Země je tvořena dílčími geosférami v místě jejich vzájemného průniku a skládá se z přírodních sfér (litosféra, pedosféra, hydrosféra, biosféra...) i socioekonomické sféry.
Dle LIPSKÉHO (1999, s.16) vymezujeme její spodní hranici v hloubce 6-8 km pod dnem oceánů a pod kontinenty pak 35 km. Horní hranice je vymezena horní hranicí troposféry - 8 km nad pólem a do 18 km nad rovníkem.
Země, která obsahuje části jednotlivých geosfér, se nazývá krajinou.
Krajina není statický, ale dynamický objekt. Změny v krajině vlivem přírodních nebo socioekonomických impulsů mají vliv i na lidskou společnost a její činnost.
Vývoj krajiny od jednoduché až po tzv. krajinnou sukcesí kulminuje ve stabilizované krajině, která má charakter krajiny klimaxové (HAVRLANT, BUZEK, 1985 s. 43 - 48).
Čtěte také: Vysvětlení klimatického optima
Pro pochopení dynamiky je třeba znát i historickou minulost, která je příčinou jejího dnešního stavu a vysvětluje duchovní formy a vývojové vztahy, které se nedají vysvětlit dnešní dynamikou. Krajina se tedy neustále mění.
Mění se i její organické a anorganické složky a tím se mění její vzhled (SVOBODA, 1971, s. 60).
Vývoj krajiny je ovlivňován přírodními a socioekonomickými procesy (STALMACHOVÁ, 1996, s. 30 - 38) - klimatické vlivy, vliv člověka a lidské společnosti na utváření krajiny (odlesňování, zemědělství, vliv osídlení, průmyslu, mentality, využití krajiny a využívání krajinných složek - např. vody, přírodního bohatství a zdrojů, zprostředkovaně vliv lidské společnosti na koloběh vody, globální oteplování, klima aj.).
Je podmíněné mimo jiné i kulturou, politikou a ekonomikou. Krajina není statická, mění se v čase s různou intenzitou v rámci všech (nebo většiny) svých složek. Mění se v průběhu geologických období geomorfologické utváření povrchu (reliéfu) vlivem sil endogenních (probíhají v zemské kůře; zemětřesení, sopečná činnost, půdotvorný a horotvorný proces ...) a exogenních (probíhají mimo zemskou kůru; změny atmosféry a klimatu - teplota, srážky, vzdušné proudění..., zvětrávání aj.), se mění klima a v důsledku toho prostředí pro život rostlin a živočichů.
Kromě přírodních procesů mají nemalý vliv na změnu krajiny vlivy antropogenní, zahrnující celou sféru lidské činnosti a jejího vlivu na krajinu. Tento vliv je patrný již od neolitu. Člověk svým vlivem posiluje přírodní disturbance (SEMORÁDOVÁ, 1998, s. 81).
Čtěte také: Klíč k udržitelné budoucnosti
V rámci dynamiky krajiny se uplatňuje sukcese a různé formy využití krajiny člověkem, který působí jako krajinotvorný činitel (v rámci krajinného a územního plánování).
V rámci dlouhodobé postupné změny probíhají krátkodobé přeměny jedné krajinné složky (krajinné složky v pojetí Formana a Godrona - kapitola 2) v druhou. Systém, v němž probíhají dlouhodobé změny současně s krátkodobými vnitřními prostorovými proměnami, se nazývá proměnlivá mozaika (FORMAN, GODRON, 1993, s. 430).
Změny mozaiky jsou zkoumány uvnitř ekosystému. Každá krajina se vyvíjí a mění, časové dimenze a charakter těchto změn jsou však velmi rozdílné. Lidská činnost v krajině působí změny rytmů přírodních procesů v krajině, které pak vedou k dalekosáhlým změnám (FORMAN, GODRON, 1993, s. (FORMAN, GODRON, 1993, s.
Rekonstrukcí přírodního prostředí v minulých dobách se zabývá komplexní přírodní věda - paleoekologie. Jako syntetická disciplína využívající poznatky paleontologie, paleoklimatologie, paleobotaniky aj. byla ustanovena až počátkem 80. let (ROZKOŠNÝ, TRNKA, 1992, s.
Čtvrtohory představují z geologického hlediska poměrně krátký časový úsek, avšak příroda v něm prodělala významné změny i člověk. Čtvrtohory bývají také nazývány jako antropozoikum - epocha zrodu lidstva (ROZKOŠNÝ, TRNKA, 1992, s..
Čtěte také: Soukromá letadla: ekologická zátěž
Tomuto nejmladšímu období, které zatím trvá jen asi 10 000 let, říkáme často též recent neboli doba současná. Čtvrtohory trvají dodnes a za jejich začátek byla dohodnuta doba, kdy se výrazně ochladilo Středozemní moře.
Asi před 2 milióny let vrcholí zhoršené klimatické podmínky a nastupuje nový podnební typ charakterizovaný řadou teplotních výkyvů v podobě ledových a meziledových dob a mělo významné důsledky na reliéf krajiny, půdotvorné procesy i migraci flóry a fauny.
Detailní studium kvartéru prokázalo, že frekvence klimatických výkyvů byla hustší, než předpokládalo původní členění na 4 doby ledové a příslušné interglaciály. Kolísání klimatu se projevuje i v rámci dob ledových, které jsou víceméně pravidelně členěny výkyvy teplejšími (interstadiály).
Více autorů se přiklání ke koncepci rozsáhlé periodicity klimatických výkyvů a podle zvolené rozlišovací úrovně rozeznávají 12-20 klimatických period. Ve srovnání se současnými klimatickými poměry na jižní Moravě se ukazuje, že roční průměr teploty byl v klimatickém optimu o 2-3°C vyšší než dnes, u interglaciálů nejstaršího pleistocénu lze dokonce předpokládat teploty vyšší o 4-5°C .
Pro interglaciály střední Evropy je příznačné téměř úplné zalesnění, stepní ostrůvky se udržely jen na místech, kde reliéf a podklad zastavily postup lesa. Např. na vápencích se vyvíjely xerotermní křovinaté háje.
Vrcholná období studených (pleniglaciál) se vyznačovala průměrnými ročními teplotami, hluboko pod bodem mrazu (-3 až -5°C) a sníženým množstvím srážek na 100-200 mm ročně. Podnební režim byl charakterizován nástupem kontinentálního drsného klimatu.
Lesní druhy, které jsou obvykle méně odolné vůči změnám teploty, byly nahrazeny studenou stepí. Poslední glaciální cyklus v mladém pleistocénu (127 000-10500 B.P.) je z hlediska pravěkých dějin nejvýznamnější, protože se objevuje člověk sapientního typu.
Jižní Moravu pokrývaly smíšené listnaté lesy na hluboce odvápněných illimerizovaných půdách s bohatou faunou. Naposledy se objevily zástupci tzv. antiquové fauny (slon lesní, nosorožec Merckův aj.).
V rozmezí 105 000-70 000 let B.P. se klima postupně zhoršovalo a nabývalo kontinentálního rázu. Převážně jehličnaté les...
Milankovičovy Cykly
Milankovičova teorie (Milutin Milanković 1879 - 1958) nebo Milankovičovy (klimatické) cykly jsou kvaziperiodicky se opakující systematické změny v příjmu slunečního záření, způsobené výkyvy v oběhu Země kolem Slunce (excentricita, precese a oblikvita - sklon rotační osy).
Milankovitch tvrdí, že ledová období začala, když se tři cykly dostali do konjunkce. Pohyb tří těles Slunce - Země - Měsíc se vzájemně gravitačně ovlivňuje.
V krátkodobém i dlouhodobém měřítku množství sluneční energie, které dopadá na zemský povrch, kolísá. Různé zeměpisné šířky, a tedy proměnlivé části moře a pevniny získávají různá množství tepla, což se projevuje změnami atmosférického a oceánického proudění.
Každá světová šířka reaguje poněkud odlišně na každý ze tří základních Milankovičových parametrů. Např. hladiny jezer na Sahaře nejvíc reagují na precesní cyklus přibližně 21 tisíc let, zatímco severský ledovec je řízen nejdelším cyklem.
Výsledkem je mnohoúrovňové předivo skládajících se či vylučujících se reakcí zemského systému. Pokud do klimatického systému navíc zavedeme pozorovaný megacyklus 250 tisíc let a kratší cykly o délce trvání 12, 7, 3 a 1 tisíc let, získáváme soustavu, která je bez hierarchické analýzy naprosto nepřehledná. Kromě toho totiž ještě existují cykly o délce trvání 7, 20, 100, 400 let i cykly trvající až 200 milionů let.
V takovém případě se nemůžeme divit, že někteří klimatologové považují slovo cyklus za neslušné a na objevitele nových cyklů se dívají jako na nepřítele!
Milankovičovy orbitální parametry se dají vystopovat až do paleozoika a jejich postavení je zřejmě ústřední.
Excentricita
Excentricita orbity Země (zemská dráha se mění z eliptické na kruhovou a tím se mění se vzdálenost Slunce a Země, jejíž excentricita se mění od nuly, kruhová dráha, do 0,06), cyklus každých 96 000 - 127 000 let (vyjadřuje změny oběžné dráhy Země z eliptické na téměř kruhovou.
V průběhu posledních 100 tisíc let dosahovala excentricita hodnotu 0,02 nebo méně. Současná hodnota je 0,0167 a maximum 0,019 dosazené před 10 tisíci lety bylo velmi nízké. Podstatná maxima se odehrávala před 110, 200, 300, 600, 700 a 960 tisíci lety. Menší maxima před 400, 500, 800 a 880 tisíci lety.
Stotisícový klimatický cyklus ovládá klima posledního milionu let a přehlušuje důležitější čtyřicetitisícový cyklus, pravděpodobně proto, že ledovce narostly do takových rozměrů, že teplotní setrvačnost systému potlačila kratší cyklus.
Při vysoké excentricitě je sezónní rozdíl v množství sluneční energie mezi perihelionem a aphelionem (3 únor a 4 červenec) až 30 %, v současné době dosahuje asi 7 %, při kruhové dráze je nulový. (Václav Cílek).
Cyklus s periodou přibližně 405 000 let (orbitální excentricita) díky gravitačnímu působení Jupiteru a Venuš (existuje i dlouhý cyklus 2,4 milionů roků), je provázána s uhlýkovým cyklem a cyklem fytoplanktonu.
Cyklus orbitální excentricitity ovlivňuje globální podnebí, podílí se na střídání dob ledových a teplejších epoch.
Oblikvita
Obliktivita, sklon rotační (šikmost - osa kolísá) osy Země je 23,5° (mezi cca 22 a 24,5°) cyklus každých ~ 41 000 let (jako důsledek gravitačního působení na rovníkové vyboulení Země), může ovlivňovat monzuny a tak i periodickou tvorbu pouští, maxima dosáhl před cca 10 tisíci lety. Má vliv na pozici polárních kruhů a tropických obratníků.
Globální Oteplování a Lidský Vliv
Důvěryhodný zdroj (Greenhouse_gas) uvádí: „Lidská činnost od počátku průmyslové revoluce (kolem roku 1750) zvýšila obsah oxidu uhličitého o více než 50 % a úrovně metanu o 150 %. Emise oxidu uhličitého způsobují asi tři čtvrtiny globálního oteplování, zatímco emise metanu způsobují většinu zbytku.“
Informace, že podíl jednotlivých skleníkových plynů nelze přesně určit, by se hodila na začátek mnohých mediálních sdělení, která mohou vyvolat paniku z globálního oteplování.
Trend teplot ČR 1961-2024, trend teplot Klementinum 1770-2024, trend teplot svět 1940-2024. Lineární trend Praha Klementinum 1961-2024 je rozdíl 2,9°C, lineární trend ČR 1961-2024 je rozdíl 2,2 °C.
Podle dat evropské služby Copernicus dosáhla průměrná globální teplota 15,1 °C, což je o 1,6 °C více než v předprůmyslové éře( 1850-1900).
Mezinárodní panel pro klimatické změny IPCC 6 . Modely CMIP6 predikují oteplení mezi 1,8 a 5,6 ℃. Čili až 5°C od roku 1850 do roku 2100 .
Kniha : Miroslav Kutílek -Racionálně o globálním oteplování ukazuje, že celkový dopad Milankovičových cyklů ( 20 000 let, 41 000 let a 100 000 let) na 60 °severní šířky je až 37 W/m2, tedy více než 10% průměrného dopadajícího slunečního záření na zemský povrch ( 342 W/m2).
Změny působí cyklicky a dlouhodobě. Přesto nikdy globální teplota nepřesáhla 25°C, tedy o 10 °C víc jak nyní. Antropogenní vliv je uvažován od roku 1770. Na rok 2023 je vyjádřen s přesností na desetiny celkem na 3,5 W/m2 (bez vodní páry, pro CO2 - 2,16 W/m2, CH4 - 0,54 W/m2, dále ozon O3, N20, freony..), což je asi 1% dopadajícího záření.
Vliv Vodní Páry a Skleníkových Plynů
Průměrná teplota Země (přibližně 15°C) odpovídá vyzařování infračerveného záření asi 10,5 mikrometrů. Vodní pára pohlcuje v širokém spektru a právě v oblasti kolem 10,5 mikrometru je tzv. okno vodních par ( Wapor Window). Ve spektru zřetelně část (v grafu v pravé části okna vodních par) pohlcuje CO2.
Vyzařování infračerveného záření povrchu Země (jako absolutně černého tělesa) je dáno průměrnou teplotou 15°C (288 K). Stefan- Boltzmannova rovnice. I [W/m2] = σ T4. Jinak zápis I [W/m2] = σ T4. Skleníkové plyny infračervené záření pohlcují, ale také vyzařují, a to náhodně a všesměrově.
Pro neskleníkové plyny atmosféry, hlavně dusík a kyslík, je atmosféra v propustné části infračerveného spektra. Prostě infračerveně nevyzařují ani nepohlcují.
Antropogenní vliv na koncentrace vodních par v atmosféře je nepřímý. Klimatolog Radim Tolasz ( přímou citaci jsem někde ztratil, takže jen přibližně) říká, že primární je nárůst ppm CO2. Zvýšená teploty vede i ke zvýšení vodních par ve vzduchu. Vyjádřit vliv velmi proměnného množství vodních par ve vzduchu je skoro nemožné i v modelech. Dále uvádí, že vodní pára má mnohostranný účinek, oteplování jako skleníkový plyn, ale i ochlazování jako mraky, které odrážejí sluneční záření.
Měření Klimatu a Historické Perspektivy
Klima je však jedním ze základních pěti faktorů ovlivňujících vývoj půdy a způsobujících, že na planetě Země jsou půdy velice rozdílné, různící se svými vlastnostmi. Protože se všechny faktory včetně klimatu v geologické, a také téměř nedávné minulosti Země měnily, zůstaly nám tyto změny někdy zapsané ve vlastnostech dnešních půd, dokonce jsme našli zachovalé pozůstatky těchto starých půd z období celých čtvrtohor (kvartéru).
Globální oteplování, klimatické změny, existence skleníkového efektu se nezřídka stávají argumentem spíše v rukou politiků než erudovaných odborníků. V médiích ústí často tato problematika do katastrofálních vizí a jiných hrozeb lidstvu.
tags: #klimatický #cyklus #12 #000 #let #teze
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]