Ekologická stopa iluze definice v kontextu encykliky papeže Františka

Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc. se v obsáhlém textu zamýšlí nad podněty inspirovanými četbou Františkovy encykliky. Katolická církev měla na poslední tři papeže štěstí. Sv. Jan Pavel II. byl zvolen papežem v roce 1978 jako první neitalský papež po 455 letech. Jeho nástupce a dřívější blízký spolupracovník, Benedikt XVI., jako první papež po osmi stoletích z úřadu dobrovolně ve svých 85 letech odstoupil a dal svým nástupcům příklad, že i papež má právo na odpočinek, když síly ubývají, a nemusí nutně v úřadu zemřít. A konečně papež František je prvním mimoevropským papežem od roku 731, kdy římskokatolickou církev vedl sv. Řehoř III., pocházející ze Sýrie. Je pozoruhodné, že v dlouhé řadě předchůdců je současný papež prvním, kdo si zvolil jméno František po sv. Františkovi z Assisi, zakladateli významného mnišského řádu a také patronovi ekologů (papež František je však prvním jezuitou, nikoliv františkánem, který se stal papežem).

Už ve třetím roce svého pontifikátu přichází s „revoluční“ encyklikou, která je zaměřena na životní prostředí, na naši odpovědnost vůči planetě zemi a životu na ní: „Naše sestra matka země (…) patří mezi nejvíce opuštěné a trýzněné chudé.“ Vzhledem ke globálnímu zhoršování stavu životního prostředí se papež František obrací ke každému člověku této planety, nejen ke křesťanům nebo členům katolické církve. Navazuje tak na papeže Jana Pavla II., který vyzval ke „globální ekologické konverzi“.

Katolická církev má oproti světským institucím při volání po zodpovědnosti vůči planetě zemi dvě podstatné výhody:

• Už z povahy svého poslání uvažuje v dlouhodobém časovém horizontu, z pohledu věčnosti. Na rozdíl od představitelů demokratických státních a samosprávných institucí, kde jsou volení představitelé limitováni čtyř či pětiletým časovým horizontem.
• Má schopnost proniknout k uším a srdcím prostých lidí ve venkovských komunitách i ve vyloučených oblastech měst (tzv. slumů), na rozdíl od výzev a apelů akademické komunity, která je obvykle schopna oslovit jen intelektuální vrstvy.

Proto je důležité, že hned na začátku (paragraf 5) jde František ke kořenu problémů, když říká, že „každá snaha o léčení a vylepšení světa vyžaduje hlubokou změnu způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, které dnes ovládají společnost“. Je to jinými slovy totéž, co tvrdí ekologové a environmentalisté, když hlásají, že nestačí jen „mělká ekologie“ (spoléhající na technologická řešení), ale potřebujeme „hlubokou ekologii“, která cílí na změnu našich hodnotových orientací směrem k dlouhodobě udržitelnému způsobu života.

Předchůdce Františka, Benedikt XVI., apeloval na to, že „zhoršování stavu přírody jde ruku v ruce s kulturou utvářející lidské soužití a Stvoření se začíná horšit tam, kde nad sebou neuznáváme žádnou instanci, ale vidíme jen sami sebe“. Buď se budeme považovat za pány tvorstva, kteří mají právo s přírodou nakládat, jak se jim zlíbí (arogantně antropocentrický přístup), nebo přijmeme roli správců této planety, kteří jsou zodpovědní tomu, kdo nás, planetu, veškerý život i celý vesmír stvořil. Rebelování vůči Otci - Stvořiteli je vcelku pochopitelné, asi jako když dospívající mladý muž rebeluje vůči svému otci. Je však načase dospět, protože díky vědě a technice se naše možnosti ovlivňovat svět v dobrém i ve zlém neuvěřitelným způsobem rozšiřují.

Čtěte také: Perspektivy po summitu v New Yorku

Papež František se ztotožňuje s patriarchou Bartolomějem, když vybízí k uznání hříchů proti stvoření: „Ať již lidé ničí biodiverzitu v Božím stvoření, nebo narušují integritu země a přispívají ke klimatickým změnám, zbavují zemi přirozeného porostu nebo ničí vodnatá území, když lidé znečišťují vody, zemi, vzduch - všechno jsou to hříchy. Protože zločin proti přírodě je zločinem proti nám samotným a hříchem proti Bohu.“ Máme Desatero, ale to jsme od Boha dostali před více než 3 000 lety a v průběhu historie se objevovaly nové výzvy.

V březnu 2008 se vatikánský biskup Gianfranco Girotti pokusil v deníku L´Osservatore Romano nastínit, které další nepravosti související s procesem globalizace by mohly být považovány katolickou církví za těžká provinění proti Bohu a bližnímu. Jedná se o genetické manipulace, provádění experimentů na lidech, znečišťování životního prostředí, přispívání k sociální nerovnosti, přispívání k chudobě jiných, život v nadměrném bohatství, obchodování s drogami a jejich užívání.

„Boha neurážíte, jen když kradete, rouháte se nebo když zatoužíte pro sousedově manželce. Boha urážíte i ničením životního prostředí, morálně pochybnými vědeckými pokusy nebo schvalováním manipulací s geny, které mění DNA nebo ničí embrya“, říká biskup Girotti. Často jsou to hříchy, které se neodehrávají „tady a teď“, ale jsou vzdálené v prostoru a čase. Když si například koupím tričko za velmi výhodnou cenu, vyrobené v jihovýchodní Asii, je velmi pravděpodobné, že se podílím na využívání dětské práce a přispívám k vykořisťování a chudobě jiných lidí, byť geograficky vzdálených.

Papež František uvádí (paragraf 14), že postoje, které překážejí na cestách k řešením i mezi věřícími, sahají od popírání problému až ke lhostejnosti, pohodlné rezignaci anebo slepé důvěře v technická řešení. Riziko vyčerpání některých neobnovitelných zdrojů nebo klimatických změn úspěšně popíráme či bagatelizujeme nejméně čtyřicet let (od publikace první zprávy Římského klubu „Limity růstu“ v roce 1972). Výsledek je ten, že na řešení máme o to méně času. V tomto smyslu je čas vlastně také vyčerpatelný a neobnovitelný zdroj.

Spoléhat se jen na technická řešení je velmi nerozvážné. Je pravda, že člověk je obdařen neobyčejnou schopností tvořit, ale určitě není žádná záruka, že v pravý čas vždy přijdeme na to pravé řešení. Kolapsy různých civilizací a společností v historii (Velikonoční ostrovy, osud Vikingů v Grónsku, pád Římské říše aj.) jsou toho dokladem. Při našem úsilí o ochranu životního prostředí a směřování k dlouhodobě udržitelnému rozvoji jsme odsouzeni k životu v nejistotě. Nevíme, jestli naše šance na úspěch je osmdesátiprocentní nebo pětiprocentní, přesto se musíme snažit a dělat to nejlepší, čeho jsme schopni.

Čtěte také: NYU a ekologie

Co se děje našemu domu

Papež František nás vybízí, abychom se zastavili a uvažovali o tom, co se děje našemu společnému domu. Vnímat planetu jako náš dům není vůbec samozřejmé. Většina lidí je ochotna se ztotožnit se svou rodinou, komunitou, národem. Ale s celou planetou? I v oblasti životního prostředí převládal ještě před půlstoletím názor, že Země je „nekonečně velká“. To vedlo k domněnce, že můžeme nekonečně znečišťovat. Navíc převládal pocit, že s přírodou je třeba bojovat, nikoliv spolupracovat.

Teprve lety do vesmíru přinesly velký psychologický zlom. Uviděli jsme Zemi nikoliv jako nekonečně velkou, ale jako malý kosmický člun, zázrak života v závratně velikém a mrazivém vesmíru. Od té doby i laická veřejnost začala brát postupně na vědomí ekologii - nauku o hospodářství přírody. Ta je vlastně blízká ekonomii - nauce o hospodářství společnosti. S jedním podstatným rozdílem - hospodářství přírody se bez hospodářství lidské společnosti obejde, naopak to však neplatí. Potřebujeme tedy pozvednout naši ekologickou gramotnost, alespoň na úroveň té ekonomické.

Papež František se dotýká několika zásadních globálních environmentálních problémů, mezi kterými na prvním místě jmenuje klima. Naprosto oprávněně, protože provádíme se zemským klimatem experiment globálního rozsahu, jehož výsledky neznáme a důsledky nebudeme schopni významně ovlivnit. Světové společenství využívá pro své energetické potřeby z 85 % fosilní paliva (uhlí, ropu, plyn), jejich spalováním vzniká skleníkový plyn - oxidu uhličitý. Před průmyslovou revolucí byla koncentrace CO2 v ovzduší 280 ppm (částic na milión), dnes je to již přes 400 ppm. Historicky zde takové koncentrace byly před třemi milióny lety a teplota byla o 3 0C vyšší. Pokud by se měla stejná situace opakovat, nebude to příjemný pohled.

Pokud by lidé spálili všechny známé zásoby fosilních paliv, koncentrace oxidu uhličitého by narostla na 1 400 ppm a teplota by se zvedla (postupně, v průběhu desetiletí až staletí) o 6 - 8 stupňů Celsia. Jediná cesta je postupné a bolestivé odvykání této závislosti s nejistým výsledkem.

Dále zmiňuje papež František vodu a plýtvání s ní. Výstrahou a mementem špatného využívání vody je zánik Aralského jezera. Člověk díky hamižnosti a neschopnosti rozumně s vodou hospodařit při zavlažování bavlníkových plantáží ve střední Asii zvládl tuto tragickou proměnu za pouhé čtvrt století.

Čtěte také: Ekologické výzvy New Yorku

Papež František se také obšírně věnuje ztrátě biodiverzity - úbytku rostlinných a živočišných druhů i degradaci celých ekosystémů. Právem, protože dle řady autorů je právě toto nejvážnější environmentální problém. Nicméně každý vyhynulý druh je ztráta neodvolatelná a nevratná. Tento produkt předlouhého evolučního vývoje se už nikdy nevrátí.

Tady se dostáváme k jádru ekologické krize. Člověk, čistě biologicky vzato, je velmi úspěšný, agresivní a adaptabilní živočich. Z pohledu jiných živočichů je to jednoznačně nejobávanější predátor. Díky tomu narostl počet obyvatel na planetě z 2 - 5 miliónů lidí před zemědělskou revolucí (přibližně před 10 000 lety) na dnešních téměř 7,5 miliardy. Nemáme přirozeného nepřítele, sami sobě jsme největším ohrožením.

Dnešní „Homo economicus“ miluje pojem „kapitál“. Všichni známe kapitál finanční - peníze, investice, různé monetární nástroje. Jsme si vědomi hodnoty vyrobeného kapitálu, který tvoří infrastruktura (dopravní, energetická,…), stroje, nástroje, továrny. Už ne všichni si dobře uvědomujeme hodnotu lidského kapitálu - v podobě práce, inteligence, kultury, organizace. Poměrně zanedbávaný byl v minulosti také sociální kapitál, který lze charakterizovat jako souhrn sociálních kontaktů a vztahů, resp. jako „rysy společenské organizace, např. sítě, normy a důvěra, které zajišťují koordinaci a spolupráci vedoucí ke společnému prospěchu“. (Putnam, 1993)

Málokdo z laické veřejnosti si však uvědomuje rychle narůstající význam přírodního kapitálu, který sestává ze zdrojů živých systémů a služeb poskytovaných ekosystémy. Přírodní kapitál zahrnuje vodu, nerosty, fosilní paliva, ryby, půdu, vzduch atd. Zahrnuje však i živé systémy, k nimž patří pastviny, savany, mokřady, ústí řek, oceány, korálové útesy, pobřežní koridory, tundra, deštné pralesy aj. (Hawken, Lovins, Lovins, 2003)

Herman Daly (1996) uvádí, že donedávna se ekonomové a politici soustřeďovali výhradně na řešení problému produktivity práce a kapitálu a na řešení jejich vzájemného vztahu. Produktivita přírodního bohatství byla opomíjena, což vedlo k ohromnému plýtvání a neefektivnímu využívání přírodních zdrojů. Dnes je však situace velmi odlišná. Pořád platí, že je třeba šetřit a hospodárně využívat limitující vzácný faktor. Jenže tím nejvzácnějším (protože nejvíce nedostatkovým) faktorem dnes není kapitál vytvořený člověkem (např. rybářské lodě či motorové pily), ale zbývající kapitál přírodní (např. zbylé rybí populace či lesy).

Je nesmírně důležité si uvědomit, že skončila doba, v níž byl limitujícím faktorem kapitál vytvořený lidmi, a vstupujeme do fáze, kdy se limitujícím faktorem stává zbývající přírodní kapitál.

tags: #new #yorku #ekologie #stopa #iluze #definice

Oblíbené příspěvky:

• Přehazování kompostu pro úrodu
• Výběr odpadkového koše
• Kompostování bramborových slupek
• Ochrana mokřadů
• Rozměry košů pro tříděný odpad