Vliv myslivosti na přírodu v České republice

13.03.2026

Ochrana přírody a krajiny je zásadním pilířem tradičních i budoucích mysliveckých aktivit. Kvalita, intenzita a způsob provádění ochrany přírody a krajiny může významně promluvit do tolik v dnešní době žádaného vylepšení image myslivců v očích stále více kritické veřejnosti. V souvislosti s ochranou přírody a krajiny se jedná v mnoha případech o kritiku oprávněnou, kterou s ohledem na různé důvody odmítáme přijmout.

Přijmout kritiku ve věci zanedbávání ochrany přírody a krajiny není jediným problémem; v mysliveckém prostředí je samotným problémem pochopit, co ochrana přírody a krajiny znamená a následně, jak se vlastně ochrana přírody a krajiny provádí. Českomoravská myslivecká jednota stejně jako většina mysliveckých sdružení prostřednictvím svých stanov proklamují ochranu přírody, je důležité se tímto termínem a skupinou činností zabývat.

Myslivost jako nástroj péče o krajinu

Myslivost je zjednodušeně chápána též jako nástroj (skupina činností) určený k obhospodařování a péči o vybrané části honiteb (biocentra, biokoridory, meze, remízky, terasy, biopásy, zatravněné údolnice, okraje polí, polní cesty). Není to však pouze o péči nebo hospodaření na tom, co v honitbě zbylo neobděláno zemědělci a lesníky. Podstatné a v dnešní době velmi významné je zakládání nových (v přírodě a krajině) potřebných krajinných prvků. Tyto činnosti jsou zakotveny v platném zákoně o myslivosti.

Právní předpis pojednává především o činnostech prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému (vymezení pojmu myslivost), o povinnostech pečovat o zakládání remízků a jiných vhodných úkrytů pro zvěř (povinnosti uživatelů honiteb) a dále o ochraně a zlepšování životních podmínek zvěře (plán mysliveckého hospodaření).

Jasný výklad nám však dává zákon o ochraně přírody a krajiny. Podle tohoto právního předpisu se ochrana přírody a krajiny (s ohledem na myslivost) vyznačuje vymezenou péčí fyzických a právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, péčí o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny. Na základě této jasné definice a přehledu činností si může každý myslivecký hospodář sám odpovědět na otázku, zda je, jakým způsobem a do jaké míry ochrana přírody a krajiny v jeho honitbě prováděna.

Čtěte také: Článek o hlasech přírody

Negativní zkušenosti s myslivci při realizaci krajinotvorných opatření

V průběhu roku 2009 byla prováděna série odborně vzdělávacích akcí o „Využití výsledků pozemkových úprav v zemědělské praxi“ (projekt podpořený z Programu rozvoje venkova MZe ČR), součástí kterých byla návštěva devíti regionů Moravy (Břeclav, Hodonín, Zlín, Kroměříž, Uherské Hradiště, Prostějov, Olomouc, Blansko, Vyškov). Cíleně byla provedena exkurze v devíti konkrétních katastrech obcí. Jednalo se o obce a katastry obcí, v rámci kterých se podařilo založit významné a funkční biocentra, biokoridory či obnovit mokřadní ekosystém (obce byly doporučovány příslušnými pozemkovými úřady).

Výsledky ankety byly zarážející. Naopak zkušenosti představitelů obcí s myslivci ve věci realizace krajinotvorných opatření byly velmi negativní. Ze strany myslivců se např. jednalo dokonce o úmyslné a prokázané porušování pletiva oploceného nově založeného biocentra za účelem zajištění přístupu pro zvěř; vytváření negativní kampaně ve smyslu „nově vytvořený a oplocený biokoridor bude bránit migraci zvěře“ nebo „nové polní nezpevněné cesty umožňující průchod intenzivně zemědělsky obhospodařovanou krajinou“, zaznělo i radikální „Ne - nechceme, aby nám někdo chodil do revíru“ či ve směru k výsadbě ovocných solitérních stromů typických krajových odrůd zaznělo opět radikální „Ne - nechceme, aby nám chodily do přírody děti“.

Bohužel, lídry v těchto žádaných aktivitách a úspěšnými realizátory ochrany přírody a krajiny jsou vedle obcí převážně Ti, které myslivci nazývají „ekologickými aktivisty“, kteří podle myslivců umí pouze škodit dobrému jménu naší myslivosti. Výsledky ankety ale bohužel vyzněly pro myslivce (převážně myslivecká sdružení hospodařící v zemědělské krajině) jednoznačně velmi negativně. Můžeme spekulovat, do jaké míry je vzorek respondentů reprezentativní, do jaké míry jsou odpovědi objektivní apod. Daleko podstatnější je odpověď na otázku, co je příčinou tohoto pro myslivce nežádoucího zjištění.

Řešení problémů a vzdělávání myslivců

Řešení těchto problémů bude vyžadovat s ohledem na finanční zdroje delší časové období. Především v oblasti zajištění potřebné infrastruktury - výpočetní a komunikační techniky, techniky pro zemní a lesnické práce a samotný nákup či pronájem pozemků. Jiná situace se však nabízí v možném povýšení kompetencí, získání odpovídajícího povědomí v oblasti ochrany přírody a krajiny pro myslivecký personál. V podmínkách myslivecky hospodařících subjektů je nutné vytipovat vhodné kandidáty na vzdělávání.

Svoji roli by zde měla sehrát samotná Českomoravská myslivecká jednota, která by se měla zasadit o zahájení cyklu kurzů, přednášek a seminářů s cílem výchovy svých členů přímo v okresech a regionech. Není asi reálné, aby v každém mysliveckém sdružení byl jeden vyškolený myslivec, který by byl schopen zpracovat veškerou agendu spojenou s výše popsanými činnostmi. Ale zcela jistě by nejméně jeden takový vyškolený a věci znalý myslivec mohl fungovat v rámci příslušného okresního mysliveckého spolku. Osvědčují se zástupci zemědělsky či lesnicky hospodařících subjektů, kteří současně v dotčených katastrech vykonávají myslivost.

Čtěte také: Česká myslivost a vliv lobby

Tímto způsobem by ČMMJ zároveň naplnila jednu ze svých úloh, a to pomoc a podporu řadovým myslivcům, tak by se projevil prakticky mnohokrát diskutovaný servis svým členům. Díky současné nadstandardní podpoře ochrany přírody a krajiny, které se dotčeným subjektům (myšleno i myslivcům) v České republice dostává prostřednictvím evropských a národních dotací, a vzhledem k tomu, že dotační tituly pokrývají i environmentální výchovu, vzdělávání a osvětu, nabízí se mnoho možností odborného vzdělávání i pro myslivce - hospodařící zemědělce. Témata budou prakticky předvedena v podmínkách katastrů obcí, které jsou situovány bezprostředně v okolí vzdělávacího zařízení. Nabízí se jedinečná příležitost vidět přínosy těchto aktivit a získat teoretické i praktické zkušenosti z tohoto perspektivního oboru.

Myslivost a vlastnictví pozemků

Myslivost by měli na svých pozemcích provozovat zejména vlastníci lesních a zemědělských pozemků nebo pachtýři, kteří půdu využívají. Do zákona to ve svém návrhu nové definice myslivosti navrhuje Sdružení vlastníků obecních, soukromých a církevních lesů v ČR (SVOL). Na konferenci Asociace soukromého zemědělství (ASZ) Pestrá krajina to řekl místopředseda sdružení Richard Podstatzký. Asociace včera předala ocenění farmářům za šetrné hospodaření v krajině a pozitivní vliv na životní prostředí.

Podstatzký řekl, že stavy zvěře mají přímý vliv na pestrost krajiny a zároveň pestrá krajina má pozitivní vliv na chov zvěře a její druhovou pestrost. Uvedl, že v jeho hospodářství uschlo 120 hektarů smrkových porostů. Následnou přirozenou obnovu lesa ale ztěžují stavy zvěře, která okusuje semenáčky. "Z malých semenáčků vznikají okusem bonsaje nebo jsou úplně spaseny žaludy a bukvice vyryjí divoká prasata. Vznikají nám tak velké náklady s umělou obnovou a ochranou porostů pletivem," řekl.

Negativně vnímá působení mysliveckých spolků, které označil jako "koníček cizích lidí", kteří se snaží udržovat vysoké stavy černé zvěře pro podzimní naháňky. Uvedl, že vymáhat škody od spolků je zdlouhavé a často nevymahatelné. Lesníci i zemědělci proto požadují od plánované novely zákona větší pravomoci, mimo jiné i zmenšení minimální výměry honiteb, která je nyní 500 hektarů. "V pestré krajině lze hospodařit se zvěří v honitbě o výměře od 200 hektarů a preventivně narovnat stavy," doplnil.

Současná legislativa myslivost definuje jako soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému a spolkovou činnost směřující k udržení a rozvíjení mysliveckých tradic a zvyků. "Myslivost vždy byla součástí zemědělského a lesního hospodaření a bohužel v období socialismu se to oddělilo, kdy KSČ se rozhodla, že z toho udělá zábavu pro dělnické masy a komunistické pohlaváry," doplnil k tomu Daniel Pitek z ASZ.

Čtěte také: Akce na Výstavišti Kroměříž

Upozornil na to, že nadstavy zvěře jsou tak velké, že působí velké škody, narušují rovnováhu v přírodě a někde jsou i příčinou poklesu biodiverzity. Sám se ve svých sadech v Českém středohoří pod Milešovkou potýká se škodami způsobenými daňkem, který okusuje jabloně. Zmínil, že v této oblasti jsou stavy až na desetinásobné úrovni, než je běžné.

Konflikty a spory ohledně myslivosti

Spor o bažanty, jeleny a kňoury se vášnivě rozhořel v českých luzích a hájích. Nesmiřitelně rozdělil i Poslaneckou sněmovnu, která do druhého čtení ve středu pustila dva odlišné myslivecké zákony. Myslivci tvrdí, že jenom jim jde o blaho zvěře, a měla by se jim k tomu dát všechna práva. Ostatní dokazují, že myslivci škodí a jejich práva by se v zájmu ochrany přírody měla výrazně regulovat.

"Moc mě mrzí, že ochránci přírody zasahují do zákona o myslivosti. Podepsali jsme spolu dohodu o spolupráci a oni zatím vystupují proti nám. Myslivecká činnost je přitom tak stará, honci byli už ve 14. století a vždy se snažili zvěř ochraňovat," postěžoval si Vladimír Broukal, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty. "Myslivci se o zvěř starají. Ale jestliže chceme vytvořit zákon, který nebude pojednávat o myslivosti, ale o vlastnících, tak vznikne právní úprava o lovu a vybíjení zvěře, ale ne o jejím chovu."

Činnost myslivců však nevidí tak jednoznačně pozitivně ani Český svaz ochránců přírody, ani Hnutí Duha. Obě organizace jim přisuzují zásluhu hlavně na rozvíjení společenského života na venkově. "Myslivost má u nás bohatou tradici a patří ke kulturnímu dědictví, které by bylo škoda ztratit," soudí místopředseda Českého svazu ochránců přírody Pavel Pešout. "Je to jedna z mála skupin, která se dobrovolně angažuje ve veřejném životě na vesnici," připouští i Jaromír Bláha z Hnutí Duha.

"Ale co se týká přírody, tak tam je bohužel jejich vliv negativní ve všech směrech. Chráněná zvířata oni mnohdy ilegálně střílejí, a naopak udržují zvěř, která se přemnožila." Ochránci přitom připouštějí, že myslivci jsou užiteční i při regulaci počtu zvěře, která nemá přirozené predátory, a cizích druhů zvěře, která se k nám šíří. Jejich pohnutky však prý nejsou tak příkladně čisté. "Existuje populární představa, že myslivci se především starají o zvěř, aby přežila krutou zimu, to ale není tak podstatné. Zvěř by přežila zimu i bez nich, i když třeba v menších stavech. Myslivci se o zvěř starají kvůli svému prospěchu, aby lovné zvěře pro jejich potřebu bylo co nejvíce, a tato jejich činnost patří spíš k tomu negativnímu, co dělají," tvrdí Pešout.

Podle Bláhy by hlavním úkolem myslivců měla být náprava historicky vzniklé nerovnováhy, kdy byly vystříleny šelmy, jako je vlk či rys. "Myslivci ale místo toho, aby spárkatou zvěř regulovali, ji chovají. Udržují její nadstavy, což jim pochopitelně zvyšuje třeba až desetkrát možnost lovu," říká Bláha. Takové počínání ale prý brání tomu, aby se mohla obnovit přirozená skladba lesů, aby zde mohly znovu být listnaté stromy a také jedle.

Hnutí Duha je přesvědčeno, že limity zvěře by se měly určovat právě podle toho, kolik je pro les ještě únosné. Potíž však vidí v tom, že nikdo neví, kolik zvěře v honitbách skutečně je, protože to zjišťují myslivci a poté uvádějí nižší čísla. Broukal však jednoznačně odmítá pochybnosti o tom, že myslivci neudržují rovnováhu zvěře v lesích: "Nemůžeme přeci celé lesy vybít s tím, že snížíme škody páchané zvěří, protože se to majitelům zrovna hodí. I jeden zajíc či srnec toho stačí dost okousat."

Za stejně podlé považuje Broukal podezření ochránců, že si na seznam zvěře chtějí myslivci prosadit i některé chráněné druhy, aby si na ně mohli vystřelit. "To neznamená, že je chceme lovit. Vždyť to podle zákona o ochraně přírody ani není možné. My jenom chceme, abychom se k těmto vzácným druhům mohli chovat jako ke zvěři. To znamená hlavně je chránit," uvedl Broukal.

Myslivost jako poslání

Myslivost je pro mě poslání, kterému se aktivně věnuji ve svém volném čase po práci učitelky hudby. Ale velmi často se setkávám s velmi negativními názory na nás myslivce, které pramení z nedostatečné informovanosti, nebo zkreslených faktů. Myslivost je starobylé a ušlechtilé poslání, které v sobě spojuje lásku k přírodě, péči o zvěř, ochranu krajiny a hlubokou úctu k životu. Přestože je v očích veřejnosti často vnímána pouze jako lov, skutečný význam myslivosti je mnohem širší. Je to životní filozofie, která spojuje člověka s krajinou a jejími přirozenými rytmy.

Myslivost má v České republice silnou tradici. Po generace byla součástí venkovského způsobu života, předávala se z otce na syna, z dědečka na vnuka. V ní se snoubí poznání, zkušenosti a hluboká morální pravidla, která formují nejen vztah ke zvěři, ale i charakter samotného myslivce. Myslivec nevstupuje do přírody pouze se zbraní, ale především s odpovědností. V zimě se stará o to, aby zvěř netrpěla hladem. Zakládá a doplňuje krmelce, přináší seno, kaštany, dužnaté krmivo i sůl. V létě zajišťuje vodu v napajedlech a chrání klidová místa. Sleduje stopy, hodnotí chování, chrání hnízdiště, sbírá vzorky pro veterinární účely a často spolupracuje se zemědělci a lesníky.

Lov je často diskutovanou, ale zásadní součástí myslivosti. V moderní krajině, kde chybějí přirození predátoři, přebírá myslivec jejich roli a pomáhá udržet rovnováhu. Přemnožená zvěř je podvyživená, nemocná, trpí vnitrodruhovým stresem a šíří parazity. Lov se řídí přísně stanovenými pravidly. Každý revír má daný plán lovu, který určuje kolik, jakých a kdy bude jedinců odstřeleno. Myslivec nikdy neloví bezdůvodně - rozhoduje se s ohledem na zdraví, věk a pohlaví zvěře, podle biologických i etických zásad.

Myslivost je hluboce zakořeněná v etice a úctě k přírodě. Každý myslivec ctí tradice, které nejsou jen prázdným zvykem, ale výrazem pokory - poslední hryz, poslední pocta ulovenému kusu, obřady s loveckými signály. Myslivecká komunita udržuje kulturní dědictví, předává zkušenosti dalším generacím, organizuje přednášky, výstavy i brigády. Myslivci se dostává jedinečného daru - vidět přírodu zblízka, v její plnosti. Procházet se lesem při svítání, slyšet první zazpívání kosa, zahlédnout srnce vycházejícího z houštiny. Vnímat vůni rozkvetlé louky, šustění listí, otisk čerstvé stopy ve sněhu. Každý, kdo se do této služby vydá s otevřeným srdcem, brzy pochopí, že nejde o zbraně, trofeje nebo uznání. Myslivost není přežitek, ale důležitá součást krajiny a života v ní. Je to spojení tradice, poznání, zodpovědnosti a citlivého přístupu k přírodě.

Vliv zvěře na lesní ekosystémy

Jedním ze zásadních problémů lesních ekosystémů a jejich managementu je zajištění adekvátní, tj. zvěří nezpomalené a druhově neselektované přirozené obnovy lesa. Přirozená obnova je nezbytnou součástí dynamiky lesního ekosystému, a to nejen z důvodu požadavku přirozenosti společenstev. Adaptační procesy, probíhající při přirozené obnově ve stadiu největší druhové, početní a tedy i největší genetické diverzity, jsou významnou součástí rezilience lesních ekosystémů. Přirozená kompetice dřevin, která se u potravní, selekcí neovlivněné obnovy uplatňuje, je nutným předpokladem efektivní ochrany lesního ekosystému v dlouhodobém horizontu.

V kontrastu s výše uvedeným má myslivost při spravování živočichů zařazených mezi zvěř své priority dosud nastavené bez větších ohledů na požadavky ochrany přírody, rozhodně alespoň u managementu nejběžnějších a přitom z hlediska lesa nejkonfliktnějších druhů - přežvýkavých sudokopytníků. Myslivost je sice v současném zákoně o myslivosti definována jako „soubor činností prováděných v přírodě ve vztahu k volně žijící zvěři jako součásti ekosystému“, ve svých praktických mechanismech však dosud v řadě případů jednoznačně upřednostňuje zvěř před ekosystémy. Les je stále chápán „uživatelsky“, tj. především jako životní prostředí zvěře a zdroj její potravy, nikoliv jako svébytný ekosystém.

Výsledkem je nebezpečný paradox, kdy management lesa směřuje k vyloučení nepůvodních druhů z chráněných území (např. akát v NPR Děvín-Kotel-Soutěska), zatímco myslivecký management nepůvodní druhy chová, tj. cíleně podporuje, nebo alespoň dlouhodobě toleruje bez ohledu na dopady na vegetaci (muflon v řadě území, např. NPR Týřov). Intenzivní okus dřevin zvěří vede na řadě lokalit ke zpožďování obnovy lesa, dřeviny ztrácejí na přírůstu i kvalitě, zvyšuje se jejich mortalita. Díky selektivnímu okusu dochází ke znatelným změnám dřevinné skladby, vzácné dřeviny (většinou bohužel také s vyšší potravní atraktivitou) jsou často z obnovy zcela vyloučeny.

Dopady působení zvěře na lesní porost

Intenzivní okus prokazatelně způsobuje znatelné ztráty na početnosti dřevin.
Dlouhodobý okus může vézt k výrazným změnám dřevinné skladby.
Opakovaný okus vede ke znatelnému prodloužení obnovní doby.

Příkladem může být sledování přirozené obnovy v NPR Vrapač v CHKO Litovelské Pomoraví v letech 2001 až 2005, kde bylo počáteční zastoupení javoru klenu 40 %, v roce 2005 pokleslo již pouze na 15 %. Vzhledem ke statisticky významnému vztahu mezi poklesem početnosti tří dominantních druhů dřevin a procentem okusu poškozených jedinců těchto druhů je zřejmé, že primární příčinou celkové redukce zmlazení (viz níže) a změny zastoupení dřevin byl okus zvěří (čermák & mrkva, 2006).

Možnosti řešení

Kromě opatření, která jsou již dlouho a opakovaně diskutována (bohužel bez realizačního dopadu), jako je korekce mysliveckého plánování sledováním stavu dřevinné vegetace (tj. snížení stavů při zjištění neakceptovatelného dopadu na dřeviny) či zvýšení sankcí za škody zvěří, je pro ochranu přírody zásadním požadavkem diferenciace mysliveckého hospodaření do několika kategorií. Diferenciace by umožnila odlišný přístup k mysliveckému managementu v chráněných územích ve srovnání s běžným hospodářským lesem a vedla by k odstranění rozporů mezi myslivostí a dalšími složkami správy území (např. k již zmiňovanému přístupu k nepůvodním druhům).

Účinný systém diferencovaného mysliveckého hospodaření by nemusel být složitý, postačilo by rozdělení do třech základních kategorií hospodaření: