Klimatický Kongres, Soukromá Letadla a Jejich Dopad

07.10.2025

Současné krize stále jasněji poukazují na to, co mnozí tuší už delší čas: dobrý a důstojný život pro všechny stojí kvůli omezeným zdrojům naší planety v přímém protikladu se zájmy elit. Vstupujeme do éry, kdy je tato skutečnost stále jasnější: zatímco hrstka energetických podnikatelů pohádkově bohatne, miliony lidí žijí v ekonomické nejistotě a obávají se nadcházející zimy.

Investoři se radují, že ceny bydlení v ČR stoupají nejrychleji v Evropské unii, zatímco pro nižší i střední vrstvy se dostupné bydlení stává utopickým snem minulosti. Nemluvě o klimatické změně, která dopadá na ty nejchudší, globálně i v Česku, zatímco velký byznys nadále roztáčí běžící pás výroby a lakuje jej na zeleno.

Můžeme konstatovat, že kapitalismus je v četných krizích, na něž v rámci své vlastní logiky není schopen nabídnout odpověď. Vědci na empirických datech demonstrují, že „zelený“ růstový kapitalismus klimatickou krizi nevyřeší. Víme také, že růstová ekonomika nemírní ani nerovnosti, ale naopak je prohlubuje - a je pořád zřetelnější, že je také stále méně efektivní v uspokojování základních lidských potřeb.

Současný systém je ale navzdory svým krizím stabilní, často na úkor lidí a přírody. A to právě kvůli tomu, že svoje vlastní rozpory řeší expanzí. Historicky se tyto krize řešily například kolonizací nových území či nalezením nových zdrojů „levné“ přírody, privatizací veřejných služeb nebo intenzivnějším vykořisťováním zaměstnanců. Otázkou je, kdo si to odskáče tentokrát. Stabilizace růstového kapitalismu znamená zvětšující se nestabilitu pro nás a naše životy, protože je závislá na zrychlujícím se postupu směrem ke kolapsu. Nezbývá nám proto nic jiného než se začít vážně bavit o tom, jak se z tohoto systému vymanit a začít postrůstovou transformaci.

Nerůst jako řešení

Vzhledem k tomu, že už teď překračujeme několik planetárních mezí, cílem nerůstového hnutí je zbavit naši ekonomiku strukturální závislosti na nekonečném růstu a vytvořit tak systém, který se může zmenšovat bez negativních společenských dopadů a zároveň naplnit čtyři základní cíle: snížit negativní environmentální dopady, snížit nerovnosti, zvýšit kvalitu života a oživit demokracii ve společnosti.

Čtěte také: Vysvětlení klimatického optima

Nerůstové hnutí už dvě dekády rozpracovává ambiciózní a vizionářský politický program plný návrhů, které nejsou jen součástí horizontu utopické budoucnosti, ale představují také ambiciózní a přitom pragmatická řešení dnešních krizí. Lze je vnímat ve dvou rovinách. Některé navrhované politiky jako například nepodmíněný základní příjem nebo zelená garantovaná pracovní místa by měly zaručit, aby v rámci zmenšující se ekonomiky každý člověk mohl žít důstojný život, kdy by dosáhl na takzvané sociální minimum.

Mezi tyto politiky lze zařadit i v nerůstovém hnutí pořád častěji diskutovanou agendu nepodmíněných základních služeb, tedy požadavek na dekomodifikaci tzv. „jádrové ekonomiky“ a rozšíření veřejných služeb ze zdravotnictví a školství na další oblasti, bez kterých člověk dnes nemůže žít kvalitní život - péče, doprava, bydlení nebo internet.

Ve společnosti posedlé růstem a s obrovskými nerovnostmi v rozdělení zdrojů, je ale také důležité začít otevírat otázku limitů. Je nutné zajistit, aby omezené zdroje na planetě lidé nevyužívali na úkor ostatních či na úkor budoucích generací. Je tedy nutné zavést politiky zajišťující to, že se nepřekročí tzv. ekologické maximum. V této oblasti se nejčastěji diskutuje politika maximálního příjmu - tedy násobek příjmu minimálního, po jehož překročení by se všechny další příjmy danily 100 procenty.

Přesvědčení o neomezené planetě také umožnilo představu, že neexistence limitů individuálního bohatství či výše příjmů je přirozená, přičemž lidé si ji dokonce asociují se svobodou či demokracií.

Změna politik je ale jenom jednou částí hluboké transformace. Druhou je změna tzv. common sense - tedy soubor přesvědčení či předpokladů, které většinová společnost považuje za přirozené či běžné a takřka je nezpochybňuje. Typickým příkladem současného common sense může být vnímání ekonomického růstu, který většina lidí považuje za přirozený, nutný, žádoucí a nekonečný, zatímco už víme, že je spíše historickou anomálií, nadto nežádoucí a destruktivní.

Čtěte také: Klíč k udržitelné budoucnosti

V nerovných společnostech, jako je ta dnešní, společenský common sense slouží hlavně nejbohatším elitám, plní funkci stabilizátoru dnešního ekonomického systému a brání hlubší změně.

Krize jako příležitost ke změně

„Nekonečný růst na planetě s omezenými zdroji není možný,“ říká dnes stále více lidí, které bychom za radikály neoznačili. Pokud ale nemůže růst ekonomika jako celek, nemůžou donekonečna růst ani příjmy jednotlivců. A to je pro spoustu lidí nepřijatelné. Pokud chceme náš ekonomický systém změnit a odvrátit kolaps, potřebujeme hledat způsoby, jak tento společenský common sense reflektovat a změnit.

„Pouze krize - skutečná nebo domnělá - vede ke skutečné změně. Když taková krize nastane, přijímaná opatření závisí na myšlenkách, které se povalují kolem. To je podle mě naše základní funkce: rozvíjet alternativy ke stávajícím politikám, udržovat je při životě a k dispozici, dokud se politicky nemožné nestane politicky nevyhnutelným,“ řekl Milton Friedman. Ten sice přispěl k vzniku neoliberální hegemonie, která nás dovedla až sem, nicméně jeho postřeh pro nás může být v dnešní době inspirativní.

Jsou to právě momenty krizí, kdy se mění nejen konkrétní politiky, ale také to, co považujeme za přirozené, možné, legitimní či správné. Současný stav to dokazuje: Nejmocnější státy světa mluví o zastropování cen energií. Pravicová vláda plánuje znárodnění ČEZu. Středový ministr práce a sociálních věcí mluví o progresivním zdanění. Jinými slovy, krize je tak velká, že i poměrně konzervativní politici jsou nuceni sahat po opatřeních, která pro ně byla dříve nemyslitelná.

V kontextu Friedmanova citátu bychom se tak měli ptát, jestli myšlenky, které se „zrovna válí kolem,“ mají potenciál nejen pro to, aby destabilizovaly růstový kapitalismus, ale aby taky sloužily coby vstupní brána do nového nerůstového ekonomického systému, který bude skutečně odrážet potřeby lidí i možnosti planety.

Čtěte také: Složky a interakce klimatu

V následujících řádcích se budu snažit představit politiku maximálního příjmu jako opatření, které má potenciál oslabit destruktivní moc nejbohatších elit a zároveň zpochybnit běžně přijímané předpoklady, na kterých růstová kapitalistická ekonomika stojí, a tím otevřít prostor pro hlubokou společenskou transformaci. Navíc vytváří kulturu zvnitřňování a institucionalizace sociálních i planetárních limitů, kterou pro nový, postrůstový ekonomický systém nutně potřebujeme.

Neudržitelné příjmové rozdíly

„Minimální mzda pro ty, kdo žijí na hřbitovech, maximální mzda pro ty, kdo žijí v palácích.“ Tak zněl slogan egyptského hnutí arabského jara. Odpovídá na situaci posledních padesáti let, kdy se příjmové rozdíly drasticky prohloubily. Ideologie růstu se stala hegemonní v padesátých a šedesátých letech, kdy hlavní otázkou už přestalo být spravedlivé rozdělení ekonomických výnosů, ale šlo hlavně o to, jak jich vytvořit víc. K tomu se většina debat o snižování nerovností redukovala na diskurz o nejchudších, zatímco bohatí zůstávali téměř nepovšimnuti.

Zatímco v šedesátých letech byl průměrný rozdíl mezi platem typického amerického zaměstnance a vedoucím pracovníkem, tzv. CEO, 1 : 15, dnes je to 1 : 351. Existují také firmy, jako je Amazon, kde CEO Andy Jassy dostává 6 474krát víc než mediánový zaměstnanec. Ten by tedy musel pracovat 6 474 let na to, aby vydělal stejné množství peněz jako dnešní CEO za jeden rok, zatímco zaměstnanec s minimálním platem by musel pracovat přibližně od doby, kdy lidská civilizace začala se zemědělstvím, a pracoval by až dodnes.

I když příjmové rozdíly na úrovni firem jsou v USA nejvyšší, propast mezi bohatými a chudými se rozšiřuje i v evropských zemích. V České republice je průměrný rozdíl mezi CEO a mediánovým zaměstnancem 1 : 110. Typický zaměstnanec by tak musel pracovat více než 110 let na to, aby vydělal stejně jako jeho CEO za loňský rok. Nutno také podotknout, že nerovnosti se nadále zvětšují a v našem systému není nic, co by samo o sobě tento trend zvrátilo.

Jak vysoký by měl maximální příjem být?

Někdo by mohl obhajovat například 1 : 100, jiný 1 : 12. Žádná univerzálně správná odpověď neexistuje. Určení takového limitu bude vždy sociálním konstruktem - pravidlem, které si společně stanovíme. Nerůstové hnutí klade důraz na demokratičtější formy rozhodování, a tedy i konkrétní poměr mezi minimálním a maximálním příjmem by neměl být výsledkem akademických debat, ale demokratického rozhodovacího procesu.

V nerůstové literatuře se doporučené poměry mezi minimálním a maximálními příjmy pohybují od od 1 : 4, až po 1 : 30, což znamená, že nejbohatší lidé by mohli mít 4 až 30násobek příjmů těch nejchudších.

Dalo by se také říct, že bez ohledu na to, na jakém poměru se společnost shodne, bude to obrovský krok, protože se posuneme od nerovností, které se mohou donekonečna zvětšovat, k nerovnostem, které společnost určí za únosné.

Zde je důležité jasně rozlišit mezi dvěma politickými návrhy: mezi návrhem na zastropování mezd vedoucích zaměstnanců násobkem té minimální nebo mediánové mzdy, a (v nerůstových kruzích populárnějším a radikálním) návrhem maximálního příjmu, který by zahrnoval nejen příjmy ze mzdy, ale také všechny další zisky například z nájmů, dividend či úroků.

Vzhledem k tomu, že jen minimální část příjmů nejbohatších pochází z mezd, opatření maximální mzdy by mělo limitovaný účinek. Pokud by jakýkoliv CEO dostával například 12násobek minimální mzdy, nic by mu nebránilo v tom, aby svoje už existující nadměrné bohatství zvětšoval jinými způsoby - skupováním bytů, dluhopisů či jinými investicemi. Radikálnější politika maximálního příjmu by znamenala, že pokud má daný CEO opravdu vysoký plat, který je na nebo za hranicí maximálního příjmu, jakékoliv zisky z nájmů, dividend či úroků by byly zdaněné 100 procenty.

Motivace pro zavedení maximálního příjmu mohou být různé, protože přímo přispívá k naplnění všech čtyř základních cílů nerůstu nebo jakékoliv progresivní společnosti: snižování environmentálních dopadů, snižování nerovností, zvyšování kvality života a zlepšení demokracie. Pojďme se na propojení maximálního příjmu s těmito jednotlivými cíli podívat zblízka.

Planeta si nemůže dovolit ultrabohaté

Ve světě s omezenými zdroji se materiální nadbytek menšiny rychle stává nedostatkem pro všechny ostatní. Nejbohatší využívají obrovský podíl planetárních zdrojů, na kterých jsme závislí my všichni, a i proto při snižování spotřeby potřebujeme začít právě jejich opulentní spotřebou. Právě jedno procento nejbohatší světové populace produkuje dvakrát tolik emisí než 50 procent nejchudších obyvatel planety. V průměru je jejich uhlíková stopa třicetinásobkem udržitelné osobní uhlíkové stopy, která by nám zajistila nepřekročení oteplení o 1,5 °C.

Emise bohatých a chudých se neliší jen kvantitativně, ale i kvalitativně. Zatímco u chudších jde především o „emise z živobytí“ (subsistence emissions) - například když si topí, aby neumrzli - u bohatých jde častěji o „emise z luxusu“. Zatímco chudí nejčastěji nemají na výběr, bohatí škodí planetě, a tím i ostatním, z rozmaru či statusových bojů.

Z výzkumů o nadspotřebě víme, že u lidí s největší spotřebou tvoří dominantní část jejich uhlíkové stopy častá letecká nebo lodní doprava (soukromá letadla, pravidelné létání, soukromé jachty), ale také počet a velikost domů, které vyžadují velké množství energie na tepelnou regulaci - ať už vytápění nebo klimatizaci. Pro představu, jeden let soukromým letadlem má stejnou uhlíkovou stopu jako 100 obyvatel Haiti za celý rok.

Dopad tohoto typu chování nemůžeme redukovat jen na spotřebu samotnou. Nejbohatší elity jsou bohužel také společenskými vzory a určují spotřební standard. Jejich obscénní spotřeba nepřímo roztáčí kolečka konzumu a formuje aspirace ve zbytku společnosti. Z hlediska udržitelnosti ale jejich životní styl není příkladem dobrého života, o který bychom měli usilovat, ale imperiálního způsobu života na úkor jiných, kteří už dnes trpí dopady environmentální destrukce a klimatické změny.

Někdo by mohl namítnout, že i kdybychom zrušili všechna soukromá letadla, emise skleníkových plynů bychom snížili jen minimálně. A měl by pravdu. Nicméně k otázkám snižování emisí nemůžeme přistupovat čistě technokraticky, jsou totiž úzce propojené s otázkou spravedlnosti. Nemůžeme od běžných lidí požadovat, aby nejedli maso či jezdili veřejnou dopravou kvůli klimatické krizi, zatímco nad nimi budou létat soukromé tryskáče. Byl to právě pocit nespravedlnosti, který mobilizoval hnutí žlutých vest, kdy lidi násilnými protesty reagovali na jednání francouzské vlády, která v kontextu boje s klimatickou krizí zvýšila ceny pohonných hmot. Toto opatření negativně dopadlo právě na nejchudší, zatímco francouzská vláda souběžně snižovala daně nejbohatším.

Velikost uhlíkové a materiálové stopy úzce koreluje s příjmy. Proto namísto toho, abychom naši politickou energii pracně investovali do prosazování jednotlivých dílčích opatření, jako jsou limity na lety, množství soukromých jacht či velikost domů, můžeme v rámci ekosociálních politik prosazovat limit na samotné příjmy, který by umožňoval dobrý život v mezích planetárních kapacit, a naopak zamezil imperiálnímu způsobu života. Kromě environmentálních výhod má maximální příjem ale i spoustu výhod společenských.

Progresivní zdanění na nerovnosti nestačí

Debaty o snižování nerovností se nejčastěji redukují na boj proti chudobě či nedostatečné výši minimální mzdy. Nerovnosti jsou ale tvořeny dvěma póly - pokud si dáváme cíle na ukončení chudoby, měli bychom si dávat cíle i na ukončení extrémního bohatství.

Mnoho lidí by se mohlo v kontextu maximálního příjmu ptát, proč nestačí progresivní zdanění, které je v mnoha západních zemích běžné a odzkoušené. Progresivní daň je určitě krok správným směrem a pravidelně se objevuje i v nerůstových návrzích. Člověk s minimálními příjmy by neměl platit stejnou daň jako ten, kdo je těsně pod hranicí maximálního příjmu. Přesto je ale limit maximálního příjmu důležitý a s progresivní daní by se vhodně doplňoval.

Jednak z morálního důvodu, protože na planetě s omezenými zdroji by nikdo neměl mít možnost konzumovat několikanásobně víc, než je udržitelná hranice, a to bez ohledu na to, kolik přispívá do státní kasy. Ale také z důvodu, že skutečně vysoké progresivní zdanění bylo historicky vždy krátkodobé.

Historické příklady z druhé poloviny 20. století dokazují, že vysoké progresivní zdanění nejde udržet.

Tabulka: Srovnání rozdílů v platech mezi zaměstnanci a CEO