Köppenova klasifikace klimatu: Vysvětlení a význam

Klasifikace klimatu je roztřídění jednotlivých podnebí (klimatů) do podnebných typů a vymezení těchto typů do podnebných oblastí rozprostřených po Zemi. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek.

Účelem klasifikace podnebí je stanovení klimatických typů a vymezení klimatických oblastí jak v globálním měřítku na Zemi, tak v jednotlivých geografických oblastech. Třídění probíhá podle mnoha kvalitativních a kvantitativních hledisek jako jsou teplota vzduchu a půdy, atmosférické srážky, výpar aj.

Vůbec nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací je Köppenova klasifikace podnebí, která spadá do konvenčních klasifikací. Klasifikace klimatu mají jednu velikou nevýhodu, a to že vychází z poměrně dlouhé řady klimatických měření. Proto nevypovídají o klimatu, který odpovídá současnosti, ale minulosti. Například velmi používaná Quittova klasifikace z roku 1971 je postavena na datech z období 1901-1950.

Historie a vývoj Köppenovy klasifikace

Köppenova klasifikace podnebí je konvenční klasifikace podnebí, která je zároveň nejrozšířenější a nejpoužívanější klasifikací podnebí. Jejím autorem je německý klimatolog Wladimir Köppen.

Klasifikace je utvořena podle rozložení teplot vzduchu a atmosférických srážek ve vztahu k vegetaci. Vznikla již roku 1884 přepracováním tzv. Suppanovy klasifikace a původně byla založena na průběhu ročních izoterm, délce trvání teplot a rostlinstvu a vegetaci. K jejímu přepracování došlo roku 1918 na základě zohlednění většího množství získaných meteorologických dat.

Čtěte také: Evropské klima

Principy a struktura Köppenovy klasifikace

Köppenova klasifikace podnebí je nejpoužívanější a nejrozšířenější klasifikace podnebí. Řadí se mezi tzv. konvenční metody klasifikace. Svět rozděluje do 5 hlavních klimatických pásů, ty člení do 11 typů a u nich ještě dále rozlišuje jejich podtypy.

V Köppenově klasifikaci je stanoveno 5 hlavních klimatických pásem s 11 základními klimatickými typy. Klimatická pásma jsou značeny velkými písmeny: A-E.

• A = tropické podnebí
• B = suché podnebí
• C = mírné podnebí
• D = kontinentální podnebí
• E = polární podnebí

Příklady klimatických typů

• Cfb - mírné oceánské klima; nejchladnější měsíc v průměru nad 0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C. Žádný významný rozdíl srážek mezi sezónními obdobími.
• Dfb - vlhké kontinentální podnebí s teplým létem; nejchladnější měsíc v průměru pod -0 °C (-3 °C), všechny měsíce s průměrnými teplotami pod 22 °C a nejméně čtyřmi měsíci v průměru nad 10 °C.
• Dfc - subarktické klima; nejchladnější měsíc v průměru nižší než 0 °C (-3 °C) a 1 až 3 měsíce v průměru nad 10 °C.

Quittova klasifikace podnebí

Quittova klasifikace podnebí je nejpoužívanější klasifikací na území ČR i SR. Oproti Köppen-Geigerově vznikala pro regionální, resp. státní úroveň (pro ČSSR) a je tedy jemnější.

Systém klasifikace vytvořil český klimatolog Evžen Quitt a publikoval ho roku 1971 v díle Klimatické oblasti Československa. Při určení klimatických oblastí autor vycházel z klimatologických dat období 1901-1950 a z území republiky rozčleněného na čtverce o straně 3 km (900 ha). Tímto způsobem vzniklo pro ČSSR 23 jednotek ve třech hlavních oblastech: v teplé pět (T1 až T5), v mírně teplé 11 (MT1 až MT11) a v chladné sedm (CH1 až CH7). Nejvyšší číslo u uvedených jednotek znamená vždy nejteplejší a nejsušší oblast (T5, MT11 a CH7). Na území naší republiky se vyskytuje jen 13 z 23 jednotek (ostatní se nacházejí na území Slovenska) ve třech klimatických oblastech.

Charakteristika klimatických oblastí podle Quitta

• Teplá klimatická oblast (T)
• Mírně teplá klimatická oblast (MT)
• Chladná klimatická oblast (CH)

Tabulka: Charakteristika klimatických podoblastí podle Quitta 1971 a upravená klasifikace podle Atlasu podnebí Česka 2007

*Charakteristika je vázána na hřbety hor kolem města

Čtěte také: Vysvětlení klimatického optima

Další regionální klasifikace

V rámci klasifikace podnebí či klimatu se v podmínkách ČR používají také dlaší klasifikace. Do této skupiny efektivních klasifikací podnebí určených indexy se řadí Langova klasifikace (1915), Minářova (1948), Končekova (1957) neboli klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958) a klasifikace M.

• Langova klimatická klasifikace (1915)
• Klimatická klasifikace podle M. Mináře (1948)
• Klimatická klasifikace M. Končeka (1957), resp. klasifikace Atlasu podnebí ČSR (1958)
• Klimatická klasifikace podle M.

Langova klimatická klasifikace, jež se používá zejména pro zemědělské účely, vyjadřuje vlhkostní poměry na našem území zavedením tzv. Langova dešťového faktoru označovaného „L“ nebo „(L) Df“. Hodnota tohoto faktoru se vypočítá jako poměr průměrného ročního úhrnu srážek v mm ku průměrné roční teplotě vzduchu daného místa ve °C. Vzhledem k tomu, že s rostoucí nadmořskou výškou se většinou zvyšuje průměrný úhrn srážek a snižuje průměrná teplota vzduchu, je L (Df) přímo úměrný nadmořské výšce. Podle L (Df) je pak vymezeno šest klimatických typů. Našemu území však odpovídá pouze typ semiaridní, semihumidní a humidní. Tuto klasifikaci by tedy bylo možné řadit i mezi globální, ale vzhledem k propracovanosti typů vyskytujících se právě u nás (uvedení plodin), ji řadím mezi regionální.

Klimatická klasifikace podle M. Tato klimatická klasifikace vychází z výše rozebíraného Langova dešťového faktoru. Nevymezuje však šest, ale pět klimatických oblast a je pro zemědělství stručnější. Dále pak Minář vytvořil i klasifikaci na základě vláhové jistoty.

Končekova efektivní klasifikace patří spolu s Quittovou k nejznámějším v ČR i SR. Podle výše uvedených kritérií Konček vymezuje tři klimatické oblasti, pět podoblastí a 19 okrsků. Okrsky jsou vyčleněny na základě průměrného trvání slunečního svitu ve vegetačním období, průměrné lednové teploty a zařazení podle nadmořské výšky do nížin, pahorkatin, vrchovin nebo horských poloh.

• Teplá oblast je ohraničená izolinií 50 letních dnů s denními maximy ≥ 25 °C za období 1926-1950 a izolinií průměrného začátku sklizně ozimého žita 15. července za období 1926-1940. Tato oblast je vhodná pro pěstování plodin, které jsou velmi náročné na teplotu (např. kukuřice). V Čechách ji nalezneme např. v Polabí a na Moravě v oblastech Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu.
• Pro mírně teplou oblast je hranicí červencová izoterma 15 °C za období 1901-1950 a na druhé straně výše zmíněná hranice teplé oblasti. Tato oblast je vhodná především pro pěstování obilnin.
• Chladná oblast se vyskytuje tam, kde průměrné červencové teploty nedosahují 15 °C.

Vzhledem k tomu, že po své první publikaci v r. 1957 byla Končekova klasifikace použita ve vydání Atlasu podnebí ČSR (1958), se tato klasifikace stala velice proslulou a někdy se nazývá též klasifikace Atlasu podnebí ČSR.

Čtěte také: Klíč k udržitelné budoucnosti

Klimatická klasifikace podle M. Tuto klasifikaci vytvořila Kurpelová s kolektivem hlavně k agronomickým účelům. K vymezení jednotlivých oblastí bylo použito tří agroklimatických faktorů. Teplá makrooblast se vyskytuje na území Dolnomoravského a Dyjskosvrateckého úvalu a je pro ni typické, že TS 10 nabývá hodnot od 3.100 do 2.400. Mírně teplá makrooblast je ohraničená TS 2.400 a 2.000 a patří do ní oblasti vrchovin, středních výškových poloh a kotliny do 600 m.

Klimatický region zahrnuje území s přibližně shodnými klimatickými podmínkami pro růst a vývoj zemědělských plodin. Klimatické regiony byly vyčleněny výhradně pro účely bonitace zemědělského půdního fondu. Vymezení klimatických regionů bylo provedeno na základě mnoha kriterií, mezi ty rozhodující patří: suma průměrných denních teplot rovných nebo vyšších než 10 ºC, průměrné roční teploty a průměrné teploty ve vegetačním období, dále průměrný úhrn ročních srážek a srážek ve vegetačním období, pravděpodobnost výskytu suchých vegetačních období v %, výpočet vláhové jistoty, hranice sucha a další faktory jako nadmořská výška, údaje o známých klimatických singularitách a faktor mezoreliéfu. Tyto údaje byly zpracovány Českým hydrometeorologickým ústavem z údajů let 1901 - 1950.

Klimatická regionalizace ČR (Moravec-Votýpka 1998) je založena na digitálním zpracování klimatických dat z let 1961 až 1990, naměřenými na 85 klimatologických stanicích ČR. Jejich klimatická kriteria jsou formulována odlišně od E. Quitta a jsou vztažena na plošnou jednotku 100 x 100 m (1 ha).

Ostatní klasifikace

• Bergova klasifikace podnebí
• Alisovova klasifikace
• Flöhnova klasifikace

Bergovu klasifikaci podnebí vytvořil ruský klimatolog Lev Semjonovič Berg. Klasifikace odpovídá přírodním krajinným celkům Země a hranice podnebných oblastí tvoří přirozené hranice přírodních formací vegetace, půdních druhů a jiných fyzickogeografických poměrů. Berg ve své klasifikaci uvádí ekvivalenty i pro výškovou pásmovitost (měnící se s nadmořskou výškou). Celkem vyčleňuje 11 typů podnebí pro nížiny a 6 typů podnebí pro náhorní plošiny.

Alisovova klasifikace je nejpoužívanějším typem genetické klasifikace podnebí a jejím autorem je ruský klimatolog Boris Pavlovič Alisov. Podnebí rozděluje podle převládajícího výskytu základních vzduchových hmot do celkem 7 různých pásů.

Flöhnova klasifikace naproti tomu vychází ze všeobecné cirkulace atmosféry. Vymezuje čtyři pásy proudění vzduchu, které se v průběhu roku posouvají (důsledkem změny výšky Slunce nad obzorem).

tags: #Koppen #klimatický #systém #vysvětlení

Oblíbené příspěvky:

• Vliv Josefa Jungmanna
• Požadavky na pozici pomocníka na sběr odpadu
• Zábava v přírodě s dědečkem a vnukem
• Více o Lysé hoře
• Podmínky a postupy likvidace vozidel Dívčice