Dopad lidské činnosti a klimatické změny: Pohled do problematiky

Odpovídal jsem v uplynulých dnech párkrát na otázku, zda současná krize pomůže v boji proti klimatické změně (a devastaci životního prostředí vůbec) nebo naopak. Jsem bohužel trochu pesimista, veřejné peníze se přesměrují na záchranu pracovních míst, podporu nejchudších, k sanování systémových firem v trablech, na klima toho zbude výrazně méně. Bohužel.

Jenomže ona to není nějak extra dobrá zpráva: sama o sobě ano, v kontextu nikoli. Poklesnou totiž ne proto, že jsme se snažili, aby poklesly, ale jako zcela nezamýšlený vedlejší produkt nechtěné, škodlivé ekonomické krize. Autoři dále uvádějí, že v ekonomické krizi z roku 2008 nastal pokles o 1,8 %, takže si z toho můžeme udělat určitý obrázek, co nás čeká v ekonomice nyní.

Jeden dlouhodobý efekt - sice nebude velký a všespásný - krize ale mít bude. Naučí nás, tedy některé z nás, určité skromnosti a úctě vůči planetě a přírodě, ostatně i koronavirus je ukázkou síly přírody, ne člověka.

Dobrou zprávou je, že samovolný pokrok se nezastavuje: pokračuje výzkum a vývoj nových baterií, zdokonalují se technologie. Automobilky nasázely do vývoje elektromobilů obrovské peníze a budou v tom pokračovat také - možná trochu uberou tempo, ale nezastaví se.

Jeden užitek to ale má: lidi pochopí, že aby se snížily emise o 5 %, musí se s životní úrovní respektive pohodlím života udělat tohle. To je skutečně hrůzná představa pro spotřební společnost. Pro ekonomy v této společnosti zvláště.

Čtěte také: Energie z obnovitelných zdrojů

Mnoho lidí často mluví o sprostém konzumu, nicméně ti co nejvíce mluví, nevidí pracovní místa, čili jim chybí určitý komplexní pohled na věc, což nyní můžeme pozorovat v přímém přenosu. Bohužel těm lidem nic jiného nezbývá, než natáhnout ruku ke státní kase.

Jistě, ale my si musíme přehodnotit základní životní priority, mimo jiné i vztah k penězům. Vždy budu radši hájit tento systém, než systém, který sice bude chránit ŽP, ale ukradne osobní svobody. Nechci tvrdit, že nevidím. Mám však jisté obavy. Historie nám ukazuje spoustu příkladů, že ze zdánlivě ušlechtilé myšlenky byly ty nehorší.

Ale tady jsme v situaci, kdy se něco udělat musí a jsou možnosti, že se to bude dělat násilím jako jsou představy Green Dealu, nebo se globální uhlíkovou daní zmodifikují pravidla podnikání a svobodné tržní chování jednotlivých subjektů společnosti spontánně navede globální společnost do udržitelného koridoru. Za tou druhou metodou žádná diktatura při jejím provádění být nemusí a koncept globální uhlíkové daně může být též přijat demokratickými prostředky.

Uhlíková daň je založena na představě, že lidstvo svou činností negativně ovlivňuje klima na planetě, což nikdo neprokázal, bohužel.

Dnes jsou prioritou a společnskou prestiží peníze a konzum, tj. Naprostý souhlas. Tak pravil Hlavenka, který vydělal velké peníze na službě prodávající lety nespolupracujících aerolinek. Čili létání a obrovská CO2 stopa. Nyní komentátor všeho.

Čtěte také: Digitální stopa: Příběh na Instagramu

Sdílená auta by byly velmi dobrý a praktický systém. Skutečně většina lidí má auto především na to, aby hnilo na parkovišti. Pokud by se cena autonomního taxíku přiblížila ceně kilometru vlastním autem, lidé na to masově přejdou. Zvláště tam, kde je problém s parkováním. Ano, pokud by to bylo výhodné, lidé by na to masově a spontánně přešli.

Pokud lidé závislí profesně na pohybu autem budou mít svoje auta, nezbude pro sdílení aut téměř nikdo. Auto ve své profesi dnes využívají téměř všichni, nikdo dnes už auto nemá v garáží, aby je o víkendu vytáhl a jezdil na výlety nebo za příbuznými. Většina lidí jezdí do práce emhádou. Důchodci už vůbec nemusí mít auto, na zahrádku nebo na chalupu je hodí autonomní elauto. Ve městě (třeba v Brně) nemá cenu do města jezdit autem vůbec, nezaparkujete. Auto potřebuje k práci ve skutečnosti málo lidí (řemeslníci). Rozvážkové služby, zásobování, pošta atd.

A chápete, že to co blábolí Hlavenka a potažmo zelení khmerové je atak na soukromé vlastnictví. Za pomoci argumentu, když nemáš lokomotivu nebudeš mít auto. Vidíte tu jemnou nuanci ve slovech nebudeš a např. nemusíš mít.

Sdílení aut funguje u nás velmi dobře, mladí tím jezdí normálně.

Green Deal jsem podepsat museli, jako jsme museli po 15. 3. 1939 přijmout Norimberské zákony.

Čtěte také: Poplatky za odpad v ČR

Pokud se má něco rozumného s klimatem udělat, nelze takto postupovat! Veškerá nízkouhlíková opatření musejí získat automatickou a stejnou podporu a trh bude sám vybírat ta nejlepší řešení. Společnost by se měla dosavadním protekcionalistickým metodám řešení klimatu už jasně vzepřít! A Green Deal by měl být na prvním místě. Naopak. Pokud chceme zachovat demokracii a její hodnoty, musíme Green Deal co nejrazantněji odmítnout.

Já se snažil říci, že Green Dealu by se měli lidé vzepřít na prvním místě, asi jsem to nejasně/dvojznačně vyjádřil. Není špatné, čeho chce Green Deal dosáhnout, ale jakými prostředky/nástroji toho chce dosáhnout.

Já odhaduji, že pokles bude dokonce 20%, tzn. cca 6 Gt, alespoň podle poklesu spotřeby fosilních paliv, které jsou největším zdrojem CO2. A navíc to pojede ještě jednou dokola, ten virus, i když asi v mírnější formě.

Těžký průmysl je pojem, který je sám o sobě velmi nešťastný, zejména proto, že dělí průmysl jen na dvě skupiny ... těžký a lehký.

Klasická definice: Těžký průmysl vyrábí výrobní prostředky, lehký vyrábí spotřební zboží. Nic mezi tím není.

Omyl. Nenaučí. kdo to neměl před epidemií, nebude to mít ani po ní. Navíc si bude myslet, že to stejně vyrobil zlý Američan. Bingo! Konečně jeden, který myslí komplexně a jeho obzor nekončí někde na konci čichového orgánu.

Ekomagazíny čtu ze stejných důvodů, z jakých jsem prostudoval základní práce komunismu, Korán, Bibli a jiné manifesty zločinu a totality.

Koronavirová pandemie nám ukázala v mnoha věcech, jak si lidé dokázali pomáhat. My jsme s manželem na 3D tiskárně doma tiskli ochranné štíty, které nebyly nikde k sehnání.

Letos zesnulý britský antropolog David Graeber si všiml, že v našem systému existuje velký díl práce, kterou kdyby někdo zrušil, tak si toho buď skoro nikdo nevšimne, nebo se naopak ještě mnozí zaradují.

Ilustrace výše znázorňuje typickou firmu z pohledu “angažovanosti zaměstnanců”. Ze sta pracovníků typické firmy práce těší 16% lidí. 15% ji nesnáší tak, že ji dokonce bojkotují.

Graeber si všiml také toho, že čím méně je něčí práce druhým lidem prospěšná, tím více je obvykle honorována, a že toto pravidlo platí i naopak.

Práce bývala zdrojem smyslu pro toho, kdo ji vykonával, a tomu, komu sloužila, přinášela užitek. Byl to vlastně takový vzájemný barter: smysl, radost a obživa za užitek. 37 % britských zaměstnanců však považuje své zaměstnání za zcela zbytečné. Pouze polovina vidí ve své práci smysl (zdroj). Podobné procento se nedokáže nijak identifikovat s posláním své organizace. Jak by mohlo, když posláním je vydělat peníze pro vlastníky, že ano? Víme, že 8-9 lidí z deseti jejich práce netěší, nebaví nebo k ní nemají žádný vztah (zdroj).

Česká antropoložka Kateřina Varhaník Wildová popisuje v knize Kapitoly z dospělé ekonomie problematiku zbytečné práce na příkladu reklamního letáku. V Česku se jich za rok roznesou skoro 4 miliardy, každý člověk jich dostane v průměru 400 kusů, tj. 15 kg. Projděte se ovšem po běžném sídlišti a spočítejte počet poštovních schránek, na kterých je samolepka, jíž se snaží její majitel těmto nechtěným tiskovinám ubránit.

Zajímavým paradoxem je, že v komunismu patří placená práce jako zdroj obživy mezi základní lidská práva či dokonce povinnosti. Pamatuji si ze svého dětství, že každý, kdo mohl pracovat, musel být zaměstnaný. Každý musel mít v občance razítko zaměstnavatele, které se běžně kontrolovalo. A aby bylo práce dost pro všechny, vymýšlela se samozřejmě spousta té zbytečné. V kapitalismu bývá práce nutností a stále častěji také „štěstím“.

Epidemie koronaviru v roce 2020 dokonale odkryla, která zaměstnání spadají do kategorie „bullshit jobs“.

Rutger Bregman ve své knize Utopia for realists popisuje dvě rozdílné stávky. K první došlo v únoru 1968 v New York City. Místní popeláři se tehdy rozhodli stávkovat, aby si vymohli lepší podmínky. Už po devíti dnech bylo město zavaleno odpadky a starosta musel požadavkům vyjít vstříc. Ke druhé stávce došlo v květnu 1970 v Irsku. Bankovní úředníci tam požadovali zvýšení mezd. Stávka trvala dlouhých šest měsíců, 85 % peněz nebylo v té době k dispozici, přesto na irskou společnost neměla žádný zničující vliv.

Bregman se na těchto dvou extrémech snaží poukázat na to, kde skutečně ve společnosti vzniká hodnota - viz to, co můžeme pozorovat velmi názorně během letošní pandemie COVID-19.

Graeber se ptá, co to o naší společnosti vypovídá. Jak to, že vytváří jen mizivou poptávku po básnících nebo hudebnících, ale má nenasytný hlad po ekonomech a specialistech na firemní právo?

A) Aby mohla finanční ekonomika růst, je třeba vytvářet nové a nové zpeněžitelné potřeby a tužby. A tak se „inovuje“ pro inovace, vymýšlejí se další a další zbytečné šmejdy, které jeden druhému následně prodáváme.

C) Mimochodem nepoměr v odměňování je způsoben i tím, že práce prospěšná, užitečná je ve své podstatě smysluplná, a tedy sama o sobě motivující. Čím méně je práce užitečná nebo dokonce škodlivá, tím více člověk ztrácí vnitřní motivaci, a aby tu práci vůbec někdo vykonával, je třeba ho stimulovat zvenčí.

Protože práce je dnes pro většinu lidí zaměstnáním a protože se na tento přístup k práci připravujeme mnohdy už od tří let, stávají se z nás „zaměstnanci“ = lidé, kterým nevadí dělat prakticky cokoliv výměnou za mzdu a vidinu povýšení, lidé, kteří nechtějí u práce nějak moc samostatně přemýšlet a rozhodovat o tom, jak k úkolům přistupovat. Místo toho naopak požadují, aby je někdo vedl a rozhodoval za ně.

Monika Divišová, zakladatelka firmy Wellnessia, zabývající se zdravím ve firmách, mi říkala (zde), že zaměstnanci z korporací, podobně jako třeba často i bývalí vrcholoví sportovci, se podobají neopeřeným ptáčatům, která předčasně vypadla z hnízda, a pokud se mají „naučit samostatně létat“ mimo tradiční mocenské hierarchie (tj.

Moje osobní zkušenost s těmito předčasně vypadlými ptáčaty (tj. včetně sebe samého) je taková, že ego je z korporátního fungování natolik přifouklé a natolik odtržené od reality, že se většina považuje za mistry. Ovšem nejsou to takoví ti pokorní, moudří mistři, jaké známe z východních učení. Jsou to mistři řádně namachrovaní, kteří mají pocit, že by měli ostatní poučit. Ale že by se oni sami měli učit? To ne… (viz např. Samí mistři.

Většina uhlíku uloženého v půdě se uvolňuje do ovzduší působením lidské činnosti, především změnou ve využívání půdy. Vědce z University of Queensland a University of Canterbury ale v nové studii zajímalo, kolik uhlíku, respektive oxidu uhličitého, se dostává do ovzduší rozrýváním půdy, které mají na svědomí divoká prasata.

Podle studie uvolňuje prase divoké na celém světě rytím půdy asi 4,9 milionu tun oxidu uhličitého ročně. “Divoká prasata jsou invazní druh, který se dobře rozmnožuje a mnohde nemá přirozené predátory. Navíc jsou jako traktor - při hledání potravy dokážou rozrýt celé pole. Ve studii vědci vytvářeli modely vycházející z odhadované hustoty populací prasete divokého v různých oblastech.

Podle odhadu mohou prasata v současnosti rozrývat mezi 36 000 a 124 000 km2 půdy. “Ačkoliv se jedná o značný rozptyl, představuje i spodní hranice opravdu velké množství půdy. Pro klima tak může stále rostoucí množství divokých prasat představovat reálnou hrozbu.

“To my lidé jsme prasatům umožnili rozšíření do oblastí, kde se dříve přirozeně nevyskytovala. Měli bychom tento invazní druh začít regulovat, protože může velmi brzy představovat velké riziko pro další vznik emisí skleníkových plynů,” uzavírá spoluautor studie Nicholas Patton.

Je to komické sledovať, čo ešte všetko zistia vedci pri skúmaní príčin globálneho oteplenia. Skôr by sa mali vedci zamerať na zistenie spôsobu, ako uhlík do pôdy uložiť. Bolo by to oveľa užitočnejšie, ako ho ukladať niekam do čadičových štruktúr. Tak napríklad uhlíkom obohacujeme pôdu pri zaorávaní slamy a rastlinných zbytkov a pri hnojení maštalným hnojom. Používá.

Logicky se nabízí utracení nedisciplinovaného jedince, protože ten nic neznamená. to není humanita to je ekologie za každou cenu, je dobré si dávat pozor, aby to do takových mezí nesklouzlo. Ekologie za skoro každou cenu se už dneska provádí.

Snad narod jeste uplne nezpitomel z tehle vsudypritomne propagandy, ktera se v rukou pricinlivych hlupaku, co ji ovladli (i globalne) zmeni casem v antipropagandu. Boj za klima se s takovouto za chvíli stane fraškou a... Co bude potom tezko rict, predpovidat budoucnost je osidne...

Vědci jenom zjistili, že rytí prasat může zvýšit produkci CO2. To je všechno. Já jen upozornil na absurditu. Vědci jsou od toho aby sbírali informace. Třeba o prasatech, o zahrádkářích.

Obecne bych rekl, ze korektne delany vyzkum at jiz v oboru historie (stav ruske spolecnosti pred 100 - 120 lety se zamerenim na tehdejsi hlavni politicke figury) nebo pedologie (bilance CO_2 v pude a jeji ovlivneni cinnosti divokych prasat) je v poradku - v obou pripadech.

Boj za klima je v současném podání opravdu fraška. To už není ani vtipné. Co takhle vyčíslit, kolik CO2 vyprodukují sami vědci, během těchto naprosto zbytečných výzkumů.

Zdá se vám to nesmyslné ?

Němci to zkritizovali.

Pro nadpoloviční většinu lidí v ČR jsou Vaše rady na hov.... Bydlí totiž v bytových domech. Je to asi 55%. V současné době je v bytových domech obsazeno zhruba 2.100.000 bytů. Většina bytových domů nemá žádné garáže, takže nabíjení elektromobilů přes noc nepřipadá v úvahu. Kromě toho celá řada majitelů bytových domů nesouhlasí ani s parkováním elektromobilů ve svých garážích, natož s jejich nabíjením, z pochopitelných důvodů. FVE není posvátná kráva a řešení pro všechny nabijet auta pomocí FVE je blbost.

tags: #kolik #CO2 #vyprodukuje #instagramový #příběh

Oblíbené příspěvky:

• Protesty studentů za klima
• Likvidace aut v ČR
• Správný odvod vody z pračky
• Třídění odpadu: Černá popelnice
• Česká energetika a obnovitelné zdroje