Co je květina, rostlina a příroda

Rostliny jsou skupinou organismů, které jsou převážně fotosyntetické. Vytvářejí kyslík nutný pro existenci většiny organismů. Jsou nedílnou součástí životního prostředí (např. v něm zadržují vodu), jsou zdrojem potravy pro živočichy i člověka. Rostlinami se zabývá botanika.

Stavba a funkce rostlin

Rostliny obvykle pomocí fotosyntézy vytvářejí látky bohaté na energii, ale také produkují kyslík nutný pro život většiny organismů. Samy provádějí i buněčné dýchání. V přírodě mají úzké vztahy s dalšími organismy, spoluutvářejí krajinu a zadržují v ní vlhkost. Jsou zdrojem potravy živočichů i člověka. Lze je využít jako energetickou surovinu či z nich získávat nejrůznější látky.

Při fotosyntéze z oxidu uhličitého (\mathrm{CO_2}) a vody (\mathrm{H_2O}) vznikají organické látky bohaté na energii (zejména cukry, např. Organické látky vzniklé fotosyntézou samy rostliny využijí jako zdroj (zásobu) energie či stavební látky (např. dřevo je z látek, které vznikly fotosyntézou). Látky vzniklé fotosyntézou jsou též nositeli energie v potravních řetězcích (např. koza sežere pampelišku). V rámci buněčného dýchání rostliny přeměňují živiny (např.

Buněčná struktura rostlin

Rostliny mohou být jednobuněčné či mnohobuněčné. Buňky rostlin typicky obsahují chloroplasty zajišťující fotosyntézu, vně cytoplazmatické membrány jsou ohraničené pevnou buněčnou stěnou. Zásobní látky či barviva rozpustná ve vodě se skladují ve vakuolách.

Orgány rostlin

Tělo vyšších rostlin je rozlišeno na orgány. Vegetativní orgány, např. kořen (a), stonek (b), list (c), zajišťují získávání látek potřebných pro život rostliny a její růst.

Čtěte také: Jak popsat obrázky přírody?

Kořen

Kořen u cévnatých rostlin uchycuje rostlinu v půdě nebo na podkladu. Rostlina pomocí něj přijímá vodu a minerální látky. Kořen je nečlánkovaný, většinou nezelený a většinou roste ve směru působení tíhové síly. Kořenová čepička chrání dělivá pletiva na vrcholu kořene. Kořeny mohou být zdužnatělé (a, např. u mrkve, petržele). Liány se přichycují podkladu tzv. příčepivými kořeny (b, např. břečťan). Tropické rostliny (např. epifytní orchideje) tvoří vzdušné kořeny (c), kterými přijímají vlhkost ze srážek. Mangrovy mívají chůdovité kořeny (d), aby se vyrovnaly s měnící se výškou hladiny. Parazitické rostliny (např.

Stonek

Stonek zajišťuje rozvádění látek po těle rostliny, vyrůstají z něj listy a další orgány. Sám může provádět fotosyntézu (obsahuje buňky s chloroplasty). Přesouvání látek v rostlině (zejména prostřednictvím stonku) zajišťují cévní svazky, ty mají část dřevní (xylém) a lýkovou (floém). Dřevní část vede vodu s minerálními látkami od kořenů vzhůru. Lýková část přesouvá organické látky vzniklé fotosyntézou z místa vzniku (source, např. listy) na místo spotřeby (sink, např.

Podle podoby stonku se rostliny dělí na byliny (a, stonek nedřevnatí) a dřeviny (b-‍c, stonek dřevnatí, vytváří se u něj druhotná kůra a případně borka). Pokud jsou listy po celé délce stonku, označuje se tento stonek jako lodyha, naopak z přízemní růžice vyrůstá zpravidla bezlistý stvol. Stonek se může přeměňovat na kolce (ostré zkrácené větvičky připomínající trny, např. u trnky - 1), hlízy (např. u lilku bramboru - 2), úponky (např. u vinné révy - 3) či oddenky (vodorovné stonky u povrchu půdy, často se zásobní funkcí, např.

List

Listy vyrůstají ze stonku. Mají plochou čepel, která může ke stonku být připojena řapíkem. Listy obvykle fotosyntetizují. Pomocí průduchů v jejich pokožce dochází k výměně plynů s okolím. Listy mohou být jednoduché (a), nebo složené z více menších lístků (b-‍d). Listy se mohou přeměňovat např. na úponky (1), trny (2), pasti masožravých rostlin (3), listeny (listy, v jejichž úžlabí vyrůstají květy či květenství - 4) či palisty (5).

Rozmnožování rostlin

Vegetativní rozmnožování rostlin spočívá v tom, že přímo z těla původní rostliny vyroste rostlina nová. V přírodě se vegetativně rostliny rozmnožují např.

Čtěte také: Voda a příroda: Důležité informace

Vegetativní rozmnožování využívá i člověk (v zemědělství, zahradnictví), lze díky němu efektivně získat mnoho geneticky shodných rostlin (klonů). Dochází při něm k zachování vlastností rostlin a konkrétních odrůd (kultivarů). Mezi nejčastější způsoby vegetativního množení rostlin patří řízkování (oddělení např.

Květ a květenství

Samčí součástí květu jsou tyčinky (a), jejichž prašníky vytvářejí pyl. Samičím orgánem je pestík (b), v jehož semeníku jsou uložena vajíčka (c). Na semeník navazuje čnělka a jedna či více blizen, na které je přenášen pyl při opylení. Tyčinky a pestíky bývají chráněné květními obaly. Pokud obaly vypadají jednotně, jde o nerozlišené okvětí. Květní obaly též mohou být rozlišené na kalich (d), který je zpravidla zelený, a korunu (e), která je mnohdy pestrobarevná. Části květu jsou umístěné na rozšířeném konci stonku, květním lůžku (f). Hmyzosprašné rostliny většinou pomocí medníků = nektarií (g) vytvářejí nektar a lákají hmyz barvou či vůní květů. V tropech a subtropech rostliny mohou opylovat i ptáci (např. kolibříci, strdimilové) či letouni. Větrosprašné rostliny mívají méně nápadné květy a redukované květní obaly.

Co se týče symetrie (souměrnosti) květu, pravidelné květy mají více rovin souměrnosti (např. u zvonku, I). Souměrné květy mají jednu rovinu souměrnosti (např. u hrachu, II), opylovači k nim mohou přistupovat zpravidla jen z jednoho směru. Stavbu květu lze popsat grafickými květními diagramy či textovými květními vzorci.

Rostliny většinou mívají oboupohlavné květy (a). Pokud jsou na jedné rostlině oddělené samčí a samičí květy, je rostlina jednodomá (b). U dvoudomých rostlin (c) jsou samčí a samičí květy na různých jedincích (např.

Květy často bývají seskupené do květenství. Mezi typy květenství patří například úbor (a, u hvězdnicovitých, např. sedmikrásky), (složený) okolík (b, u miříkovitých, např. u kopru), klas (c, např. u ječmene), hrozen (d, např. u lilie zlatohlavé), lata (e, např. u ovsa), hlávka (f, např. u jetele) nebo jehněda (g, např.

Čtěte také: Transport koní Převalského letadlem

Opylení a oplození

Opylení (1) je přenos pylu na bliznu pestíku (u krytosemenných). Z pylového zrna vyklíčí pylová láčka, ta proroste do vajíčka. Zde proběhne oplození (2), splynutí pohlavních buněk. U většiny rostlin probíhá opylení pylem jiného jedince, takové rostliny jsou cizosprašné.

Plody a semena

Ze semen vyrůstají nahosemenné a krytosemenné rostliny. Zvnějšku je semeno kryto osemením. Uvnitř je zárodek nové rostliny, ten obsahuje děložní lístky (dělohy) se zásobními látkami (u krytosemenných 1-2, u nahosemenných může být děloh více). Semena vznikají oplozením vajíček. U krytosemenných rostlin jsou ukryta v plodu.

Plod mají krytosemenné rostliny, vzniká z pestíku (hlavně ze semeníku) a případně dalších částí květu. Obsahuje jedno či více semen. Semena chrání, vyživuje, může napomáhat jejich šíření. Plody lze dělit např.

• bobule - Např.
• peckovice - Např.
• malvice - Např.
• lusk - U bobovitých rostlin, např.
• tobolka - Např.
• oříšek - Např.
• nažka - Např.
• obilka - U lipnicovitých (např.

Z jednoho květu s více pestíky vzniká souplodí (např. souplodí nažek u jahodníku - i, peckoviček u ostružiníku - j), z květenství vzniká plodenství (např.

Semena či plody se mnohdy rozšiřují na větší vzdálenosti. Při přenášení větrem mívají křídla (l) nebo chmýr (m). Plody/semena přenášená vodou musejí být odolná proti vlhkosti, např. díky zesíleným stěnám či voskové vrstvičce (n). Plody/semena se též mohou šířit na těle živočichů (např. u lopuchu - o, mrkve), k tomu jim pomáhají háčky či lepkavé výrůstky. Při šíření uvnitř těla živočichů plody/semena procházejí trávicí soustavou (např.

Některá semena (např. dymnivky - q, violek či vlaštovičníku) mají zvláštní lepkavé výrůstky, tzv. masíčko. To láká mravence, kteří semena pak přenášejí. Některé rostliny svá semena „vystřelují“ na určitou vzdálenost (např.

Na šíření rostlin se podílí i člověk. To může vést k zavlečení nepůvodních druhů na nová místa.

Životní cykly rostlin

• Jednoleté rostliny vyrostou a vytvoří plody během jednoho roku (např.
• Dvouleté rostliny prvním rokem vytvářejí vegetativní orgány, druhým rokem kvetou a plodí (např.
• Víceleté rostliny žijí déle než dva roky, kvetou a plodí pouze jednou (např.
• Vytrvalé rostliny kvetou a plodí opakovaně, zpravidla od určitého věku (např.

Rozmanitost rostlin

Pasáž ukazuje některé rostliny, které kvetou brzy na jaře. Zavádí diváky do míst, kde mohou najít bledule či vzácnou liliovitou rostlinu kandík psí zub. V úvodu hodiny se žáků zeptejte, jaké rostliny kvetou brzy na jaře a kde je lze najít. Můžete jim ukázat obrázky bledulí či kandíku psího zubu a nechat je odhadnout, kde se vyskytují.

Příklady jarních rostlin

Poznáte 20 nejběžnějších jarních rostlin? Podívejte se na obrázky a zkuste pojmenovat rostliny, které na nich vidíte. Potom si přečtěte text pod obrázky. V textu najdete správný název rostliny spolu s několika informacemi o ní.

1. Bledule jarní (Leucojum vernum) je jedovatá rostlina s bílými květy.
2. Česnek medvědí (Allium ursinum) je rostlina výrazně vonící po česneku. Roste v lesích a kolem potoků.
3. Devětsil bílý (Petasites albus) je rostlina se silnou lodyhou.
4. Dymnivka dutá (Corydalis cava) je rostlina s bílými nebo růžovými květy a dutou hlízou. Má ráda kypré půdy.
5. Jaterník podléška (Hepatica nobilis) má fialové (vzácně i růžové) květy.
6. Koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis) je chlupatá vytrvalá rostlina s fialovými květy.
7. Křivatec žlutý (Gagea lutea) má žluté květy a úzké listy, které jsou podobné listům trav.
8. Mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium) je nenápadná rostlina se žlutozelenými květy. Jeho lodyhy jsou křehké.
9. Orsej jarní (Ficaria verna) má lesklé žluté květy.
10. Osívka jarní (Erophilla verna) je velmi drobná a nenápadná jarní rostlina. Její květy jsou bílé.
11. Plicník lékařský (Pulmonaria officinalis) má modré až fialové květy. Jak květy stárnou mění svoji barvu. Roste v lesích.
12. Podběl lékařský (Tussilago farfara) má žluté květy. Roste na okrajích cest, na loukách i na březích potoků.
13. Popenec obecný (Glechoma hederacea) má drobné fialové květy. Roste na loukách a na okrajích lesů.
14. Prvosenka jarní (Primula veris) má žluté květy a světle zelené listy. Roste v různých druzích lesů.
15. Pumpava obecná (Erodium cicutarium) je drobná rostlina s fialovými květy. Roste v trávnících, v okolí cest i na pastvinách.
16. Rozrazil perský (Veronica persica) má drobné modré květy. Roste hojně v trávních, v zahradách nebo také v chodnících mezi dlažbou.
17. Sasanka hajní (Anemone nemorosa) má bílé květy. Roste ve světlých listnatých lesích a v křovinách.
18. Sedmikráska chudobka (Bellis perennis) má růžovobílé květy. Jako jedna z mála rostlin dokáže kvést téměř po celý rok.
19. Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) je rostlina s bílými květy. Je mírně jedovatá. Na většině našeho území není příliš hojná.
20. Violka vonná (Viola odorata) má fialové květy, vzácně mohou být i bílé. Květy velmi příjemně voní. Často roste v parcích, v trávnících i v křovinách.

Květen v zahradě

Květen je měsíc, kdy zahrada doslova ožívá. Ovocné stromy jsou obsypané květy, vzduch bzučí včelami a trávníky se začínají zelenat do dokonalého koberce. Pro každého zahradníka je to čas nadšení, ale i práce.

Co všechno byste neměli v květnu na zahradě opomenout? První polovina května je ve znamení "ledových mužů" - období od 11. do 15. května, kdy mohou ještě udeřit poslední noční mrazy. V květnu se o trávník staráme intenzivněji - sekáme ho jednou týdně a vždy zkracujeme maximálně o třetinu výšky. Minimální doporučená výška je 4 cm, aby tráva dobře prospívala.

Šeříky, plaménky, tavolníky, srdcovky… květen je měsícem, kdy okrasné zahrady září barvami. V květnu přesazujeme na záhony předpěstované sazenice rajčat, paprik, květáku nebo brokolice. Květen je ideální měsíc také pro založení zahradních jezírek nebo moderních vodních prvků. Květen dostal své jméno po římské bohyni Maji, ochránkyni přírody a růstu. V květnu mají nejdelší dny v roce před letním slunovratem - v našich zeměpisných šířkách slunce zapadá až po 20. Květen je měsícem lásky - tradice líbání pod rozkvetlým stromem je staročeský zvyk na 1.

Vanilkový keřík (otočník stromovitý)

Vanilkový keřík je voňavá letnička, která si nenápadně získala srdce českých zahradníků. Stačí jediný teplý den a její sladká vůně připomínající vanilku nebo čerstvě upečený koláč se rozline po balkoně i zahradě. Má bohaté trsy drobných květů, snadno se pěstuje a umí přilákat motýly.

Latinský název Heliotropium arborescens napovídá, že otočník stromovitý, též peruánský, má jistou slabost pro slunce. Listy i květy se za ním rády natáčejí, a odtud pochází i jeho české jméno. Pochází z oblastí Jižní a Střední Ameriky a v místním klimatu se chová jako vytrvalá bylina či nízký keřík. U nás ho ale obvykle pěstujeme jako okrasnou letničku.

Typické jsou tmavě zelené, lehce vrásčité listy. Květy tvoří husté, bohaté vijany. Nejčastěji mají fialovou nebo modrofialovou barvu. Ale najdete i bílé či růžové odrůdy. Otočník dorůstá 30-60 cm a během léta nepřehlédnutelně voní po vanilce. Proto se mu také říká vanilkový keřík.

Oblíbené kultivary:

• Marine: silná vůně, tmavě modré květy, výška kolem 50 cm
• Marguerite: modrofialové květy s jemnou bílou tečkou uprostřed
• Kompaktní formy: vhodné do nádob, často do 40-45 cm

Tip redakce: otočník je při pozření toxický, takže ho nenechte ochutnávat domácí mazlíčky ani malé děti.

Jak z otočníku dostat maximum:

• Stanoviště: miluje slunce, ideálně 6 hodin denně. V parných oblastech mu dopřejte odpolední polostín.
• Půda: lehká, propustná, výživná, klidně i s trochou rašeliny. pH: lehce kyselé až neutrální
• Teplo: prospívá mu teplý den a chladnější noc, ale úpal ani studený průvan nesnáší.
• Zalévání: chce rovnoměrné. Žádné louže, žádné vysychání na troud. V květináčích pije častěji, takže v létě se k němu připravte chodit jako k parťákovi na limonádu.

Triky pro nádherné kvetení:

• Hnojení: Během sezóny mu dopřejte hnojivo pro kvetoucí rostliny, ideálně s vyšším obsahem fosforu. V záhonech přihnojte jednou za měsíc. V nádobách klidně každé dva týdny. Tam má větší spotřebu.
• Odstraňování odkvetlých částí: Jakmile kvítka začnou odcházet, ostříhejte celé květní stonky. Otočník to vyhodnotí jako výzvu a okamžitě začne chystat další. Délka kvetení se tak výrazně protáhne.

Jak si snadno namnožit nové rostliny:

Řízkování je nejrychlejší způsob, jak si vypěstovat nové rostliny této okrasné letničky. V létě odeberte 10-12cm řízek z nezdřevnatělého výhonu. Sejměte spodní listy a zapíchněte do lehkého, vlhkého substrátu. Umístěte do světlého místa bez přímého slunce - za pár týdnů zakoření. Ze semen to jde také, ale počítejte s delším startem a potřebou tepla.

Bezpečné přezimování otočníku:

Ačkoliv se otočník často pěstuje jako letnička, můžete ho udržet i na další rok. Před mrazem ho přesuňte do světlé, chladnější místnosti (cca 8-12 °C). Zalévejte jen mírně. Na jaře ho silně seřízněte. Vytáhlé výhony mu nesluší a nový start potřebuje prostor.

Kde otočník vynikne nejvíc:

• v záhonech, kde tvoří barevné plochy a krásně voní pod večerním sluncem,
• v truhlících a nádobách, kde se mu díky teplu u stěn daří skvěle,
• u růží, levandule či šalvěje, tvoří tato okrasná letnička elegantní kombinace,
• v závěsných koších, protože jeho husté květy vypadají úžasně i v úrovni očí.

Tip redakce: láká motýly a včely, takže podporuje život v zahradě.

Co otočník nejvíc trápí a jak tomu snadno předejít:

• mšice, svilušky, bílé mušky: zkuste insekticidní mýdlo nebo neemový olej
• padlí: většinou vzniká z horka a vlhka bez cirkulace vzduchu
• hniloba kořenů: nejčastější příčina smrti. Nepřelévat!

Český kras - rozmanitost rostlinných společenstev

Český Kras - to je mozaika lesů, skal, pastvin, luk a polí. Krajina odnepaměti využívaná člověkem, jež ji dotvořil k obrazu svému. Nikoliv hluboké divoké lesy, ale milé světlé háje dubů a habrů, které na jaře rozkvetou koberci podléšek, sasanek a dymnivek. Sametové, bohatě kvetoucí trávníky, kde mezi kozími a ovčími bobky vykukují zjara zvonce konikleců, později zavoní mateřídouška a nade vším dohlíží šalvěj.

Koniklec luční. Aby místní krajina zůstala taková, jakou ji máme rádi, a aby v ní nadále přežily zdejší vzácné rostliny, potřebuje naši péči: kosením, pastvou, držením invazních druhů na uzdě, udržováním bezlesí. Pastva v přírodní rezervaci Tetínské skály.

Velká pestrost místní vegetace je dána jak různorodým geologickým podklad (převážně vápencovým) a členitostí krajiny, tak právě dlouhodobou lidskou činností - hospodařením v lesích a pastvou. Typicky se tu vyskytují především teplomilné a suchomilné druhy rostlin. Na některých jižních svazích se díky velmi teplému mikroklimatu a velice mělké půdě nemohou trvale udržet dřeviny, a tak tu přetrvalo přirozené bezlesí. Proto jsou zde skalní stepi, suchomilné trávníky a mozaiky lesostepí - nejtypičtější obraz Českého krasu.

Hlaváček jarní. Několik desítek zdejších druhů patří mezi ohrožené či kriticky ohrožené. Úkolem člověka je chránit jak tyto rostliny samotné, tak lokality a typy stanovišť, na kterých rostou. Z nejvzácnějších je včelník rakouský, který se tuhými jehlicovitými listy podobá rozmarýnu, velkými fialovými květy zase šalvěji; roste na skalních stepích a skalách, většinou velmi těžko přístupných.

Včelník rakouský. Vápnomilný devaterník šedý (Helianthemum canum) tu má jednu ze svých pouhých dvou lokalit v Česku. Hlaváček jarní (Adonis vernalis) a koniklec luční český (Pulsatilla pratensis subsp. bohemica) jsou k vidění už častěji; jejich porosty jsou oblíbeným cílem každoročních jarních vycházek. Ve světlých lesích na několika málo místech roste obrovský mnohokvětý zvonek s vyplazenými jazýčky - zvonovec liliolistý (Adenophora liliifolia), který je potřeba chránit před přemnoženou zvěří a přílišným zastíněním.

V květnu nadchází čas královen - orchidejí. V řídkých lesích najdeme vstavač nachový (Orchis purpurea), v lesostepích vskutku rudohlavý rudohlávek jehlancovitý (Anacamptis pyramidalis). Ve světlých dubohabřinách rostou okrotice bílá a dlouholistá (Cephalanthera damasonium, C. ensifolia), prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia), kruštík širolistý (Epipactis helleborine), kruštík růžkatý a k. tmavočervený (E. muelleri, E. atrorubens).

Dubohabřiny a skalní stepi

Suché, teplé vápencové stráně porůstají zakrslé šípákové doubravy s dřínem. Dub pýřitý neboli šípák (Quercus pubescens) se od ostatních našich dubů liší sametovým ochlupením listů a mladých větviček, čímž omezuje výpar vody. Doplňují ho žlutě kvetoucí dřín (Cornus mas), endemický jeřáb krasový (Sorbus eximia) a teplomilné křoviny. Z bylin vládne aromatická, na dotyk nebezpečná třemdava (Dictamnus albus), přidávají se sasanka lesní (Anemone sylvestris), hrachor chlumní (Lathyrus pannonicus subsp.

Nejrozšířenější z lesních společenstev jsou dubohabřiny. Z nejnápadnějších bylin v nich rostou lilie zlatohlavá (Lilium martagon), veliká hluchavka medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), na dálku voňavý lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) a výše zmiňované orchideje. Největší parádu dělají lesy v dubnu, kdy ještě neolistěné stromy pouští do podrostu dost slunce: jarní aspekt hýří dymnivkami (Corydalis cava, C. intermedia, C. solida), jaterníky (Hepatica nobilis), orsejemi (Ficaria bulbifera), kyčelnicemi (Dentaria enneaphyllos, D. bulbifera) a vícero druhy křivatců (Gagea villosa, G. lutea, G.

Skály a skalní stepi

Skály a skalní stepi: rozkvetlé, voňavé, s vyšlapanými cestičkami od zvířat. Spolu s hlaváčky, konikleci a devaterníky tu vykvétá kosatec bezlistý český (Iris aphylla subsp. bohemica), chrpa chlumní (Centaurea triumfettii), tařice skalní (Aurinia saxatilis), trýzel škardolistý (Erysimum crepidifolium), vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa), bělozářka liliovitá (Anthericum liliago), locika vytrvalá (Lactuca perennis), svízel sivý (Galium glaucum), sesel sivý (Seseli osseum) a další. Vlnící se kavyly (Stipa tirsa, S. pennata) připomínající vousy poustevníka Ivana. Severní hranici svého rozšířením má v Českém krasu čilimník řezenský (Chamaecytisus ratisbonensis).

Další rostlinná společenstva

Vlhčí a stinné vápencové stěny a skalní srázy porůstají společenstva s pěchavou vápnomilnou (Sesleria caerulea). Polní plevele, dříve všední, už zemědělská technika a chemie téměř zapudily. Při kraji pole se krčící čistec roční (Stachys annua) či dejvorec (Caucalis platycarpos) vypovídají o šetrném zemědělci.

Flóra lišejníků a mechorostů je vzhledem k pestrosti stanovišť a vápencovému podloží bohatá. Mechorostů tu bylo napočítáno kolem 340 druhů, z toho patří téměř čtvrtina mezi ohrožené. Jsou to rostlinky zvukomalebných obrozeneckých jmen jako např. děrkavka tlustožeberná (Grimmia teretinervis), zobanitka směstnaná (Rhynchostegium confertum) či kápěnka (Seligeria calcarea). Zajímavým fenoménem jsou společenstva travertinových kaskád, kde se mechorosty podílejí jako živá složka na jejich stavbě.

tags: #co #je #květina #rostlina #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Wilo přečerpávací stanice WC
• Vliv elektrárny na životní prostředí
• Nakupování a odpad
• Cesta ke zdraví a pohodě
• Medvídek koala v přírodě