Kůň v přírodě a u vody: Zajímavosti

Kůň je geneticky předurčený k tomu, aby přijímal objemná krmiva po celý den a aktivně se přitom pohyboval. To je důležité pro správnou funkci celého organismu koně. Měli bychom na to pamatovat i u koní stojících na boxe a nenechávat je tam takříkajíc ,,na sucho“, ale podávat menší dávky sena několikrát za den. Ideální dávka objemných krmiv v závislosti na zastoupení vlákniny je 1 - 1,5% z živé hmotnosti koně. Např. sena by měl dospělý kůň přijmout 6 - 10kg denně. Všechna krmiva podávaná koním musí být kvalitní, bez plísní a hnilob.

Objemná krmiva, myšleno hlavně pastva a seno, by měly tvořit základ krmné dávky každého koně bez ohledu na jejich pracovní nebo sportovní zátěž, ale mohou být pro koně dostačující a lze koně nakrmit i bez jadrných příkrmů? Trávicí trakt volně žijících koní je velmi dobře uzpůsoben na využívání pastvy a dobře se dokáže vypořádávat i se sezónními změnami živin, které v porostech probíhají od bohaté jarní po velmi vláknitou a chudou pastvu pozdně podzimní a zimní.

Je to pro to, že tyto změny probíhají postupně a koně, tedy osazení jejich trávicího traktu, si na ně postupně snadno navyknou. Volně žijící koně mají výhodu velké plochy, po které se pohybují a jejich potrava se tak nezúžila jen na spásání travních porostů, ale okusují i rozmanité keře, stromy nebo požírají kůru. Koně žijící v zajetí jsou ve většině případů omezeni plochou pastvin, a nebo dokonce tráví většinu času ve stájích a jsou tedy zcela závislí na tom, co jim dá člověk do žlabu. Omezená plocha pravidelně spásaných pastvin také nezaručuje moc druhové rozmanitosti rostlin na nich rostoucích. Obecně v objemných krmivech mohou chybět některé vitamíny, minerály, protein a pro sportující a pracující koně i energie. Navíc se jejich kvalita sezónně mění, hlavně u pastevních porostů, nemůžeme tak počítat se stejnými živinami na jaře a stejnými v létě a na podzim.

Jiné požadavky na výživu mají také různé kategorie i plemena koní. Jiné požadavky má hobby ježděný hucul, jiné kojící klisna a jiné dostihový kůň v plném tréninku. U minerálně-vitamínových doplňků lze obecně říci, že se vždy vyplatí kupovat komplexní doplněk určený pro danou kategorii koní. Např. pro březí a kojící klisny kupovat doplněk pro březí a kojící klisny, pro hříbata pak doplněk pro rostoucí koně, atd. Tato krmiva by měla obsahovat všechny důležité minerály a vitamíny i ve správných poměrech pro danou kategorii a věk.

Co by tedy správná komplexní minerálka měla obsahovat? Určitě základní makroprvky: vápník, fosfor, sodík a hořčík, vitamíny rozpustné v tucích: A, D, E a stopové prvky: měď, mangan, zinek, selen, jód a kobalt a již zmíněné aminokyseliny Lysin a Metionin. A jak je to s energií a bílkovinami? Podle studií u koní krmených pouze pící, je až 70% využitelné energie získávaná z těkavých mastných kyselin, které vznikají trávením vlákniny v zadním traktu trávicího ústrojí. Škroby a cukry jsou tráveny převážně v tenkém střevě a při jejich nadbytku se posouvají do tlustého střeva, kde způsobují jeho okyselení a tím i nerovnováhu v mikrobiálním prostředí. U pracujících nebo sportujících koní by mohl být přísun energie z píce nedostatečný, a tak pro ty, kteří nechtějí zatěžovat trávicí trakt koně škrobem je tu řešení v podobě tuku a olejů.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí v zemědělství

Kvalitní rostlinné oleje (lněný, ostropestřecový) jsou velmi efektivním zdrojem energie pro výkon. Tuk v krmné dávce můžeme vhodně zvýšit i pomocí semen jako je ostropestřec, len, slunečnice nebo konopné semínko či neodtučněné rýžové otruby. Měli bychom ale mít na paměti, že tuk v celkové denní krmné dávce by se měl pohybovat max. U bílkovin nejde u koní ani tak o množství jako o jejich kvalitu a aminokyselinové zastoupení. Zdravý kůň v nízké a střední zátěži přijme dostatečné množství bílkovin v objemných krmivech, a nebo mu postačí přidat trochu vojtěškových granulí. U kategorií koní vyžadujících více bílkovin ať už k růstu nebo k obnově tkání při výkonu se hodí kvalitnější zdroje proteinu. Komponentou s největším obsahem bílkovin je extrahovaný sójový šrot - s ohledem na vysokou hladinu NL je vhodné ho přidávat maximálně 200g do denní krmné dávky koně.

Výhodou sójového šrotu je i obsah esenciální aminokyseliny lysinu. Dalšími kvalitními zdroji bílkovin pro koně jsou: len, sladový květ, slunečnice, ostropestřecový nebo konopný výlisek nebo pivovarské kvasnice. V poslední době roste u koňáků obliba dalšího objemného krmiva, které dříve bývalo výsadou hlavně v chovu skotu. Ano, je to siláž ze zavadlé píce, neboli nesprávně senáž. Senáž je mezistupeň mezi čerstvou pící a senem a používá se především při zimním krmení nebo pro koně s dýchacími problémy (dušnost). Senáž je vlhká, měkká a koním obvykle chutná více než seno. Obsahuje méně sušiny a vlákniny, ale je živinově bohatší než seno. Vzniká anaerobním kvašením a konzervace spočívá v rychlém poklesu pH, které vytvoří prostředí nevhodné pro škodlivé bakterie a plísně.

Živinově je senáž, stejně jak seno, závislá na kvalitě a stáří porostu při sklizni, ale také na způsobu a rychlosti silážování. Pro senáže i seno pak platí stejná zásada, a to krmit pouze kvalitní a nezaplísněný materiál. Senáž je krmivo pro většinu koní vhodné a pokud jsou dodrženy zásady krmení jako je nezávadnost a postupné navykání při zkrmování větších objemů, tak s ní koně problémy nemají a může se s ní seno i zcela nahradit. Pro koho naopak vhodná není, jsou koně náchylní na tloustnutí, na laminitidu a u koní náchylných na hladinu cukrů v krmivu. Nejlepší variantou je krmení senáže v kombinaci se senem nebo kvalitní!

Divocí koně v rezervacích

Začátkem prosince 2021 vyběhlo na nýřanské mokřadní louky stádo „divokých“ koní. Jde o desátou rezervaci, v níž se přistupuje k ochraně přírody tak, že se o biodiverzitu starají velcí spásači, exmoorští ponyové, zubři či pratuři. Tito mladí hřebečci se narodili v roce 2019 v rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice. Skupina divokých koní, která vytvořila jejich mateřské stádo, přijela do milovické rezervace na konci roku 2015. Bylo to tedy druhé stádo, které tehdy bývalý vojenský prostor osídlilo.

Dá se nějak spočítat, kolik generací dělí „divoké“ koně z Nýřan od jejich příbuzných, běhajících po blatech na Exmooru? Většina zvířat, která osídlila milovickou rezervaci, pochází z volné přírody. Jednak přímo z anglického Exmooru, ale část stáda i ze Skotska, kam byla zvířata vysazena. A žijí tam stejně jako v Exmooru ve volné přírodě. Skotsko má navíc úplně jinou rozlohu než Exmoor, a tak se tam u zvířat mohly obnovit i pravidelné sezónní migrace na stovky kilometrů. Takže slovní spojení „divocí koně“ můžeme úplně klidně používat bez uvozovek. Je to autentický název, který se pro koně z Exmooru používá stovky let a přesně vystihuje, čím se odlišují od ostatních koní.

Čtěte také: Kůň Převalský a jeho záchrana

Co vlastně dělá divokého koně divokým? Určitě je to schopnost přežít v přírodě bez péče člověka. Ale jde také o původnost, jak vzhledovou, tak danou neprokřížením s druhem, který není na daném kontinentu původní. Když si představím mustangy, volně běhající po prériích amerického středozápadu, přijdou mi docela dost divocí… i když s jejich původem je to asi dost domestikované. Tím se právě liší koně z Exmooru od mustangů. Když předkové mustangů utekli kolonizátorům do volné přírody, šlo často o ušlechtilá španělská plemena jezdeckých koní. Ta se divokým koním nepodobala ani vzdáleně, nejenom svým vzhledem, ale i kvůli tomu, že jejich předky tvořili z velké části arabští a berberští koně, tedy plemena z Asie a severní Afriky.

Zatímco mustangové jsou tedy typickou koňskou směskou formovanou po staletí člověkem, u koní z Exmooru hrál po staletí roli přírodní výběr. A především díky izolovanosti oblasti Exmooru unikli výraznému vzájemnému křížení, které bohužel potkalo zbytky populací divokých koní jinde v Evropě. Mustangové nejsou opravdu divocí koně. Ale běhají bez ohrad. S ohradami je to složité. V oplocených rezervacích přežívá stále více divokých zvířat v různých částech světa.

Když u nás Zdeněk Suchý s Danem Bártou točili jeden z dílů seriálu Češi zachraňují, zatímco všechny ostatní natáčeli v Africe, Asii a v dalších částech světa, omlouvali jsme se jim, že u nás mohou zvířata natáčet jen v oplocené rezervaci, zatímco jinde po světě točili tu opravdovou divočinu. Vyvedli nás z omylu s tím, že ani v rozvojových zemích už naše představa nekonečné divoké přírody moc neplatí. Divoká zvířata jsou v některých oblastech často už jen v ohrazených rezervacích, podobných, jako je ta milovická. Exmoorský ponny. Takže kůň z Milovic nebo Nýřan určitě není divoký jenom proto, že nemá stáj?

Není to jen otázka tradičního pojmenování nebo toho, že tito koně nepotřebují stáj. Genetické výzkumy potvrdily, že právě koně z Exmooru se prakticky vůbec nekřížili s domácími koňmi, ze kterých bohužel jinde v Anglii i na evropském kontinentu vznikla postupem staletí pestrá směs, obvykle s příměsí krve v Evropě nepůvodních arabských koní. Navíc i genetické analýzy zbarvení původních divokých koní Evropy potvrdily, že koně z Exmooru odpovídají přesně zbarvením divokých koní, jak se vyskytovali před tisíci lety v celé Evropě od Pyrenejského poloostrova až po Ural.

U koní z Exmooru se spojuje vše, co by divoké zvíře mělo charakterizovat - život ve volné přírodě, autentický genetický základ i stavba těla a zbarvení, které se prokázalo při analýze DNA koní starých tisíce let. Chápu, že je důležité mít tu druhy řekněme původní. Ale s divokými koňmi jsme se na našem území rozloučili někdy kolem roku 3500 př. n. l.? Později? Je to velmi mlhavé. Archeologové po stovky, možná tisíce let nedokážou přesně určit, který kůň je v archeologických nálezech ještě divoký, a který již domestikovaný. Velmi dlouho vypadali v podstatě stejně.

Čtěte také: Film Pavel, Petr: detailní rozbor

Ale snaha o maximální původnost je přesto důležitá. Není úplně podstatné, jestli nám tady podobné zvíře chybělo tisíc let, dva tisíce let nebo pět tisíc let. Prostě tady předtím stovky tisíc let žilo, a nebýt člověka, tak tu žije dodnes. Proto se snažíme vracet do krajiny nejautentičtější možné koně, jací dodnes přežili, tedy divoké koně z Exmooru. Je to i určitá forma satisfakce. A není to teď nakonec jedno? Jestli je pro nás a naši přírodu teď důležitější ten efekt, který svou přítomností divocí koně zprostředkovávají, než odpověď na to, jak moc původní jsou?

Pokud by divocí koně nikde v Evropě nepřežili, asi by měla smysl otázka, čím je nahradit a jaký druh zvířete by jejich úlohu v krajině mohl zastoupit. Ale tím, že se díky shodě šťastných náhod podařilo koně v Exmooru zachránit v původní podobě, je podobná otázka zbytečná. Dá se v nějaké hrubě zjednodušující nadsázce říct, že bychom stejně tak mohli mít v Čechách ohrady kolem rezervací, v nichž by se místo koní pásli třeba velbloudi, jaci nebo pižmoni? Hlavně, že tu ostřici dupou a spásají?

Ta úvaha má dva rozměry. První je etický. Pokud člověk vyhubil v našich zeměpisných šířkách divoké koně, měl by udělat vše pro to, aby se vrátili v nejautentičtější možné podobě. Spásat krajinu s domácími zvířaty nebo s exoty typu velbloudů nebo jaků by sice bylo pohodlnější, ale v podstatě bychom tím navázali na selhání, kterého jsme se jako lidstvo dopustili, když jsme u nás divoké koně vyhubili. Druhá otázka je ochranářská. I náš projekt názorně ukazuje, jak jemné rozdíly jsou mezi divokými a domácími zvířaty.

Zatímco domácí ovce často zlikvidují poslední porosty vzácných květin, divocí koně se věnují jen agresivním druhům trav a pomohou zvýšit pošty exemplářů ohrožených druh rostlin ne o stovky, ale o tisíce procent. Pokud bychom přistoupili na to, že je jedno, co se v krajině pase, tak bychom po devastující pastvě ovcí, které zničily některé cenné porosty v bývalém vojenském prostoru, museli prohlásit, že pastva zkrátka nefunguje, a je potřeba se o krajinu starat jiným způsobem. Ale stovky a tisíce druhů květin, ptáků, brouků se statisíce let vyvíjely právě v symbióze s divokými koňmi, zubry a pratury, ne s jaky a s velbloudy.

Proto i zdánlivě malé odlišnosti a jednotlivosti mohou v celkovém efektu udělat skutečně dramatický rozdíl. Svědčí o tom i to, že úspěšné ochranářské organizace, které desítky let zkoušely pást přírodně cenné lokality ovcemi, kozami a dalšími domácími zvířaty, začaly využívat divoké koně. A rozdíly jsou opravdu obrovské. Jak moc koreluje rozloha našich „koňských“ rezervací s velikostí domovských okrsků divokých koní z Exmooru? Velikost okrsků divokých koní závisí především na úživnosti území. V Anglii se pohybuje do 312 hektarů, takže milovická rezervace s rozlohou 350 hektarů určitě poskytuje koním dostatečný prostor.

Ale máte pravdu, že v ochranářsky vyspělých zemích bývají rozlohy podobných rezervací výrazně větší a počítají se často na tisíce hektarů. Ale mají výrazně delší tradici, takže v Česku nás následování tohoto trendu ještě čeká. A koho vlastně chrání ty ohrady kolem koní? Koně, lidi, okolní krajinu? Je to asi všechno dohromady. Ohradníky udržují divoké koně v lokalitě, kde po nich chceme ochranářskou práci. Od přírody jsou to zvířata velmi zvědavá, takže by určitě bez vymezení prostoru zkoušela objevovat vzdálenější části krajiny.

V Exmooru nebo zmíněném Skotsku s tím lidé počítají a řidiči na silnicích dávají na zvířata této velikosti pozor. I tak je tam srážka s automobilem jednou z nejčastějších příčin úhynu těchto koní. I proto je rozumné, že jsou u nás rezervace ohrazené a zvířata mají v krajině vymezený prostor. Něco jiného jsou například zubři, kteří jsou na rozdíl od divokých koní přísně teritoriální a i ve volné krajině by se drželi v rámci jedné lokality.

V rezervaci velkých kopytníků u Milovic na Nymbursku zpozorovali vědci rodinu dudka, který patří k nejohroženějším druhům ptáků v České republice. Samotný dudek se v rezervaci poprvé ukázal v roce 2018, v roce 2019 se objevil pár s mládětem. Koně, spolu se zubry a pratury, jsou fantastickým nástrojem v ochraně přírody, v tom, co dovedou z hlediska praktického managementu chráněných území.

Právě kombinace divokých koní a divokých turů, tedy zubrů a praturů, výrazně zlepšuje pozitivní vliv pastvy na krajinu. Zatímco divocí koně se více věnují agresivním druhům trav, zubři a pratuři o něco málo více preferují křoviny a dřeviny. Přitom jak koně, tak tuři, žerou i to, čemu se věnují jejich protějšky, ale v trochu jiném poměru. A už tento jemný rozdíl stačí k tomu, aby se krajina nevyvíjela tím nejlepším způsobem, než pokud by v ní byli zastoupeni jenom koně, nebo jenom divocí tuři. Zkrátka ta zmíněná adaptace za stovky tisíc let stále trvá a ani ta přestávka několika málo staletí, kdy jsme velké kopytníky z krajiny vytlačili, na tom nic nezměnila.

Jak se dívá na působení koní na přírodu česká legislativa ochrany přírody? Jsou tam nějaké oblasti, ve kterých to drhne? Naštěstí legislativa nemá s přítomností divokých koní v krajině problém. A určitě tomu pomáhá i to, že se pohybujeme na ohrazeném prostoru. Proč tu tedy divocí koně neběhají volně, tak jako třeba srnky nebo zajíci? Co tomu stojí v cestě? Není to přece medvěd ani vlk, aby hned vyvolávali kontroverze, ne? Na cestě do volné krajiny je překážkou určitě dlouhodobě přerušená tradice.

Pokud k nám přijde z Polska los a porazí ho auto, je jasné, že za nehodu nikdo nemůže a byla to nešťastná shoda náhod. V případě divokého koně, který byl do přírody vypuštěn, by se určitě začalo řešit, kdo ho vypustil a kdo nese odpovědnost za škody. Na druhu stranu rezervace na vhodných místech mohou dosahovat tisíců hektarů, takže v těchto řádech už by byla iluze volné přírody v podstatě úplná. Na pastviny velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice se vrátil ohrožený druh motýla modrásek jetelový. Naposledy tam byl odborníky zaznamenán v roce 1967, v roce 2019 ho vědci spatřili znovu.

Provozní slepota a „týrání přirozenem“

Jak potvrzuje většina mnou oslovených veterinářů, koně „týraní přirozenem" mají několik společných jmenovatelů. V první řadě je to určitá provozní slepota - majitel buďto není schopen rozpoznat, nebo si připustit, že má strádající koně. Chová je přeci přirozeně a zdá se, že je tak hluboce přesvědčen o správnosti svého počínání, že to zkrátka nevidí. Nicméně hned dalším společným rysem bývá nedostatek peněz. Že koně nejsou pouze pro bohaté? Nebuďte naivní! To, že jednoho koně máte bezúdržbového, neznamená, že takoví budou všichni. Nemusím být milionář a vyhazovat za luxus, ale musím mít rezervy, abych měl kam sáhnout, když bude potřeba. To si stále mnoho lidí neuvědomuje. Spočítá si nezbytné náklady na běžnou péči, které „když si umím natáhnout pásku sám a vysomruju seno od sousedů" jsou poměrně malé, ale už nezapočítají případnou nemoc n...

Autor: Ing. Kateřina Vojtěchová vystudovala zootechniku na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně a ve VVS pracuje od roku 2006. Zvířata, hlavně koně a psi ji provází od dětství. Momentálně jsou jejími parťáky pro život československý vlčák, polský konik a kříženec quatera a lusitánského koně.

tags: #kone #v #prirode #a #u #vody

Oblíbené příspěvky:

• Výskyt Fibonacciho posloupnosti
• Ochrana planety
• Co znamená "kluci přírody"?
• Statistiky výdajů na komunální odpad
• Praktické třídění odpadu s koši na kolečkách