Charakteristika umělého ekosystému

22.03.2026

Ekosystém je základní funkční jednotka přírody, společenstvo organismů s abiotickým prostředím.

Je to systém otevřený, což znamená, že vyměňuje s okolím látky a energii (výdej export, příjem import).
Má 4 funkční složky: biotopy, producenti, konzumenti, dekompozitoři.
Dělí se na přírodní a umělé ekosystémy.

Suchozemský ekosystém

Suchozemský ekosystém vykazuje ještě větší rozmanitost než vodní.

Les

Charakteristika biotopu lesa je různá, podle zeměpisné polohy a klimatu, většinou je dostatek půdní vlhkosti.

Charakteristika biocenóz: v České republice se podle nadmořské výšky setkáváme např. s lužními a smíšenými lesy.

Lužní lesy

Vysoká hladina spodní vody, pravidelné záplavy, živné půdy.
Olše, topoly, vrby, z bylin: ostřice, kopřivy apod.
Obojživelníci, komáři.
Produktivita z našich lesů nejvyšší.

Smíšené lesy

Velmi variabilní, druhové složení odlišné.
Listnáče (převažují).

Mokřady

Pod pojmem mokřad si můžeme představit stále, či jen po určité období roku, zatopené území nebo území s půdou, která je stále nasycená spodní vodou. Jedná se o území, která tvoří jakýsi přechod mezi suchozemskými a vodními ekosystémy.

Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka

Tyto ekosystémy mají mnoho podob, které se vždy liší od těch ostatních.

Základní podmínkou pro vznik rašeliniště je nepropustné podloží, které dokáže na povrchu zadržet velké množství vody. Odumřelé rostliny se na vlhkém podloží rozkládají bez přístupu vzdušného kyslíku a v chladu - podléhají tzv. zrašelinění.

Díky velkému množství vody je to stále mokrá, mazlavá, poměrně páchnoucí černohnědá hmota.

Rašeliniště vzniká velice dlouho, proto je téměř nemožné vytvořit ho uměle. Za rok se vytvoří poze 1 - 2 milimetrový sloupec rašeliny. Metr vysoký sloupec rašeliny se tedy tvoří 500 až 1000 let.

Naše rašeliniště dosahují výšky zhruba osmi metrů, z toho lze vyčíst, že u nás existují 4000 až 8000 let. Ve světě jsou však ještě mnohem starší rašeliniště. Například v Německu je rašeliniště s 25 metrovým sloupcem rašeliny.

Čtěte také: Živočichové a louka

Tento ekosystém není významný jen svoji geologickou stavbou, ale i vzácností fauny a flory, která je často vázána na tento typ ekosystému.

Hlavní složkou flory rašelinišť jsou mechy, zejména pak rašeliník.

Rašeliništi podobný, ale nížinný ekosystém je slatiniště. Rozdíl je především ve skladbě půdy. Slatina, jak se říká půdě slatinišť, je mnohem bohatší na živiny a má narozdíl od kyselé rašeliny neutrální půdní reakci.

Právě slatiniště patří v současné době k nejohroženějším typům ekosystémů v naší krajině. Velmi často jsou totiž přeměňovány na ornou půdu. Právě díky takovýmto přeměnám - melioracím naše příroda přišla o značné množství přírodních zásobáren vody a mnoho živočišných i rostlinných druhů.

Malé, mělké přírodní nádrže, které padnou za oběť například černé skládce nebo jsou naplněny hlínou z blízkého pole, která sem byla spláchnuta větším deštěm, jsou tůně. Mokřady se během let mění. Z tůní či mělkých rybníčků se, po tom co zarostou rákosem a jinými vodními rostlinami, kterým se zde daří, stávají neméně cenné podmáčené lužní louky.

Čtěte také: Ptáci luk: Význam pro českou přírodu

Mokřady jsou obrovskou zásobárnou vody nejen pro malé potoky a jezírka, ale nezřídka na těchto místech začíná voda svoji pouť velkým veletokem.

V takovéto vlhké krajině si velmi libují některé druhy, které jsou vázány přímo na tento ekosystém a jinde je tedy nenajdeme.

Je to zapřičiněno nedostatkem kyslíku v půdě. Zde rostoucí rostliny to řeší odlišnou stavbou těla. Mají vůči agresivním produktům anaerobního rozkladu odolnější pokožku a mnohem větší mezibuněčné prostory v dolní a střední části stonku.

V těchto lokalitách se kromě mechů vyskytuje například orobinec, který tvoří pro milovniky suchých aranží dobře známé doutníky. Známou travinou podmáčených luk je například ostřice či sítina.

Velmi výraznou rostlinou tohoto společenství je například žlutě kvetoucí blatouch bahenní, kosatec žlutý nebo obecný. Na našich mokřinách lze vidět (vzácně) i kosatec sibiřský. Zajímavou rostlinou je i obojživelný rdest, který normálně roste ve vodě jako dnes ohrožený leknín.

Pokud však tůň vyschne, rdes vytvoří krátkou lodyhu se zakrnělými listy, které tvoří růžici a kořeny má zakotveny v bahně.

Někteří se možná při svých toulkách setkali ještě s jednou zajímavou rostlinkou, která Vám svým květem připomínala oblíbenou rostlinu do řezaných kytic, kalu.jde o ďáblík bahenní. Podobnost není náhodná. Obě tyto rostliny totiž patří do stejné čeledi.

Na mokřadech se nedaří stromům. Rostou zde jen do malé výšky a brzy odumírají.

Z hlediska fauny jsou však mokřady důležité především tím, že hostí mnohem více životních stádií různých druhů živočichů, například hmyzu či obojživelníků.

Z hmyzu lze jmenovat snad všudypřítomné komáry či pakomáry nebo vážky, ovády, muchničky či muchničky. Mokřady si oblíbily také některé druhy motýlů.

Výskyt obratlovců silně záleží na velikosti mokřadu. Pod dekou tvořenou z různých trav se ukrývají vyšlapané cestičky hlodavců, například hrabošů či myšek drobných. Tyto myšky je sice obtížné spatřit, ale co lze vidět jsou jejich upravená kulovitá hnízda umístěná na vegetaci ve výškách i kolem jednoho metru nad zemí.

Jestliže při procházkách kolem mokřadů a rybníků či jezer pozorně posloucháte zvuky, které se zde ozývají, určitě Vám neunikl až tajemný zvuk podobný pohádkovým hejkalům. Jedná se o bekasinu otavní.

Z ptáků lze zde spatřit i jedinou naši sovu, která hnízdí na zemi, kalouse pustovku. Zajímaví jsou i například chřástalové se svými dlouhými nohami a prsty na nohou, které jim umožňují snadný pohyb v bahně. Málokdy je tak vidíme ,při útěku před námi vzlétnout a vůbec tedy nevíme, že tam nějaký chřástal byl. Za zmínku stojí i malý drobný, spíše chrčící než zpívající, pěvec cvrčilka.

Typickými živočichy pro tento ekosystém jsou samozřejmě obojživelníci. Kromě hmyzu jsou právě oni představiteli druhů, které se zde vyskytují v několika životních stádiích, od vajíčka, které se vyvíjí ve vodě, larvy - pulce až po dospělce, který žije po většinu života na souši.

Tato proměna z pulce v dospělce trvá zhruba dva měsíce. Obojživelníci patří mezi druhy specializované na takováto území, takže je jinde než v blízkosti mokřadů nenajdete. Jmenujme například rupuchy, rosničky, z ocasatých pak čolky. Čolkové u nás patří k ohroženým druhům. Příčinou je co jiného než znečištění povrchové vody.

Nyní se ještě vrátíme k primitivnějším živočichům, které lze spatřit jen pod mikroskopem. na tyto živočichy nazývané někdy plankton jsou močály a zarostlé rybníky bohaté.

Květnaté louky

Je to velmi příhodná plocha pro podporu biodiverzity, k tomuto účelu se přímo nabízí. Navíc už v areálu moc rozsáhlejších zelených ploch, které bychom mohli takto využít, nezbývá. Náš projekt květnaté louky sleduje současný trend, kdy ve vybraných lokalitách dostává prostor místní biodiverzita, nikoliv cizokrajné nebo zahradnické rostliny. V západním Německu nebo Rakousku už taková praxe funguje dvacet třicet let, u nás je zatím stále v plenkách.

Nejprve se zahradním architektem docentem Matoušem Jebavým, který má jako garant krajinářského řešení areálu ČZU svoji vizi kampusu a každý nový prvek by s ní měl být v souladu. Byla to skvělá spolupráce, stejně jako se všemi, kteří se na projektu podíleli. Všichni to byli lidé plní nadšení pro věc a velmi kompetentní ve svém dílčím oboru. Ať už entomolog docent Michal Knapp, s nímž se znám z dřívějška a máme na řadu věcí podobné názory, nebo pan docent Jebavý. Také pan Anton Turčáni z provozního zahradnictví pověřený samotnou realizací projektu prokázal nesmírnou pružnost a vstřícnost. A nesmím zapomenout na oddělení rozvoje a udržitelnosti, odkud přišel první impulz, jmenovitě paní prorektorku Evu Vlkovou a paní inženýrku Janu Konopíkovou. Spolupráce s nimi pro mě byla opravdu potěšením, také proto, že jsou tu i věci, které mě těší míň. Když člověk v té ohromné mase lidí na univerzitě narazí na ty správné, je to pak skvělé.

Když takovou louku zakládáte, musíte se obrnit trpělivostí. Klienti mnohdy bývají netrpěliví a mají představu, že kopretiny do půl roku vytvoří krásný koberec, chtějí kvetoucí zahradu nejlépe hned. Jenže příroda je příroda. Zejména, když postupujeme přirozeným způsobem a neprovádíme intenzivní zahradnické výsadby rostlin napěstovaných předem ve skleníku. V tom je ale zároveň i výhoda, když už zde něco vyroste, tak to většinou i vydrží.

Období, kdy mohou vysetá semínka vzklíčit, je omezené, bývá to na jaře a pak koncem léta. A zcela běžně to trvá minimálně rok a půl, někdy i dva tři roky, než dosáhneme optimálního výsledku. Je zajímavé to vše sledovat, okukovat, ale nesmíme být zklamaní, když nám hned na začátku cílové druhy nevyrostou. Je normální, že semínka takzvaně přeléhají a čekají na optimální dobu pro vyklíčení.

S dosavadním výsledkem jsem rozhodně spokojený. Už zde vyrostla spousta cílových rostlin, ve velkém množství třeba vičence, které stihly během léta vykvést a vytvořit další semena. Vykvetly nám například i šalvěje.

Především musíte mít vhodné stanovištní podmínky. Celý tento prostor jsme koncipovali jako suchou louku, polostepní trávník, tedy něco, co do Suchdola a jeho blízkého okolí přirozeně patří. Na první pohled se to možná nezdá, ale naše univerzita leží v přírodovědně mimořádně zajímavé a atraktivní oblasti dolního Povltaví, na hraně vltavského kaňonu.

Pouhé stovky metrů od nás jsou nesmírně významné a bohaté rezervace. Naší snahou je připodobnit louku zdejšímu přírodnímu základu. Cílem je, aby sem zapadala, aby se stala „nášlapným kamenem“ pro biodiverzitu rostlin, ale také hmyzu, který tu kolem nás žije v úžasných, i když dost izolovaných rezervacích. To je název komerční směsi, u které ani nevíte, odkud osivo pochází, a jako loučka našich babiček se to jenom tváří. Často je to velká blamáž. Firmy chtějí prodat své osivo a kde je vyprodukované, to už je další věc. Leckdy třeba na druhém konci planety. Nebo jde o druhy, které se v Čechách sice vyskytují, ale nejsou to místní genotypy.

Do „louček našich babiček“ se dokonce běžně dávají i jihoamerické druhy okrasných rostlin, které jsou potenciálně velmi invazní.

Z ČZU vychází množství zajímavých absolventů a někteří pracují v ochraně přírody přímo na pražském magistrátu. Tam je v týmu Jiřího Roma několik špičkových, mimořádně kompetentních pracovníků, kteří se starají o přírodě blízké plochy zeleně v Praze a o zdejší rezervace. Přímo z magistrátu vzešla myšlenka, že by Praha mohla mít svoji vlastní regionální směs semínek. Říkáme tomu Pražská regionální směs - PRS.

Speciální směs pro Prahu jsme začali vytvářet zhruba před pěti lety. Tato směs je neprodejná, produkuje ji magistrát pomocí svých partnerů a spolupracovníků z řad botaniků a producentů osiva z různých neziskových organizací. Jako je například Toulcův dvůr se svým sociálním podnikem ENVIRA, o.p.s., kde znevýhodnění lidé produkují semínka v rámci zahradnictví. Možná vás to překvapí, ale rád bych zdůraznil, že v celorepublikovém srovnání je právě v hlavním městě ochrana přírody velmi nadstandardní. Minimálně 30 až 40. Všechny rostliny mají svůj genetický původ v pražských rezervacích, kde byla semínka ve spolupráci s orgánem ochrany přírody, pražským magistrátem, odebrána.

Zcela zásadní jsou vhodné stanovištní podmínky. Chceme-li mít suchý trávník, musíme mít suché podmínky. Mírně vyvýšená duna zaručuje sucho jako jakýsi stresový faktor eliminující nežádoucí druhy rostlin. Na rozdíl od nich adaptované druhy suchých trávníků takové podmínky dobře snášejí. Půda také nesmí být příliš bohatá na živiny, to je druhý zásadní předpoklad. A třetí, vůbec nejdůležitější, je zajistit vhodnou následnou péči. Biodiverzitní louku nelze sekat šestkrát ročně, jako běžný městský trávník, měla by zde probíhat pouze šetrná seč ve vhodném termínu.

Je ale fakt, že jsem během letošních enormním veder měl obavu, jak se s tím mladičké rostlinky vypořádají. Dopadlo to překvapivě dobře, dodatečná zálivka nebyla prakticky nutná. Louku zatím nebylo třeba posekat, ale několikrát jsme ji už ručně pleli. Právě proto, abychom eliminovali nežádoucí plevele. Na takové louce by kromě správné skladby rostlin nemělo chybět mrtvé dřevo, již zmíněné písečné duny a podobně. Není to samozřejmě jen botanický projekt, celý prostor má být zajímavý i esteticky. Najdeme tam i kameny, mezi nimiž jsou štěrbinky a volné prostory pro pohyb hmyzu. Dnes jsou velkým tématem opylovači. Většina lidí si představí včelu medonosnou nebo čmeláka, ale opylovačů je mnohem víc. Například samotářské včely, které jsou poměrně vzácné. Neustále jsou v pohybu, vyhrabávají si chodbičky, takže jim musíme nabídnout vhodný substrát. Proto ty hromady písku.

Snažíme se být lokální v řadě ohledů. Substrát tvořící základ květnaté louky je místní spraš, na kterém stojí celý kampus. Je to jemný sediment navátý větry v dobách ledových. Využili jsme výkopovou zeminu ze stavby nové univerzitní školky, čímž šetříme emise i finance. Zároveň je to ten nejvhodnější přírodní materiál. Z místních zdrojů je i mrtvé dřevo, které má velký význam pro hmyzí obyvatele louky. Použili jsme kmeny, které musely být pokáceny, protože ohrožovaly bezpečnosti lidí v kampusu.

Často jsou součástí rekultivačních projektů nebo různých kompenzačních opatření. To je i konkrétní případ letiště v Ruzyni. Mojí osobní motivací je, že chci podpořit místní, autentickou biodiverzitu. Chci ukázat, že spousta druhů planých rostlin je krásná a že je lze využít i ve městě. Kombinace květné louky, mrtvého dřeva, písku a kamenů může znásobit počet ohrožených druhů hmyzu v daném prostředí. Důležité je lidem ukázat, že je možné to takhle udělat.

Vodní ekosystém

Vodní ekosystém se dělí na:

Mořské
Sladkovodní stojaté vody
Tekoucí vody
Brakické (přechodný typ mezi mořským a sladkovodním) - např. ústí řek

Moře

Charakteristika biotopu: slanost, menší kolísání teplot, velká rozloha, malé překážky pro pohyb organismů, mořské proudy

Produktivita:

vysoká - korálová moře (jedny z nejproduktivnějších ekosystémů vůbec - 5kg biomasy na metr čtvereční za rok)
šelfová moře (pobřežní, mělká)
nízká - hluboké moře