Matoušek: Nejvíce ohrožené rodiny a výzvy sociální práce v Česku

V České republice, zejména v oblastech s vysokou nezaměstnaností a nízkou kvalifikací obyvatelstva, jako je Most, čelí mnoho rodin složitým životním situacím. Tyto rodiny, často označované jako mnohoproblémové, se potýkají s celou řadou potíží, včetně problémů s bydlením, financemi, duševním zdravím a závislostmi.

Doc. PhDr. Oldřich Matoušek o podpoře ohrožených rodin

V rozhovoru s docentem Matouškem, psychologem a spoluzakladatelem Katedry sociální práce při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, se dozvídáme o výzvách a perspektivách v oblasti péče o ohrožené děti a rodiny. Docent Matoušek zdůrazňuje, že Česká republika v této oblasti zaostává za Evropou a že je nutné sjednotit agendu péče o ohrožené děti a rodiny pod jeden orgán státní správy.

„Udělali jsme první krůček, je to pootočení kormidla správným směrem. Ale větší část všech změn, nejen na poli legislativy, ale i v praxi, na jejichž konci bude fungující systém, je ještě před námi. V téhle oblasti jsme ve srovnání s Evropou, a to i s částí té postkomunistické, zaostalým státem. A to už nemluvím o západních demokraciích. Když jsem měl brzy po roce 1989 možnost podívat se na jejich systémy, jako všichni jsem měl tehdy pocit, že nám ujel vlak. Ale když se na ně dívám dnes, ten vlak je třikrát dál, než byl tehdy.“

Bariéry a odpor vůči reformám

Docent Matoušek upozorňuje na bariéry a odpor, které brzdí reformy v této oblasti. Jednou z hlavních příčin je podle něj panika v ústavních zařízeních, která se obávají zrušení. V oblastech s vysokou nezaměstnaností jsou tato zařízení významnými zaměstnavateli, a jejich zánik by tak mohl mít negativní dopad na místní ekonomiku. Reforma má za sebou teprve první krůček a je ve svých počátcích hodně zaměřena na orgány sociálně-právní ochrany dětí a na pěstouny, asi proto neprobíhá ze strany státu žádná výrazná komunikace s těmito zařízeními, která by jim otvírala nové perspektivy, takže je přirozené, že všechno sledují s obavami.

Přitom přichází doba, kdy by se měla věnovat pozornost terénní preventivní práci s rodinami, protože na tu tady až na několik výjimek nikdo není. Čili stát by měl umět říci, co s ústavními zařízeními a jejich lidmi bude, jaké jsou jejich perspektivy.

Čtěte také: Historie Silničního obzoru

Pěstounská péče vs. ústavní zařízení

Diskutuje se také o výhodách a nevýhodách pěstounské péče ve srovnání s ústavními zařízeními. Docent Matoušek zdůrazňuje, že dobře nastavený systém pěstounské péče s adekvátní podporou je pro děti mnohem přínosnější než ústavní péče. A co argument, že se ústavní zařízení, dětské domovy a dětská centra (dříve kojenecké ústavy) mění, že počet dětí na vychovatele nebo sestru klesá a pokud jde o možnost a potřebu dítěte navázat se na dospělou osobu citově, není to v ústavu o nic horší než v pěstounské rodině? Tak to ani náhodou. Nevím, jestli jste viděl někdy provoz nějakého zařízení pro ty nejmenší děti, ale po mě to byl horší zážitek než nějaký horor v televizi. To jsou místnosti plné postýlek, v každé jedno dítě, a k tomu služby zdravotních sester, vykonávané skoro stejným způsobem jako u dospělého v nemocnici.

Sem tam mezi nějakou sestrou a dítětem něco zajiskří a ona se jím víc zabývá a víc se mu věnuje, ale to zdaleka nestačí. Když máte doma malé dítě a jste tou pečující osobou, celé hodiny neděláte nic jiného, než že s ním komunikujete a to dítě je na vás přirozeně navázané, obrací se na vás se všemi svými potřebami a vy se na ně snažíte adekvátně reagovat. To jsou z obou stran denně stovky komunikačních aktů, které mají nějaké vlny, nějakou intenzitu, to dítě od vás a případně dalších osob v domácnosti vysbírá mnohonásobně víc podnětů a podpory a všeho, co potřebuje pro svou psychickou výživu, než dítě v ústavu. Takže tyhle argumenty jsou úplně mimo.

Stát a podpora rodiny

Docent Matoušek se také vyjadřuje k roli státu v podpoře rodiny. Uznává, že v současné době, kdy dominuje ideologie individuální svobody a osobního prosazení, je obtížné ovlivnit ochotu lidí vstupovat do manželského svazku nebo vytvářet formálně rodiny. Rodina vždycky vypadá tak, jak vypadá společnost. A my nejsme Čína nebo rovníková Afrika, my jsme státem, ve kterém dominuje ideologie individuální svobody, osobního prosazení, snaha lidí uplatnit se dobře na trhu práce. Nakonec i skandinávské země, které v sociální politice a sociální práci dosáhly představitelného maxima a pro celý svět jsou obdivovanými vzory, dokonce ani tyto země nemají nějaké funkční, masivní systémy podpory rodiny. Hodně podporují děti, hodně podporují vztah matka-dítě, ale už ne rodinu jako celek.

Nicméně, stát může připravit opatření pro uzlové situace lidského života a podporovat vznik dětských skupin, které mají vyřešit momentální problém s nedostatkem školek. To je rozumná myšlenka.

Pomoc ohroženým rodinám a sociální služby

Docent Matoušek zdůrazňuje, že ohrožené rodiny potřebují komplexní služby, které by dokázaly reagovat na jejich specifické potřeby. Když se podíváte na ohrožené rodiny zblízka, zjistíte, že skoro nikdy nemají jen jeden problém, ale že jde o rodiny takzvaně mnohoproblémové. I když to zní jako nálepka, je to koncept docela užitečný a netřeba se mu bránit. Tyto rodiny mají zpravidla celý vějíř problémů - s bydlením, s penězi (rodiče jsou často nezaměstnaní nebo zadlužení), mohou tu být nějaké poruchy duševního zdraví, alkoholismus, všechno možné. Takže potřebují služby, které by na tohle dokázaly reagovat nebo aspoň pomoc koordinovat, aby to celé k něčemu bylo. V ideálním případě dostatečně komplexní služby poskytované „z jedné ruky“.

Čtěte také: Aktuální data o znečištění ovzduší

V ideálním případě by měly být tyto služby poskytovány "z jedné ruky" a koordinovány orgány sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Rozumný požadavek je, aby OSPOD uměl ohodnotit, co daná rodina potřebuje, a napojil ji na službu, která jí to poskytne. Nikde na světě to není tak, že by OSPOD sám byl poskytovatelem veškerých potřebných služeb pro rodiny.

Problémem však je nerovnoměrné rozšíření neziskových organizací, které tyto služby poskytují, a jejich nedostatečná kapacita v nejproblémovějších oblastech. Navíc mají malý rozsah nabízených služeb.

Řešením by mohla být adresná podpora konkrétních rodin prostřednictvím virtuálních účtů nebo poukázek na péči, které by si akreditované služby mohly nechat proplácet.

Situace v Mostě: Příběh Veroniky Matouškové

Most je jedním z nejchudších a strukturální nerovností nejhůře postižených míst v Česku. Podle Agentury pro sociální začleňování je jenom ve městě Most hned sedm vyloučených lokalit, což je i v celorepublikovém srovnání výjimečné. O strukturálně postiženém regionu svědčí jak vyšší nezaměstnanost (7,01 procenta) oproti průměru Česka (3,6 procenta), tak větší množství lidí s nízkou kvalifikací.

Jednou z klientek mostecké Diakonie je Veronika Matoušková, samoživitelka, která se stará o devítiletého syna Šimona. Bez sociální pomoci by se o dítě postarat nedokázala. „Jsem na tom ale psychicky dost špatně, což se bohužel promítá i do výchovy. Pět let nemohu najít práci. Všude mě odmítají, protože mám dítě, a tedy hrozí, že bych s ním třeba někdy musela zůstat doma. Jsem na dávkách a stydím se za to. Strašně bych si přála pracovat, a aby ze Šimona jednou něco bylo, aby nemusel řešit problémy jako já,“ říká žena.

Čtěte také: Čína a kvalita ovzduší

Diakonie a pomoc rodinám v Mostě

Diakonie Českobratrské církve evangelické v Mostě provozuje pět služeb, které se zaměřují na podporu rizikových rodin. „Pomáháme rodinám v podstatě ve všech oblastech jejich fungování. Jde o případy, kdy rodiče nejsou schopni vykonávat své role ve všech ohledech správně. Klíčové pro nás je, aby děti na Mostecku vyrůstaly v podnětném prostředí, navštěvovaly školu, mohly se věnovat volnočasovým aktivitám. Jednoduše, aby to, že nevyrůstají v ideálním prostředí, na ně mělo co nejmenší dopady,“ představuje službu její vedoucí Andrea Holubová.

Sociální pracovníci Diakonie pomáhají rodinám s rozpočty, komunikací s úřady, sháněním zaměstnání, doučováním dětí a také tím, že vedou děti k tomu, aby navštěvovaly školu. Pomoc se vším Naprosto zásadní je však práce s rizikovými rodinami v jejich přirozeném prostředí, tedy v domácnostech na Mostecku. „Šíře a různorodost klientů je tu velká. Máme rodiny s jedním dítětem, ale rovněž s osmi. Právě vícečetné rodiny, kde rodiče nezvládají uspokojit veškeré potřeby dítěte, jsou u nás celkem typické. Intenzita naší práce je tu poměrně vysoká.

Běžnému člověku to může připadat zvláštní, ale v řadě případů skutečně musíme pomáhat i se základními dovednostmi, například levným vařením. Jedna z kolegyň teď vytvořila ukázkovou kuchařku, co vše lze uvařit z levných surovin tak, aby jídla bylo co nejvíce. U velkých rodin tak dochází k velkým úsporám,“ vysvětluje Holubová.

Nedostatek odborníků a kapacit

Problémem je, že kapacity podpůrných sociálních služeb v Mostě a okolí nejsou dostatečné na to, aby se pomohlo všem potřebným. Rodiny si o poskytnutí sociální služby mohou říct samy, velmi často ale klien­ty doporučují buď místní školy, úřady, či místní pobočka Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, OSPOD.

Důvodem je, že za náročnou práci náleží opravdu velmi střídmá odměna. Ta nepřesáhne 29 500 korun hrubého. Pro povolání sociálního pracovníka však musíte být absolventem vyšší či vysoké školy, konkrétně oboru sociální práce. „Najít profesionála za tyto peníze je problém pro všechny sociální služby v Mostě. Za tyto peníze nechce nikdo pracovat. Inzerát máme zveřejněný třeba několik měsíců, neodpoví na něj nikdo. Představa, že bychom sehnaly třeba muže, aby náš tým nebyl čistě jen dámskou záležitostí, tak to je v podstatě sci-fi,“ říká Holubová.

Málo není v Mostě jen sociálních pracovníků, ale obecně lidí všech pomáhajících profesí. Na termín u dětského psychologa se čeká měsíce. Závažnější případy, které vyžadují zásah dětského psychiatra, jsou odkázány na kapacity mostecké nemocnice.

Zneužívání sociálních dávek?

Sociální pracovnice v Mostě se snaží vést lidi k tomu, aby se bez dávek jednou obešli. „Možná i to je jedna z výhod, pokud se s rodinami pracuje na takto profesionální bázi a nenecháme je na pospas osudu. Jako sociální pracovníci lidi nevedeme k tomu, aby žili na dávkách, ale aby se bez nich jednou obešli. I proto mě mrzí, že se nemůžeme věnovat všem rodinám, které by si to zasluhovaly. Naše zkušenost totiž ukazuje, že kde je vůle, tam je cesta. Spousta našich klientů už nejenže nepotřebuje dávky, ona nepotřebuje už ani naše služby. Fungují normálně.

tags: #Matousek #Most #nejvíce #ohrožených #rodin

Oblíbené příspěvky:

• Ekologická likvidace oleje
• Yves Rocher: analýza značky
• Výzvy a Řešení Odpadového Hospodářství
• Recyklace na hřbitově v Koblově
• Ekologické spolky v ČR