Filozofie přírody Karla Marxe a její kritika

Karl Marx je nejslavnější a nejambicióznější kritik kapitalismu, typu ekonomiky, která dominuje západnímu světu. Není překvapivé, že v dobách ekonomické nestability se lidé obracejí k jeho dílu, aby nějak zlepšit náš ekonomický systém. Jeho diagnóza nemocí kapitalismu nám pomůže k lepší budoucnosti a Marxovy analýzy budou součástí každé odpovědi.

Relativní hospodářská zaostalost a politická rozdělenost Německa, bránící rozmachu nového výrobního způsobu, ještě prozatím nedovoluje otevřené a politicky úspěšné protifeudální vystoupení, avšak tím více jednak narůstá i sílí společenská potřeba takovéto změny, jednak sama tato snaha usiluje o své vnější zpředmětnění a německé situaci adekvátní sebe-projevení. Progresivní „sublimací“ této tendence a současně i duchovní reflexí jejích požadavků a potřeb, stává se proto mocný rozvoj tehdejší německé kultury a filozofie (v jistém smyslu vrcholící právě v Hegelovi), která může navázat na všechno kulturně nejhodnotnější, co do té doby přinesl moderní západoevropský myšlenkový vývoj.

V takové situaci rozvíjí se veliký německý klasický idealismus Kantových pokračovatelů: J. G. Fichta, Fr. Schellinga a zejména právě G. W. F. Hegela, jehož význam z hlediska jedné ze základních filosofických soustav v pozdějším vývoji kritického post-hegelovského myšlení vůbec (tj. zhruba od počátku 40.let 19.století výše), a sice Marxovy filosofie, spočívá především v tom, že představuje mimořádně důležitý a klíčový duchovní zdroj pro samotný vznik, formování a genezi marxistické filosofie.

Ústředním motivem filosofické reflexe Hegelova učení v dílech mladého Marxe (avšak i jeho tvůrčího spolupracovníka F. Engelse) je kritická analýza, objasňování a nutnost překonání hlubokého implicitního rozporu mezi živoucí (dialektickou) metodou a metafyzickým, konzervativně idealistickým systémem Hegelovy filosofie samotné. Náznaky faktické neslučitelnosti těchto dvou rovin Hegelova myšlení, avšak přitom ideových poloh v jeho teoretické soustavě ještě vzájemně propojených a provázaných, objevují se již u mladohegelovců jako u nejvýznamnějších idealistických, přibližně o půl druhé generace mladších kritiků Hegela - a v podstatě se modifikovaně odrážejí v akcelerujícím rozkladu či rozštěpu Hegelovy školy po myslitelově předčasné smrti v r. 1831.

Teprve u zakladatelů marxismu je však problém zásadní diskompatibility (bytostně-každou-danost-transcendující) dialektické převratnosti na straně jedné - a „ukázněného“, v sobě samém se „ukončeně“ afirmujícího i završujícího filosofického idealismu na straně druhé, dotažen v důsledném a principiálním slova smyslu takříkajíc do konce. Ve filosoficky obzvláště propracovaných a kvantitativně značně rozsáhlých dílech mladého Marxe (a jeho spoluautora Engelse), tj. ve Svaté rodině (Viz MARX - ENGELS Spisy, sv. 2. 1. vyd. Praha: SNPL, 1958, s. 15 - 232.) z roku 1845 a Německé ideologii (Viz MARX - ENGELS Spisy, sv. 3. 1. vyd. Praha: SNPL, 1958, s. 23 - 551.) z roku 1846, je interpretace a kritika Hegelovy filosofie podávána nepřímo, prostřednictvím ideového vypořádávání se s liberálním odkazem sice ateistických, avšak přesto ještě idealistických mladohegelovců D. Strausse, B. Bauera či M. Stirnera, popřípadě s pozoruhodným dědictvím antropologického materialismu L. Feuerbacha.

Čtěte také: Vznik přírody a filozofie

Tento materialistický myslitel a význačný kritik náboženství také sehrál zásadní roli v procesu krystalizace a zrání myšlenek tvůrců marxistické filosofie. Nejtypičtěji a nejkoncentrovaněji je však naznačený kritický výklad Hegelovy filosofie, o nějž nám nyní jde především, vyjádřen v hlavním a prvořadém, byť nedokončeném, fragmentárním díle raného Marxe, v jeho legendárních Ekonomicko-filosofických rukopisech z roku 1844, (MARX, K. Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. 1. vyd. Praha: SNPL, 1961. Zmíněná pasáž Kritika Hegelovy dialektiky a filosofie vůbec je v tomto českém vydání na s. 130 - 155.) konkrétněji řečeno v závěrečné pasáži uvedené práce, označené až redakčním nadpisem Kritika Hegelovy dialektiky a filosofie vůbec. Z tohoto důvodu se nyní v podstatě omezíme toliko a právě na tuto Marxovu studii.

Tvořivě a konstruktivně se vyrovnat s Hegelovým objektivním idealismem pro Marxe především znamená, zodpovědně přistoupit k zásadní otázce „co si teď počít s Hegelovou dialektikou?“ (Tamtéž, s. 130.), na jejíž stranu se otevřeně staví, přičemž i ona samotná musí být v konzistenci s požadovaným „diskrétním“ prolomením Hegelova abstraktního systému, adekvátně přepracována. A právě naprostá absence tohoto důsledného směřování byla podle Marxe jedním ze základních omezení jak u mladohegelovců, tak i „parciálního“ materialisty Feuerbacha.

Tento nedostatek post-hegelovské, ale přitom pre-marxovské filosofie, jako by vzápětí kontraproduktivně podvazoval rovněž i každý potencionální, skutečně kritický a „přetvářející“ náboj filosofie, bez něhož by jakákoli filosofie v nejlepším případě naplňovala své poslání jen polovičatě a nedostatečně. M. Sobotka v této souvislosti uvádí: „V myšlenkách německých profesorů, jak zdůraznil Heine, je obsažena revoluce, tj. společenská kritika, ale zároveň tyto myšlenky mohou působit do určité míry opačným směrem, totiž směrem ke smíru s danou skutečností u vědomí, že vnitřně, tj. v myšlence, jsme ji překonali. (...) Tento přístup je kritický rozběh, který je stažen zpět do sebe. (...) Dialektická metoda, tento nejteoretičtější výtvor německé filosofie, velkolepé zobecnění kriticko-historického vztahu ke světu,...zbavuje se spojením s idealistickým světovým názorem svého kritického zaujetí. Ačkoli je povolána nahradit pojetí filosofie jako konečné pravdy o světě návodem k porozumění procesům, v nichž mnohotvárnost světa vzniká, je ironií osudu, který sama spojením s idealismem vyvolává, považována za restauraci metafyzického systémového myšlení. Tím se stalo, že bylo namnoze přehlédnuto nejen její kritické zaměření vůči skutečnosti, ale i revolucionizace formy filosofie, která je v ní obsažena - totiž nahrazení filosofie ve smyslu systému filosofickou metodou.“ (SOBOTKA, M. Cit. dílo, s. 9 - 11.

Sám Marx (ovšem už mnohem později, v roce 1873 ve svém Doslovu k druhému vydání Kapitálu) zhuštěně charakterizuje kvintesenci vlastního poměru k Hegelově dialektice jakožto poměru ne odmítajícího, nýbrž „kontinuitně diskontinuitního“, přetvářejícího filosofického průlomu, svými poměrně známými slovy o tom, jak „ve své mystifikované formě se dialektika stala německou módou, poněvadž se zdálo, že oslavuje existující stav věcí. Ve své racionální podobě vzbuzuje u buržoasie a jejích doktrinářských mluvčích zlost a hrůzu, protože v pozitivním pochopení existujícího zahrnuje zároveň i pochopení jeho negace, jeho nutného zániku, protože každou uskutečněnou formu chápe v toku pohybu, tedy i z její pomíjivé stránky, před ničím se nesklání a je ve své podstatě kritická a revoluční.“ (MARX, K. Doslov k druhému vydání. In Kapitál I. 1. vyd. Praha: SNPL, 1953, s.

Marx nejprve vyzdvihuje velkou zásluhu L. Feuerbacha v souvislosti s jeho kritikou Hegelova údajně sebe-nalézajícího vymezování vztahu mezi náboženským a filosofickým stupněm realizace absolutní ideje, resp. ducha v jeho vlastních dějinách. Feuerbach, navracející se jako první v post-hegelovském kontextu k materialismu, rovněž jako první ukázal, že ačkoli se Hegel snaží ve svém pojetí překonat náboženství jakožto náboženství, tj. v jeho mytologické, dogmatické a mystifikující podobě, a sice povznést, překročit ho racionalizovanou filosofií jako ne-mystickou, k podstatě sebe sama vskutku směřující, vyšší formou sebeuvědomění absolutního ducha, tak že přesto je toto překonání jen zdánlivé.

Čtěte také: Knihy o Antické Filozofii Přírody

Že fakticky není jeho filosofie náboženství (jako filosoficky překračující transcendence náboženské spekulace) ničím jiným než opět právě spekulativní, racionalizovanou teologií. Že není ničím jiným než afirmací této teologie samé, avšak afirmací této teologie jakožto filosofie a tedy de facto zpětným potvrzením bytnosti tohoto náboženství jako takového. Neboť uvedená bytnost toho, k čemu dospívá absolutní vědění Hegelovy filosofie, je vlastně o sobě totožná se skutečnou a nemytologizovanou podstatou teologie jako vlastním základem a smyslem, východiskem i cílem každého náboženství.

Podle Hegela totiž „duch zjeveného náboženství dosud nepřekonal své vědomí jako takové,...jeho skutečné sebevědomí není předmětem jeho vědomí; duch sám a momenty, které se v něm rozlišují, spadají do živlu představování a pod formu předmětnosti. Obsahem představování je absolutní duch; a běží jedině ještě o překonání této pouhé formy...“ (HEGEL, G. W. F. Fenomenologie ducha. 1. vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1960, s. 476.) A tedy podle něj „filosofie stojí na téže půdě jako náboženství, má týž předmět: obecný rozum jsoucí o sobě a pro sebe. Duch si chce tento předmět osvojit, což se v náboženství uskutečňuje zbožností a obřady. Jedině forma, již má onen obsah v náboženství, je odlišná od formy, kterou má ve filosofii, a proto se dějiny filosofie nutně liší od dějin náboženství.“ (HEGEL, G. W. F. Dějiny filosofie I. 1.vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1961, s.

Hegelova dialektika co do své původní, „při sobě“ jsoucí živoucí bytostnosti je tak podle Marxe vlastně „uvězněna“ schematickou metafyzickou strukturou, která - byť neuvědoměle, nechtíc - falšuje a odcizuje její vlastní „negující“, svoji pravou identitu pravdivě potvrzující intenci, neboť takto deformovaná dialektika nakonec není schopna vyjít za hranice restaurovaného zabsolutněného určení (v podobě plně dovršeného absolutního ducha, resp. absolutního vědění), jež opět paralyzuje a umrtvuje filosofii; A to dokonce tu filosofii, která si sama dala za cíl být překročením a neutuchající negací každé paralyzace a každého umrtvení.

Takto amputovaná dialektika tak zcela přirozeně není schopna probořit uvedené, (k finalismu směřujícím objektivně idealistickým) myšlením postavené hranice „původní“ a vyabstrahované substance, neboť základem oné amputace je právě znevolňující prokletí této údajně dovršené a dokonalé substance samé, v důsledném směřování ze sebe ven vlastně „zastavené“. Takové, která v konečné fázi jakoby usiluje o znemožnění každého dalšího skutečného vývoje, a tím i každé konkrétní identity kteréhokoli ontologického vymezení a určení, stejně jako kteréhokoli dalšího pohybu poznání.

A právě v prizmatu tohoto pokřivení máme co do činění s „filosofií, která afirmuje teologii (transcendenci atd.), když ji předtím popřela, (která ji) afirmuje...tedy v protikladu k sobě samé.“ (MARX, K. Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844, s. Níže ještě ukážeme, jak Marx konkrétně a právě na základě analyzující reflexe gnoseologických východisek tohoto Hegelova filosofického založení, formulované v Rukopisech, pochopil skutečnost, že (nejen) uvedený problém s „afirmací teologie“ nepředstavuje žádný kontingentní omyl, žádnou jenom nějakou náhodnou nedomyšlenost v Hegelově systému. Nýbrž že svými kořeny spočívá právě v základní idealistické orientaci jeho metafyziky jako takového systému, který (v podobě abstraktně pojímané čisté absolutní ideje) konec konců nutně implikuje upřílišněnou, zabsolutizovanou svébytnost (sebe)vědomého ducha jako samostatnou, svoji vlastní logikou odloučenou, od reálného, tj. nikoli v abstraktních identitách spočívajícího přírodního jako přírodního světa odloučenou ontologickou podstatu.

Čtěte také: Vznik přírody a života: Filozofický pohled

Na okraj nyní poznamenejme, že upřílišněnost této autonomizace nespočívá snad v tom, že by v pojetí Hegela údajně zde existovala čistá logická podstata - tam příroda. Vždyť i podle něj „duch jest duchem, jen když je zprostředkován přírodou“ (HEGEL, G. W. F. Encyklopädie der philosophischen Wissenschaften im Grundrisse. Erster Teil, Die Logik, Berlin 1843, s. 295). Ve skutečnosti se však zmíněná ontologicky absolutizovaná svébytnost uvedené abstrakce týká deformované představy o nepůvodnosti přírody, toho, že je tato nazírána jen jako jinobytí, jako sebe-zbavení ducha, a nikoli autentická, původní, vlastní a samu-sebe-stvrzující bytnost.

Proto je tato lidským rozumem vytvořená abstrakce logického „ducha o sobě“, tato metafyzika subjektivity, přírodě až sekundárně oktrojována, čímž se poněkud znehodnocuje skutečnost, v jejímž pochopení spočívá podle marxismu naopak velká Hegelova zásluha: Že totiž v našich myšlenkových pojmech a formách samých je bytostně přítomno skutečně něco „o sobě“, že fakticky neexistuje žádná kantovská nebo jiná agnostická čínská zeď mezi našimi rozvažovacími či rozumovými způsoby na straně jedné a „věcí o sobě“ na straně druhé.

Hegel však pojímá své absolutizované „sebevědomí“ jakožto abstraktně logické sebevědomí „vůbec“. A to je příčinou i druhého důležitého jevu spojeného s Hegelovou filosofií, a sice toho, že jeho vlastní kritickou intenci podvazující konzervativismus ve vztahu ke společenské skutečnosti, neměl původ v žádných myslitelových nízkých, ryze politických nebo pragmatických pohnutkách, jak často ne příliš spravedlivě akcentovali mladohegelovci, nýbrž v Hegelově vlastním filosofickém „postupu“, jak také v Rukopisech poznamenává Marx, o čemž se ještě rovněž zmíníme; Jinými slovy, onen konzervativismus měl spíše svůj primární původ v tom, že „protiklad mezi o sobě a pro sebe, mezi vědomím a sebevědomím, mezi objektem a subjektem, tj. protiklad mezi abstraktním myšlením a smyslovou skutečností..., (Hegel právě nazírá) v rámci myšlenky samé.“ (MARX, K. Cit. dílo Rkp., s.

Taktéž ze všech těchto důvodů proto mladý Marx tvrdí, že Hegelova „Fenomenologie je tedy skrytá kritika, sama o sobě ještě nejasná a sebe samu mystizující...“ (Tamtéž, s. 136.) Na druhé straně ovšem velmi silně na Hegelovi oceňuje mimo jiné ten jeho postoj, že dokázal „pochopit člověka jako výsledek jeho vlastní historické aktivity“, jako bytost, „která je sama sebou tím, že své přírodní bytí překračuje“ (SOBOTKA, M. Cit. dílo, s. 13), neboť lidská práce je kategorie, „která je v bytostném poměru k podstatě člověka.“ (Tamtéž, s. 12) Uvedené pojetí, ve spojení s Hegelem zdůrazňovaným významem historičnosti a nad-individuální kolektivnosti lidských dějin, je něčím, z čehož jakoby prosvítaly již první paprsky později Marxem systematicky zformulovaného materialistického pojetí dějin.

Proto je podle Marxe „na Hegelově Fenomenologii...velké...to, že Hegel pojímá vytváření člověka sebou samým jako proces, zpředmětňování jako od-předmětnění, jako zvnějšnění a jako zrušení tohoto zvnějšnění; že tedy postihuje podstatu práce a že... skutečného člověka chápe jako výsledek jeho vlastní práce.“ (MARX, K. Cit. dílo Rkp., s. Hegel sice každý činný, aktivní a sebe-transcendující proces takto právě uskutečňovaného ducha, samozřejmě převádí do oblasti myšlení jako činnosti, která je duchu bytostně vlastní.

Avšak právě dialektickému pojetí, v jehož prizmatu je absolutní idea vlastně procesem sebe sama, svým vlastním stáváním se jako sebe-potvrzujícím, procesuálním přecházením od vědomí k sebe-vědomí a tím realizováním tohoto vědomí v jeho pravém a „o sobě“ původním určení, právě tomuto pojetí Hegel, kráčeje ve stopách Fichtových, vděčí za svoje zlomové a systematické překonání jednostrannosti i omezenosti pasivně „nazíravého“ pojetí poznání. Skutečnost, pakliže je poznávána myšlenkově, pojmově, může být ze své vlastní podstaty tak vlastně poznávána jen činnou aktivitou (ducha), přetvářením (objektu), praktickou realizací, činností, průlomem či se...

Marx se narodil v německém Trevíru. Později musel Německo opustit a nakonec se usadil v Londýně. Tam s Friedrichem Engelsem napsal Marx, že pracovníci musí vidět výsledky své práce, která by měla být zdrojem naší největší radosti. Moderní práce je odcizená. Poukazoval na odcizení = Entfremdung. Vadilo mu, že dnešní práce je neuvěřitelně specializovaná. Moderní práce je nestálá, lidské bytosti postradatelnými. Kapitalismus je velice nestabilní, charakteristický svými krizemi. Měli bychom to nazývat svobodou. Nejsme na to potřeba všichni.

Marx si nemyslel, že kapitalisté jsou zlo. Například si byl vědom slz a tajného utrpení skrytého v buržoazním manželství. Prohloubením obchodu a že buržoazní rodina byla plná napětí, útlaku a odporu. Lidé spolu nezůstávali z lásky, ale pro peníze, oddané upřímné vztahy. Produktovým fetišem = Warenfetischismus, které ve skutečnosti žádnou hodnotu nemají. Měli bychom dělat rozumné zdravé volby ve svých vztazích. Na utlačování žen slovy, že ženy by měly mít možnost chodit do práce.

Marxova odpověď byla umírněnější. Stálou možnost užít si volného času, pouze zachovává otroctví. Co Marx pojmenoval "ideologií". Že věci a lidi, kteří za něco stojí, budou stále vydělávat peníze, konformistickými a politicky samolibými. Utopistické budoucnosti, po které toužil. A vzděláním zdarma, že komunistická společnosti umožní lidem přemýšlet jinými způsoby.

Kapitalista platil za komunistu. Engels vlastnil bavlnovou plantáž v Manchesteru. Dokonce si psali milostné básně a Engels zajistil, aby jeho práce byly publikovány. Nebyl ani populárním myslitelem, ale věřil, že jeho myšlenky mohou změnit svět. A jen o pár desítek let později ho změnily. Jeho díla se stala základními stavebními kameny pro nejdůležitější ideologická hnutí 20. století.

Marx byl nadaný lékař v začátcích zdravotnictví. Avšak neměl představu, jak ji vyléčit. Ve smyslu, že bychom měli přijmout jeho diagnózu našich potíží. Ale musíme najít léky, které budou skutečně fungovat. Svět různými způsoby. Avšak jde o to jej změnit." neměli tak rychle zavrhovat. ekonomik a diktátorských režimů.

tags: #filozofie #přírody #Karl #Marx #kritika

Oblíbené příspěvky:

• Otoakustické emise a FN
• Přehled ekologických chladiv R
• Jak vybrat správné pytle na odpadky?
• Třídění odpadu v Bystrém u Poličky
• Požadavky na pracovníky v komunálním odpadu