Nebezpečí likvidace jaderného odpadu

Jedním z nejdiskutovanějších druhů průmyslového odpadu je nebezpečný odpad z jaderných elektráren. Radioaktivita v lidech přirozeně budí obavy s ohledem na havárie posledních desetiletí na Ukrajině a v Japonsku. Na rozdíl od mnoha chemických katastrof, kterých jistě každý čtenář dokáže z hlavy vyjmenovat hned několik, dochází k nebezpečným situacím při manipulaci s jadernými materiály v moderní době minimálně.

Jaderný průmysl po celém světě už navrhl, vyvinul a zavedl do praxe většinu jednotlivých technologií, jež jsou nutné pro likvidaci nebo bezpečné uskladnění veškerého odpadu, který produkuje. Otázkou je však přijetí veřejnosti a nikoli technologická proveditelnost. V Česku se například řeší už od 90. let, ale neustále naráží na odpor a strach místních obyvatel a samospráv.

Celosvětově je každý rok přepraveno asi 15 milionů kontejnerů radioaktivního materiálu ať už po silnicích, železnicích nebo loďmi. Kontejnery a další ochranné obaly, ve kterých se odpad přepravuje, jsou navrženy tak, aby odolaly i při závažné nehodě a nic neuniklo ven. Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) se musí například nízko nebo středně aktivní odpad převážet v robustních 125tunových kontejnerech. S veškerým toxickým odpadem je třeba nakládat bezpečně, nejen s radioaktivním odpadem.

Dělení radioaktivního odpadu

Radioaktivita jaderného odpadu se však přirozeně rozpadá a má omezenou radiotoxickou životnost. Jeho nebezpečí pak více závisí na tom, jak je koncentrovaný.

Radioaktivní odpad se dělí na:

Čtěte také: Vliv znečištění ovzduší na zdraví

• plynný,
• kapalný,
• pevný.

Podle aktivity se odpady dělí na:

• Nízkoaktivní odpady
• Středně aktivní odpady
• Vysokoaktivní odpady

Podle dat Světové jaderné asociace je 97 % celosvětově vyprodukovaných odpadů klasifikováno jako nízko nebo středně aktivní odpad. Většina vyprodukovaného jaderného odpadu je kvůli své radioaktivitě silně nebezpečná několik desítek let a běžně se ukládá do zařízení v blízkosti zemského povrchu.

Geologická úložiště pro radioaktivní odpad jsou navržena tak, aby zajistila, že škodlivé záření nedosáhne povrchu ani v případě silných zemětřesení nebo v průběhu času. Odpad je zapouzdřen ve speciálně technicky upravených sudech ve stabilní, vitrifikované formě a je umístěn v hloubkách hluboko pod biosférou. Taková dlouhodobá geologická úložiště jsou navržena tak, aby zabránila jakémukoli pohybu radioaktivity po tisíce let.

Způsoby nakládání s radioaktivním odpadem

Vzniklé radioaktivní odpady je třeba roztřídit a zpracovat tak, aby je bylo možné bezpečně uložit. Tedy bezpečně oddělit od životního prostředí na dostatečně dlouhou dobu, dokud se v důsledku samovolných procesů radioaktivní látky nepromění na látky jiné, stabilní. Podle typu odpadu je zvolen i způsob ztužení. Odpady z provozu jaderných elektráren jsou většinou zpevněny jejich zamícháním do bitumenu a v sudu uloženy v dukovanském úložišti. Institucionální odpady jsou obvykle zabetonovány do sudu o objemu 100 litrů, který je vložen do 216 litrového sudu. Prostor mezi oběma nádobami je vyplněn betonem, sud je uzavřen víkem, natřen protikorozním nátěrem a putuje do úložiště Richard nebo Bratrství.

Za nejbezpečnější způsob zneškodnění radioaktivních odpadů nepřijatelných do přípovrchových úložišť se celosvětově považuje uložení do hlubinného úložiště. Na základě dlouhodobého vývoje byl navržen multibariérový koncept. Jeho základní bariérou je ukládací obalový soubor, další bariérou jsou nepropustné materiály s těsnící a tlumící funkcí (buffer) a třetí bariéru tvoří stabilní horninové prostředí cca 500 metrů pod povrchem země.

Čtěte také: Průvodce recyklačními kódy

Úložiště radioaktivního odpadu v ČR

V České republice se nachází několik úložišť radioaktivního odpadu:

• Podzemní lom Alkazar u Hostími (okr. Beroun) - uzavřeno v roce 1997
• Důl Richard II u Litoměřic - stále v provozu
• Důlní komplex Bratrství u Jáchymova - výhradně k ukládání odpadů s přírodními radionuklidy
• Úložiště v areálu jaderné elektrárny Dukovany

Provozní odpady vznikají v provozech jaderných elektráren. Povlaky paliva, konstrukční materiály palivových souborů atd. jsou lisovány a posléze fixovány tak, aby neznečišťovaly okolní prostředí. Úložiště v areálu jaderné elektrárny Dukovany je tvořeno 112 jímkami ve 4 řadách. Soustava inženýrských bariér s dlouhodobou životností zabraňuje rozptýlení radioaktivních látek do životního prostředí.

Jedním z hlavních úkolů v oblasti nakládání s radioaktivními odpady je vybudování konečného hlubinného úložiště. V současnosti v ČR probíhá výběr lokalit vhodných pro budoucí úložiště. Na těchto lokalitách by proto v současnosti měla proběhnout tzv. první fáze výběru, tedy povrchový geofyzikální průzkum, který se skládá z odběru vzorků půdy v hloubkách od jednoho do pěti metrů. Vrtání do takové hloubky by pak mělo zabrat zhruba 4 měsíce.

Financování

O použité jaderné palivo se podle tzv. atomového zákona přijatého Parlamentem ČR v roce 1997 musí postarat provozovatel jaderného zařízení, který toto palivo používá, v ČR energetická společnost ČEZ. Ta nese veškeré náklady spojené s manipulací s radioaktivními odpady od vzniku přes jejich uložení až po zabezpečení úložišť. Záruky za bezpečné uložení včetně použitého jaderného paliva nese stát, který proto založil Správu úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO).

Činnosti, které zajišťuje SÚRAO, jsou financovány z tzv. jaderného účtu, který je zřízen u České národní banky a je spravován Ministerstvem financí ČR. Pro zajištění ukládání všech vzniklých i budoucích radioaktivních odpadů na něj provozovatel pravidelně odvádí finanční prostředky. Konkrétně jde o cca 50 Kč z každé MWh elektřiny vyrobené v jaderné elektrárně.

Čtěte také: Předcházení problémům v přírodě

Alternativní metody likvidace

Často se v souvislosti s vyhořelým odpadem z elektráren hovoří o možnosti jeho přepracování, nebo zpracování v reaktorech 4. generace. Nová generace reaktorů, které by měly přijít do komerčního provozu ještě v první polovině tohoto století, se ukazuje jako výhodnější z hlediska radioaktivních odpadů.

Legislativa

• Dne 1. 1. 2017 vstoupil v účinnost nový atomový zákon č. 263/2016 Sb. a jeho prováděcí předpisy, které přinesly v oblasti radiační ochrany nové změny týkající se regulace ozáření fyzických osob z přírodních zdrojů záření. Atomový zákon transponuje novou evropskou legislativu - tedy směrnici 2013/59/Euratom.
• Z působnosti atomového zákona je však výslovně vyjmuta například problematika obsahu přírodních radionuklidů v pitné vodě určené k individuálnímu zásobování, konzumace minerální vody a také ozáření z přírodního pozadí. Tato ozáření nejsou regulována, pro jejich míru nejsou právnímu předpisy stanovena žádná závazná kritéria.
• První požadavky na regulaci ozáření z přírodních zdrojů byly stanoveny pro pracovníky uranového průmyslu vyhláškou č. 59/1972 Sb. Ozáření obyvatel z nově vyráběných stavebních materiálů a v nově postavených budovách je regulováno již od roku 1991, tehdy vyhláškou č. 76/1991 Sb. Atomový zákon č. 18/1997 Sb., přinesl první ucelený systém požadavků na regulaci přírodního ozáření pracovníků i jedinců z obyvatelstva.
• Vlastníci (především starších) obytných budov, kde je překročena hodnota ročního průměru objemové aktivity radonu ve vzduchu 3000 Bq/m3, mají povinnost provést nápravu. V Česku na to existuje několik forem dotací.
• Česko má také radonový program, tedy národní strategii pro regulaci ozáření obyvatel z radonu. V současné době je v platnosti nový Národní akční plán pro regulaci ozáření z radonu („RANAP“) který navazuje na předchozí programy stanovené pro období 2010 -2019 a období 2000-2209.

tags: #nebezpečí #likvidace #jaderného #odpadu

Oblíbené příspěvky:

• Příroda Ústeckého kraje
• Recyklace a ochrana stromů
• Více o přírodě a jejím vlivu
• Nahota v přírodě a zákony
• Chemie v biologii a ekologii