Dub korkový a jeho ekologický význam

Dub korkový (Quercus suber) je významná dřevina, která si zaslouží pozornost nejen pro svůj hospodářský význam, ale i pro svou ekologickou roli. Tento stálezelený strom z čeledi bukovitých (Fagaceae Dumort.) je známý především pro svou silnou korkovou borku, která má široké využití.

Ekologie dubu korkového

Dub korkový roste v řídkých lesích, od pobřeží až do hor, většinou na vápnitých půdách. V klimaticky příhodných oblastech je velmi často pěstován v kultuře. Patří k základním druhům macchie a garrigue, roste až do 1600 m n. m. K podkladu je indiferentní a velmi dobře snáší suché letní období i okus býložravci.

Vyprahlé svahy a skály vzniklé po vypálených a vyklučených lesích jsou pro něj přirozeným stanovištěm.

Popis

Dub korkový je stálezelený strom, dorůstající výšky 20 metrů. Borka je velmi silná, pórovitá a zvrásněná. Listy jsou proměnlivého tvaru, řapíkaté, vejčité, 3-7 cm dlouhé, celokrajné nebo oddáleně zubaté, na líci lesklé, na rubu hustě šedě chlupaté, střední žilka listu je poněkud zvlněná. Plodem je nažka - žalud.

Využití dubu korkového

Dub korkový je významnou kulturní dřevinou, pěstovanou zejména ve Španělsku a Portugalsku pro korek. Kůra se ze stromu sloupává v intervalech asi 8-12 let. Korek je pro své mechanické vlastnosti (pružnost, stlačitelnost, nepropustnost pro tekutiny, tepelná, zvuková a elektrická izolace) nenahraditelným materiálem, nejčastěji je využívaný k výrobě zátek, dále jako izolační materiál a podlahová krytina.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Druh je také hostitelem červců rodu Kermes, jehož kulovité samičky velikosti hrachového semene obsahují červené barvivo používané již v antickém Římě k barvení látek, později i barvení potravin a nápojů.

Požárová ekologie a adaptace

Příroda je plná očistných, životodárných katastrof, jako jsou požáry, eroze, povodně, bahnotoky, tsunami, sesuvy, laviny, větrné bouře a smrště, tektonická aktivita, náhlé klimatické změny, vulkanismus, impaktové události. Dynamika požáru je chaotická, ale i v tomto chaosu lze nalézt zákonitosti. Frekvence a velikost požárů tvoří celé požárové režimy.

Že je vůbec oheň důstojný ekologický faktor, to se nepozná podle ničivosti požárů, ale podle organismů, které se k ohni chovají vstřícně, jsou pyrofilní (adaptované na styk s ohněm) a antrakofilní (milují spáleniště). Přitom oheň je tak záhubný a vlastně mimořádný, až by se zdálo mimo pomyšlení, že se vůbec něco takového vyskytne.

Adaptace dubu korkového na oheň

Kmen dubu korkového je kryt tlustou borkou s izolujícími korkovými buňkami naplněnými nehořlavým suberinem. Tím je slavný dub korkový Quercus suber, ale význačně odolné jsou i naše druhy dubů.

Většina zdejších druhů nejsou pyrofyty, ale jsou více či méně pyrotolerantní. Častá je zde cyklická sukcese od disturbance (spáleniště, ale i polom, mýtina) přes nestabilní mezistupně (mlází, louka, křoví) k novému zralému lesu.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Většinou se ve vztahu k požárům odlišují jen dva typy rostlin - jedny ohni odolávají (pasivní) a druhé jej potřebují pro aktivaci kvetení, klíčení nebo vegetativní obnovy (aktivní).

• Aktivní rezistence: S ohněm se předem počítá, druh mu čelí nehořlavostí. V ohni přežívají dospělci, kdežto přežití semen a mladých rostlin bývá ohroženo.
• Aktivní pyrofilie: Druhy aktivně podněcují požáry. Větve a listy těchto žhářů jsou silně hořlavé, často impregnované oleji a pryskyřicemi (borovice, eukalypty, cisty, šalvěje). Zažíhají se zbloudilými jiskrami už před čelem požáru. Rostliny sice v ohni hynou nebo jsou těžce poškozeny, ale semena či pupeny podzemních orgánů přežívají a zmlazují, i když vyhoří většina opadu i humusové vrstvy. Jsou to tedy přednostní kolonizátoři spálenišť.
• Pasivní pyrofilie: Oheň poškozuje a hubí dospělé rostliny i semena, ale schopnost rychle zmladit to vyrovnává.
• Intolerance, pyrofobie: Rostliny s ohněm nepočítají a podléhají mu. Jsou typické pro oblasti, kde jsou požáry vzácné a nešíří se, protože většina vegetace nehoří.
• Inerce: Vítězství nad ohněm je zde kontumační.

Pyrodiverzita a biodiverzita

Hodně studií podporuje představu, že vztah je pozitivní. Pyrodiverzita je přece typ stanovištní diverzity, není divu, že biodiverzitu spíš podporuje. Asi to tak je, jen zase záleží na měřítku. Jasně že mozaika různých malých požárů je lepší než několik velkých a stejných. A že když se budou velmi rychle střídat všechny typy požárů až po ohnivé bouře, neprospěje to ani rozmanitosti, ani štěstí organismů.

Často se uvažuje, že toxické půdy serpentinitů nebo hojnost UV záření ve vysokohoří mají mutagenní vlastnosti, a tak moderují lokální evoluci. Podobný je patrně efekt kouřových látek v požárových oblastech. Jak víme, kouření zabíjí, ale v dlouhodobém měřítku speciálně u rostlin může spouštět a urychlovat speciační procesy a podílet se na vzniku druhově bohatých, často endemických rodů.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

tags: #korkový #dub #slovensko #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Udržitelnost v Elektromobilitě
• Příčiny a důsledky znečištění vody
• Nebezpečí Giardie ve Vodě
• Význam třídění odpadu
• Témata environmentální výchovy