Klimatické změny, jejich vliv na oceány a dopady

Po celém světě se lidé potýkají s následky globálního oteplování. Klimatické změny jsou podle převládajícího názoru vědců důsledkem konání člověka, respektive narůstajícími hodnotami emisí skleníkových plynů. Tání v polárních oblastech a stoupající teplota oceánů jsou jen špičkou ledovce, jelikož největší dopady se projevují různými způsoby po celé Zemi. Některé změny, například sucha, požáry a extrémní srážky, probíhají rychleji, než vědci dříve odhadovali. Podle Organizace spojených národů (OSN) je to poprvé, co lidé zaznamenávají pozorovatelné změny globálního klimatu.

Oteplování oceánů a jeho důsledky

Oceány pohlcují většinu tepla způsobeného globálním oteplováním. Proto se oteplování vodních ploch v posledních dvou desetiletích velmi zrychlilo, a to ve všech hloubkách. Odborníci OSN uvedli, že teplejší voda se rozpíná, což způsobuje zvětšování objemu. Experti zaznamenali od roku 1880 nárůst hladiny o 0,2 metru, kritická hodnota nastane při dvou metrech. Takové by mohlo být maximální navýšení do roku 2100. Pohlcený oxid uhličitý navíc okyseluje vodu, což ohrožuje mořské živočichy a korálové útesy.

Extrémní počasí a jeho dopady

Mnoho regionů po celém světě zaznamenává intenzivnější a častější ničivé bouře. Způsobují je rostoucí teploty, kvůli kterým se vypařuje víc vlhkosti. Na četnost a rozsah tropických bouří má vliv také oteplování oceánu. Cyklóny, hurikány a tajfuny se živí teplými vodami na povrchu oceánu. Téměř ve všech suchozemských oblastech přibývá horkých dnů a vln veder. Vyšší teploty zvyšují počet onemocnění souvisejících s horkem a ztěžují práci venku. Při vyšších teplotách snadněji vznikají a rychleji se šíří lesní požáry. Podle Evropské agentury pro životní prostředí ubývají ve střední Evropě i sněžná období důležitá pro přirozenou regeneraci půdy.

Nedostatek vody a rozšiřování pouští

Globální oteplování zhoršuje nedostatek vody. To zvyšuje riziko zemědělských such, která ovlivňují úrodu, a ekologických such, jež zvyšují zranitelnost ekosystémů. Sucha mohou také vyvolat ničivé písečné a prachové bouře, které mohou přesunout miliardy tun písku napříč kontinenty. Pouště se rozšiřují, čímž se zmenšuje plocha pro pěstování potravin. Rybolov, zemědělství a chov zvířat mohou utrpět devastující ztráty nebo se stát méně produktivní. Zvyšující kyselost oceánů ohrožuje mořské zdroje, které živí miliardy lidí. Změny sněhové a ledové pokrývky v mnoha arktických oblastech narušily zásobování potravinami z pastevectví, lovu a rybolovu.

Ohrožení druhů a zdraví

Změna klimatu představuje riziko pro přežití druhů na souši i v oceánu. Tato rizika se zvyšují s rostoucí teplotou. V důsledku klimatických změn dochází na světě k úbytku druhů tisíckrát rychleji než kdykoli v historii lidstva. Vlivy klimatu již poškozují zdraví, a to prostřednictvím znečištění ovzduší, nemocí, extrémních povětrnostních jevů, nuceného vysídlování, tlaku na duševní zdraví a zvýšeného hladu a špatné výživy v místech, kde lidé nemohou vypěstovat nebo najít dostatek potravin.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Setrvačnost klimatického systému

I kdyby lidstvo zázrakem ze dne na den přestalo vypouštět všechny skleníkové plyny, tak oteplování se okamžitě nezastaví, což je nutné zdůraznit. Klimatický systém (zejména oceány) reaguje se zpožděním na již zvýšené koncentrace CO2. NASA uvádí, že pokud bychom dnes zastavili veškeré emise, teplota by se sice během pár let přestala zvyšovat, ale zůstala by zvýšená - a klima by zůstalo vychýlené na vyšší úrovni po celá staletí. Jinými slovy, globální oteplení se už rozeběhlo a nejde naráz vrátit zpět. Některé změny (třeba ústup ledovců, oteplení oceánů či zvýšená hladina moře) jsou v podstatě nevratné v horizontu stovek až tisíců let.

IPCC konstatuje s vysokou jistotou, že globální teploty budou stoupat nejméně po několik příštích dekád (především v závislosti na dosavadních emisích). To znamená, že i při agresivním snižování emisí do roku 2030 či 2040 se nevyhneme některým významným dopadům - musíme se na ně adaptovat. Jak bude svět konkrétně vypadat při oteplení o +1,5 °C, +2 °C či více, nelze s naprostou jistotou říci, ale vědecké projekce nabízejí hrubou představu. NASA zmiňuje například častější a silnější požáry, delší suchá období v některých regionech a naopak intenzivnější přívalové deště a hurikány jinde. Už nyní extrémy počasí překonávají rekordy - vlny veder, ničivé záplavy, urputná sucha či megapožáry se stávají novou realitou.

Klimatické migrace a sociální důsledky

Jedním z nejvážnějších sociálních důsledků mohou být tzv. klimatické migrace. Pokud některé státy či regiony postihnou extrémní sucha, neúroda, nedostatek vody nebo stoupající moře (ohrožující přímo existenci pobřežních komunit a ostrovů), lze očekávat masový odchod lidí z postižených míst. Už dnes pozorujeme, že extrémní události vedou k vysídlování obyvatel - například dlouhotrvající sucho v Sýrii předcházelo tamnímu konfliktu a migraci, cyklóny vyhánějí tisíce rodin z ostrovních států v Indickém a Tichém oceánu atd. IPCC již v roce 1990 varoval, že největším dopadem klimatické změny může být pohyb populace v řádu milionů lidí. Novější odhady hovoří dokonce o desítkách až stovkách milionů potenciálních “klimatických uprchlíků” v příštích dekádách (ačkoli přesná čísla jsou velmi nejistá a závisí na tom, jak rychle emise snížíme a jak bude svět spolupracovat na humanitární pomoci).

Adaptace vs. Mitigace

Odpověď odborníků na výše uvedené dilema většinou zní, že nelze rezignovat ani na mitigaci (omezování emisí), ani na adaptaci - potřebujeme obojí současně. Důvodem je, že již máme „rozdané karty“ v podobě jistého oteplení, kterému se musíme přizpůsobit, ale zároveň lze pořád ovlivnit, jak moc se klima v budoucnu změní. NASA to popisuje tak, že jsme už zavázali pro určitou úroveň oteplení, ale kolik stupňů to nakonec bude, záleží na našich budoucích emisích. Adaptace bez mitigace by vedla do slepé uličky: pokud bychom nebrzdili emise, oteplení by překročilo 3 °C, 4 °C nebo více, což by zřejmě znamenalo katastrofické dopady, jimž se nelze plně přizpůsobit. Mitigace bez adaptace by zase ignorovala realitu, že změny už probíhají - i při oteplení 1,5 °C bude nutné investovat do ochrany před povodněmi, budování infrastruktury odolné vůči extrémům, změn plodin v zemědělství apod.

Někteří experti ale upozorňují, že debata je nevyvážená: většina politické energie (a financí) míří do snižování emisí, zatímco na adaptaci se zapomíná nebo se podceňuje. Adaptovat se přitom budou muset bohaté i chudé země - a pro ty chudší to bude obzvlášť obtížné bez pomoci. Již dnes vidíme adaptace v praxi: stavějí se protipovodňové hráze, v zemědělství se zkouší odolnější plodiny, města zavádějí tzv. zelenou infrastrukturu (parky, chlazení ulic) proti tepelným ostrovům, v ČR je to například větší snaha o zadržování vody v krajiny, atd. Přesto se hovoří o „adaptation gap“ - propasti mezi potřebnými a reálně financovanými adaptačními opatřeními. Do budoucna možná dává smysl více investovat do odolnosti společnosti, protože určitou míru změny nezastavíme. Například v rozpočtech EU i členských států by adaptační projekty (voda v krajině, zalesňování, klimaticky odolné stavby) měly mít podobnou prioritu jako projekty čisté energie.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Geoengineering

Vedle toho se začíná diskutovat i třetí pilíř reakce na klimatickou krizi: geoinženýrství. Jde o soubor nápadů, jak technicky zasáhnout do klimatu planety a uměle snížit teplotu, například: rozprašovat do stratosféry aerosoly odrážející část slunečního záření (simulace „sopečné zimy“), nebo naopak uměle odsávat CO2 z atmosféry ve velkém a ukládat ho pod zem. Tyto koncepty byly dlouho tabu, ale s rostoucí obavou, že oteplení nelze udržet do 1,5 °C, se dostávají do popředí vědeckého zkoumání. Někteří klimatologové tvrdí, že geoengineering by mohl být užitečný „plán B“ pro případ, že by mitigace nestihla zabránit nebezpečnému oteplení.

Například solární geoinženýrství (reflexe slunečního záření aerosoly) by teoreticky dokázalo rychle snížit globální teplotu - otázkou je za jakou cenu a s jakými vedlejšími efekty. Kritici varují, že tyto zásahy mohou mít nečekané důsledky na regionální klima (např. změny monzunů, ozonové vrstvy apod.) a že neléčí příčinu (skleníkové plyny), jen dočasně maskují následek. Navíc panují etické a geopolitické otazníky: kdo by o takovém globálním zásahu rozhodoval a mohl by jeden stát jednostranně „nastavit termostat“ Země?

Přesto se výzkum v této oblasti rozvíjí. Zatím převládá názor, že geoengineering není náhradou snižování emisí, ale může se stát doplňkovým nouzovým opatřením. Podmínkou by ovšem bylo získat veřejnou podporu, která je nyní velmi nejistá, proto vědci zdůrazňují nutnost otevřeně komunikovat o možných rizicích a přínosech, aby veřejnost i politici rozuměli, celé problematice. Zatímco jih Evropy, části USA či Skandinávii spalovala na konci července úmorná vedra, ve světových oceánech tiká další časovaná bomba. Zvyšování kyselosti oceánů je dalším katastrofálním projevem člověkem způsobené změny klimatu. Až se souběh destruktivních procesů na pevnině i v mořích projeví naplno, následky budou nedozírné. A zdá se, že řešení je v nedohlednu.

Aktuální stav mořských ekosystémů

Studie společně publikovaná v červnu tohoto roku britskou Plymouth Marine Laboratory (PML), americkým Národním úřadem pro ­oceány a atmosféru a Institutem pro výzkum mořských zdrojů při Oregonské univerzitě se čte jako scénář postapokalyptického filmu. Ukazuje, že mořské a oceánské ekosystémy jsou ve výrazně horším stavu, než vědci dosud předpokládali.

Vedle obecně známých rizik, jako zamoření oceánů mikroplasty či intenzívní rybolov v pobřežních oblastech, probíhá v mořích, tedy prostředí, jež pokrývá 71 procent povrchu naší planety, další a mnohem nebezpečnější proces. Úroveň pH mořské vody rychle klesá. Zjednodušeně řečeno, oceány se okyselují.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Mořské ekosystémy jsou na změny konstant, jako je teplota vody či právě kyselost, extrémně citlivé. V geologické minulosti planety k takovým změnám docházelo, ovšem v rámci statisíců či miliónů let. Ekosystémy se tak měly čas adaptovat, přirozený evoluční vývoj selektoval ty živočichy a rostliny, kteří ve změněném prostředí prospívali.

Současné změny v mořích probíhají, tak jako na pevninách, během posledních desítek let. Kombinované projevy pevninské změny klimatu a jejího „zlého dvojčete“, tedy okyselování oceánů, budou mít na život na Zemi následky srovnatelné snad jen s globální jadernou válkou. Jen s tím rozdílem, že atomové zbraně vybuchují a ničí ihned, najednou. Dopady změny klimatu při maximální variantě, tedy nárůst globálních teplot o tři stupně Celsia do roku 2100, přirovnala k permanentní válce například studie amerických ekonomů z prestižní Národní kanceláře pro ekonomický výzkum.

Výzkumy jednoznačně prokázaly, že množství oxidu uhličitého (CO2) vypouštěné do atmosféry se ve srovnání s dobou před začátkem průmyslové revoluce mnohonásobně zvýšilo. Pokud se nám nepodaří množství CO2 v atmosféře snížit, bude svět čelit dopadům změny klimatu. Dlouhodobé sledování potvrzuje, že zvyšující se podíl CO2 v atmosféře, který je přímým důsledkem lidské činnosti, způsobuje oteplování naší planety a okyselování oceánů.

Vědci očekávají, že pokud nezačneme okamžitě jednat, bude se teplota na Zemi stále zvyšovat. Na to, abychom s tímto nepříznivým trendem něco udělali, nemáme přitom mnoho času. Do boje proti již probíhajícím klimatickým změnám se navíc musí zapojit co největší část populace naší planety. CO2 je naprosto nezbytný pro život na Zemi.

Takzvané skleníkové plyny, mezi něž patří i CO2, zabraňují úniku určité části tepla vytvořeného slunečními paprsky zpět do vesmíru. Díky tomu je na naší planetě dostatečné teplo, umožňující přežití živých organismů. Mezi běžné skleníkové plyny, které se přirozeně vyskytují v atmosféře a zachycují určitou část slunečního tepla, patří vodní páry, CO2, metan a oxid dusný.

CO2 je zároveň klíčovou součástí potravního řetězce většiny živých tvorů. Také se používá jako „bublinky“ v sycených nápojích, pivu a šampaňském. V přírodě funguje přirozený koloběh, při němž se CO2 dostává do atmosféry a zase z ní mizí. Rostliny CO2 spotřebovávají k výrobě energie, kterou potřebují k růstu. Vlivem industrializace a procesů vyvolaných průmyslovou revolucí však lidstvo do ovzduší začalo vypouštět velké množství CO2 „navíc“. To pak vede k rychlému oteplování naší planety. Při výrobě elektřiny pomocí fosilních paliv vzniká během hoření velké množství CO2, které se následně dostává do atmosféry. Podobně i při těžbě a následném zpracování zemního plynu se uvolňuje CO2 a dostává se do atmosféry.

Velká množství CO2 vznikají i při mnoha průmyslových procesech, jako jsou rafinace ropy, výroba železa a oceli, cementu nebo čpavku. Dalším faktorem, který nemalou měrou přispívá ke zvyšování množství CO2 v atmosféře, je kácení lesů. V důsledku úbytku zeleně oslabuje přirozená regulace množství skleníkových plynů, protože menší počet rostlin nedokáže vstřebat nadbytek CO2.

Okyselování oceánů a planetární hranice

Oceány absorbovaly až 30 procent lidskou činností vyprodukovaného oxidu uhličitého. Důsledkem je jejich rostoucí okyselování, kdy jejich kyselost stoupla o 40 procent ve srovnání s předindustriální érou. Podle nové studie okyselování překročilo „planetární hranice“, což znamená, že moře a oceány ztrácí nebo již přišly o schopnost udržet planetu ve zdravém a udržitelném stavu.

O studii informoval deník The Guardian. Na planetární hranice narazily oceány podle studie v roce 2020. S pohlcováním oxidu uhličitého a růstem kyselosti dochází k poklesu koncentrace uhličitanu vápenatého ve vodě.

Ten je přitom klíčový pro veškeré mořské vápenité organismy, které pak nejsou schopny vytvářet své schránky a kostry (nebo je to pro ně mnohem náročnější) a současně čelí zvýšenému riziku degradace a rozpouštění. Ohrožení jejich existence je pak ohrožením celého mořského ekosystému i života pobřežních vod. Za planetární hranici byla vědeckou komunitou stanovena hranice poklesu uhličitanu vápenatého o 20 procent ve srovnání s předindustriálním obdobím. Citovaná studie díky novým metodám zjistila, že k tomu došlo okolo roku 2020. Navrhuje zpřísnění této hranice na 10 procent, což bylo překročeno již okolo roku 2000.

Světové oceány se tak nacházejí v mnohem horší kondici, než se dosud myslelo. Jedná se o přímý důsledek klimatických změn, během nichž oceány pohlcováním lidské nadprodukce oxidu uhličitého zpomalují samotný průběh klimatické změny, ale současně tím dochází k jejich vlastnímu rozkladu. Vědci přitom zjistili, že ve větších hloubkách je situace mnohem horší: 200 metrů pod hladinou překročily bezpečnou hranici okyselování tři pětiny světových vod. Dopady okyselení tak mohou být mnohem horší, než se dosud myslelo.

Oceány hrají klíčovou roli v zemských klimatických a povětrnostních systémech i v globálním uhlíkovém cyklu. Lidská činnost však bohužel zásadně mění jejich chemické složení. Od konce osmdesátých let se problém zhoršuje, protože stoupají atmosférické hladiny oxidu uhličitého. Dnes jsou o 50 % vyšší než před průmyslovou revolucí. Oceán nepřetržitě absorbuje asi čtvrtinu oxidu uhličitého, který je každoročně vypouštěn do atmosféry. Můžeme zlehčovat dopady změny klimatu, ale nelze pominout fakt, že mořská voda se stává kyselejší.

Mezinárodní úsilí o monitorování a zmírnění okyselování oceánů

IAEA (Mezinárodní agentura pro atomovou energii, MAAE) podporuje země po celém světě ve využití jaderných a radiačních technik - v tomto případě pro zlepšení porozumění změnám v oceánech. V reakci na rostoucí obavy vědecké obce a vlád ohledně okyselování oceánů zřídila v roce 2012 Mezinárodní koordinační centrum pro sledování okyselování oceánů (OA-ICC, Ocean Acidification - International Coordination Centre), které sídlí v Monaku.

Centrum se zaměřuje na vědecké zkoumání, budování kapacit a komunikaci o stavu a trendech acidifikace oceánů a podporuje vědecky podložené rozhodování. Pro pochopení okyselení oceánů jsou zapotřebí údaje o teplotě, slanosti, obsahu kyslíku, tlaku a systému uhličitanů. Zvyšující se emise uhlíku a rostoucí teploty narušují oceánské procesy, což může mít zásadní důsledky pro mořské ekosystémy, globální klima, ochranu pobřeží a pobřežní odvětví, jako je rybolov a cestovní ruch. Abychom pochopili a předvídali možné změny klimatu, je důležité porozumět procesům globálního uhlíkového cyklu.

Zvyšující se hladiny CO2 v atmosféře způsobují také globální okyselování oceánů, které se někdy spolu se změnou klimatu označuje jako „další problém CO2“. Globální uhlíkový cyklus popisuje toky uhlíku mezi různými složkami životního prostředí (atmosféra, oceán, suchozemská biosféra a sedimenty). Nejméně jednu čtvrtinu CO2 uvolněného do atmosféry antropogenními činnostmi, jako je spalování fosilních paliv, pohlcuje oceán.

Část tohoto CO2 se vrací do atmosféry a část se přemístí z povrchových vod do hlubokého oceánu, kde je zásoba uhlíku 50krát větší než zásoba uhlíku uložená v atmosféře. Schopnost regulovat obsah CO2 v atmosféře je životně důležitou službou oceánu. Změna toků oceánského uhlíkového fondu, např. kvůli lidské činnosti, by mohla ovlivnit skladovací kapacitu oceánu, což by zase mělo dramatické důsledky pro úroveň atmosférického CO2.

Okyselení oceánu zahrnuje řadu změn chemie mořské vody, v první řadě pokles pH mořské vody (míra kyselosti/zásaditosti): průměrné úrovně pH oceánu se od začátku průmyslové revoluce snížily o 0,1, což odpovídá zvýšení kyselosti o 26 %. Je však těžké odhadnout plný dopad okyselení na mořský život. Studie vykazují širokou škálu možných dopadů, pozitivních i negativních, různé živočišné druhy se liší úrovní odolnosti a přizpůsobivosti.

Pod určitou úrovní pH nastává koroze uhličitanu vápenatého, který využívá mnoho organismů pro stavbu schránek a koster. Některé korály, pteropody (drobní mořští šneci), mlži (škeble a mušle) a vápenatý fytoplankton se zdají být zvláště citlivé na změny v chemii mořské vody. Například izotopy boru v korálech a zkamenělých organismy umožňují vědcům posoudit minulé hladiny pH oceánu a identifikovat minulé „acidifikační události“, s možnými korelacemi s epizodami masových vymírání a změn ve struktuře ekosystému.

Korálové útesy hostí nejrozmanitější ekosystémy na planetě a patří k nejvíce ohroženým. Oceán ukládá uhlík primárně prostřednictvím dvou mechanismů: fyzikálně chemického a biologického. Ve fyzikálně chemickém je CO2 přepravován z atmosféry do hlubokého oceánu chemickými procesy výměny plynů, rozpouštění a oceánskou cirkulací.

Biologický mechanizmus vede přes potravinový řetězec - fotosyntézou fytoplankton (mikroskopické mořské rostliny) absorbujte CO2 v povrchovém oceánu a převádí jej na biomolekuly obsahující uhlík. I část tohoto uhlíku skončí v hlubinách oceánu, kde se recykluje zpět na anorganický uhlík, který je tam tak skladován a izolován od atmosféry. Kdyby biologické uhlíkové čerpadlo v oceánu přestalo fungovat, atmosférický CO2 by mohl vzrůst o 200 až 400 ppm nad dnešní úroveň 400 ppm dosaženou v roce 2015.

Environmentální laboratoře IAEA zkoumají osud uhlíku také pomocí analýzy mikrobiálních procesů. Mikrobi jsou zodpovědní za transformace organického materiálu z potopených částic na anorganický uhlík. K měření těchto mikrobiálních procesů uhlíkového cyklu lze použít jak přirozeně se vyskytující radioaktivní izotop uhlíku, tak i stopovače značené radioizotopem. Uplatnění těchto nástrojů v různých oceánech pomáhá určit rozsah absorpce uhlíku napříč různými ekosystémy.

Environmentální laboratoře IAEA se účastní výzkumných misí v různých částech světa, např. v Severním ledovém oceánu, který je citlivý na oteplování či v zónách s minimem kyslíku jako jsou pobřežní oblasti Peru a Mauretánie. Předpokládá se, že právě tyto zóny se budou se změnami klimatu rozšiřovat.

Ve spolupráci s partnery, jako je Mezivládní oceánografická komise Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), Světová meteorologická organizace, Globální systém pozorování oceánů a Mezinárodní projekt koordinace uhlíku v oceánech, podpořila OA-ICC v roce 2013 spuštění Globální sítě pro pozorování okyselení oceánů (GOA-ON). Datový portál GOA-ON poskytuje informace o zařízeních pro monitorování acidifikace oceánů a umožňuje přístup k údajům v reálném čase. Usnadňuje tak definování společné výzkumné strategie.

Tato globální síť se skládá z asi 750 vědců ze 100 zemí. Jedním z hlavních cílů GOA-ON je zvýšit monitorování v oblastech, kde je údajů nedostatek, včetně pobřeží Afriky a Indického oceánu. Nedostatečná dostupnost přístrojového vybavení brzdila úsilí většiny rozvojových zemí o trvalé měření. GOA-ON vyvinula zjednodušené metody a sady zařízení pro měření kvality vody a pH.

Více než 30 odborníků z Bangladéše, Indie, Malajsie, Myanmaru, Filipín, Srí Lanky a Thajska se v lednu 2020 sešlo v indické Kalkatě, aby posílili vědecko-výzkumnou kapacitu v jižní a jihovýchodní Asii. OA-ICC podpořila workshop pořádaný Centrem pro klimatická a environmentální studia (CCES) v Indickém institutu vědeckého vzdělávání a výzkumu Kalkata. OA-ICC je aktivní v mezinárodní sféře, pozvedá téma okyselování oceánů do popředí diskusí na konferencích OSN o změně klimatu a o cílech udržitelného rozvoje.

Možnosti řešení: "Ocean Liming"

Řada expertů i nezávislých institucí přiznává, že aby se podařilo udržet globální oteplování na méně než 2 °C oproti předindustriální úrovni, nestačí už jen snižovat emise. Je pravděpodobné, a počítá s tím i mezivládní panel IPCC, že bude zapotřebí využívat technologie, které aktivně odstraňují z atmosféry oxid uhličitý a další skleníkové plyny.

Nápadů i strategií je v této oblasti spousta, zatím se ale téměř žádné nevěnovaly možné roli oceánů, upozorňuje nová studie. Oceán hraje v klimatickém systému zvláštní roli a působí jako významná jímka atmosférického tepla i oxidu uhličitého. A právě to, jak oceán pohlcuje oxid uhličitý, způsobuje jeho okyselování - a to mírou, jaká nemá v posledních 65 milionech let obdoby.

Má to významné důsledky pro mořské organismy. Kyselejší prostředí ovlivňuje metabolismus mořských tvorů, ale především jejich schopnost vytvářet uhličitan vápenatý, z něhož si dělají své schránky. To má zásadní vliv na destabilizaci ekosystémů a v konečném důsledku ohrožuje životně důležité funkce těchto systémů.

Nová studie zveřejněná v odborném časopise Frontiers in Climate podrobně zkoumala zrychlující okyselování oceánů a současně upozornila na možnost takzvaného „ocean limingu“ - tedy teoretické možnosti zvýšení zásaditosti oceánu pomocí rozpuštění hydroxidu vápenatého neboli hašeného vápna.

Aplikace ve Středozemním moři

Vědci v tomto výzkumu analyzovali tuto možnost na příkladu Středozemního moře. Oproti předchozím studiím v sobě scénáře zahrnovaly už i cestu k praktické realizaci, která je založena na realistických úrovních vypouštění vápna při využití současné sítě nákladních a tankerových námořních tras přes Středozemní moře.

Autoři věnovali pozornost dvěma odlišným přístupům: jeden s konstantním každoročním vypouštěním vápna během celého období a druhý s postupným navyšováním vápna s tím, jak se budou zvyšovat teploty. Simulace použité ve studii naznačují potenciál téměř zdvojnásobit míru absorpce oxidu uhličitého ve Středozemním moři po 30 letech takového projektu - to naznačuje, že by se v podstatě dalo okyselování eliminovat. Tento dokument také odhaluje velký potenciál námořní dopravy pro obohacování oceánů vápnem. U některých uzavřených moří, jako je například Středozemní, kde je hustota dopravy poměrně vysoká,...

tags: #klimatické #změny #vliv #na #oceány #dopady

Oblíbené příspěvky:

• Více o neživé přírodě
• Designové odpadkové koše Hailo
• Geoparky a ochrana přírody
• Výlety do přírody Zlínsko
• Definice ekologie