. Pořád je to ovšem logika účetní závěrky, kde budeme většinu století „spořit růst“ a pak odepíšeme nějakou tu ztrátu.

Zde je třeba si jasně říct, že ekonomický růst neznamená jen vyšší čísla na účtech, ale speciálně pro lidi v rozvojových zemí často vůbec šanci žít. Jenže náklady oteplování se budou projevovat postupně a samy budou bránit dalšímu růstu. Pokud budou dále vysychat řeky a budeme muset hledat nové zdroje vody k pití či k chlazení jaderných elektráren, růst to zpomalí. Stejně tak ho postihne neobyvatelnost celých regionů nebo migrace celých národů. A to jsou jen problémy vnitřní logiky fikčního světa, ve kterém jsou čtyři stupně přijatelným oteplením.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Srovnání s IPCC a Swiss Re

Jak je ale vůbec možné, že se Lomborgovy závěry tak moc liší od závěrů například Mezinárodního klimatického panelu IPCC, podle kterých by byl vzestup o čtyři stupně katastrofou? Míjí se i se závěry institutu Swiss Re napojeného na pojišťovnictví, podle nichž bude už současná trajektorie oteplování kolem dvou stupňů Celsia stát desetinu světového HDP do roku 2050. Za rozdíly může to, že Lomborg nejenže s modelem v podstatě fixluje nafukováním nákladů, ale navíc používá jeho zastaralou verzi. Ta například počítá s tím, že drtivá většina ekonomiky nebude globálním oteplováním nijak zatížena. DICE model je sám o sobě problematický, ale Lomborg ho zvolil, tak se ho držme. Doplněný model z roku 2020 i přes stále poměrně krotké nastavení vychází tak, že bychom měli udržet oteplování pod dvěma stupni. A to stále nezapočítává spoustu problémů generovaných klimatickou změnou.

Lomborgova práce má i další problémy. Například z nějakého důvodu naprosto nezapočítává přímou ani nepřímou podporu fosilních paliv. Že DICE model ve verzi užívané Lomborgem nijak nezohledňuje přínosy výzkumu ani vedlejší přínosy dekarbonizace jako čistější ovzduší, jsou už spíše detaily. Je zjevné, že stěžejní Lomborgova úvaha stojí velmi odvážné interpretaci faktů a velmi výběrovému přístupu k nim.

Mitigace vs. Adaptace

Některé konkrétní předpovědi dopadů klimatické změny skutečně zanedbávají možnosti mitigace nebo je nedostatečně prezentují. Typicky stoupání hladiny oceánů: ano, pod vodou může postupně skončit spousta půdy, což bude problém. Ale zároveň na ní nebudou lidé roky postávat a čekat na utopení. Zároveň ovšem rostou i škody těmito katastrofami způsobované, což ostatně potvrzuje i Bílý dům. Dilema mezi mitigací a adaptací je ovšem účelové a umělé. Nikdo netvrdí, že adaptační opatření nejsou zapotřebí. Pokud bychom dokázali na planetární úrovni zajistit bezproblémové přesídlení minimálně desítek, spíše však stovek milionů lidí, pak by to skutečně některé lokální obtíže vyřešilo. Opakovaně se ale potvrzuje, že například dostupnost pitné vody změna klimatu výrazně zhoršuje všude po světě, viz poslední zprávu OSN pro rok 2023.

Přístup "Business as Usual" a Rozvojový Svět

Přístup „business as usual“ je silný v kritice ne zcela funkčních státních politik. Svým způsobem je sympatické, jak velkou pozornost věnuje rozvojovému světu a jeho potřebám. Osamělé a velmi drahé pokusy o dodávky náhodného množství nespolehlivých solárních panelů skrze rozvojové organizace jsou pro zpochybňovače snadným cílem. Rozhodnutí, jestli rozvojový svět industrializovat, nebo ne, představuje pro bohatší země masivní etické dilema. Klimatické změny zasáhnou nejhůře opět právě bývalé kolonie, a čím chudší budou, tím hůře na ně krize dopadne. Bohatší státy mají ale zároveň jen omezené nástroje, jak pomoci.

Problém je v tom, že kromě tipů jak z Receptáře (oteplila se planeta, tak si pan Hynek z Hradiště natřel střechu na bílo) a upozorňování na některé reálné problémy a nespravedlnosti nabízejí klimazpochybňovači hlavně ekonomickou a politickou variantu pivínka na nervy. Staví na vyvrácených, místy uměle pokřivených a dnes už překonaných modelech. Zpochybňovači se také často pohybují v paradoxech. Odmítají státní zásahy, ale umělá daňová úleva na letecký benzín či fosilní dotace jsou v pohodě. Navrhovaná řešení jsou pak často i velmi ambiciózní. Bjørn Lomborg by chtěl rovnou celosvětovou uhlíkovou daň.

Rezonance Klimazpochybňovačských Postojů

Přesto klimazpochybňovačské postoje stále silně rezonují. Na vině je hlavně obecně neschopnost politiků vysvětlit, proč je vůbec nutné se klimatickou změnou ve vší vážnosti zabývat. V Česku se u jednotlivých opatření nediskutuje o tom, proč jsou potřebná, ale jestli na ně dostaneme z Bruselu peníze a jestli by nebylo lepší nedělat nic. Z tématu klimatické změny se stala záležitost identity. Patrné je to zejména ve Spojených státech, kde jedna ze dvou stran kategoricky odmítá mezinárodní dohody a prakticky jakoukoliv klimatickou politiku, zatímco pro druhou stranu je to téma o to klíčovější.

Z debaty o nejefektivnějším způsobu zpomalení klimatické změny se tak stal čistě kmenový spor. Popsal jsem postupně tři přístupy k řešení klimatické krize: nerůst, zelený růst i „business as usual“. Nejedná se o nějak uzavřené a navzájem se nepotkávající směry. Řadu myšlenek různé přístupy sdílí, například na cíleném zkracování pracovní doby, se shodne jak nerůst, ...

Klimaticky Odolný Rozvoj

V našich kruzích jsme zvyklí se tradičně opírat o pojem udržitelný rozvoj. Pojem rozvoj odolný vůči klimatické změně (climate resilient development, CRD) navazuje v nyní vydávané zprávě AR6 na již dřívější rozpracování tohoto pojmu v AR5. Má jít podle definice o takový model rozvoje, který integruje klimatickou mitigaci a adaptaci, a tím podporuje udržitelný rozvoj. Z toho vyplývá, že pojem klimaticky odolného rozvoje nechce koncept udržitelného rozvoje nahrazovat ani vytlačovat; má být jeho předpokladem.

Sociální aspekt rozvoje odolného vůči klimatické změně zdůrazňuje otázky klimatické spravedlnosti a rovnosti a potřebu zohlednění zranitelných skupin a regionů. Za nedílnou součást rozvoje a tranzice k nízkouhlíkové společnosti se proto považuje zvyšování sociální a genderové rovnosti a snižování chudoby. Environmentální (resp.

Za prvé, klimaticky odolný rozvoj integruje zájmy lidské společnosti s ochranou ekosystémů v podobě ochrany ekosystémových funkcí v planetárním měřítku. Za druhé, rozvoj odolný vůči klimatické změně chce integrovat mitigační a adaptační snahy do vzájemně souladného a z dlouhodobého hlediska smysluplného celku. Klíčovou podmínkou tohoto typu integrace je správně nastavené plánování, které zohledňuje všechny důležité aspekty z komplexního pohledu a nehodnotí žádnou část klimatické politiky izolovaně. K jakému typu nesprávně zaváděných opatření může vést příliš úzce zaměřené a krátkodobé plánování, dobře ukazuje ta část zprávy, která se zabývá chybnou adaptací (maladaptation). O ní zpráva konstatuje, že od doby vydání páté hodnotící zprávy (AR5, 2014) se bohužel rozšířila v mnoha sektorech a regionech. Špatná adaptační opatření mohou ve výsledku ještě více zhoršovat zranitelnost lokality, být obtížně nebo příliš nákladně změnitelná či vést k ještě větším nerovnostem.

Jako příklad zpráva uvádí pobřežní hráze (sea walls): ty mohou sice účinně chránit lidi a majetek v krátkodobém horizontu, ale z dlouhodobého hlediska mohou zablokovat zranitelnost oblasti a dopady rizik naopak zvýšit, protože, jak zpráva uvádí, pocit bezpečí následně vede k ještě většímu rozvoji v ohrožené pobřežní zóně, a tím k rozšiřování expozice riziku. Zpráva zdůrazňuje, že nesprávná adaptace nejvíce negativně dopadá na marginalizované a zvláště zranitelné skupiny, jako jsou původní obyvatelé, národnostní menšiny či nízkopříjmové domácnosti, a zvyšuje již existující nerovnosti.

Třetí význam integrace je v rovině procesů a institucí. Jak zpráva zdůrazňuje, rozvoj odolný vůči klimatické změně je možný, pokud vlády, občanská společnost a soukromý sektor přijímají tzv. inkluzivní rozhodnutí, vycházející z rozhodovacích procesů s širokou účastí aktérů napříč úrovněmi správy, odvětvími a časovými rámci. Všichni aktéři by přitom měli směřovat spravedlivým a rovným způsobem ke slaďování různých zájmů, hodnot a pohledů, směrem k rovným a spravedlivým výsledkům. Výsledky by se měly zakládat na diverzitě znalostí o klimatických rizicích a zvolených cestách k řešení s ohledem na lokální, regionální i globální klimatické dopady, rizika, bariéry a příležitosti. Takový typ plánování a rozhodování je usnadněn mezinárodní spoluprací mezi vládami, ale na národní úrovni samozřejmě také účinnou spoluprací vlád v partnerství se společenstvími, občanskou společností, vzdělávacími institucemi, vědeckými tělesy a dalšími relevantními aktéry. K různým regionům je třeba přistupovat individuálně podle jejich specifik, neboť neexistuje jeden univerzální model, jak má klimaticky odolný rozvoj vypadat.

Zpráva zároveň otevřeně konstatuje, že nyní převažující přístupy k rozvoji neodpovídají požadavkům rozvoje odolného vůči klimatické změně. Musíme mít na paměti, že naše nynější rozhodnutí a rozhodnutí učiněná v blízké budoucnosti budou následně určovat náš manévrovací prostor pro rozhodování ve vzdálenější budoucnosti. Škála podmínek, které umožňují klimaticky odolný rozvoj, se postupně zužuje s tím, jak se snižuje pravděpodobnost, že svět ještě může zvládnout omezit oteplování k hranici 1,5 °C. Pokud hranice oteplování překročí 2 °C, budou možnosti realizovat klimaticky odolný rozvoj ještě omezenější.

Tabulka: Srovnání Přístupů k Řešení Klimatické Krize

tags: #klimatické #změny #úvaha #argumenty

Oblíbené příspěvky:

• ISCARE - přírodní zázrak?
• The Contractor
• Průvodce výběrem ekologického nádobí
• Čištění sprchy bez chemikálií
• O propojení člověka a přírody