Lexikon ohrožených druhů strašidel od paní Klimtové

Díky knize známé spisovatelky Vítězslavy Klimtové se přenesete do světa lesních, lučních a domácích strašidel. Do druhého dílu knihy se vešla další téměř šedesátka ohrožených druhů strašidel lesních, lučních a domácích.

Stejně jako v prvním díle se o jednotlivých strašidlech dozvíte mnoho poučného - jak vypadají, jak žijí, jaké mají zvyky, jak tráví zimu a podobně. Byla by škoda se o taková stvoření ochudit.

Vítězslava Klimtová je spisovatelka, grafička, ilustrátorka a objevitelka pohádkové země plné strašidýlek, skřítků, víl, rusalek, které s trochou fantazie každý nalezne ve svém okolí. Hlavně malé děti si vytvoří svůj vlastní pohádkový svět ve svých představách. Toto je dar paní Klimtové, kterým obdarovává nás všechny. Hlavně děti si jí oblíbily jejími lexikony o strašidýlkách. Velice oblíbené jsou i její putovní výstavy, které se pořádají po celé ČR v galeriích, muzeích, hradech i zámcích.

Ne všechno v našem životě můžeme exaktně poznat a vědecky uchopit. I naši předkové kdysi věřili ve víly, skřítky, čarodějnice a běžně komunikovali s rostlinami, zvířaty i neviditelnými bytostmi.

Ještě naši dědové věděli o skřítcích a vílách své. Minulé století naučilo lidi věřit jen tomu, co se dá vypočítat, na co si člověk může sáhnout a pokud možno to i zužitkovat. Vědeckotechnická revoluce z nás zkrátka udělala exaktní lidi. Ovšem ne všechno v našem životě je možno exaktně poznat a vědecky uchopit. Tato racionalita je jen zdánlivá a je člověku zrovna tak škodlivá, jako znečištěná voda, nedýchatelný vzduch či zamořená příroda.

Čtěte také: Vítězslava Klimtová: Lexikon

Aniž člověk tuší proč, stále více se pídí po starých a krásných věcech, vytvořených řemeslníky a umělci v dobách našich dědečků a pradědečků. Na první pohled by se zdálo, že tak činí (ve snaze investovat do nich kapitál) jen pro jejich cenu. Zčásti je to jistě pravda, ale skutečná příčina spočívá v tom, že se každý snaží získat s věcí i její minulost, esenci života jejího tvůrce i životů jejích bývalých majitelů, jejich ducha, smích, slzy, příběh, a tak obohatit svůj vlastní život.

V neposlední řadě může člověk získat i své vlastní strašidlo (např. Dopisníčka tichého při koupi starého foliantu, nebo Skřítka hospodáříčka, jestliže se podaří koupit starý dům, ve kterém hnízdí). A tato kniha nabízí jejich úsměvná vyobrazení i popis jejich aktivit.

Žijeme v době, kdy mnoho lidí kolem nás je ochotno uvěřit v existenci Ufonů, ale tajemné bytosti, které známe z vyprávění našich předků, odkazujeme pouze do pohádek a fantazie dětí. S touto knížkou se k starým dobrým časům můžeme vrátit. Ocitneme se ve společnosti městských, domácích, lesních, lučních a vodomilných strašidýlek a dozvíme se o nich úžasné zajímavosti. Například jejich český a latinský název, místo výskytu, úkryt, oblíbenou potravu, dobré i špatné vlastnosti. Barevné portréty jednotlivých strašidel přidávají knížce na věrohodnosti.

Sedmiletá Alžběta a tříletý Štěpán jsou děti televizního páru. Nekoukají však jen na pohyblivé obrázky, ale i do knih. Maminka Helena Dohnalová je moderátorkou Událostí v regionech a kulturní redaktorkou ostravského zpravodajství. Tatínek Marek Dohnal pracuje v ostravském studiu na vývoji nových pořadů, aktuálně připravuje desetiminutovky čtení pro děti, které se budou vysílat na novém, dětském kanálu České televize. Manželé Dohnalovi mají knihy rádi, staly se také přirozenou součástí života jejich potomků, byť Štěpán ještě neumí číst. Česká televize podporuje kampaň Celé Česko čte dětem, která nedávno vyvrcholila Týdnem čtení dětem. U Dohnalových se čte celý rok.

Helena Dohnalová: Teď čteme pohádky. Vždy otevřu knížku a nejdříve musím přečíst seznam. Ony si vyberou. Naposledy to byl Erben - Jezinky. Nejdříve ta klasická verze, jak Smolíček neposlechl jelena a potom ta, jak Jeníček pomohl od Jezinek dědečkovi, kterému zlé víly vylouply oči. Jeníček je nejen utopil v řece, ale ještě zařídil, aby ta poslední - třetí, dědečkovi vyloupnuté oči zase vrátila. Takže to mělo i dobrý konec!

Čtěte také: Lexikon: Čarodějnice – ohrožený druh?

Marek Dohnal: Když ještě neměla Alžběta brášku, četli jsme si před spaním denně, od klasických českých pohádek přes ty Ladovy narubo převrácené, Fimfárum, až třeba po Buřtíka a Špejličku Zdeňka Svěráka - zrovna tahle knížka byla opravdovým hitem. Pročítali jsme ji dokola tam a zpátky asi dva měsíce. Teď, když s Alžbětou uspáváme i malého Štěpánka, je to se čtením komplikovanější, spíše se nějaká pohádka povídá, anebo vymyslí.

Helena Dohnalová: Nejčastěji čtu já. Děti jsou zvyklé, že je uspávám. Když jsou u prarodičů, čte babička i dědeček. Hezky na střídačku.

Marek Dohnal: Maminka dokáže lépe zklidnit malého raubíře, má lepší přednes, ale hlavně neusíná jako tatínek uprostřed příběhu.

Helena Dohnalová: Skloubit to jde velice dobře. Když byly Alžbětce tak dva a půl, začali jsme s vyprávěním pohádek. Ještě jsme nečetli. Vyprávěla jsem nejen ty klasické jako Červenou karkulku, Perníkovou chaloupku a podobně, ale musela jsem převyprávět i oblíbené večerníčky. Třeba epizodu Krtek a barvy, tu jsem vyprávěla dost často. A to stejné se teď stalo i u Štěpánka. Před půl rokem jsme začali vyprávět a teď nedávno už i číst. Alžbětce opakování těch klasických pohádek vůbec nevadí. A Štěpánek zase vydrží i nějakou tu typicky holčičí - třeba O Popelce. Uvidíme, jak to bude dál. Ale obě naše děti mají knížky rády od malinka. Asi to mají v genech.

Marek Dohnal: Hezký je okamžik, kdy vám mladší potomek se slovy „už dost…“ ucpe ručičkou pusu a vy vidíte, že starší už dávno spokojeně spí.

Čtěte také: Lexikon z roku 1994

Helena Dohnalová: Čteme a vyprávíme dětem nejvíce před spaním. Každý večer, když je ukládám, se už Štěpánek ptá, maminko, máš připravenou nějakou pohádku? A já vím, že za hodinku si budu moct jako rodič na chvilku vydechnout. Čtením se zároveň vracím do svého dětství, ale hlavně vidím a těším se z toho, jak to mají rády, jak si ten děj pamatují. Přesně vědí, jaký byl u čeho obrázek, řeknou si o opakování oblíbených kusů.

Marek Dohnal: Od té doby, co Alžběta začala chodit do školy, k tomu do lidušky a do baletu, zbývá čas na čtení nebo povídání opravdu jen večer před spaním. Má ráda, když jí někdy pohádky pro pobavení vylepšuji tím, že do nich zamotán hrdiny z Večerníčku nebo z jiných televizních pohádek, někdy příběh vymýšlím „online“. Pak je ideální, když usne ještě před koncem, protože s pointami je vždycky potíž.

Helena Dohnalová: Mám ráda pohádky. Každý by měl mít doma Erbena a Němcovou. Právě Erbena mám od dětství. Mám tu knížku moc ráda. Je to vydání z roku 1976. Pohádky ilustroval Cyril Bouda. Knížka už má zažloutlé listy a nedávno jsem ji musela lepit. Už je trochu v salátovém vydání. Naštěstí moje pečlivá maminka ji obalila do igelitu. Takže přebal netrpí a na poličce ji snadno rozeznáme, protože ten igelitový obal hýří všemi barvami. Před pár lety jsem viděla v knihkupectví, že ji znovu vydali. Pak máme doma slovenské pohádky, které sesbírala Božena Němcová, přeložil je a upravil Jaroslav Seifert, ilustroval Adolf Zábranský. Je to taky moc krásná knížka. Dostala jsem ji jako dítě k Vánocům a dodnes si pamatuji, jak mi voněla. A samozřejmě ruské pohádky - Krásu nesmírnou. Tu mám taky z dětství. Tam byla úžasně strašidelná ježibaba a lebky napíchnuté na plotě. A u rodičů ještě zůstala Božena Němcová s krásnými perokresbami. Právě z té čte dětem babička a dědeček. Bez klasiky to prostě nejde. Už jsme četli taky Ferdu mravence, ten musí být taky. A ještě Petišku, Zmatlíkovou, Čtyřlístek, Fimfárum. Mám rád pohádky a příběhy veselé, takové, které si dělají legraci z nás dospělých, které malé posluchače nepodceňují a které naopak počítají s jejich nespoutanou fantazií, jež nás velké pomalu opouští. Ale mám rád i velké příběhy, ve kterých dobro vítězí nad zlem. Ty přežily staletí a přežijí i další, tedy pokud my přežijeme.

Helena Dohnalová: Ptáme se přátel, kteří mají děti, anebo dám na doporučení, které si přečtu v novinách nebo v časopisech. Samozřejmě, jako spousta dalších rodičů jsme nadšeni z Goldflamovy knihy Tatínek není k zahození. Máme taky doma leporela Lucie Seifertové. Pak se nám moc líbí Svěrákův Buřtík a Špejlička. Díky tipu v časopise jsem koupila knihu O medvědovi, který chtěl do opery, a to byla taky trefa do černého. Ale čteme si i básničky, třeba Pavla Šruta nebo Magora dětem.

Marek Dohnal: V poslední době sleduji tvorbu pro děti, protože pro nový dětský kanál ČT zrovna připravujeme sérii čtyřiceti sedmi desetiminutovek, ve kterých budeme dětem číst právě převážně tvorbu současných českých autorů - Miloše Macourka, Pavla Šruta, Ivana Martina Jirouse, Jiřího Žáčka, Miloše Kratochvíla, Jana Vodňanského, Františka Nepila a dalších. A strašně se mi líbí knížka Arnošta Goldflama Tatínek není k zahození, pokud mám jmenovat jednu jedinou. Zatím jsem ale nepřišel na to, jestli je víc pro děti, nebo pro ty tatínky. Vřele doporučuji. I naší Alžbětce se líbí moc.

Helena Dohnalová: Čtení jsem měla moc ráda. Před spaním nám s bratrem četla maminka. Kolikrát si pamatuji, jak už byla unavená a stejně oddaně četla. Dodnes si živě vzpomínám na Neználka a na rým slunce - žblunce. Moc nás to tenkrát rozesmálo. Smáli jsme se pod peřinami asi pět minut. Ale četl nám taky hodně dědeček. Ten byl skvělý. Četl, i když jsem si třeba malovala nebo hrála. Měl velkou fantazii, tak si do těch textů sám občas něco vložil. Když tam bylo třeba napsáno, že král měl tři syny, tak dědeček k tomu přečetl, že se ti kluci hrozně prali a nemyli si uši.

Marek Dohnal: Četla mi maminka, v posteli před spaním. Nejvíc mi utkvěla nádherně ilustrovaná knížka pohádek Boženy Němcové, nebo Krása nesmírná a Ruské byliny se všemi těmi bojary, bohatýry, careviči a carevnami. Chtěl jsem je přečíst i naší dceři, ale když jsem ty krásné romantické příběhy o hrdinství a odvaze po letech otevřel a zjistil, jaké jsou to brutální krváky, nenašel jsem odvahu. S paní Boženou jsem na tom obdobně.

Helena Dohnalová: Knížky samozřejmě čteme. Nejvíce asi já a moje maminka. I když doby, kdy jsem přečetla knížku za pár dní, jsou pryč. Děti, práce a domácnost mě hodně zaměstnávají. Ale teď se pomalu zase ke čtení vracím. Zrovna nedávno jsem dočetla Žítkovské bohyně, které patří do kategorie prvního stupně nebezpečí. To znamená, že když je čtete před spaním, tak je prostě musíte číst a číst, třeba do dvou rána. Teď se chystám na Otu Filipa a v pořadí je Thackerayho Trh marnosti. Nejvíce toho v poslední době přečtu v tramvaji.

Marek Dohnal: Asi je to jen výmluva, ale na dospělou literaturu mi nezbývá čas ani trpělivost. Součástí této celostátní osvětové kampaně, kterou podporuje řada osobností, například spisovatel Michal Viewegh, je Týden čtení dětem. Letos měl třetí ročník. Mediálním partnerem je také Česká televize.

Alžběta a Štěpán Dohnalovi mají také čtoucí prarodiče. Babička Pavlina Mittáková seznámila jejich matku s Erbenem a Němcovou.

Pavlina Mittáková: Máme čtyři vnoučata. Čteme jim vždycky, když jsou u nás celé dny, a to pravidelně každý večer před spaním. Střídáme se s dědečkem. Bez čtení to nejde. Sami si poroučejí, co se bude číst. Čteme jim knížky podle věku. Například Vláček Kolejáček, Mikulášovy Patálie, Deník malého poseroutky. Klasické pohádky spíše vyprávím.

Pavlina Mittáková: Mikulášovy patálie, Pohádky tisíce a jedné noci a mimořádně oblíbený je Lexikon ohrožených druhů strašidel lesních, lučních a domácích od Vítězslavy Klimtové.

Pavlina Mittáková: Dceři i synovi jsem začala číst asi od tří let, hlavně pohádky Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena, bratří Grimmů.

Pavlina Mittáková: Bohužel, rodiče nám často nečetli. Museli jsme počkat, až jsme se to naučili sami. Byli jsme čtyři sourozenci a všichni jsme byli velcí čtenáři. Ale například o Vánocích nám tatínek, který měl krásný a zvučný hlas a dobrý přednes, recitoval Erbenovu Kytici. Části některých balad si pamatuji dodnes. A také ten z nás, který dostal pod stromek nejzajímavější knížku, ji musel číst ostatním.

tags: #lexikon #ohrozenych #druhu #strasidel #od #pani

Oblíbené příspěvky:

• Dokument o české přírodě
• Svoz odpadu Nové Město na Moravě
• Vše o lišce stříbrné
• Více o odpadovém hospodářství v Líšnici
• Ochránci Přírody