Lišejníky jako indikátory extrémně čistého ovzduší

Lišejník (latinsky Lichen), někdy lichenizovaná houba, je symbiotické společenství houby (mykobionta) a řasy či sinice (tedy fotobionta neboli fykobionta). Fotobiontem je řasa nebo sinice, mykobiont je vřeckovýtrusná nebo vzácně i stopkovýtrusná houba.

Je známo přibližně 13 500 - 17 000 druhů lišejníků a každoročně jsou popisovány další. Lišejníky mají své vědecké i české taxonomické názvy, přičemž jméno lišejníku je zároveň jménem houby, příkladem může být terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes). České názvy však byly většinou vytvořeny v 19. století a jsou zastaralé, neodpovídají dnešnímu zařazení lišejníků v systému hub.

Symbióza lišejníků je poměrně svérázný způsob soužití dvou i více odlišných biologických druhů. Tato symbióza se nazývá lichenismus. Symbiotickou povahu lišejníků objevil roku 1867 Švýcar Simon Schwendener a trvalo téměř sto let, než ve vědecké obci definitivně vymizely námitky proti tomuto faktu.

Typický lišejník se skládá z mykobionta, jímž může být vřeckovýtrusná (Ascomycota) nebo vzácně i stopkovýtrusná (Basidiomycota) houba, a z fotobionta. Fotobiont, tedy fotosyntetizující část lišejníku, může být jednobuněčná nebo vláknitá řasa, ale asi v 8 procentech i prokaryotická sinice (Cyanobacteria, tvoří tzv. cyanolišejníky). Z řas jsou fotobionty nejčastěji zelené řasy (Chlorophyta).

Během dlouhé doby fylogeneze společného svazku se vyvinula vzájemná závislost houby a řasy v lišejníku, takže dnes jen ojediněle mohou žít některé řasy a cyanobakterie tvořící lišejníky samostatně. Oba partneři v mutualistickém vztahu si navzájem poskytují výhodné služby. Přesto se zdá, že mykobiont má ze symbiotického svazku větší prospěch.

Čtěte také: Islandský lišejník: Účinný lék z přírody

Tělo lišejníku je stélka, složená (většinou z jednoho jedince) houby (tzv. mykobiont) a z milionů jedinců fotosyntetických mikroorganismů (tedy tzv. fotobionta).

Stélka některých druhů lišejníků je dvoutvárná (dimorfní), kombinuje tedy v sobě více druhů stélek. Anatomie lišejníků je značně odvislá od mykobionta, který utváří většinu stélky, ale i od fotobionta. Některé lišejníky mají zcela primitivní, téměř nepravidelnou stélku. Běžné lišejníky jsou však rozlišené na několik vrstev a vytváří tzv. heteromerickou stélku.

Lišejníky jsou považovány za nejpomaleji rostoucí organismy, přestože v českých podmínkách rostou lišejníky téměř celoročně (i pod bodem mrazu). Nejpomaleji rostou druhy s korovitou stélkou, například lišejník zeměpisný (Rhizocarpon geographicum) roste rychlostí 0,06 až 1 mm za rok. Na druhou stranu se dožívají lišejníky velmi vysokého věku.

Lišejníky se rozmnožují především vegetativně. Důvodem je zřejmě to, že houby se ve většině případů neobejdou bez svého fotobionta. Někdy vzniká nový lišejník prostou fragmentací stélky na několik částí. Hlavními mechanismy vegetativního rozmnožování jsou ale tzv. izidie a soredie, které vznikají fragmentací stélky.

Na místech, kde obyčejně rostou lišejníky, vznikají fosilie jen vzácně. Zatímco dříve se lišejníky řadily do zvláštního rostlinného oddělení, po poznání jejich podstaty jakožto hub s endosymbiotickým fotobiontem se dnes zásadně klasifikují podle mykobionta, podle pravidla „jedna houba - jeden lišejník“.

Čtěte také: Přírodní metody proti lišejníku

Lišejníky najdeme téměř všude s výjimkou volného oceánu. Lišejníky byly například objeveny pouhých 300 kilometrů od pólu. Terčovník pohledný (Xanthoria elegans) byl nalezen i v nadmořské výšce 7000 m n. m. Lišejník misnička jedlá (Lecanora esculenta) se vyskytuje na poušti Sahara. Někdy rostou lišejníky i ve vodě, jako například nitroplodka potoční (Dermatocarpon rivulorum).

I když jsou schopné porůstat všechny substráty, nejčastěji je nalézáme na kamenech a skalách, na půdě a jako epifyty na stromech a keřích. To jsou místa, kde je malá konkurence vyšších rostlin, proti nimž se lišejníky například v hustém lesním podrostu neprosadí. Konkurenční výhodou lišejníků je, že jsou poikilohydrické, snášejí velké výkyvy obsahu vody ve stélce.

Lišejníky často osídlují nově vzniklá nebo ještě neosídlená stanoviště. Proto patří k pionýrským druhům. Na poušti zpevňují půdu před erozí asi milimetr silnou kryptobiotickou krustou, která se postupně rozkládá a do půdy dodává živiny. Tak se tvoří místo, které později mohou osídlit i cévnaté rostliny.

Mnoho lišejníků má velmi specifické požadavky na chemismus substrátu. Některé epifytické druhy vyhledávají zásaditou borku, jiné neutrální či kyselou. Některé lišejníky preferují prostředí bohaté na dusík. Mezi ně patří rody Physcia, Xanthoria či druh Amandinea punctata, které proto odolávají i znečištění oxidy dusíku.

Lišejníky mají pro lidstvo překvapivě velký význam, kterým se dokonce zabývá samostatná věda, zvaná etnolichenologie. Nejčastěji se lišejníky používaly a používají jako barvivo, ale známé jsou i lišejníky užívané k léčbě a jako potravina.

Čtěte také: O kontinentalitě klimatu

Pro lišejníky je typická schopnost tzv. bioindikace čistoty ovzduší, vzhledem k jejich citlivosti ke znečištění. Nejcitlivější jsou obecně druhy s keříčkovitou stélkou (provazovka, vousatec, a podobně), tolerantní jsou např. misničky (Lecanora) a některé efemérní lišejníky s krátkou vegetační dobou. Lišejníkům škodí zejména imise oxidu siřičitého (SO2). Ten jim narušuje vnitřní stabilitu buněk, znemožňuje fotosyntézu a má vliv na rozmnožování.

Z těchto znalostí můžeme zpětně určovat přibližné zatížení ovzduší SO2. S klesajícím znečištěním oxidem siřičitým v dnešní do...

Pouze na jednom místě, na vrcholu Oblík na Šumavě, jsme zaznamenali kategorii 1 indikující velmi čistý vzduch. Naopak kategorii 5 (vysoké znečištění) jsme nikde v Jihočeském kraji nenašli.

Využití lišejníků v interiérech: Skandinávský lišejník, který na trhu figuruje pod značkou Scandia Moss, se uřízne a je stabilizován minerálním konzervantem, popřípadě obarven. Na omak zůstává vláčný a měkký, není třeba ho zavlažovat ani nijak zvlášť udržovat. Výsledný materiál je nehořlavý a připevněný na panely. V interiérech slouží jako dekorativní prvek, deodorant i zvlhčovač vzduchu. Takto zušlechtěným materiálem je dutohlávka horská, která má přirozeně velmi členitou strukturu a rozložitý povrch. Díky tomu se na tento materiál dobře váže voda a na jeho povrch usedají pevné částice.

Tomáš Marek z firmy GreenDrop, která v Evropě panely Scandia Moss distribuuje, popisuje způsob, jakým podle informací výrobce čistí vzduch: „Materiál čerpá vlhkost z ovzduší, čímž se k němu dostanou i škodliviny. Vlhkost do ovzduší zároveň také vrací a při tomto procesu je právě vzduch čištěn.“ Barbora Tydlitátová, konzultantka knihovny materiálů matériO Prague, upřesňuje, že stabilizovaný lišejník není živoucí organismus, který by mohl jakékoliv částice ve vzduchu neutralizovat nebo chemicky měnit, jde tedy o mechanické zachycení částic na jeho povrchu, jako kdyby to byl filtr.

Obyvatelé měst tráví hodně času v prostorách bez dostatku slunečního světla či čerstvého vzduchu. Lidem je však obvykle lépe mezi živými organismy, a tak výrobce doporučuje lišejníky také k navození pocitu styku s přírodními prvky. „Perfektně by se hodil do zasedacích místností kancelářských budov či restaurací, kde mohou absorbovat hluk i pachy,“ říká Tomáš Marek. „Zaměstnanci tam tráví dlouhé hodiny a často jde o stresující chvíle.

Většina lišejníků je zároveň vysoce citlivá na znečištění ovzduší. „Na základě citlivosti různých druhů dokonce byla zpracována stupnice, která podle jejich výskytu usuzuje na obsah oxidu siřičitého ve vzduchu. Stélky lišejníků také kumulují radioaktivní látky v množství asi desetkrát větším než cévnaté rostliny.

Nedávné průzkumy vědců Botanického ústavu AV ČR ve dvou pražských přírodních památkách - v Kalvárii v Motole a Oboře Hvězda - přinesly hned sedm takových nálezů. Šest z nich tvoří drobné, okem sotva postřehnutelné lišejníky.

„Na Kalvárii v Motole bylo zdokumentováno 222 druhů, v Oboře Hvězda 173. Lišejníky jsou z hlediska významu pro člověka pozoruhodné např. svojí citlivostí na znečištěné ovzduší nebo změnou společenstev v závislosti na způsobu hospodaření v krajině. Jejich rozšíření a početnost vypovídá o historickém i současném stavu našeho životního prostředí.

Některé lišejníky jsou značně citlivé na změny přírodního prostředí a lze je využívat jako bioindikátory čistoty ovzduší. Nejvíce je poškozuje oxid siřičitý (SO2).

Tabulka: Citlivost lišejníků ke znečištění ovzduší

tags: #lišejník #indikující #extrémně #čisté #ovzduší

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce výběrem kalhot do přírody
• Průvodce ekologickou likvidací odpadu v Benešově
• Recenze motorového pera na čištění odpadu
• Systemová Ekologie
• Likvidace aut v zahraničí: Co je třeba vědět