Kůň jako překážka v přírodě

Začátkem prosince 2021 vyběhlo na nýřanské mokřadní louky stádo „divokých“ koní. Jde o desátou rezervaci, v níž se přistupuje k ochraně přírody tak, že se o biodiverzitu starají velcí spásači, exmoorští ponyové, zubři či pratuři. Tito mladí hřebečci se narodili v roce 2019 v rezervaci velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice. Skupina divokých koní, která vytvořila jejich mateřské stádo, přijela do milovické rezervace na konci roku 2015. Bylo to tedy druhé stádo, které tehdy bývalý vojenský prostor osídlilo.

Většina zvířat, která osídlila milovickou rezervaci, pochází z volné přírody. Jednak přímo z anglického Exmooru, ale část stáda i ze Skotska, kam byla zvířata vysazena. A žijí tam stejně jako v Exmooru ve volné přírodě. Skotsko má navíc úplně jinou rozlohu než Exmoor, a tak se tam u zvířat mohly obnovit i pravidelné sezónní migrace na stovky kilometrů.

Určitě je to schopnost přežít v přírodě bez péče člověka. Ale jde také o původnost, jak vzhledovou, tak danou neprokřížením s druhem, který není na daném kontinentu původní. Tím se právě liší koně z Exmooru od mustangů. Když předkové mustangů utekli kolonizátorům do volné přírody, šlo často o ušlechtilá španělská plemena jezdeckých koní. Ta se divokým koním nepodobala ani vzdáleně, nejenom svým vzhledem, ale i kvůli tomu, že jejich předky tvořili z velké části arabští a berberští koně, tedy plemena z Asie a severní Afriky. Zatímco mustangové jsou tedy typickou koňskou směskou formovanou po staletí člověkem, u koní z Exmooru hrál po staletí roli přírodní výběr.

Divocí koně a ohrady

V oplocených rezervacích přežívá stále více divokých zvířat v různých částech světa. Divoká zvířata jsou v některých oblastech často už jen v ohrazených rezervacích, podobných, jako je ta milovická. Není to jen otázka tradičního pojmenování nebo toho, že tito koně nepotřebují stáj. Genetické výzkumy potvrdily, že právě koně z Exmooru se prakticky vůbec nekřížili s domácími koňmi, ze kterých bohužel jinde v Anglii i na evropském kontinentu vznikla postupem staletí pestrá směs, obvykle s příměsí krve v Evropě nepůvodních arabských koní. Navíc i genetické analýzy zbarvení původních divokých koní Evropy potvrdily, že koně z Exmooru odpovídají přesně zbarvením divokých koní, jak se vyskytovali před tisíci lety v celé Evropě od Pyrenejského poloostrova až po Ural.

U koní z Exmooru se spojuje vše, co by divoké zvíře mělo charakterizovat - život ve volné přírodě, autentický genetický základ i stavba těla a zbarvení, které se prokázalo při analýze DNA koní starých tisíce let. Ale snaha o maximální původnost je přesto důležitá. Není úplně podstatné, jestli nám tady podobné zvíře chybělo tisíc let, dva tisíce let nebo pět tisíc let. Prostě tady předtím stovky tisíc let žilo, a nebýt člověka, tak tu žije dodnes. Proto se snažíme vracet do krajiny nejautentičtější možné koně, jací dodnes přežili, tedy divoké koně z Exmooru.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Pokud by divocí koně nikde v Evropě nepřežili, asi by měla smysl otázka, čím je nahradit a jaký druh zvířete by jejich úlohu v krajině mohl zastoupit. Ale tím, že se díky shodě šťastných náhod podařilo koně v Exmooru zachránit v původní podobě, je podobná otázka zbytečná. Pokud člověk vyhubil v našich zeměpisných šířkách divoké koně, měl by udělat vše pro to, aby se vrátili v nejautentičtější možné podobě. Spásat krajinu s domácími zvířaty nebo s exoty typu velbloudů nebo jaků by sice bylo pohodlnější, ale v podstatě bychom tím navázali na selhání, kterého jsme se jako lidstvo dopustili, když jsme u nás divoké koně vyhubili.

Konkrétně? Zatímco domácí ovce často zlikvidují poslední porosty vzácných květin, divocí koně se věnují jen agresivním druhům trav a pomohou zvýšit pošty exemplářů ohrožených druh rostlin ne o stovky, ale o tisíce procent. Ale stovky a tisíce druhů květin, ptáků, brouků se statisíce let vyvíjely právě v symbióze s divokými koňmi, zubry a pratury, ne s jaky a s velbloudy. Proto i zdánlivě malé odlišnosti a jednotlivosti mohou v celkovém efektu udělat skutečně dramatický rozdíl. Svědčí o tom i to, že úspěšné ochranářské organizace, které desítky let zkoušely pást přírodně cenné lokality ovcemi, kozami a dalšími domácími zvířaty, začaly využívat divoké koně. A rozdíly jsou opravdu obrovské.

V Anglii se pohybuje do 312 hektarů, takže milovická rezervace s rozlohou 350 hektarů určitě poskytuje koním dostatečný prostor. Ale máte pravdu, že v ochranářsky vyspělých zemích bývají rozlohy podobných rezervací výrazně větší a počítají se často na tisíce hektarů. Ale mají výrazně delší tradici, takže v Česku nás následování tohoto trendu ještě čeká.

Ohradníky udržují divoké koně v lokalitě, kde po nich chceme ochranářskou práci. Od přírody jsou to zvířata velmi zvědavá, takže by určitě bez vymezení prostoru zkoušela objevovat vzdálenější části krajiny. I proto je rozumné, že jsou u nás rezervace ohrazené a zvířata mají v krajině vymezený prostor. Něco jiného jsou například zubři, kteří jsou na rozdíl od divokých koní přísně teritoriální a i ve volné krajině by se drželi v rámci jedné lokality.

Koně, spolu se zubry a pratury, jsou fantastickým nástrojem v ochraně přírody, v tom, co dovedou z hlediska praktického managementu chráněných území. Právě kombinace divokých koní a divokých turů, tedy zubrů a praturů, výrazně zlepšuje pozitivní vliv pastvy na krajinu. Zatímco divocí koně se více věnují agresivním druhům trav, zubři a pratuři o něco málo více preferují křoviny a dřeviny. Přitom jak koně, tak tuři, žerou i to, čemu se věnují jejich protějšky, ale v trochu jiném poměru. A už tento jemný rozdíl stačí k tomu, aby se krajina nevyvíjela tím nejlepším způsobem, než pokud by v ní byli zastoupeni jenom koně, nebo jenom divocí tuři. Zkrátka ta zmíněná adaptace za stovky tisíc let stále trvá a ani ta přestávka několika málo staletí, kdy jsme velké kopytníky z krajiny vytlačili, na tom nic nezměnila.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Naštěstí legislativa nemá s přítomností divokých koní v krajině problém. A určitě tomu pomáhá i to, že se pohybujeme na ohrazeném prostoru. Pokud k nám přijde z Polska los a porazí ho auto, je jasné, že za nehodu nikdo nemůže a byla to nešťastná shoda náhod. V případě divokého koně, který byl do přírody vypuštěn, by se určitě začalo řešit, kdo ho vypustil a kdo nese odpovědnost za škody.

Extreme Trail a jezdecké stezky

Extreme Trail vyžaduje, aby jezdec a kůň zdolávali stezku s dovedností a obratností bez ohledu na čas. Extreme Trail je založen na absolutní důvěře mezi koněm a jezdcem. Vyzývá oba, aby zdolávali překážky s technickou přesností a jemností. Překážky vytvořené v Extreme Parku jsou zhuštěné do malého prostoru a navazují jedna na druhou. Tím vytvářejí extrémní podmínky, které byste nemohli v přírodě takto pohromadě potkat. Extreme Trail je vhodný pro každé plemeno a pro každého jezdce, který chce přesvědčit svého koně, že zvládnou zdolávat velké překážky na cestě.

I když jste zkušení a zdatní jezdci, doporučujeme pro první trénink absolvování překážek na ruce. Vždy se začíná na překážkách jednoduchých, na které navazují po zdárném překonání překážky náročnější. Každá překážka má více možností překonání, začíná se nejjednodušší cestou - dopředu za nosem... První úspěšné překonání překážky při tréninku je dobré ještě 2x zopakovat pro ujištění, že nešlo o náhodu, až poté jít na překážku další. U některých překážek toto nemusí nutně platit.

Za každou překážku je možné získat od -2 do maximálně + 10 bodů (z toho 1 bod za nájezd, 8 bodů za překonání, 1 bod za odjezd). Nájezd i odjezd může být hodnocený do záporné hodnoty 1 bodu, překonání překážky do 0 bodů. Celé vystoupení by mělo působit plynule, harmonicky a uvolněně. Překážky se překonávají v kroku, přechody mezi jednotlivými překážkami jsou povolené v kroku nebo klusu, přičemž je třeba brát zřetel na plynunost jízdy.

Časový limit k zahájení pokusu o překonání překážky je 30 vteřin, čas se počítá od příjezdu k překážce (vzdálenost 2 metry před překážkou). Pokud během této doby nedojde k zahájení překonávání překážky, ozve se hvizd a pokračuje se k další překážce s penalizací -2 body. POkud se jezdec z bezpečnostních důvodů rozhodne před překážkou seskočit z koně, může tuto následně překonat na ruce, přičemž obdrží pouze poloviční počet bodů. Sesednutí z koně musí proběhnout před zahájením pokusu v sedle.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Malebnou podzimní přírodu můžete obdivovat na cestách krajinou, nejlépe z koňského hřbetu. K tomu se bude hodit přehled hipostezek neboli jezdeckých cest. Jejich hlavní výhodou je nejen příhodný terén pro čtvrenohé kamarády, ale též dostupné služby pro koně a jezdce - např. ohrady, úvaziště pro koně, přístřešky pro jezdce apod.

Ti, co znají Chřiby vědí, že je to úchvatné pohoří s rozmanitými jehličnatými i listnatými stromy, plné potoků a potůčků, koutů a zákoutí, cest a cestiček, se spoustou malebných údolí, přímo vybízejících k turistice nejen na koních.

Pro příznivce jezdecké turistiky byla v Kraji Vysočina vyznačena síť jezdeckých stezek o celkové délce 864 km doplněná o služby 150 jezdeckých stanic.

V jižních Čechách je vybudována síť 500 km stezek a stanic, na které je možné s koněm přijet nebo kde vám koně půjčí i s doprovodem. Aktualizována je také databáze hipostanic. Trasy jsou zaneseny do map a v přírodě označeny směrovými ukazateli a informačními tabulemi.

Hubertova jízda

Hubertovy jízdy vznikly z loveckých jízd a parforsních honů. Nesou jméno patrona lovu - svatého Huberta (svátek má 3.11.). Jezdeckou sezónu každý rok uzavírá Hubertova jízda. Pořádá se v mnoho stájích po celé republice. Slavnostní nástup všech účastníků zahajuje tento svátek jezdectví. Každý lot vede takzvaný master. Jeho úkolem je vybírat vhodnou trasu pro svůj lot a sledovat případné prohřešky jezdců (např. vyhnutí skoku). Nedílnou součástí bývá doprovod trubačů, kteří dodávají Jízdě slavnostní ráz.

Přibližně v polovině Hubertovy jízdy bývá přestávka s občerstvením. Závěr tvoří někdy tzv. Halali, kdy celý lot vyrazí najednou a jednotliví jezdci se snaží utrhnou liščí ocas zavěšený nad překážkou. Jindy může Hubertova jízda končit zkrácenou verzí parkuru (rozeskakováním) anebo se chytá tzv. liška, což je jezdec, který má připnutý liščí ocas a snaží se ostatním uniknout. Ať už je verze Hubertovy jízdy jakákoliv, vždy by se mělo dbát na zdraví jezdců i koní. Nikdo by neměl přeceňovat své schopnosti. Rozhodně by se také měla dodržovat pravidla jezdecké etiky.

Účastníky Hubertovy jízdy po celé trase většinou doprovází diváci. Buď na kočárech, které jsou pro ně připraveny nebo auty nebo pěšky. Součástí Hubertovy jízdy bývá slavnostní večeře a taneční zábava, na které vedoucí lotů zveřejní prohřešky účastníků. Je zvykem, že myslivci připíjejí na zdar lovu a myslivosti levou rukou. Důvod tohoto zvyku není znám, pravděpodobně pochází z barokní doby, kdy byla zaváděna řada dalších loveckých zvyklostí. Při štvanici nebo parforsním honu drželi v pravicích jezdci na koních otěže, psovodi vodítka smečky psů a přípitek se pak musel přizpůsobit, číše se držela tedy levicí. Ostatně levá strana těla, kde je umístěno srdce, byla vždy považována za významnější, čestnější a upřímnější.

Parkurové skákání

Skokové soutěže nebo také parkurové skákání patří v jezdeckém sportu mezi nejmladší disciplíny, pravděpodobně nejméně přirozené, ale zcela určitě divácky nejatraktivnější. Možná vás překvapím, ale skákání není pro koně zcela přirozené. Kůň v přírodě skáče jen, když musí před něčím uprchnout nebo překážka nejde jinak zdolat. Bude-li mít většina z nich možnost, raději překážku obejde. Ale je poměrně jednoduché koně vycvičit ke skákání a většina z nich si tuto činnost oblíbí. Princip soutěží je jednoduchý. Kůň skáče přes řadu pestře zbarvených překážek, které lze porazit, s cílem předvést co nejčistší skoky. Do výsledku se započítávají trestné body. Závodí se na uzavřeném kolbišti a soutěž poskytuje dramatickou a přitažlivou podívanou.

Již v roce 1865 na přehlídce koní v Dublinu bylo předveden parkur ve své nejjednodušší verzi, kde koně skákali do výšky a do dálky přes překážky postavené z prken. V roce 1866 se konal v Paříži concours hippique, na kterém byli účastníci hodnoceni při předvedení při předvádění skoků přes řadu přírodních překážek. V roce 1883 byly soutěže ve skákání do výšky do dálky zařazeny do programu jezdecké přehlídky v New Yorku a okolo roku 1900 začalo parkurové skákání nabývat dnešní podoby. Významným silný podnět dostaly skokové soutěže zařazením do každoročních Mezinárodních jezdeckých dnů v Olympii, konaných v Londýně.

Parkurové skákání je od svých prvopočátků mezinárodním sportem. První pohár národů, který je v současnosti nejdůležitějším každoročním měřením sil družstev, se jel poprvé v roce 1910.

V počátcích skokových soutěží byly penaltové body udělovány za shození lehké lišty položené na vrcholu překážky, přičemž se zakopnutí přední a zadní nohou hodnotilo rozdílně. Soutěžící - zpočátku to byli téměř na výjimky vojáci - seznámili své koně s překážkami dříve než vyjeli na dráhu. Body mohly získat nebo ztratit také za čistotu stylu a obtížnost překonaných překážek. Pravidla se však v jednotlivých zemích značně lišila a někdy byla rozdílná dokonce uvnitř jednoho státu.

Po 2. světové válce nastal v parkurovém skákání obrat k lepšímu. Vzestup popularity tohoto sportu pramenil z Vítězného šampionátu, pořádaného v pozdním létě 1945 ve White City v Londýně. Soutěž připravil plukovník Mike Ansell a n nově reorganizovaná British Showjumping Society. Ansell využil představivosti a do závodů využil nové prvky. Použil například nabarvené klády a výplně překážek, keře květiny.

O desetiletí později začala tento sport přenášet televize, a protože se parkurové skákání odehrává v omezeném prostoru a má jednoduchá pravidla, stalo se ideálním předmětem přenosů pro toto nové médium. Televize se naopak zasloužila o širokou diváckou obec sledující tento sport.

Parkur se skáče v uzavřeném prostoru. Parkur obsahuje několik stupňů obtížnosti. Od nejlehčího stupně, který se značí ZM, až po ten nejtěžší, označovaný jako TT. Každý stupeň obtížnosti má danou výšku překážek, přes které kůň skáče. V každém stupni obtížnosti může být překážka vyšší o 10cm, než je předepsaná výška. Např. pokud má stupeň obtížnosti Z danou výšku 100cm, může být překážka zvýšena na výšku 110cm.

Dále se dá parkurové ježdění ještě rozdělit na různé druhy soutěží, jako je klasická soutěž, dvoufázové skákání a stupňovaná obtížnost. Při klasické soutěži se jedná o určitý stupeň obtížnosti. V první jízdě rozhodují pouze chyby, které soutěžící kůň udělal. Není zde však posuzován čas. Pokud se stane, že více jezdců zajede parkur bez chyby, pokračuje se rozeskakováním. Do této části soutěže je umístěno méně překážek než do základní části, ale na druhou stranu mohou být zvýšeny až o 10 cm. V rozeskakování se již na čas hledí, jelikož se může stát, že opět zajede několik jezdců svou jízdu bez chyby, bude to právě čas, co bude rozhodovat o vítězi.

Při dvoufázovém skákání se jedná o soutěž, která nemá přímo určený stupeň obtížnosti. Její zápis vypadá asi takto: 120/130. To znamená, že v první fázi soutěže jsou překážky do 120cm (stupeň L) a v druhé fázi pak do výšky 130 cm (tj. stupeň obtížnosti S). Soutěž poté probíhá tak, že pokud jezdec projede první část závodu bez chyby, postupuje do druhé části, kde je však měřen i čas. Pokud se však stane, že kůň udělá chybu již v první části, tak do druhé části už nepokračuje.

Při stupňované obtížnosti, neboli postupce, jsou překážky postavené od těch nejmenších po největší. Bodování je jiné, než u předešlých soutěžích. Při tomto skákání lze získat pouze určitý počet bodů a to tak, že za jednu bezchybně skočenou překážku je jeden bod, za dvě dva body, atd… Tyto soutěže jsou zakončeny tzv. žolíkem, což bývá nejvyšší skok a za jeho skočení bývá připsán dvojnásobný počet bodů, ale na druhou stranu, pokud kůň tuto překážku shodí, je mu dvojnásobný počet bodů odečten. Druhá možnost je skočit vedle tzv. "žolíka" klasický oxer, který je ale bodován běžným počtem bodů.

Přehled všech stupňů obtížnosti:

• ZM - 90cm
• Z - 100cm
• ZL - 110cm
• L - 120cm
• S - 130cm
• ST - 140cm
• T - 150cm
• TT - 160cm

Druhy překážek:

• JEDNODUCHÉ PŘEKÁŽKY
• KOMBINOVANÉ PŘEKÁŽKY
• VÝŠKOVÁ PŘEKÁŽKA
• KOLMÁ PŘEKÁŽKA
• ZEĎ
• ŠÍŘKOVÁ PŘEKÁŽKA
• ŽOLÍK
• OXER
• TRIPLE-BAR neboli TROJBRADLÍ
• VODNÍ PŘÍKOP
• ODSKOKOVÁ BARIÉRA

Neposlušnost koně:

• zastavení před překážkou
• vybočení
• odepření pohybu

Jelikož stupnic penalizací je více, následující přehled je podle stupnice A:

• shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
• 1. odmítnutí poslušnosti = 3 trestné body
• 2. odmítnutí poslušnosti = 6 trestné body
• 3. odmítnutí poslušnosti, pád jezdce nebo obou = vyloučení
• překročení časového limitu za každou započatou vteřinu = 1 trestného bodu, při rozeskakování = 1 trestný bod

Podle stupnice C, která se používá na většině světových soutěžích v parkuru:

• shození, poboření překážky nebo dotyk končetiny koně vodního příkopu = 4 trestné body
• 1. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body
• 2. odmítnutí poslušnosti = 4 trestné body

tags: #kun #nad #prekazkou #v #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Zbavte se odpadků na chodbě od sousedů
• Dopad aut na životní prostředí
• Třídění odpadu Mukařov
• Kam s odpadem?
• Ekologické aspekty těžby černého uhlí