Zvířata žijící pouze v zoo: Příběhy vzácných druhů

22.03.2026

Většina návštěvníků zoologických zahrad má jasno, která zvířata chce vidět nejraději. Co by to bylo za zoo, v níž by chyběli sloni, žirafy nebo nosorožci? Stranou největšího zájmu veřejnosti jsou však v našich zoo často k vidění zvířata, která sice nelákají velikosti či zvláštním vzhledem, nejsou však o nic méně vzácná či zajímavá.

Už jen první pohled do průvodce Českou republikou prozradí o naší národní povaze velkou zajímavost - Češi mají neobvyklou zálibu v chovu exotických zvířat. Na tak drobnou zemičku je celkový počet 15 zoologických zahrad a zooparků skutečně unikátní. Navíc se rozhodně nedá říci, že by naše zoologické zahrady za těmi světovými nějak výrazně zaostávaly - přinejmenším zoo v Praze a ve Dvoře Králové patří k největším a nejvýznamnějším nejen v Evropě, ale i v celosvětovém měřítku.

Nosorožci tuponosí: Boj o přežití

Nosorožci se na Zemi objevili na začátku čtvrtohor před více než dvěma miliony lety. Od té doby se areál jejich rozšíření výrazně zmenšil a do současnosti přežilo jen pět druhů. Všichni nosorožci dnes patří mezi silně ohrožené druhy, někteří jsou na pokraji vyhynutí.

Nosorožec tuponosý nemá v přírodě prakticky žádného přirozeného nepřítele. Jejich zánik má proto na svědomí pouze člověk. V první řadě zdecimoval jejich stavy přímým lovem. Nezabíjel je přitom pro maso, nosorožci umírali (a bohužel umírají dodnes, pytláctví se stále nedaří zcela vymýtit) pro svou nápadnou ozdobu hlavy, mohutný roh na nose, kterému přisuzuje léčivé účinky.

Když se k tomu ještě přičte skutečnost, že jim jejich domov zabírají zemědělci a chovatelé dobytka, rozrůstající se lidská sídla, silnice a doly, nelze se divit, že nosorožců tak rychle ubývá. Nosorožec tuponosý se v Africe vyskytuje ve dvou izolovaných populacích, takže zde v průběhu času vytvořil dva poddruhy - jižní a severní.

Čtěte také: Látky znečišťující ovzduší a jejich vliv na zdraví

Jižní poddruh lze považovat za příklad ochranářského úspěchu: v osmdesátých letech minulého století jich v přírodě zbývalo posledních 50-100 kusů, ale díky intenzivnímu ochranářskému programu se jejich počet zvýšil na více než 11 000 kusů - v současné době je to tudíž vůbec nejpočetnější druh nosorožců.

Zcela opačný osud potkal severní poddruh nosorožce tuponosého. Zatímco ještě v šedesátých letech minulého století jich žilo nejméně 2000, o dvacet let později byli prakticky vyhubeni. V roce 1984 napočítali zoologové v přírodě posledních 13 jedinců v národním parku Garamba v dnešní Republice Kongo.

Po deseti letech přísné ochrany se jejich stavy zdvojnásobily, ale v letech 2004-2005 se národní park ocitl v centru ozbrojených konfliktů a nosorožci byli vystříleni. Pokus domluvit se s vládou Konga o odchytu a přemístění zbývajících deseti jedinců na bezpečnější území nevyšel, takže je pravděpodobné, že dnes již v přírodě nežije ani jeden.

Poslední nosorožci tuponosí severní dnes žijí v jediných dvou zoologických zahradách světa. Většinu - šest kusů - můžete vidět u nás, v zoologické zahradě ve Dvoře Králové. Další tři chová Wild Animal Park v kalifornském San Diegu, vlastní však jen samce, obě samice mu v rámci chovného programu dlouhodobě zapůjčila zoo ve Dvoře Králové.

Ale přestože zoologové a veterináři dělají, co mohou, rozmnožování těchto zvířat v zajetí zatím stále zůstává jen toužebným přáním. První (a poslední) mládě po dlouhých deseti letech neúspěšných pokusů se narodilo v roce 2000 ve Dvoře Králové - samička Fatu se tak stala mládětem milénia.

Čtěte také: NSEV Čabárna a příroda

V srpnu 2006 naopak uhynul ve Dvoře Králové ve věku 34 let samec Saud, dnes tedy zbývá posledních devět zvířat tohoto druhu na Zemi! Pokud se nepodaří vyřešit jejich neochotu k páření, jsou odsouzeni k vyhynutí.

V budapešťské zoo se 23. ledna 2007 narodilo mládě jižního poddruhu nosorožce tuponosého. Unikátní na tom je, že jde o vůbec první mládě nosorožce, které se narodilo po umělém oplodnění samice. Inseminace je totiž jednou z možností, jak tato zvířata v zajetí rozmnožovat.

Úspěch maďarských chovatelů dává velkou naději i severnímu poddruhu nosorožce tuponosého. Přestože loňský pokus o umělé oplodnění samičky Fatu ve Dvoře Králové nevyšel, je zřejmé, že právě tento způsob by mohl vyřešit problém jejich rozmnožování.

Zatímco jižní poddruh tohoto nosorožce se podařilo v hodině dvanácté zachránit, severní poddruh je na pokraji vyhynutí. Poslední dostupné údaje z přírody jsou z roku 2005, kdy v národním parku Garamba v Republice Kongo přežívalo pouhých 10 jedinců, od té doby je oblast kvůli ozbrojeným konfliktům nepřístupná a osud nosorožců je nejistý.

Dalších devět nosorožců tohoto poddruhu přežívá v zoo ve Dvoře Králové (šest kusů) a ve zvířecím parku v San Diegu (tři, z toho dvě samice jsou zapůjčené ze Dvora Králové).

Čtěte také: Nezklamané srdce v přírodě

Fosy v Pražské zoo

Pražská zoologická zahrada má nově vzácné šelmy fosy. Samce a samičku mohou návštěvníci vidět v pavilonu šelem a plazů, nyní si na vnitřní expozici zvykají. Zatím jsou zvířata v oddělených výbězích, v budoucnu by měli tvořit chovný pár.

"Fosy nyní zvědavě prozkoumávají vnitřní expozici, až si na nový domov zvyknou, chovatelé jim zpřístupní i venkovní výběh," uvedl kurátor savců Pavel Brandl. Nové šelmy jsou podle chovatelů přizpůsobené životu na stromech, díky své neuvěřitelné pohyblivosti a ohebnosti dokážou šplhat i hlavou dolů.

Samička přišla do Prahy z německé zoo a samec z pařížské zoo. Obě zvířata se narodila minulý rok. Nyní jsou oddělené a v budoucnu by měla tvořit chovný pár.

"Podle doporučení Evropského koordinátora chovného programu budeme samce a samici spojovat až po dosažení pohlavní dospělosti. Fosy jsou madagaskarským endemitem, tedy zvířata vyskytující se pouze na tomto ostrově. Tato největší šelma Madagaskaru je podobná pumě. Její tělesná konstituce jí umožňuje život v korunách stromů. Dorůstají asi 140 centimetrů, polovinu těla tvoří silný ocas. Po asi dvouměsíční březosti rodí samice dvě až čtyři slepá mláďata vážící kolem 100 gramů. V dospělosti váží asi deset až 16 kilogramů.

Ostrovní druhy patří k těm nejohroženějším na světě. Endemitní fosy vede Červený seznam IUCN jako zranitelný druh, jejich populace klesla v důsledku ztráty přirozeného prostředí a pronásledování za poslední tři generace o 30 procent. V divočině jsou domorodými obyvateli často považovány za škůdce. Kromě lemurů někdy loví i slepice nebo jinou drůbež.

Deset zajímavých savců, které můžete vidět v českých zoo

Krása a zajímavost zvířat, která jsou u nás k vidění, se však rozhodně nemusí překrývat s jejich velikostí či nápadností. Zvídavý návštěvník může odhalit jedinečného živočicha i v tišších koutcích zahrad, kam povyk školních výprav doléhá už jen z povzdálí.

1. Takin (Budorcas taxicolor)

Systematické zařazení: turovití, sudokopytníci

Odkud pochází: Indie, Barma, Čína, Bhútán

Kde ho u nás potkáme: Zoo Liberec, zoopark Chomutov, Zoo Brno, Zoo Praha

Zajímavost: takin je národním zvířetem Bhútánu

Takinové, kteří mohou dorůstat až 130 cm výšky (v kohoutku) a 650 kg váhy, jsou skutečně zvláštní zvířata. Na první bychom je pro jejich zjev i velikost nejspíše zařadili spíše do příbuzenstva velkých turů, například himálajských jaků. Zdání však klame! S trochou zjednodušení bychom mohli prohlásit, že takinové jsou podobně jako severští pižmoni vlastně takovými trošku přerostlými kozami či ovcemi. Jejich pravlastí jsou bambusové háje centrální Asie, tedy oblast dnešní Indie, Bhútánu a Číny ve výšce mezi 2000-4500 m. n. m.

Ve své domovině jsou dnes však díky odlesňování krajiny a pytlačení prakticky vyhubeni, většina z nich dnes přežívá již pouze díky péči zoologických zahrad. Zoologové dnes rozeznávají 4 poddruhy takinů, přičemž v českých zoo se setkáme se dvěma z nich - takinem čínským a takinem indickým. Raritou v podobě chovného páru takina čínského (zlatého) se chlubí zejména liberecká zoo. Mimo čínské zoo je takový pár k vidění pouze ve dvou zahradách v Japonsku.

2. Vakoveverka létavá (Petaurus breviceps)

Systematické zařazení: vakoveverky, vačnatci

Odkud pochází: východní a severní, Austrálie, Nová Guinea

Kde ho u nás potkáme: Zoo Plzeň, Zoo Jihlava

Zajímavost: vakoveverky jsou čím dál oblíbenějšími domácími mazlíčky

Schopnost létat nebyla dána zdaleka jen ptákům či hmyzu. Zvířata, která dokážou létat, nalezneme takřka ve všech skupinách, přičemž výjimku netvoří ani savci. Nejdál se toto umění podařilo dotáhnout letounům (netopýři a kaloni), řada jiných savců žijících v korunách stromů se však dokáže pohybovat plachtěním za pomoci roztažitelné kožní řasy mezi předníma a zadníma nohama (tzv. gliding). Zvířata s takovým přizpůsobením nalezneme např. mezi hlodavci, letuchami, primáty a také mezi australskými vačnatci. Kromě vakoplšíků (čeleď Acrobatidae) a vakovců (r. Petauroides) dokáží mezi větvemi plachtit i příslušníci čeledi vakoveverek. Patří mezi ně i roztomilá vakoveverka létavá. Jedná se o tvora dlouhého asi 30 cm, celé dvě třetiny délky však připadají na mohutný ocas, který napomáhá při plachtění. Spatřit je můžeme v zoo v Plzni a Jihlavě, v poslední době se však stává čím dál oblíbenějším zvířetem pro domácí chovy.

3. Hlodoun krtkovitý (Tachyoryctes daemon)

Systematické zařazení: myšovití, hlodavci

Odkud pochází: východní Afrika (Keňa, Tanzánie)

Kde ho u nás potkáme: zoo Plzeň

Zajímavost: plzeňský hlodoun krtkovitý je jediným zástupcem svého druhu v českých zoo

Toto drobné zvířátko běžný návštěvník plzeňské zoologické zahrady velmi snadno mine. Tento hlodavec z čeledi myšovitých je na první pohled obyčejnou myškou, poučený návštěvník v něm však odhalí příslušníka velmi zvláštní skupiny hlodavců, kteří se vyskytují v subsaharské Africe, hlodounů. A cože je na nich vlastně tak zvláštního? Podobně jako jiní hlodavci z čeledí slepcovitých (Spalacidae) a rypošovitých (Bathyergidae) si osvojili zvláštní způsob života v podzemí, který velmi připomíná život krtků. Hlodouni krtkovití žijí velmi společenským životem v rozsáhlých podzemních koloniích. Plzeňskému hlodounovi tedy musí být poměrně smutno - je jediným zástupcem svého druhu na našem území.

4. Jelen milu (Elaphurus davidianus)

Systematické zařazení: jelenovití, sudokopytníci

Odkud pochází: východní Čína

Kde ho u nás potkáme: Zoo Praha, Zoo Brno

Zajímavost: jeleni milu byli v přírodě již zcela vyhubeni, přežili pouze díky péči zoologických zahrad

Setkání s jelenem milu v pražské zoologické zahradě může pro chápavého návštěvníka znamenat životní zážitek. Za zjevem poměrně obyčejně vyhlížejícího jelena se totiž skrývá jedno z nejvzácnějších zvířat současného světa. Tito krásní jeleni s typicky dvojitě větveným parožím byli totiž ve své čínské pravlasti v roce 1894 zcela vyhubeni. Druhu se podařilo přežít jen díky tomu, že několik jedinců bylo drženo v evropských oborách a zoologických zahradách. Všichni dnes žijící jeleni milu mají proto společné předky v této drobounké skupince jedinců. Populaci se postupně podařilo zotavit natolik, že mohli být vysazeni zpět do Číny. V rezervacích na území Číny dnes žije asi 1300 jedinců, dalších 1000 je k vidění v různých zoologických zahradách po celém světě. Možnost spatřit toto velevzácné zvíře by si proto neměl nechat ujít žádný skutečný milovník přírody.

5. Binturong (Arctictis binturong)

Systematické zařazení: cibetkovité, šelmy

Odkud pochází: jižní a jihovýchodní Asie

Kde ho u nás potkáme: Zoo Praha, Zoo Brno, Zoo Ostrava

Zajímavost: jako pouze jeden ze dvou druhů šelem má chápavý ocas, který mu napomáhá ve šplhání po stromech

Anglický název tohoto podivného stromového tvora z asijských pralesů je víc než výstižný. Říkají mu totiž „bearcat“, tedy něco jako „medvědokočka“. Ze zoologického hlediska však binturong do přímého příbuzenstva koček ani medvědů nepatří. Jedná se o zástupce cibetkovitých šelem, které v naší volné přírodě nikdy nežily. Jeho nejbližšími příbuznými jsou asijští ovíječi či africké cibetky. Binturongové jsou na poměry cibetek relativně velkými zvířaty. Samci mohou dosahovat délky až 1 m, s ocasem téměř metry dva. Právě ocas je jejich velkou předností a zvláštností. Dokážou jej obratně využívat při šplhání v korunách stromů, kde tráví většinu života. (Mezi šelmami se může podobnou vymožeností chlubit už jen jihoamerický kynkažu z příbuzenstva mývalů). Na šelmy mají binturongové i poněkud nezvyklý jídelníček. Převažuje v něm totiž rostlinná strava (plody, listové výhonky), nepohrnou však ani zpestřením v podobě drobných obratlovců či hmyzu. Ve své domovině jsou občas pěstováni na farmách, jejich maso je totiž považováno za lahůdku.