Ekonomické nástroje ochrany ovzduší v České republice

Nástroje regulace normativního charakteru, na kterých je historicky primárně založen systém přímé regulace ochrany životního prostředí zemí OECD, doplňuje využití ekonomických nástrojů ochrany životního prostředí. Ty byly zkonstruovány k dosažení ekologických cílů způsobem, který je nákladově efektivnější než přímá administrativní regulace. Jsou založeny na nepřímém ovlivňování chování subjektů, které poškozují (znečišťují, nepřiměřeně devastují) životní prostředí. Na rozdíl od normativních nástrojů tedy nepůsobí na základě přímého mocenského přinucení, ale prostřednictvím ekonomické kalkulace. Podniky, obce i jednotliví občané se sami mohou rozhodnout, zda je pro ně finančně výhodnější vynaložit určité náklady na zamezení, popř. snížení znečišťování, nebo zda budou platit příslušné poplatky či daně.

Podstatou působení ekonomických nástrojů je nahrazení, popř. doplnění chybějících nebo nedostatečných hodnotových signálů, které poskytuje standardní tržní mechanismus. K absenci těchto signálů dochází i ve vyspělých ekonomikách a důsledkem této absence jsou negativní externality. Současné politiky životního prostředí vyspělých zemí disponují širokým rejstříkem ekonomických nástrojů.

Nejčastější klasifikace ekonomických nástrojů je dělí na poplatky, subvence, systém zálohování a specielní tržní nástroje, jako je prodej emisních povolení a pojištění odpovědnosti za škody na životním prostředí. Tento soubor je v praxi doplňován nástroji daňové, celní a úvěrové politiky. Jedná se o opatření finanční povahy, jejichž smyslem je akumulace a následná alokace a redistribuce peněžních prostředků. Výchozím cílem je ovlivnit chování ekonomických subjektů a zabezpečit prostředky k provádění opatření, pomáhajícím chránit životní prostředí.

Ekonomické nástroje plní mnoho funkcí. Jedná se o funkce kompenzační, fiskální, stimulační, redistribuční a komparativní. Kompenzační funkcí ekonomických nástrojů se rozumí finanční odškodnění možného poškození životního prostředí. Fiskální funkce představuje příjmy do státního rozpočtu, které jsou pak dále použity k financování činností, které zabezpečují ochranu životního prostředí. Stimulační funkce podporuje realizaci určitého cíle. Redistribuční funkce představuje usměrnění možných dopadů na různé subjekty.

Poplatky za znečišťování životního prostředí

Poplatky za znečišťování životního prostředí jsou součástí ekonomických nástrojů. Tento typ nástroje vede z ekonomického hlediska k nákladově efektivnímu řešení. Jedná se o řešení, kdy je stanoveného cíle dosahováno s minimálními náklady. Poplatky jsou povinné platby, nejčastěji za znečišťování životního prostředí nebo za využívání přírodních zdrojů aj. Vychází z principu „znečišťovatel platí“. Způsob jejich placení musí být upraven zákonem. Příjemcem poplatků je buď Státní fond životního prostředí, obecní rozpočty, rozpočty krajů, případně státní rozpočty.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

V současné době jsou poplatky za znečišťování ovzduší stanoveny zákonem č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů. Poplatky jsou placeny provozovateli stacionárních zdrojů, které se kategorizují podle velikosti na zvláště velké, velké, střední a malé podle jejich výkonu. Mezi zpoplatněné látky patří především tuhé emise, SO2 (oxid siřičitý), NOx(oxidy dusíku), CO (oxid uhelnatý), CXHY (uhlovodíky). Způsob výpočtu poplatků je dán zákonem. U malých zdrojů je to roční paušál podle druhu používaného paliva.

Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových jsou upraveny ve vodním zákoně č. 254/2001 Sb. Znečišťovatel je povinen platit poplatek jak za znečištění, tak i za objem vypouštěných odpadních vod. Poplatek se platí především při vypouštění nerozpuštěných látek, rozpuštěných anorganických solí, ropných látek, nebo pokud je zjištěna zvýšená acidita a alkalita. Správu poplatků za vypouštění odpadních vod do vod povrchových mají na starosti příslušné celní úřady na základě podkladů České inspekce životního prostředí. Poplatky jsou placeny příslušnému celnímu úřadu.

Poplatky za vypouštění odpadních vod do vod podzemních jsou upraveny ve vodním zákoně č. 254/2001 Sb. Poplatek se platí paušálně a představuje 3 500 Kč ročně za vypouštění odpadních vod domácnostmi. Povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních vydává vodoprávní úřad, který příslušné obci poskytuje podklady. Poplatek je placen obci daného katastrálního území, kde dochází k vypouštění odpadních vod. Poplatky jsou stanoveny obcí, která postupuje podle správního řádu.

Poplatky za ukládání odpadů na skládky jsou upraveny zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Poplatek se skládá vždy ze základní složky, která je placena za ukládání odpadu a pokud jde o odpad nebezpečný je připlácena riziková složka. Poplatek je placen původcem odpadu provozovateli skládky za umístění odpadu na skládku. Příjemcem poplatků je obec, v jejímž katastrálním území se skládka nachází a Státní fond životního prostředí. V případě ukládání odpadů na skládky obcí, pak tato obec neplatí základní složku poplatku. Kontrolu placení poplatků má v kompetenci příslušná obec a krajský úřad. Příslušná obec vybírá základní složku poplatku. Pokud se skládka nachází na území více obcí, je základní složka poplatku rozdělena daným obcím podle velikosti skládky na jejich území. Výše sazby základní složky poplatku je od roku 2009 stanovena na 500 Kč za 1 tunu komunálního a ostatního odpadu a 1 700 Kč za 1 tunu nebezpečného odpadu. Riziková složka poplatku směřuje do Státního fondu životního prostředí. Výše sazby rizikové složky poplatku je od roku 2009 stanovena na 4 500 Kč za 1 tunu nebezpečného odpadu.

Jedná se o úhradu částky za odebrané množství podzemní vody. Poplatek je stanoven novelou zákona č. 20/2004 Sb., o vodách. Úhrady jsou stanoveny zákonem č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Souhlas s odvodem poskytuje příslušný orgán ochrany zemědělského půdního fondu. Výběr mají v kompetenci celní úřady. Výnos z odvodů směřuje z 60 % Státnímu fondu životního prostředí a z 40 % rozpočtům obcí příslušného katastru. Tyto poplatky jsou stanoveny v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích, ve znění pozdějších předpisů. Výše poplatku je určena orgánem státní ochrany lesů a výběr mají v kompetenci celní úřady. Příjemcem poplatků je z 60 % Státní fond životního prostředí a z 40 % rozpočty obcí příslušného katastru.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Dobývací prostor je zhodnocen pomocí výsledků průzkumu daného naleziště, a sice na základě rozsahu, tvaru a mocnosti hlavního naleziště. Nerosty jsou zaznamenány v zákoně č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství, ve znění pozdějších předpisů. Ochrana dřeviny před jejich poškozením je upravena zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny. Jedná se o poplatek za výrobu a dovoz regulovaných látek, který napomáhá chránit ozonovou vrstvu Země. Poplatky jsou vybírány za látky, které poškozují ozonovou vrstvu a produkty, které je zahrnují.

Daně a daňová zvýhodnění

Na základě daňové statistiky OECD jsou za ekologické daně v České republice považovány veškeré poplatky k ochraně ŽP. Mezi tyto daně patří dálniční známka, mýtné, silniční daň, spotřební daň, daň z minerálních olejů.

Sankční platby jsou použity, pokud někdo nedodržuje zákony na ochranu životního prostředí. Sankční platby se uvalují ve formě pokuty a nedají se odpočítat z daňového základu.

Za daňové zvýhodnění se považuje snížená sazba u daně z přidané hodnoty na určité výrobky ekologického charakteru. Můžeme mluvit o úlevě od daně z příjmu u organizací, které se zabývají provozem vodních a větrných elektráren, tepelných čerpadel, solárních zařízení, výrobou bioplynu, elektřiny, tepla, či biomasy. O daňovém zvýhodnění se mluví ve smyslu snížené sazby spotřební daně u pohonných hmot, jako je bionafta, či bioplyn. Vláda přijala (koncem roku 2009) návrh Ministerstva životního prostředí, aby se zvedl podíl biopaliv v benzinu i naftě. Jeho podíl v benzinu by se měl v dubnu 2010 zvednout z nynějších 3,5 % na 4,5 %. V naftě se jeho podíl zvýší ze 4,5 na 6,3 %.

Finanční podpora a dotace

Finanční podpora je chápána jako oblast příznivé ekonomické stimulace. Dotace v rámci finanční podpory jsou chápány jako nástroje využívající veřejné výdaje a jsou významným prvkem Státní politiky životního prostředí ve vyspělých zemích. Jsou poskytovány především obcím a neziskovým organizacím. Dotace mají problémové alokační působení. Účel jejich poskytování je spojen s ochranou vod a ovzduší. Mezi dotace patří přímé podpory, úhrady úroků, zvýhodněné půjčky, záruky na úvěry nebo daňová zvýhodnění.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Depozitně refundační systém

Depozitně refundační systém se vztahuje na výrobky, u kterých je možnost, že se stanou nebezpečným opadem. Týkají se především obalů a některých odpadů. Jejich cílem je recyklace výrobků, jejich opětovné využití nebo snaha o minimalizaci odpadů. Jedná se například o pneumatiky, motorové oleje, nebo akumulátory. Dále se vztahuje na výrobky, kde je možnost jejich opakovaného použití. Jako příkladem jsou vratné láhve a některé umělé hmoty. Při zakoupení zboží se platí záloha, která se při vrácení zboží vrací zpět. Lidé díky tomuto systému mají záruku, že se jim zakoupené výrobky vrátí zpět formou peněz, které do nich vložili. Zálohový systém se vztahuje na skleněné láhve, některé vybrané láhve a umělé hmoty.

Obchodovatelná emisní povolení

Obchodovatelná emisní povolení jsou charakteristická horizontálními vztahy mezi znečišťovateli. Jednotliví znečišťovatelé se snaží snižovat své náklady spojené s nároky na kvalitu životního prostředí dané státem. Principem zmíněných emisních povolení je stanovení přípustného množství znečištění, které je rozděleno mezi znečišťovatele určitého území. Toto rozdělení přípustného množství znečištění je vydáváno formou emisních povolení, které si znečišťovatelé mezi sebou mohou navzájem prodávat. Tvorba ceny povolenek je ponechána trhu. Jedním z přínosů je úspora nákladů. Jednotliví znečišťovatelé volí pro ně ekonomicky optimální variantu své ekologické strategie. Předpokládá se, že obchodování musí probíhat podle stanovených pravidel.

Pojištění odpovědnosti za škody na životním prostředí

Tento druh pojištění začíná fungovat koncem 80. let. Je uzavíráno na základě absolutní odpovědnosti znečišťovatele.

Ovzduší je pro člověka jednou z nejdůležitějších složek životního prostředí, bez které se nemůže obejít. Vdechovaný vzduch a vše, co obsahuje, se dostává až do nitra lidského těla a přímo tak působí na zdraví člověka. Proto je kvalitě ovzduší věnována velká pozornost jak na národní a evropské, tak na mezinárodní úrovni. Ochranou ovzduší se rozumí předcházení znečišťování ovzduší a snižování úrovně znečišťování tak, aby byla omezena rizika pro lidské zdraví způsobená znečištěním ovzduší, snížení zátěže životního prostředí látkami vnášenými do ovzduší a poškozujícími ekosystémy a vytvoření předpokladů pro regeneraci složek životního prostředí postižených v důsledku znečištění ovzduší.

Úroveň znečištění vnějšího ovzduší je dána především vypouštěním znečišťujících látek z různých zdrojů v důsledku lidské činnosti (lokální topeniště, doprava, průmysl a energetika, zemědělství) a dále ji mohou ovlivňovat i přírodní procesy. Znečišťující látky jsou přenášeny v atmosféře a mohou tak ovlivňovat kvalitu ovzduší jak v nejbližším okolí samotného zdroje znečištění, tak ve vzdálenějších oblastech. Základní právní normou upravující hodnocení a řízení kvality ovzduší a provoz zdrojů znečišťování ovzduší je zákon o ochraně ovzduší. Ministerstvo životního prostředí se podílí také na ochraně ozonové vrstvy Země před látkami, které způsobují její poškozování (např. freony). V důsledku ztenčování ozonové vrstvy proniká na zemský povrch nebezpečné ultrafialové záření, které může způsobovat vznik nebezpečných onemocnění.

tags: #ochrana #ovzduší #ekonomické #nástroje

Oblíbené příspěvky:

• Problémy s Nádobami na Směsný Odpad
• Přehled ekologických problémů Asie
• Odpadkový koš 35l
• Znečištění z automobilů v Evropě
• Recenze článku o Vendule Pavkové