Problémy se zasekáváním měkkých plastů v recyklačních strojích

Recyklace plastů je často vnímána jako jednoznačné řešení problému plastového znečištění. Jenže realita je mnohem složitější.

Problémy a výzvy recyklace plastů

Plasty nejsou homogenní materiál - liší se složením, strukturou i množstvím chemických přísad. Opakované zpracování plastového odpadu může vést k hromadění toxických látek, které se zpětně dostávají do běžného spotřebního zboží. Patří sem například ftaláty, zpomalovače hoření nebo těžké kovy, jež se mohou objevit v recyklovaných hračkách, kuchyňském náčiní nebo obalech.

Snahy o rozvoj cirkulární ekonomiky tak narážejí na zásadní dilema: čím více recyklujeme, tím větší je riziko, že do oběhu vracíme materiály se zdravotně nebezpečnými vlastnostmi. Velkou výzvou jsou také kompozitní obaly, které kombinují různé typy plastů a aditiv. Jejich recyklace je technologicky složitá a často ekonomicky nevýhodná.

Nová studie odhalila, že zařízení na recyklaci plastů mohou neúmyslně uvolňovat mikroplastové částečky do životního prostředí. Výzkumníci doporučují lepší filtrační systémy. Z miliard tun vyrobených plastů se jich celosvětově recykluje pouhých 9 %. Velká část plastových odpadů se energeticky využívá, případně skládkuje. Je tak zřejmé, že potřebujeme zvýšit množství recyklovaných plastů a celý proces zefektivnit.

Mikroplasty a znečištění

V rámci recyklačního procesu se nejprve vyseparuje plastový odpad podle typu. Ten se poté rozdrtí a rozemele na drobné vločky, které se properou ve vodě. Proprané vločky se roztaví a vtlačí do kovových forem. Rozdrcené plasty se propírají ve vodě proto, aby se odstranily nečistoty a kontaminanty.

Čtěte také: Nebezpečí jízdy na měkkých pneumatikách

Mikroplasty jsou malé plastové úlomky o velikosti od 1 nanometru až do 5 milimetrů, které dokáží absorbovat, přenášet a uvolňovat nečistoty. Mohou být přenášený prachem, větrem nebo mořskými proudy na velké vzdálenosti a byly nalezeny v různých zdrojích potravy, včetně masa a mléka, stejně tak i v lidském krevním řečišti a mozku.

Ze znečištění životního prostředí mikroplasty se stává čím dál větší problém, kvůli potenciálnímu dopadu na lidské zdraví. Ačkoliv nejsou dlouhodobé zdravotní účinky mikroplastů ještě dobře prozkoumány, výzkum s cílem určit potenciální rizika spojená s požitím a vdechováním mikroplastů nadále pokračuje.

Legislativa a řešení

Evropská unie se snaží problém řešit zpřísněním legislativy. Nové nařízení o obalech a obalových odpadech (PPWR) zavádí ambiciózní cíle pro podíl recyklovaných materiálů v nových výrobcích a podporuje opětovné použití.

Další slabinou systému je vývoz plastového odpadu do zemí mimo EU, kde často chybí technologie pro bezpečné zpracování. Odborníci proto zdůrazňují, že řešení musí začít už u samotného návrhu plastových výrobků. Klíčem je ekodesign - tedy vývoj materiálů a produktů, které budou snadno recyklovatelné a zároveň bezpečné.

Významnou roli mohou sehrát nástroje jako digitální pasy produktů nebo databáze složení, které umožní sledovat, co recyklujeme. Často se mluví o tzv. chemické recyklaci jako o moderním řešení. I ta však naráží na limity - vysoké náklady, náročnost na energie a riziko úniku nebezpečných látek.

Čtěte také: Historicky vypadající odpadkové koše

Alternativní pohledy a řešení

Plastové obaly jsou opředeny řadou mýtů, týkajících se jejich spotřeby i zátěže pro životní prostředí. Pod drobnohledem faktů ale tyto mylné předpoklady ztrácejí na síle. Plastový obal může být mnohdy ekologičtější než papír nebo sklo. V porovnání s jinými dopady na životní prostředí představují obaly jen velmi malou část. A jejich rádoby škodlivost se zmiňuje mnohem častěji než reálný užitek.

V EU zaujímají plastové obaly 19 % z celkového obalového odpadu, sklo 18 %, dřevo 17 % a kov 5 %. Patrný je přitom evropský trend ekodesignu. Postupně od roku 1991 se staly obaly z plastu v průměru o 25 % lehčí například díky lepším materiálovým vlastnostem, pokrokům ve vývoji a výrobní technologii.

Podle Evropské agentury pro životní prostředí za sebou zanechá každý Evropan zhruba 8,4 t uhlíkových emisí ročně. Při ročním použití plastových obalů na osobu vzniká 50 kg emisí CO2. S uhlíkovou stopou souvisí i další benefit, který s sebou používání plastových obalů přináší - snižují plýtvání potravinami. Salátová okurka zabalená v plastu vydrží až třikrát déle, než nezabalená. Environmentální dopady samotných obalů se často přeceňují.

Výroba plastů vyžaduje mnohem méně fosilních zdrojů, než si lidé myslí. Navíc jsou nutné i pro výrobu jiných obalových materiálů. U jedné litrové PET lahve se jich spotřebuje 0,56 l, kdežto u skleněné až 1,57 l. Jak moc zatěžuje životní prostředí každý typ obalu, dokáže porovnat tzv. LCA analýza.

Srovnání dopadů na životní prostředí: PET vs. Sklo

Srovnáme-li ekologickou stopu u 1 litrové PET lahve a skleněné lahve, pak při výrobě PET lahve je vytvořeno 107 g CO2, ovšem u skleněné 324 g CO2. Je to díky nižším energetickým výdajům při výrobě. Plast je velmi lehký, a proto se při přepravě vypouští méně uhlíkových emisí než při přepravě jiných obalových materiálů. Výhodou PET plastů je jejich snadná recyklace.

Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů

Plast, který se likviduje v zemích s fungujícím systémem nakládání s odpady, se do oceánu nedostane. 80 % odpadu ve světových oceánech pochází z pevniny, především z rozvojových zemí. Na znečištění oceánů mikroplasty se plastové obaly primárně nepodílí. Hlavními zdroji mikroplastů jsou syntetické textilie (35 %) a opotřebené pneumatiky (24 %).

Čím dál méně evropského plastového odpadu končí na skládkách. Stále častěji se naopak recykluje nebo spaluje. Při spalování plastů se využívá energie, kterou obsahují. V Česku je velmi účinný kolektivní systém zajišťující zpětný odběr obalových materiálů. Plastů se jich daří shromáždit 69 %.

Na závěr jedna zajímavost. Plastové obaly chrání zdraví lidí. Nejen jejich použitím přímo ve zdravotnictví, ale například kontaminovanou vodu lze vyčistit v průhledných PET lahvích pomocí UV záření. V PET lahvích je dokonce přítomno velmi malé množství acetaldehydu.

Názor Andrewa McAfee na recyklaci plastů

McAfee nemá nic proti recyklaci papíru, skla a kovů. Má ale zásadní problém s recyklací plastů. Nevidí v ní udržitelnost, smysluplnost a nakonec ani pomoc životnímu prostředí. Tvrdí, že snaha třídit a svážet plasty k recyklaci je plýtvání časem a energií. „Přínos úspory uhlíku a skleníkových plynů během recyklace plastů byl a je ve skutečnosti velmi, velmi malý,“ tvrdí McAfee.

Ukázalo se totiž, že plasty efektivně recyklovat zrovna neumíme. Za místní příklad dává města jako Filadelfie, kde polovina separovaného a teoreticky využitelného plastového odpadu stejně skončí na skládkách, nebo progresivní Chicago, kde jsou schopni zrecyklovat jen 9 % z celkového objemu vlastních plastů.

Protože o „plast zachráněný recyklací“ vlastně nemá průmysl zájem. Je tak drahý (ve smyslu výdeje energie, přepravy, financí), že vyjde řádově levněji vyrobit originální nový plast. Papír, sklo i kov se s takovými problémy nepotýká. Jejich recyklace je skutečnou úsporou energie vynaložené na jejich výrobu, vyjdou levněji.

Jen v případě plastu to nefunguje, musíme vymýšlet a dotovat komplikovaná schémata, sběr a svoz, speciální třídící linky a ještě speciálnější zpracovatelská zařízení, abychom plastovou recyklaci udrželi v oběhu. Je to paradox: vynakládáme nemalé množství času a energie, abychom něčemu zabránili stát se odpadem a pak přešlapujeme na místě a vymýšlíme, co z toho vlastně vyrobit a komu to prodat, protože o to nikdo nestojí.

tags: #problémy #se #zasekáváním #měkkých #plastů #v

Oblíbené příspěvky:

• Pasta na vlasy pro dokonalý styling
• Česká republika a ovzduší
• Historie a současnost Kamýku
• Odpadové hospodářství Náměšť nad Oslavou
• Ochrana přírody a MŽP