Likvidace směsného odpadu v okolí spaloven: Studie

Všeobecné povědomí obyvatel ČR o spalovnách odpadů je spíše negativní. Lidé si často představují hořící skládky odpadu, černý dým, nebezpečné emise unikající do ovzduší a zápach v okolí spalovny. Realita je ovšem úplně jiná. Spalovny jsou ekologická zařízení pro likvidaci odpadu.

V České republice jsou v provozu 3 spalovny odpadu, ZEVO v Praze s kapacitou 315 000 t/rok, SAKO v Brně s kapacitou 224 000 t/rok a Termizo v Liberci s kapacitou 96 000 t/rok. První dvě jmenované patří městu, liberecká spalovna je vlastněna německou skupinou MVV Energie A.G.

Technologický proces spalovny

Technologie je založena na transformaci energie v odpadu jeho spalováním a následném využití této energie v kogeneračním režimu pro výrobu elektřiny a tepla. Smyslem kogenerační technologie je umožnit nezávislost provozu na odběru tepla a zároveň zachovat vysokou účinnost využití energie odpadu. Srdcem procesu jsou dva parní kotle s roštovým ohništěm, na kterém je odpad řízeně spalován. Každý z nich je schopen spálit za hodinu až 16 tun odpadu a vyrobit 50 tun páry o tlaku 40 bar a teplotě 400°C. Tato pára následně proudí do turbosoustrojí, ve kterém se využívá pro výrobu elektřiny.

Komunální odpad je do spalovny svážen svozovými vozidly a velkoobjemovými kontejnery. Po svážení se odpad vysype do betonového bunkru - zásobníku odpadů. Ten vystačí asi na týden provozu spalovny. Aby bylo zamezeno úniku zápachu a prachu ze zásobníku, je uvnitř udržován podtlak prostřednictvím sání primárního spalovacího vzduchu.

Pro spalování odpadů je používán vratisuvný rošt MARTIN. Ten je skloněn pod úhlem 26° a je složen z roštnic posazených do tvaru schodiště. Každý druhý schod dělá posuvný pohyb dolů, proti směru sklonu roštu. Tento princip nejenže promíchává hořící vrstvu odpadu, ale také mísí již hořící odpad s odpadem podávaným na rošt. Odpad začíná okamžitě hořet, přičemž teplota v hořící vrstvě je 1000 - 1100°C. Výsledkem spalování je škvára, která propadává na vyhrnovač a je chlazena vodou.

Čtěte také: Milovice: Kompletní Průvodce Likvidací Odpadu

Byla zvolena klasická koncepce se třemi tahy, dvěma bubny a kotlovým svazkem. „Spalovací komora kotle je vyzděná žáruvzdornou vyzdívkou provedenou z cihel. Smyslem vyzdívky je zajištění dostatečné teploty a doby setrvání spalin nutné pro vyhoření potenciálně nebezpečných uhlovodíkových sloučenin, tak jak požaduje legislativa. Ve druhém tahu kotle je umístěn deskový přehřívák páry.

Čištění spalin

Čištění spalin je založeno na polosuché metodě. Emise oxidu dusíku jsou snižovány dávkováním močoviny do horní části spalovací komory kotle. Spaliny dále proudí do absorbéru, v jehož horní části se vysokootáčkovou turbínou rozprašuje chemické vápenné mléko. Do absorbéru je současně dávkováno i aktivní uhlí. Směs spalin, popílku a reakčních produktů je vedena do tkaninového filtru.

Odpad jako palivo

Vlivem lidské činnosti, výroby a spotřeby vzniká mimo využitelných produktů také opad. Jsou to především odpady ze zemědělské, průmyslové i energetické výroby, sutě z demolic, odpady produkované poskytováním služeb, obalové materiál, které chrání a prodávají výrobky a především komunální odpad generovaný obyvatelstvem.

Podle zákona o dopadech (Zákon č. 185/2001 Sb.) je odpad definován jako „každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit“ [1]. Stejný zákona také definuje tzv. Způsobů, jak s odpady nakládat je několik a záleží na každé osobě, který způsob si vybere. V chování nakládání s odpady se také promítá odpadová politika státu.

Množství odpadu produkovaného na území ČR dlouhodobě mírně roste. Množstvím produkovaného komunálního odpadu se v posledních letech se pohybujeme nad 300 kg na obyvatele za rok. Mírný pokles zaznamenaly jen průmyslové odpady a odpady z demolic, což je bohužel vlivem probíhající hospodářské krize, nikoli našim počínáním v oblasti produkce odpadů. Česká republika vyprodukuje za rok přibližně 30 mil. tun odpadů.

Čtěte také: Sazba DPH pro dřevěné odpady

V roce 2008 přijala Evropská komise směrnici 2008/98/ES, která je hlavní dokumentem o nakládání s odpady v EU. Hlavní počin směrnice je vymezení pětistupňové hierarchie nakládání s odpady. Státy EU jsou povinny zajistit, aby odpady prošly nějakým stupněm využití (materiálové, energetické). Dalším záměrem směrnice je podpora recyklace, kdy stanovuje pro recyklování cíl recyklovat 50 % běžného komunálního odpadu, včetně plastů, skla, papíru a kovů a 70 % odpadu ze stavebnictví do roku 2020.

Pro Českou republiku je závazek snížení množství ukládaného odpadu na skládku poměrně těžký úkol. Hlavním způsobem snížení množství skládkovaného odpadu se ale jeví jeho energetické využití, tedy využití ve spalovnách. V současné době máme na našem území 3 spalovny komunálního odpadu, více než dvacet zařízení, která využívají odpad k získávání tepla, a další zdroje jsou ve výstavbě.

Hlavní problematikou při návrhu a provozování spalovenských kotlů je jasná definice paliva. Odpad jako palivo je sice dosti výhřevný, ale jeho prvkové složení, obsah vody a celková struktura jsou velice kolísavé. Složení kolísá podle toho odkud je odpad svážen (lokality s bytovými domy, příměstské osídlení RD či menší obce) a podle roční doby.

Další výkyvy ve složení komunálního odpadu by se daly nazvat sezónními. V létě a na podzim se vlivem vyšší konzumace ovoce a zeleniny zvyšuje podíl biologicky rozložitelného komunálního odpadu (BRKO) a zvyšuje vlhkost odpadu, okolo Vánoc je pak vyšší obsah hořlavých složek (obaloviny, dřevo), v časech, které vedou k vyšší konzumaci (Vánoce, Velikonoce atp.) je pak odpadu více, v době letních prázdnin pak méně, protože tráví více času mimo domovy.

V Tab. 1 jsou uvedeny přibližné rozptyly prvkového složení komunálního odpadu a přehled základních vlastností je uveden v Tab. 2. Z těchto tabulek vyplývají velké nároky, které jsou kladeny na spalovenský kotel, způsob homogenizace paliva, jeho zavádění do kotle a regulaci provozu kotle. Jak je také patrné z Tab. 1, odpad mimo hořlavých složek obsahuje podíl složek nebezpečných. Jedná se především o síru, chlór, fluor, polychlorované bifenyly a další těžko rozložitelné organické látky a těžké kovy. Jsou to všechno látky, které (až na síru) v klasických palivech nejsou obsaženy nebo jen ve stopových množstvích.

Čtěte také: Jak ušetřit na likvidaci stavebního odpadu?

Výhody a nevýhody spaloven

Spálením odpadu zmenšujeme prostor, který tento odpad zabírá. Odpad má velice nízkou sypnou hmotnost a to i při hutnění na skládkách. Velký význam má spalování paliva z hlediska trvalé udržitelnosti. Energetickým využitím odpadu uspoříme u nás hojně využívaná fosilní paliva. Z jednoho kilogramu hnědého mosteckého uhlí vznikne přibližně 1,4 kWh elektrické energie nebo 13 GJ tepla. Z kilogramu spáleného komunálního odpadu vznikne 0,75 kWh elektřiny nebo 7 GJ tepelné energie. Spálením tuny odpadu ušetříme tedy přibližně 0,6 tuny hnědého uhlí.

Toto pozitivum má jedno úskalí - je třeba, aby spalovna byla součástí sítě centrálního zásobování teplem, vlastněna stejným majitelem nebo měla smluvně zajištěný odběr tepla. Další nespornou výhodou oproti skládkování je snížení emisí skládkových plynů, které unikají i ze zabezpečených skládek (podle kvality skládek takto může unikat 20-50 % generovaného plynu). Jedná se především o CO2 a metan (příp. další lehké uhlovodíky a další stopové prvky) vznikající rozkladem biologicky rozložitelného odpadu i dalších složek.

Ve spalovnách odpadů dochází i k další separaci využitelných složek odpadů. Převážnou část zbytků po spálení, tedy škváru zbavenou kovů, lze dále využít ke stavebním účelům, nejčastěji jako podkladové materiály při stavbě komunikací, rekultivaci krajiny či jako materiál pro budování ochranných vrstev skládek. Materiál je srovnatelný s běžnými těženými materiály, jen nemá filtrační vlastnosti. Materiál není kontaminován žádnými škodlivinami, protože těch byl zbaven při procesu spalování.

Velkou slabinou spaloven je jejich cena. Jak je již uvedeno výše, je odpad jako palivo velice různorodý a na to musí být celá technologie připravena. Jde především o stabilní výkon a dodržování emisních limitů, které jsou pro spalovny obzvláště přísné. Všechna tato opatření jak pro regulaci, tak (a to zejména) pro čištění spalin, technologii velice prodražují, že se dostává za hranici rentabilnosti. K najíždění kotle a stabilizaci hoření je navíc třeba podpůrného paliva, aby byla zajištěna ekologie provozu.

Další nevýhodou spalovenských provozů je samotná manipulace s odpady, tedy jejich svoz a skládkování na jednom místě před samotným spálením. Vzhledem k velkému podílu biologického (rozložitelného) odpadu není zejména v letních měsících v okolí spaloven úplně příjemné ovzduší, a to i přes to, že technologie je na toto připravena - bunkr pro skládkování paliva je uzavřený a v trvalém podtlaku, odváděný vzduch je zaváděn do spalovacího procesu. Jedním z negativních důsledků je zvýšený pohyb nákladních automobilů v okolí spalovny. Tomu je třeba přizpůsobit infrastrukturu a především spalovnu citlivě umístit do stávající nebo plánované zástavby. Tato problematika se dá vyřešit i integrací železničních cest do logistiky spalovny, jak je tomu např. u některých spaloven v Bavorsku.

Nespornou zátěží pro životní prostředí jsou plynné emise. Jsou sice přísně regulovány, ale i minimální množství těžkých kovů či dioxinů a furanů má na živočichy výrazné dopady - těžké kovy i PCDD a PCDF jsou toxické, karcinogenní a některé mají i mutagenní účinky. Zde se právě dostáváme k technologiím, které jsou energeticky a finančně nejnáročnější na celé spalovně. Právě čištění spalin od těchto nebezpečných látek celý provoz velice prodražuje.

Provozování spalovny odpadů s sebou nese ještě jedno velké riziko, a tím je snížení množství tříděného odpadu pro recyklaci. Je třeba si uvědomit, že separací je odpad ochuzován o složky s nejvyšší výhřevností (PET, igelit, papír) či hořlavé složky vůbec (bioodpad). Navíc, čím více má provozovatel odpadu, tím více tepla či elektřiny vyrobí (a tím více prodá), a to jej nikterak nemotivuje k provozování třídicí linky a další separaci odpadů.

Hrozba Spalovny nebezpečných odpadů v Rybitví u Pardubic

Město Pardubice a jeho okolí žije již 17 let v obavách z ohrožení svého životního prostředí spalovnou nebezpečných průmyslových odpadů firmy AVE CZ. Tento záměr byl mnohokrát kritizován a bylo proti němu vysloveno mnoho odborných námitek. V následujícím textu je uvedena jen jejich část, která by však v krajním případě, po případném vyčerpání ostatních možností, měla spolehlivě zastavit realizaci spalovny soudní cestou.

Spalovny komunálního odpadu řeší odpad vyprodukovaný námi, občany. Vzhledem k malé proměnlivosti spalovaného odpadu je poměrně snadné optimalizovat proces spalování i čištění spalin. Naproti tomu projekt mamutí univerzální spalovny směsí nejrůznějších, často nebezpečných průmyslových odpadů, naráží na řadu technologických problémů a ekologických hrozeb. Přitom není povinností občanů nechat si touto spalovnou dále ničit životní prostředí, které je na průmyslovém Pardubicku již na samé hranici přípustných limitů.

Rakouská firma AVE z ekologických důvodů neprosadila stavbu spalovny průmyslových odpadů ve vlastní zemi. Její pobočka AVE CZ se proto již 17 let snaží využít některých nedostatků naší legislativy a tuto spalovnu postavit v Rybitví u Pardubic.

V r. 2010 vydalo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) k projektu spalovny negativní stanovisko. Přestože v průběhu celého procesu posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) včetně veřejného projednání byla vyslovena řada závažných technických námitek, ve zdůvodnění negativního stanoviska MŽP se tehdy tyto námitky neobjevily. To se stalo důvodem pozdějšího zrušení tohoto stanoviska. V důsledku nezájmu MŽP o technické námitky tak zásadní nedostatky spalovny přetrvávají dodnes. Přesto MŽP vydalo 11. 5.

Směšování různorodých průmyslových odpadů

Jedním ze závažných nedostatků projektu spalovny je nebezpečné směšování více než 500 druhů odpadů. Firma AVE CZ plánuje ukládat tuhé a pastovité odpady na společnou hromadu do bunkru o objemu 440 m3, kterou by „podle potřeby promíchávali mostním jeřábem“. Každý nově příchozí odpad (6 - 7 kamionů denně) by tak mohl přijít do styku se všemi částmi hromady odpadů. Jediným způsobem, jak se ubezpečit, že nedojde k nebezpečným chemickým reakcím, je testování nového odpadu se vzorky odebranými z různých částí této hromady. Potřebný počet takto prováděných testů je ale příliš velký, a proto technicky neproveditelný. MŽP tedy navrhuje provádět tyto testy pouze v případech, kdy je podle svého odhadu nařídí technolog. Tato nedůslednost je ovšem velmi nebezpečná a je i ve sporu s Prováděcím rozhodnutím komise (EU) 2019/2010, které je nedílnou součástí českého právního řádu. Tento předpis nařizuje před směšováním takového počtu rozmanitých odpadů provádět tzv. zkoušky slučitelnosti, které by měly vyloučit možnost nežádoucích chemických reakcí. Extrémní formu nežádoucí reakce dokládá tragický případ v zařízení jiné společnosti v Hamru na Jezeře z listopadu 2019.

Nejjedovatější škodliviny by spalovna vypouštěla do ovzduší bez kontroly

Vážné riziko představuje i nedostatečná kontrola emisí do ovzduší. Ke změně spalovaných odpadů a tím i ke změně spalovnou produkovaných emisí do ovzduší by docházelo několikrát denně. Přesto MŽP ve svém souhlasném stanovisku ukládá provádět krátkodobá jednorázová měření emisí pouze 4x v době zkušebního provozu a dále již jen 2 x ročně. Spalovna by se tak vymkla po naprostou většinu času svého provozu nejdůležitější kontrole. Jednorázová měření přitom slouží ke zjišťování nejjedovatějších látek, které nejsou postižitelné přístroji pro kontinuální (průběžné) měření. Tento problém nemá za současné legislativy řešení, protože každodenní přítomnost nezávislé měřicí skupiny provádějící drahá jednorázová měření je ekonomicky neúnosná.

Naše předpisy pro ochranu čistoty ovzduší jsou v žalostném stavu

Naše legislativa týkající se ochrany ovzduší nahrává více znečišťovatelům než občanům, které by měla chránit. V souladu se Zákonem o ochraně ovzduší č. 201/2012 Sb. provádí kontinuální měření sám provozovatel zdroje znečišťování. Sám si také vybírá firmu pro jednorázová měření s vědomím, že ta je na platbách od znečišťovatelů existenčně závislá. Znečišťovatel musí o termínu měření vědět nejméně 5 dní předem, takže se na měření může řádně připravit. To vše za podmínek, kdy je správnost měření emisí jen velmi obtížně kontrolovatelná. Ze všech těchto důvodů nejsou výsledky měření emisí do ovzduší v naší zemi věrohodné.

Dochází tak k paradoxní situaci, že emise do ovzduší jsou zdánlivě pod dohledem a v pořádku, zatímco se naše republika pohybuje v počtu úmrtí způsobených znečištěným ovzduším okolo 20. místa z 27 zemí EU.

Imisní limity nesmí být překročeny

Pardubice jsou jako průmyslové město dlouhodobě zatížené vysokou mírou znečištění ovzduší, které zde atakuje nepřekročitelné meze stanovené imisními limity. Příkladem je rakovinotvorný benzo(a)pyren, jehož limit byl již mnohokrát překročen, a to dokonce i v relativně čistých částech města. AVE CZ i MŽP tvrdí, že by další navýšení koncentrace benzo(a)pyrenu spalovnou bylo velmi malé. Očividně tím pomíjejí skutečnost, že imisní limit je nejvýše přípustná úroveň znečištění a každé její překročení je nezákonné.

Firma AVE CZ není důvěryhodným partnerem

Firma AVE CZ slibuje, že odpady s obsahem chloru či bromu převyšujícím 1% bude z důvodu snížení nejjedovatějších emisí spalovat při teplotě 1 100°C. Náklady na spalování při této teplotě jsou ale výrazně vyšší než při teplotě 850°C, která má být zajištěna při spalování ostatních odpadů. Na dodržení teploty 1 100°C ve všech potřebných případech se ale nelze spolehnout vzhledem ke špatné pověsti firmy AVE CZ. Firma byla v posledních letech mnohokrát pokutována a nyní je v trestním stíhání ve věci podezření na neodvádění poplatků za skládkování odpadů. Podle údajů z ČT firma AVE CZ například vykazovala 90% odpadu dováženého na skládku u Čáslavi jako „materiál na zpevnění skládky“, aby se vyhnula placení zákonného poplatku.

Jak tedy nakládat s průmyslovými odpady?

V první řadě je třeba volit technologie s minimem odpadů. Na zbytky z technologií je třeba pohlížet primárně jako na surovinu, provádět jejich recyklaci, případně je využít pro jiný účel v původní podobě či po chemické přeměně. Naproti tomu doprava odpadů na velké vzdálenosti a jejich následné bezhlavé společné spalování jsou nežádoucí i z důvodu zvyšování koncentrace skleníkových plynů v atmosféře.

Spalovna AVE CZ by problém likvidace odpadů ani zdaleka neřešila. Z plánovaných 20 000 t spálených středně toxických odpadů ročně by zůstalo 7 814 t vysoce toxického popílku, kotelního prachu, sušiny filtračního koláče a škváry, které by se podle představ firmy AVE CZ měly odvážet do Čáslavi na 50 km vzdálenou skládku jedovatých odpadů. Transport takového množství jedovatých látek by vedle běžných negativních ekologických dopadů silniční nákladní dopravy představoval i významné bezpečnostní riziko.

Část veřejnosti netuší, jakou hrozbu spalovna firmy AVE CZ představuje

Záměru firmy AVE CZ, která by neváhala podnikat na úkor zdraví obyvatel, nahrává skutečnost, že veřejnost se většinou o problém nebezpečné spalovny přestala zajímat. Její část se mylně spoléhá na negativní stanovisko MŽP z r. 2010, jiní věří na dostatečné zajištění ze strany platných předpisů. Řada občanů však skutečný stav zná, ale ztrácí důvěru v ochranu ze strany státu. Uvědomují si, že souhlasné stanovisko MŽP ve věci spalovny zpochybňuje kompetentnost tohoto úřadu k ochraně životního prostředí. Současný stav je naprostým rozčarováním zejména pro občany, kteří si po r.

Spalovna směsí průmyslových odpadů podle dokumentace firmy AVE CZ by se stala dominantním znečišťovatelem životního prostředí na Pardubicku.

tags: #likvidace #směsného #odpadu #v #okolí #spaloven

Oblíbené příspěvky:

• Statistiky a srovnání třídění odpadu
• Rozložitelné struny pro vaši sekačku
• Význam ochrany přírody
• Důvody ochrany plejtváka obrovského
• Likvidace autovraků v Hořovicích