Ekologická stopa New Yorku: Ambiciózní plán a výzvy

Město New York jako vlajková loď ekologického urbanismu? Těžko si představit náročnější projekt. „Velké jablko“ je nejhustěji osídlená metropole severoamerického kontinentu. Žije tu přibližně 8,5 milionů obyvatel ve stovkách čtvrtí na ploše 1200 kilometrů čtverečních.

Starosta New Yorku, Michael Bloomberg, vytýčil svému městu nový cíl. Proměnit stávající koncept hromadné dopravy a otevřít mnohamilionové velkoměsto cyklistům, elektromobilům a ekologické hromadné dopravě. Boj za lepší klima ve městě bere opravdu z gruntu.

„Změnu dosavadního konceptu transportu obyvatel a celé dopravní sítě zahájíme letos v létě,“ potvrzuje Bloomberg. „Prvním krokem bude zahájení provozu největšího systému zapůjčování kol v oblasti. Bloomberg ale konceptuálních změn plánuje nad mapou City více. Podstatné je podle něj především zlepšení kvality ovzduší ve městě. Proto ruku v ruce s programem půjčoven kol jde i technologický přerod žlutých taxíků.

Město New York disponuje obrovskou flotilou taxíků, které představují páteřní systém městské dopravy. Jedna věc jde s druhou - společně s dobíjecími místy pro taxíky by se ve stejném termínu mělo na území města vybudovat dalších 10 000 dobíjecích míst pro elektromobily, hned celé pětina všech parkovišť ve městě bude uzpůsobena pro dobíjení elektromobilů. Podle Bloomberga je jedno, jestli věříte na globální oteplování a změny klimatu - jisté je, že v čistém vzduchu budete prostě žít déle. Takže v rámci první „pětiletky“ chce snížit uhlíkovou stopu města hned o 16 %.

Pokud by se skutečně podařilo „rozjet“ a udržet v chodu ambiciózní plán, do kterého by měly být zapojeny i městské linkové autobusy, měly by další výsledky rychle následovat.

Čtěte také: Papež František a ekologická stopa

Letecká doprava a její dopad

Zatímco před dvěma desítkami let bylo létání stále ještě něco neobvyklého, i v České republice se stalo normální si na víkend někam zaletět, „užít si eurovíkend“. I stále více zboží je přepravováno letadly. Letecká doprava je nejvíce poškozující způsob dopravy. Národní emise v České republice samotného CO2 z letecké dopravy jsou za rok více než milion tun CO2, tvoří asi 6 % všech emisí oxidu uhličitého z dopravy. Letecká doprava se podílí na celkových celosvětových emisích CO2 asi 2 %.

Průměrné emise komerčních letů na celém světě jsou asi 75 až 95 g CO2 osobokilometr, přičemž u regionálních letů do 500 km rostou až na téměř 160 g CO2 na osobokilometr. V samotné Evropě to je téměř 100 g oxidu uhličitého na osobokilometr. Na klima mají vliv i další emise, nejen oxid uhličitý. Patří sem např. oxidy dusíku, částice (sazí a síranů), oxidy síry, oxid uhelnatý, nedokonale spálené uhlovodíky, tetraethylolovo.

Letadly vypouštěné další látky v součtu způsobují, že celkové klimatické dopady letectví, tzv. radiační působení, jsou přibližně dvojnásobek až čtyřnásobek přímých emisí CO2. Hlavní příčiny růstu letectví spočívají v „špatném“ individuálním chování, ale i v uměle nízkých cenách, které neodrážejí skutečné náklady na létání, v síle leteckého průmyslu a v podpoře vlád ve formě velkých dotací. Například na rozdíl od automobilového paliva není letecké palivo zdaněno.

Emise skleníkových plynů z dopravy na jeden kilometr a jednu osobu. Čísla se mohou významně lišit dle různých zdrojů a metodik. Pokud letíme letadlem, máme uhlíkovou stopu až třikrát větší, než když stejnou vzdálenost podnikneme sami v osobním autě. Zásadní rozdíl dělá cestovní vzdálenost. Konkrétní uhlíková stopa mého letu záleží na řadě faktorů: letadle, obsazenosti, volbě cestovní třídy, cílové destinaci.

Celkový klimatický dopad dálkového letu je kolem 200 až 320 g ekv. CO2 na kilometr a osobu. Například zpáteční let Praha-New York, což je asi 13 000 km, může mít uhlíkovou stopu asi 2,8 tuny CO2 na jednoho pasažéra v ekonomické třídě a 3,3 tuny CO2 dle německé organizace atmosfair.de. Tato kalkulačka ukáže, i jaký je podíl emisí oxidu uhličitého (1,1 tuny) a klimatický dopad kondenzačních stop, ozónu atd.

Čtěte také: Perspektivy po summitu v New Yorku

Česká kalkulačka Mojeco2.cz uvádí hodnotu 2,4 t do New Yorku a 1,68 tuny do Dubaje, což je výrazně méně než výše zmíněné kalkulačky. V Evropě je nejčastější destinací je Moskva, vzdálená asi 1700 km. Být mezi deseti procenty lidí na Zemi, kteří létají letadly, může být opojné, ale za mnohametrákové rance emisí to nestojí. Prožitek pomalejší cesty vlakem ve srovnání s rychlým přesunem přináší povědomí o tom, co je mezi dvěma místy, a daleko nejlépe tak odpovídá označení cesta.

Uhlíková stopa ruzyňského letiště je relativně nízká, tvoří jen 0,04 procent celkových českých emisí oxidu uhličitého. Je to ovšem tím, že ruzyňská stopa nezahrnuje letadla, která v Praze přistávají a odlétají. Letecká doprava je přitom v tomto ohledu nejméně ekologickým způsobem cestování. Při plánovaném snižování emisí oxidu uhličitého by ovšem mělo časem dojít i na letadla.

Počet cestujících a letadel:

• Za pomoci letadel se denně přepravuje okolo 9,5 miliónu lidí.
• Na světě existuje více jak 49 000 letišť, což znamená průměrně 237 letišť v každém státě, za předpokladu, že je na světe 206 států.
• Každou sekundu se ve vzdušném prostoru pohybuje okolo 4 000 letadel, která převážejí zhruba 61 000 cestujících.
• Počet přepravených pasažéru se v porovnání s rokem 2005 více než zdvojnásobil.

V sektoru letecké dopravy se díky rostoucím číslům očekává nárůst emisí skleníkových plynů a látek znečišťujících ovzduší, mezi které patří například oxid uhličitý (CO2) a oxidy dusíku. V současné době má letecká doprava 12% podíl na celkových emisích CO2. Uhlíková stopa udává množství emisí CO2 vyprodukovaných během jednotlivých lidských aktivit.

Jeden cestující během krátkého letu (do 463 km) po Evropě vyprodukuje celkem 257 g CO2 na jeden kilometr. Podle jedné německé studie je ekologická stopa, zanechaná jedním cestujícím v důsledku dálkového letu, stejná jako znečištění, které způsobí motorista za 2 měsíce. V případě letu Praha-Bergamo (Milán), je produkce CO2 za zpáteční let cca 145 kg na jednoho cestujícího. Za předpokladu, že v letadle cestuje 150 cestujících, je produkce CO2 za zpáteční let celkem 21 750kg.

Plasty a jejich uhlíková stopa

Plasty jsou všude, v produktech, obalech i odpadu. A právě jejich všudypřítomnost z nich dělá jednu z největších environmentálních výzev současnosti. Uhlíková stopa plastů už dávno není jen téma pro odpadové hospodářství. Týká se designu, dodavatelských řetězců i firemní strategie.

Čtěte také: NYU a ekologie

Plasty formují moderní svět už víc než století. Od prvního použití v roce 1860 a rozmachu průmyslové výroby začátkem 20. století se jejich přítomnost v našem životě neustále zvyšuje a jen stěží se nám představí prožít byť jen jeden den bez plastů. Za posledních čtyřicet let se jejich celosvětová produkce více než čtyřnásobně zvýšila a překročila tak hranici 400 milionů tun ročně a toto číslo dál strmě roste. Do roku 2050 by mělo být dokonce dvojnásobné! Není se čemu divit, v běžném životě i ve firemním prostředí se s plasty setkáváme prakticky na každém kroku. Ať už jako součást samotného výrobku, jako obaly nebo jako odpad vznikající při výrobě či spotřebě.

Právě všudypřítomnost plastů znamená, že jejich uhlíkovou stopu dnes nemůže opomíjet žádná firma. Pokud řešíte udržitelnost, řešíte i plasty. Zároveň regulační tlak v EU roste, od zákazu jednorázových plastů, rozšířené odpovědnosti výrobců po povinného vykazování obalové stopy. Na globální úrovni se navíc připravuje závazná úmluva OSN o plastech, která má ambici například výrazně omezit produkci nových (virgin) plastů nebo více zasahovat do designových provedení produktů tak, aby byly snáze recyklovatelné. Zároveň se mění i očekávání zákazníků.

Aby bylo možné s emisemi plastů efektivně a odpovědně pracovat, je nezbytné porozumět jejich různým druhům a specifikům. Ne každý plast je stejný a ne každý plast podléhá stejným vlastnostem, z hlediska zpracování i dopadu na životní prostředí. Základní dělení rozlišuje mezi termoplasty a termosety. Termoplasty lze opakovaně tavit a tvarovat bez ztráty vlastností, což je činí vhodnějšími pro recyklaci. Termosety naproti tomu po vytvrzení již nelze přetvořit a recyklace je u nich velmi omezená nebo nemožná.

Jednotlivé druhy plastů se od sebe liší fyzikálními vlastnostmi, využitím, emisní náročností i recyklovatelností. Například polyethylen (PE) se používá v plastových taškách, fóliích a flexibilních obalech. Je lehký a levný, ale obtížně recyklovatelný zejména ve své tenké podobě. Polypropylen (PP) se vyskytuje v pevných obalech, víčkách nebo kuchyňském nádobí a je považován za relativně dobře recyklovatelný plast s nižší uhlíkovou stopou. Polystyren (PS) se využívá například v jednorázovém nádobí, tepelných izolacích a obalech. Je křehký, levný, ale ekonomicky obtížně recyklovatelný.

Aby bylo možné se v oblasti plastů posunout od obecných závazků k reálným dopadům, je nezbytné začít u přesného měření. Výpočet uhlíkové stopy plastů totiž firmám umožňuje nejen pochopit vlastní environmentální dopad, ale také jej strategicky řídit, sledovat v čase a prokazatelně snižovat. Významná část emisí pochází ze Scope 3, tedy z dodavatelského řetězce, například z nákupu obalových materiálů, produktových komponent nebo distribučních procesů. U výrobních firem a retailu mohou plasty tvořit podstatnou část celkové uhlíkové stopy. Ale i ve firmách, které s plasty přímo nepracují, jako jsou služby, eventy nebo digitální ekonomika, může jít o překvapivě významný zdroj emisí.

Jedním z klíčových opatření zůstává zajištění snadné recyklovatelnosti, kterou významně ovlivňuje právě rozmanitost použitých plastů. Mísení různých typů plastů, nebo jejich kombinace s jinými materiály, například vícevrstvé obaly, kde se spojuje plast s hliníkem či papírem, výrazně zkomplikuje třídění i zpracování odpadu. Takové kompozity, běžné třeba u obalů na sušenky nebo kávu, končí často ve spalovnách nebo na skládkách, i když jsou technicky recyklovatelné.

Dalším krokem je využití recyklovaného obsahu. Náhrada primárního plastu recyklátem, jako je například rPET, výrazně snižuje emise, protože odpadá těžba fosilních surovin i energeticky náročná výroba nového polymeru. V některých případech může přechod na recyklát snížit uhlíkovou stopu obalu až o 30-50 %. Výsledný dopad však závisí na typu recyklace, logistice i požadované kvalitě materiálu. Ne každý rPET má stejnou environmentální bilanci.

Důležitou strategií pro snižování uhlíkové stopy plastů firmy může být snižování hmotnosti plastových výrobků. Tenkostěnné obaly a optimalizované komponenty vedou k nižší spotřebě materiálu a tak i nižším emisím při výrobě i přepravě. Firmy, které chtějí snižovat uhlíkovou stopu plastů dlouhodobě a systematicky, musí přemýšlet o tom, jak budou jejich výrobky a obaly fungovat v reálném recyklačním systému, tedy jaký materiál použijí, kolik druhů materiálů zkombinují a zda je možné je snadno oddělit nebo znovu využít.

Plasty jsou a pravděpodobně ještě dlouho budou pevnou součástí moderní společnosti, proto je důležité věnovat pozornost jejich environmentálním dopadům. Řešení spočívá v kombinaci lepšího designu, efektivnější recyklace a odpovědného přístupu všech zúčastněných - výrobců, spotřebitelů i legislativy.

tags: #new #yorku #ekologická #stopa

Oblíbené příspěvky:

• Čisticí drát na odpad: Návod
• Ekologické čištění WC
• Význam zajíce
• Co získáváme z přírody
• Těžba dřeva a příroda