Lidské zásahy do přírody: Příklady a dopady

Příroda sestává ze živých i neživých složek. Mezi živé složky přírody patří organismy: rostliny, živočichové, houby, mikroorganismy aj. Mezi neživé složky přírody náleží např. vzduch, voda či horniny a minerály (nerosty). Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy.

Ekologie se zabývá vztahy v přírodě. Zkoumá vztahy mezi organismy navzájem i mezi organismy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé. Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy. Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky).

Organismy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence). Organismy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory. Areál splňuje ekologické požadavky organismu, je to území, kde se vyskytují jedinci určitých druhů. Také mohou žít na místech, kde se původně nevyskytovaly (sekundární areál).

Abiotické podmínky (faktory) prostředí souvisejí s neživou přírodou. Viditelné světlo je zdrojem energie pro fotosyntézu, ale též obecně slouží k orientaci či komunikaci organismů. Změny intenzity světla vedou u živočichů k ovlivňování biorytmů, které souvisejí např. s rozmnožováním či migrací. UV záření má kratší vlnové délky a větší energii než viditelné záření, ničí proteiny a nukleové kyseliny. Teplo ze Slunce na Zemi přichází hlavně ve formě viditelného světla a infračerveného záření. Živé organismy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění.

Vliv lidské činnosti na životní prostředí

Jednotlivá odvětví hospodářství, které menším nebo větším způsobem negativně ovlivňují životní prostředí (ovzduší, vodu a půdu) řadíme: zemědělství, těžbu, průmysl, cestovní ruch, urbanizaci a dopravu. Těžbou nerostných surovin dochází k úbytku půdy a k její degradaci. Jako i k změně vzhledu krajiny. Těžbou dochází k odlesňování (úbytku lesů), toto vede k horší kvalitě ovzduší a jiné.

Čtěte také: Preference veřejnosti k obnovitelným zdrojům

Tam, kde se těžily nerostné suroviny či písek, se jámy proměňují v jezera.

Vztah člověka k přírodě se vyvíjel postupně. Obvykle bývají vymezovány z hlediska vztahu k přírodnímu prostředí vymezovány tři základní etapy vývoje. V první fázi byl člověk na přírodní prostředí zcela odkázán a veškeré jeho činnosti byly tímto prostředím předurčovány (fáze determinace). Poté člověk přírodní prostředí přizpůsoboval svým potřebám, postupně jej přetvářel, což mnohdy vedlo až k úplné devastaci přírody, drancování zdrojů apod. (fáze konkurence). V poslední fázi vývoje (fáze kooperace) si člověk začíná uvědomovat hodnotu přírodního prostředí a sílí jeho snaha měnit své konání tak, aby přírodní prostředí alespoň v určité podobě zachoval. Tento vývoj samozřejmě neprobíhá ve všech částech světa stejně a liší se i v různých oblastech lidského konání.

Příklady pozitivních zásahů do krajiny

Když se na Náchodsku přiblížíte rovinaté krajině nivy Metuje, magneticky přitahováni siluetou pevnosti Josefov, podmáčené louky kolem ní jen tak nepřehlédnete. Nabízí totiž scenérii, která k sobě poutá pozornost. Jsou na první pohled mimořádné. Pestré a bohaté. Takhle podivuhodnou lokalitou přitom nebyly Josefovské louky vždy. Staly se jí až poté, co tu vznikl tzv. ptačí park. V Česku vůbec první opravdu velká soukromá nevládní rezervace. Zřídila ji tu Česká společnost ornitologická jako místo určené k ochraně ptáků.

Vytváření podmáčených ploch a hloubení tůní, řízené zaplavování luk, mělké odstraňování drnu a vypásání vegetace, celý ten soubor zde realizovaných opatření výtečně prospívá ale i jiným živočichům. Obojživelníkům, plazům, savcům, bezobratlým. V neposlední řadě taky rostlinám. Příroda se tu nechrání jen formou vlastnictví pozemků. Nedochází tu k zakonzervování lokality, ale k aktivní obnově hodnotného přírodního prostředí. V ptačím parku Josefovské louky přivedla Česká společnost ornitologická k životu sto let starý závlahový systém, který fungoval na Metuji na začátku 20. století pro zvýšení výnosu tehdejších luk.

Dnes je ale hlavním cílem podpora výskytu mokřadních ptáků. Je to model, se kterým se tu a tam setkáváme v zahraničí, třeba u ochranářských pozemkových trustů, potažmo u Královské společnosti pro ochranu ptáků (RPSB) nebo německé Naturschutzbund Deutschland (NABU). Ale pro Česko a rok 2006, kdy byl „otevřen“ první Ptačí park Josefovské louky, to bylo rozhodně neobvyklé. Po překonání skepse a naplnění ambic a po záplavě argumentů a pozitivních výsledků se totiž idea zřizování Ptačích parků rozšířila po celém Česku. Proto je dnes krajina jihomoravských Dubňan bohatší o Ptačí park Kosteliska; v zákrutech řeky Ploučnice na Českolipsku se nachází Ptačí park Mnišské louky; ve staré pískovně na dohled Přerova leží Malá Lipová.

Čtěte také: Lidská činnost a skleníkové plyny

Ptačí parky zřizované ČSO zkrátka vypadají jako velmi slibné řešení pro ochranu území i biodiverzity, vynikající příklad dobré praxe z Česka. Něco, co má smysl podporovat. Ovšem najít někoho, kdo zastává vyloženě kritické stanovisko vůči ptačím parkům, se nám nepodařilo. Reference mimo ČSO jsou na tento projekt až obdivuhodně pozitivní. Všechny ty parky jsou naprosto super i na hmyz a kytky. Ptačí parky chválí i entomologové, kteří vidí pozitiva utvářených biotopů, přítomnost rozkládajícího se dřeva a otevřených stanovišť.

Lesní hospodářství a ochrana přírody

Lesy jsou i přes mnohasetleté ovlivňování člověkem nejzachovalejší složkou přírody a krajiny, i proto je na ně zaměřena značná pozornost ochrany přírody. Význam lesa pro společnost tedy nemůže primárně spočívat jenom v produkci dřeva, přestože se jedná o významný obnovitelný zdroj ekologicky šetrného materiálu. Ze současného poznání u nás i v okolních státech s podobnými přírodními podmínkami a zkušenostmi při hospodaření v lesích vyplývá, že produkce dřeva i ostatních materiálně-ekonomických funkcí lesa lze dosahovat přístupy, které budou respektovat polyfunkčnost lesa jako klíčového ekosystému naší krajiny.

Nejvýznamnější problémy, které snižují ekologickou stabilitu lesů, přírodní hodnoty včetně druhové rozmanitosti a nakonec i jejich dlouhodobou produkční schopnost, mají původ především ve značném zjednodušení druhové skladby zavedením smrkových a borových monokultur v minulých stoletích a jejich vysokým zastoupením do současnosti. Spolu s uplatňováním pasečného hospodářství vedlo pěstování těchto monokultur i ke zjednodušení prostorové struktury lesů. Významně se na stavu zejména horských lesních ekosystémů podepsal dodnes přetrvávající vliv imisí chemických látek z průmyslu a dopravy. Na mnoha místech stav lesa negativně ovlivňují nadměrné stavy spárkaté zvěře a narůstající rekreační využívání.

V současné době je zhruba 25 % lesů součástí zvláště chráněných území a v souvislosti s vytvářením soustavy Natura 2000 se během následujících šesti let jejich rozsah ještě poněkud zvýší. Intenzita ochrany přírody je zde však velmi různorodá. Podle současného zákona o ochraně přírody a krajiny je všem lesům navíc zajištěna obecná ochrana jako významným krajinným prvkům, což ovšem pro lesnickou praxi neskýtá žádné zvláštní požadavky. V lesích je lokalizován i významný podíl biocenter územního systému ekologické stability krajiny.

Záměrné pěstování lesa, vyvolané sílící poptávkou po dřevě v době nástupu průmyslové revoluce, vedlo při nedostatečných ekologických znalostech k masovému zakládání jehličnatých, převážně smrkových a borových monokultur, nahrazujících porosty s převahou buku a dubu. Lesní hospodářství se orientovalo na holosečný způsob obnovy lesa ve snaze maximalizovat produkci dřeva. Oproti přirozenému, zhruba třetinovému zastoupení jehličnatých dřevin se zvýšil jejich podíl na téměř 80 % a věková i prostorová struktura porostu byla značně zjednodušena. Poškození a postupný zánik horských lesních ekosystémů vlivem vysoké imisní zátěže vyvolal potřebu celkové revitalizace rozsáhlých komplexů lesa.

Čtěte také: Souvislost biodiverzity a zdraví

Rozdílné názory na zásahy do lesních ekosystémů

V pojetí kvality a kvantity intervence do lesních ekosystémů ve zvláště chráněných územích existují doposud značně rozdílné názory jak mezi samotnými ochránci přírody, tak zejména mezi ochránci přírody a lesními hospodáři. Na jedné straně razantnější skupina ochránců přírody prosazuje požadavky na ponechání všech lesů ve zvláště chráněných územích samovolnému vývoji bez ohledu na to, že předmět ochrany je často výsledkem rozumného dlouhodobého hospodaření. Na druhé straně tržně jednající vlastníci a majetkoví správci lesů odmítají jakákoliv omezení svých hospodářských aktivit.

Důsledná asanace všech odumírajících stromů v národních parcích a přírodních rezervacích obou kategorií by zničila hlavní hodnotu nejcennějších lesů pro vědu, kterou je poskytování dynamického obrazu spontánního vývoje lesních ekosystémů jako jediného měřítka toho, co příroda dokáže sama bez lidské pomoci.

Stejně závažnou překážkou realistického přístupu k lidské intervenci v lesích chráněných území je opačné extrémní stanovisko, že v nich nemá být účast hmyzu na selekci přestárlých nebo nemocných stromů nikde nijak omezována. Oba přístupy se vylučují navzájem a jsou-li uplatňovány kategoricky, nabízejí jednostranné východisko, které neumožňuje realizovat management přiměřený široké stupnici případů.

Zařazení lesů do chráněných území, zejména maloplošných, může vyvolávat některá omezení práv vlastníků a uživatelů těchto lesů. Obavy z možných omezení i rozdíly v názorech na potřebu a rozsah speciálních přístupů mohou být a také jsou zdrojem diskusí a někdy i rozporů, kterými vážně trpí úroveň péče o ohroženou přírodu.

Potřeba racionálního ovlivňování lesů je dnes běžně uznávána v ochranářské teorii i praxi. Nezbytnost určitých zásahů do lesů či požadavek ponechání jejich části samovolnému vývoji byly většinou zjevné už při stanovení jejich ochranného režimu, často však nebyly uplatněny včas a dostatečně srozumitelně. Rozhodnutí o ponechání lesů samovolnému vývoji musí být součástí dlouhodobě promyšlené ochranářské strategie managementu a musí být provedeno i s ohledem na charakter porostů či kategorii chráněného území. Nemělo by to být ani chvályhodné a ani odsuzované rozhodnutí, ale nedílná součást uceleného přístupu k managementu lesních chráněných území.

Významný nástroj, který dal orgánům ochrany přírody zákon o ochraně přírody a krajiny, jsou plány péče, které se teprve v posledních letech naučili ochránci přírody pořizovat a využívat. Opatření v nich obsažená nejsou sice závazná, ale jsou v případě péče o lesy v chráněných územích podkladem pro obnovu lesních hospodářských plánů. Důležité je, že návrhy plánů péče je nutné s vlastníky a majetkovými správci lesů projednat, což vytváří prostor pro komunikaci, při které je možné hledat vzájemně uspokojivá řešení.

V jednotlivých kategoriích zvláště chráněných území je péče o lesní ekosystémy uplatňována diferencovaně na základě plánů péče. V národních parcích je v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny vyloučeno hospodářské využívání lesů. Podle míry přirozenosti a dalších faktorů jsou lesy zařazeny do I. a II. zóny odstupňované ochrany přírody.

tags: #lidské #zasazení #do #přírody #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Rekonstrukce koupelny Praha 5
• Projevy o ekologii v Senátu ČR
• Yann Arthus-Bertrand a ekologie
• Čištění odpadu centrálního vysavače
• Tipy pro čisté odpady bez vlasů