Mezinárodní ekologické hnutí: Přehled a současné výzvy

28.12.2025

Hnutí, které budeme nazývat ekologickým, vzniklo zhruba před třiceti lety. U jeho zrodu stálo přesvědčení, že nestačí chránit přírodní a krajinné krásy v jednotlivých místech, jak se domnívali ochránci přírody, jejichž první spolky vznikaly již v minulém století. Ekologické hnutí sahá dál: nechce pouze chránit přírodu před důsledky neuvážené lidské činnosti, přichází naopak s požadavkem, aby veškerá lidská činnost brala na přírodu ohled a chovala ji v úctě jako pramen naší existence.

Takové uvažování sugestivně vyjádřila v roce 1962 kniha Ráchel Carsonové „Tiché jaro“, popisující možné konce využívání biocidů typu DDT v průmyslovém zemědělství. Právě tato kniha vzbudila ve Spojených státech značný ohlas a přispěla ke vzniku celé řady ekologických spolků. V roce 1972 vznikají dvě organizace dodnes zosobňující ekologické hnutí: Greenpeace a Přátelé Země.

Průmyslové znečištění, jaderné provozy (zbrojní i tzv. „mírové“), ničení panenských pralesů a oceánů, ohrožení přírody zprůmyslněným zemědělstvím, velkoplošné plenění lesů - na těchto tématech se ekologická hnutí ustavují. Od samého začátku se tak dostávají do křížku se zájmy průmyslu. Ekologické hnutí usiluje o regulaci a odstraňování příčin ničení přírody a proniká ke stále hlubším souvislostem: od bezprostředních politických a obchodních zájmů, přes legislativní, ekonomické a politické uspořádání, až po nejhlubší souvislosti společenské, etické, civilizační a kulturní.

Nepřetržitě se v ekologickém hnutí i mimo ně vedou diskuse nad podstatou ekologické otázky: v čem tkví skutečné příčiny ekologické krize? Pomineme-li propagandistické názory různých kvazi-odborných „institutů“ financovaných průmyslem, podle nichž ekologická krize vznikla v posedlých myslích samozvaných mesiášů, stále ještě zůstává spektrum názorů velmi široké. Na jednom kraji stojí názor, že postačí technologické změny, ekonomická opatření a úpravy legislativního rámce, jinými slovy známá standardní řešení (koncept trvale udržitelného rozvoje). Krajnost druhou vyjadřuje mínění, podle nějž jediná cesta spočívá v opuštění průmyslové civilizace se vším všudy a v návratu k principům kultur, které vzývaly Zemi jako svoji Matku (stanovisko radikální hluboké ekologie).

Hlavní odlišnost všech ekologických hnutí (tedy bez ohledu na hloubku změn, jež touží vyvolat) od dřívějších spolků ochránců přírody spočívá v tom, že vždy mají silný politický náboj, neboť usilují o prosazení konkrétních změn vázaných na politická rozhodnutí. Právě proto se tato hnutí mohla plně rozvíjet pouze v otevřených demokratických společnostech.

Čtěte také: Ochrana přírody: Mezinárodní symbol

V sedmdesátých letech se ekologické hnutí v západních demokraciích zprvu setkávalo s více méně vřelým přijetím veřejností, která pociťovala ohrožení přírody jako nanejvýš palčivý problém. Rychle se díky tomu vzmáhalo a poměrně snadno dosahovalo řady úspěchů především v omezování znečištění. V osmdesátých letech se ekologické hnutí již stalo respektovanou politickou silou. Svého nejimpozantnějšího úspěchu v tomto období ve velké většině zemí dosahuje vítězstvím nad jaderným průmyslem.

Ekologické hnutí rozšiřuje svůj záběr - začíná stále zřetelněji provazovat konkrétní ekologické problémy (energetika, biodiverzita, doprava, lesnictví, toxické látky apod.) s otázkami společenskými (ekonomický systém, prostor pro působení občanských iniciativ, vztahy mezi bohatým Severem a chudým Jihem) a etickými (diskuse o konzumním životním způsobu, snahy o obrodu obcí, ekologická výchova a osvěta). Takto vstupuje do devadesátých let a na jejich počátku se může zdát, že hluboké změny stojí přede dveřmi. Diskutuje se mj.

Avšak dnes se naopak zdá, že to byly roky pro ekologické hnutí nebývale hubené: mluví se o „zelené únavě“, „anti-ekologickém protitlaku“. Na jedné straně jako by se snižoval vliv ekologických organizací, z nichž mnohé včetně Greenpeace dokonce musely radikálně omezit počty svých zaměstnanců, na straně druhé došlo k neobyčejnému posílení politického vlivu nadnárodních obchodních společností (TNCs) ztělesňujících zájmy průmyslu. Slovem desetiletí se nestalo „zelenání“ nebo „ekologizace“, nýbrž „zesvětovění“ čili „globalizace“. Jejím podstatným rysem je právě odstraňování ekologických i sociálních norem, které stály v cestě dalšímu rozmachu průmyslu.

Únava z ekologického hnutí

Touha porozumět, proč se vedle ekologické krize musíme dnes zabývat i krizí ekologického hnutí, staví před nás úkol vnořit se do spleti dějů dosti komplikovaných a navzájem různě propletených. Jen část z dnešních těžkostí ekologů vznikla z jejich chyb či nedostatečné prozíravosti. Pokusme se nejprve pohlédnout pod slupku onoho zvláštního sousloví „únava z ekologického hnutí“. Jak mohlo ekologické hnutí veřejnost unavit?

Každý člověk, ocitne-li se v situaci, v níž musí řešit více komplikovaných problému, postupuje obyčejně tak, že se nejprve vrhne na ty jednodušší. Zvláště pokud se jedná o politika, vybírá si materiál, který mu umožní nejlépe do čtyř let poukázat na průkazná zlepšení. Není známo, proč by ekologické problémy měly být z tohoto pravidla vyňaty. Tak i politici, když se pod tlakem veřejnosti na počátku sedmdesátých let odhodlali upřít pozornost i na problémy ekologické, vybrali si zprvu ty snáze řešitelné. Na komíny a výpusti se pak promptně umisťují filtry, do výfuků katalyzátory, začínají se třídit odpady, rozšiřuje se zájem o výrobky šetrnější k životnímu prostředí. To vše přispívá k autoritě ekologického hnutí.

Čtěte také: Vývoj klimatických dohod

Velká většina výsledků této „první ekologické vlny“ sama o sobě prospívá. Ovšem současně nelze přehlédnout, že se jedná o opatření snadno technologicky uskutečnitelná, nevyžadující na lidech žádné podstatnější změny chování. Drobným úpravám navzdory ekologických problémů v globálním měřítku spíše přibývá, což napovídá, že ne vše lze řešit „nasazením filtru“. Prosazování hlubších změn však zákonitě naráží na tužší odpor. Průmysl se brání regulaci ohrožující jeho zisky, ekologická otázka se stále více začíná spojovat s otázkou životní úrovně a mírou spotřeby.

Ještě v osmdesátých letech svádí ekologické hnutí několik úspěšných bojů s velice silnými protivníky: v tom o jadernou energetiku více méně vítězí, v tom o freony taktéž. Boj o pralesy dále trvá a zatím nevyústil ve více než zpomalení zrychlování jejich ničení. Na konci osmdesátých let stojí ekologické hnutí na vrcholu sil. Přirozenou kulminaci jeho snah mnozí spatřují v Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) svolané v roce 1992 do Ria de Janeira.

Trvale udržitelný rozvoj

Koncept trvale udržitelného rozvoje, který se stává díky Riu klíčovým pojmem, čelí sice kritice ideologických odpůrců z pravicových kruhů, podle nichž omezuje svobodu podnikání (v Riu takto vystupoval George Bush, u nás později Václav Klaus), ve skutečnosti se jej však děsí zbytečně. „Trvale udržitelný rozvoj“ svou vágností umožňuje rozmělnění věcných diskusí, čehož mnozí uměli znamenitě využít. Slůvko „sustainable“ pravděpodobně významně přispělo k tomu, že ekologické hnutí začíná v diskusích o ekologických problémech ztrácet iniciativu. Tu přebírá průmysl a politici, kteří demonstrují snahu učinit ekonomické aktivity „sustainable“ - trvale udržitelnými. Málo vadí, že již v Riu došlo k hrubé devalvaci tohoto pojmu, když se jím zaštiťovaly mj. nadnárodní petrochemické koncerny, mluvilo se dokonce i o trvale udržitelném rozvoji jaderného průmyslu.

Z principu nelze vyloučit, že ekologickou situaci mohou zlepšit čistě úpravy legislativy, ekonomiky, technologií. Je možné, že až dosud se uplatňovaly nedůsledně. Diskuse o trvale udržitelném rozvoji tuto analýzu znepřehledňuje, ale tím ji nezbavuje platnosti. Růst průmyslového hospodářství se neobejde bez přísunu zdrojů, bez prostoru, v němž se průmyslové aktivity uskutečňují, a bez produkce zplodin, splašků a odpadů. Průmyslová společnost ze své podstaty přírodu zatěžuje. Za růst průmyslové ekonomiky platíme mizením pralesů a biologických druhů v nich, ztrátou vzácných biotopů, klimatickými změnami, chemikáliemi v potravních řetězcích.

Zde se snad dostáváme k první zásadní příčině únavy z ekologického hnutí. Již třicet let v podstatě opakuje totéž. Unavuje svou monotónností. Už nemůže těžit ze své neotřelosti, dávno minuly časy, kdy se jednalo o módní záležitost. Situace je o to horší, že přes dílčí výsledky se globální ekologická krize prohloubila a též její řešení se zdá být mnohem obtížnější než na počátku, neboť jednoduchá efektní technologická řešení se již z velké části vyčerpala.

Čtěte také: Recyklace a její mezinárodní den

Klimatické změny

S tím souvisí druhá příčina „únavy“, kterou lze vyložit nad klíčovým ekologickým problémem dneška, hrozbou klimatických změn. Tato otázka se svou komplikovaností vzpírá kategorickým soudům (mj. proto, že veškeré poznatky nemají podobu jednoznačných závěrů, nýbrž pravděpodobnostních výroků). Nicméně vše nasvědčuje tomu, že klimatické změny, vyvolané především spalováním fosilních paliv, skutečně začínají působit a že vážně ohrožují ekologickou stabilitu na naší planetě. Přitom odstranit jejich hrozbu nebude zřejmě možné bez radikální změny průmyslového systému, který na fosilních palivech spočívá.

Člověku nesejde na tom, zda lampičku na jeho stole rozsvěcí proud z elektrárny větrné nebo jaderné. Pokud by ale měl přestat jezdit v automobilu? Pokud by se měl zříci každodenního užívání věcí ze vzdálených krajů? Pokud by se měla zásadně omezit letecká doprava?

Druhým důvodem zelené únavy bude zřejmě právě tato nejistota. Ekologická krize trvá už velmi dlouho a lidé nevědí, co všechno ještě budou muset vykonat, aby ji překonali. K tomu navíc přistupuje neobyčejná komplikovanost ekologických problémů. Jen výjimečně za nimi stojí zřejmá příčina. Navíc na přelomu osmdesátých a devadesátých let západní svět postihují poměrně hluboké problémy sociální. Ekologickému hnutí se tím sice otevírají i nové příležitosti, ale přinejmenším zpočátku na ně nedokázalo pružně reagovat.

Protitlak systému

Druhou překážkou v cestě ekologických hnutí se stává mohutnějící protitlak systému, jehož nositelé (především obchodní společnosti a politické skupiny spojené s jejich zájmy) se ani příliš netají snahou vliv ekologických iniciativ omezit. Protitlak vzniká z pochopitelných příčin. Ekologická krize se prohlubuje navzdory dílčím technologickým změnám. Proto se zvyšují nároky ekologických iniciativ na rozsah i pronikavost ústupků, které požadují po průmyslu. S tím se logicky snižuje ochota průmyslových podniků k těmto ústupkům. Princip tohoto konfliktu nelze pochopit, neuvědomíme-li si, že obě strany v něm zastávají úplně jiná stanoviska. Ekologické hnutí sleduje potřeby přírody, v tom je důvod jeho existence. Průmyslové podniky sledují své ekonomické zájmy.

Jednou z nejnaivnějších tezí tradovaných v naší současnosti je teze o tzv. společenské odpovědnosti průmyslových podniků. Podle ní manažerům všech firem záleží tak jako komukoliv jinému na tom, aby naše děti mohly dýchat čistý vzduch, pít čistou vodu atd. Tož potud vesměs ano. Ovšem bezbřehé naivity se dopouští ten, kdo nerozlišuje mezi manažerovou osobní citovou náklonností a tvrdými ekonomickými podmínkami konkurenčního boje, do nějž každodenně ve službách svého podniku vstupuje. K řízení manažera jistě nekvalifikuje míra citlivosti k přírodě, nýbrž schopnost zohledňovat racionální potřeby podniku. Z logiky konkurenčního boje plyne jednoznačně, že se každý musí snažit o maximální snížení nákladů, včetně těch na opatření ekologická či sociální. Podnik, který si dopřává ve velké míře „společenskou odpovědnost“, se může kochat svou ušlechtilostí jen do té doby, než jej méně ohleduplná konkurence zlikviduje. Stejně tak manažer může překypovat empatií k budoucím generacím jen do té doby, než jej správní rada ze sebezáchovných pohnutek vystřídá ekonomem méně romantického založení.

Nemohou-li se obchodní společnosti podvolit nárokům, jež na ně kladou ekologická hnutí, musí hledat jiné prostředky, jak si od jejich dotírání ulehčit. Takto vzniká „anti-ekologický protitlak“. Obchodní společnosti vydávají jen ve Spojených státech ročně miliardu dolarů na omezení vlivu ekologických iniciativ. Právě tolik pojme živě se rozvíjející průmyslové odvětví obchodující s „utvářením veřejného mínění“ (public relations - PR).

V naší zemi dosud panuje dosti rozšířená, avšak bludná představa, že PR agentury v podstatě provozují pouze poněkud důmyslnější reklamu. Ve skutečnosti disponují celou škálou prostředků - od ovlivňování politiků a médií, až po metody zpravodajských služeb včetně provokace a špionáže. Mezi konkrétní metody patří zakládání a financování „občanských iniciativ“, které vystupují v zájmu obchodních společností. Takto tehdy vznikla v USA „Národní asociace kuřáků“.

Tak jako už v případě práce ve službách tabákového průmyslu, další zásadní metoda spočívá ve zřizování a financování „vědeckých“ institutů, které zpochybňují poznatky o příznacích ekologické krize. Už dříve jsem zde zdůvodnil komplikovaností a spletitostí problému klimatických změn, proč se o tomto jevu a jeho rozsahu čile diskutuje. Přesto drtivá většina vědecké obce dnes o klimatických změnách, ani o tom, že představují zásadní nebezpečí pro lidstvo, nepochybuje.

V České republice se k šíření anti-ekologického fanatismu, případně závěrů pavědeckých „studií“, propůjčil ke své hanbě Občanský institut. Škoda je o to větší, že tato pražská organizace se věnuje i některým prospěšným programům (např. možnost školní výchovy dětí v rodině). Brožury Občanského institutu nesou názvy „Summit Země - karneval hlupáků“, „Zelená cesta k nevolnictví“, „Malé zelené lži“, „Trh a příroda“, „Vlastnická práva a životní prostředí“.

Uplatňování další metody „rozděl a panuj“ by nebylo možné, pokud by obchodní společnosti, případně jimi najímané PR agentury nenacházely ekologické iniciativy ochotné se za úplatu propůjčit k trapnému leštění firemních štítů umazaných ekologickými hříchy. Průmysl zde sahá k osvědčené metodě „cukr a bič“. Jako „bič“ samosebou slouží Wise Use a jemu podobné úchylky. „Cukr“ potom na sebe bere tvář byznysmena s medovým úsměvem: „Buďte rozumní, určitě se dohodneme, i my máme rádi ty vaše želvičky…“

Ekologické spolky, které se k tomuto propůjčují, dovolují průmyslu ekologické hnutí rozdělit (spolupracující tj. „rozumní“ vs. nespolupracující tj. „nerozumně radikální“), čímž hrubě podlamují jeho sílu. Účinnost služeb, které PR agentury mohou nabídnout svým klientům, samozřejmě stoupá s vlivem, který mají na konkrétní politická rozhodnutí a obsah sdělovacích prostředků. Čím větší mají vliv, tím větší je poptávka po jejich službách, tím větší dostávají zakáz...

České ekologické organizace

O českých ekologických organizacích a hnutích se ve veřejném prostoru mluví celkem často. Na jednu stranu slýcháme o ekoteroristech, někdy naopak zase bědování, že ekologické organizace nejsou dostatečně aktivní. Na to, které mýty obklopují české ekology a ochranáře přírody jsme se zeptali autora výzkumu ekologických hnutí po roce 1989 doc. Ondřeje Císaře.

Především někteří zahraniční komentátoři a výzkumníci hodnotí hnutí v oblasti ekologie a ochrany přírody v České republice jako slabé a takzvaně podvyvinuté. Jak podotýká doc. Císař, k tomuto přesvědčení je vede především to, že k tématu přistupují tak, že srovnávají postkomunistickou Českou republiku se západními zeměmi: „Zde se nutně ukazuje, že český zelený aktivismus je na tom o poznání hůře než jeho protějšek ze západu“.

Jak ale autor výzkumu českých ekologických organizací po roce 1989 poznamenává, ačkoli rozdíl mezi českými a západními organizacemi rozhodně existuje, z tohoto srovnání nutně neplyne, že české organizace musí být podvyvinuté: „když srovnáme aktivitu ekologických organizací v rámci České republiky a porovnáme je s ostatními složkami aktivismu ve společnosti (jako je například hnutí za lidská práva nebo hnutí za rovnost pohlaví), naopak se ukazuje, že organizace zabývající se ekologií jsou jednoznačně nejaktivnějším sektorem polistopadové politiky“.

Po dvaceti letech vývoje můžeme konstatovat, že struktura těchto organizací je naopak v České republice velmi dobře rozvinutá.

Extremismus a idealizace

Vedle pochyb o síle ekologického hnutí dalším populárním obrázkem, který nám nabízí některá česká média a například i někteří politici, je ekologická organizace jako hnutí, které je z definice radikální a extremistické. Někteří dokonce mluví o tzv. ekoterorismu. Podle Císaře je událostí, které by se mohly označit jako ekoterorismus v České republice velice málo.

Jak dále dodává, rozhodně to není například činnost Hnutí Duha, které se dokonce jako jedna ze tří nejvýznamnějších ekologických organizací zastoupených v ČR v roce 1995 dostalo na seznam extremistických a potencionálně společensky nebezpečných hnutí, který předložilo ministerstvo vnitra.

Doc. Císař dále k vykreslování ekologů jako extremistů dodává: „Ano, ekologická hnutí také používají protesty. Stejně tak jako všechna ostatní hnutí. Musíme si ale uvědomit, že organizace, které se zabývají ekologií a ochranou přírody používají většinou standardní postupy propagace a nastolování agendy jako je lobbing, kontaktování politiků, posílání dopisů či sepisování peticí“.

Do seskupení věnujících se ochraně přírody a ekologii veřejnost na jedné straně promítá svoje strachy a pocit ohrožení (viz výše zmíněná představa ekologů jako teroristů), na druhou stranu ale jsou ty samé organizace společností nepřiměřeně idealizována.

Jak ale zdůrazňuje doc. Císař, takto to nutně být nemusí. Podle Císaře tento v Čechách v celku rozšířený názor můžeme považovat za důsledek tzv. havlovské představy občanské společnosti. Podle Císaře organizace, které se postupem času etablovaly do role zavedených institucí, používají nástroje a struktury, které jsou typické pro soukromý sektor zcela standardně.

Současně ale dodává, že způsob fungování a organizování zelených organizací se v ČR liší případ od případu: „Řekl bych že zde existuje ohromná variabilita. Uveďme například Nesehnutí v Brně, které chce být radikálně demokratické nejen v agendě, kterou prosazuje, ale i ve způsobu, kterým přijímá rozhodnutí. Na řízení se podílejí všichni „členové (tzv. osoby s hlasovacím právem, které u nich nahrazují členství). Na druhé straně, zde ale najdeme organizace, které jsou standardně hierarchicky organizované a které fungují prakticky jako firma. Vemte si třeba Greenpeace. Česká odnož této mezinárodní organizace již na konci devadesátých let fungovala jako dobře manažersky řízená struktura“.

Podle Císaře je obecným trendem, že organizace, které existují delší dobu, mají tendenci se institucionálně formalizovat a profesionalizovat, například přijímat manažerský model řízení.