Sběratelství je fenomén, který fascinuje a zároveň podněcuje otázky o lidské touze vlastnit, hromadit a třídit. Sborník Mít a být: Sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese se věnuje otázkám sběratelství, sbírání a sběračství a těm, kteří tuto činnost vykonávají. Ačkoli je v souvislosti s tímto tématem nemožné zcela ignorovat institucionalizované sběratelství, tedy muzejní či galerijní sbírkové akvizice umění a artefaktů, hlavním smyslem tohoto sborníku je reflexe soukromého sbírání a to především v mimouměleckých a mimoinstitucionálních oblastech.
Jednotlivé příspěvky odhalují důvody, které člověka vedou ke sběru a kumulaci předmětů (obsesivní, ekonomicky spekulativní, sentimentální, vědecké, volnočasové, patologické, statutotvorné, existenční apod.), a zaměřují se na různorodost sbírek dle povahy sbíraných předmětů i dle zájmu samotných sběratelů a způsobů jejich práce.
Co všechno se dá sbírat? V podstatě cokoli - obrazy, poštovní známky, obaly od žvýkaček, staré knihy, plechovky od piva, odznáčky, míšeňský porcelán, kaktusy, hračky z Kindervajíček, ferrari, ubrousky, motýli, autogramy, falešné zuby, léčivé byliny, vlajky, oblečení, svíčky do zapalování, fajfky, fotografie se stínem fotografa, panenky Barbie, háčkované ubrusy, hrací karty, rtěnky, pivní tácky, psi s rodokmenem, staré mince, secesní ornamenty, figurky Dobrého vojáka Švejka, zlaté šperky, relikvie svatých, malované truhly, sýrové etikety, Renčíkovy kreslené vtipy, komiksové sešitky Wonder Woman, suvenýry ze Světové výstavy v roce 1933, reklamní letáky, Bible, víno, odpadky, prach… Výčet by byl bez konce.
Jelikož ale v současném světě předměty již nehrají tak důležitou roli jako v minulosti, vedle materiálních věcí, tedy předmětů, se dnes sbírají také věci nehmotné povahy. Lidé sbírají informace, zážitky, vzpomínky, smyslové požitky, polibky či milostné avantýry. Je-li podstatou sběratelství vášeň, obsese či dokonce závislost a je-li jejím motorem rovněž touha vlastnit, pak se objektem této činnosti mohou stát i ne-věci nebo dokonce živé bytosti.
Je tedy patrné, že sběratelství je nejen o předmětech, ale také o vztazích a lidech. „V době, kdy je těžké manifestovat vlastní individualismus skrze módu (…) a kdy jen málokterého (člověka) uspokojí vymezovat se na základě všednodenní práce, jíž vykonává, může sběratelství sloužit jako mimořádně uspokojující způsob sebedefinování.
Čtěte také: Sběratelství: Mezi kumulací a posedlostí
Nejde však jen o sbírky. Lidé nesbírají jen proto, aby vytvářeli unikátní kolekce, ale také proto, že nemají na výběr, nebo proto, že v dnešním světě konzumu hledají jiné, alternativní způsoby života a namísto spotřeby a vyhazování volí sběr a recyklaci. Řeč je samozřejmě o těch, kteří sbírají to, čeho se ostatní zbavují - co považují za zbytečné, neužitečné, zastaralé…: sběrači odpadků a přebytků, jejichž činnost má blízko k původnímu sběračství. Nejsou to „výrobci odpadků“, o nichž již na začátku šedesátých let minulého století psal Vance Packard, ale jejich konzumenti či spíše uživatelé - vybírači kontejnerů a popelnic, paběrkovali, shánlivci… Sbírají organické odpadky i průmyslově vyrobené předměty.
Fenomén sběratelství v minulosti fascinoval mnoho osobností literárního i humanitního světa. Odborná literatura reflektující tuto rozmanitou a mnohotvářnou činnost a její protagonisty se výrazně rozvíjela od konce 19. století v důsledku sílící sběratelské mánie, která zachvacovala jednotlivce bez ohledu na jejich sociální příslušnost a finanční kapitál.
Motivace jednotlivých sběratelů se velmi liší: jsou sběratelé, pro něž je sběr otázkou přežití, sběratelé-hromadiči, kteří již své sbírání nemohou ovládnout, sběratelé, pro něž sbírání znamená alternativní způsob života, sběratelé-aktivisté, sběratelé-kutilové a umělci.
Miroslav Petříček v úvodním eseji Štěstí sběratele dovozuje, že sběratelství tkví především v proměně získaného. Sbírka je transhistorická, sběratel se postupně stává jejím nástrojem a vytváří si jejím prostřednictvím víceméně pocit vlastní jedinečnosti a nezastupitelnosti.
Sigmund Freud například prohlašuje, že sbírky motivuje touha nalézt náhradu za potřebu „dobývání“. Také Baudrillard vnímá souvislost sběratelství se sexuální konjunkturou a v eseji Marginální systém: sběratelství mluví o tom, že sbírka vytváří určitou soukromou totalitu. Sběratelství je podle něj kompenzací během kritických fází sexuálního vývoje a znamená regresi k análnímu stadiu. Zatímco vztah je zdrojem úzkosti, pole objektů poskytuje bezpečí a do objektů sbírky se promítá to, co se nemohlo promítnout do mezilidského vztahu. Sbírka tedy nese vždy známku osamělosti.
Čtěte také: Znečištění ovzduší: role rostlin
Werner Muensterberger vnímá sbírání jako tendenci, odvozenou od pocitové vzpomínky na deprivaci, případně ztrátu či zranitelnost.
Podle Belka je charakteristickým rysem sběratelství soupeření; připodobňuje je k romantické lásce a považuje za spíš neškodné než zhoubné; může být vnímané jako určitá hra, navíc s pozitivní funkcí korektivu tržního chování.
Tomáš Dvořák ve své knize Sběrné suroviny. Texty, obrazy a zvuky nedávné minulosti se zabývá intelektuálním sběrem. Intelektuálně založený sběrač sbírá a správně za sebou řadí citace, vytváří paralely mezi kapitolami, a tak vlastně provádí činnost, o níž píše.
Jelikož se s rostoucím množstvím textů, obrazů a zvuků množí stížnosti na nepřehlednost, fragmentárnost a povrchnost, podstatnější než vytvářet věci nové „se dnes zdá být získat si přehled o těch již existujících, umět je uspořádat a vybrat si z nich.
Čtěte také: Klidný spánek jako v přírodě
tags: #co #je #sběratelství #jako #kumulace #recyklace