Největší skládky světa: Dokument o životě v odpadcích

Už třináctým rokem nás oblažuje Mezinárodní filmový festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět. Dnes se ale může pyšnit desítkami vysoce kvalitních snímků z celého světa, z nichž některé dosahují velkého mezinárodního uznání.

Umělecký popelář Vik Muniz a Zahrada Gramacho

Tentokrát se Muniz vypravil na největší skládku na světě - Jardim Gramacho (velice poetický název Zahrada Gramacho) na předměstí Ria de Janeira, kde pracuje několik set sběračů. Ti za pár brazilských realů třídí odpad, který se pak prodává k recyklaci. Muniz mezi nimi vybral pár zástupců, kteří byli ochotni zapojit se do jeho projektu vytváření fotoportrétů z odpadků. Sledoval ho při tom filmový štáb anglické režisérky Lucy Walker.

Sběrači odpadu a jejich osudy

Vikovy citlivě vedené rozhovory vedou k pomalému rozkrývání složitých životních osudů hrdinů, poznáváme jejich minulost, názory nebo i záliby. Osmnáctiletá Suelem přišla na skládku vydělat peníze pro rodinu - své dvě malé děti musela nechat doma -, kuchařka Irma se v Gramacho pohybuje už přes dvacet let, knihomol Zumbi sbírá mezi odpadky nejlepší kousky do místní knihovny, Isis přišla o dítě a nevydařil se jí ani ten poslední vztah… A v centru všeho stojí prezident sběračské asociace, mladý Sebastiao.

Cílem Vika Munize nebylo pouze vytvořit originální fotoportréty jeho hrdinů. Pokusil se jim zároveň (prostřednictvím podílet se na umělcově práci) dát možnost podívat se na svůj život z jiné perspektivy, ukázat jinou cestu, jiný pohled… Navíc je skvělé, že Muniz i filmaři se v živelném prostředí Gramacha pohybují nenásilně a maximálně přirozeně.

Co je ještě umění?

Umění odpadu se životnímu prostředí a nakládání s bordelem ale věnuje jen z části - tento film totiž nemá stěžejní téma. Jen klade prosté otázky: Co je ještě umění? Může (nebo spíš má) dokumentarista změnit život svým hlavním postavám? Podle čeho dělíme lidi na správné a špatné?

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Především ukazuje sběrače jako normální lidi - chytré, byť ne vzdělané, citlivé, hrdé na svůj způsob obživy. Ukazuje Vika Munize a jeho zápal pro věc. Všechno samozřejmě není černobílé. Naráží se i na druhé hledisko Munizova projektu - co když sběračům ukázka toho, že se dá žít i jinak, ve skutečnosti spíš ublížila?

Muniz pracuje tak, že vezme fotku, tu mnohonásobně zvětší a pak z ní stvoří jakousi odpadkovou koláž. Vzniklé portréty jsou úžasné. Za každým z nich je samozřejmě autentický příběh. Sběrači posloužili nejen jako předloha, ale podíleli se i na tvorbě díla. Když se na něj sami koukli shora, teprve tehdy jim všechno došlo, rozplakali se, rozesmáli. Jak symbolické - stejně tak získali možnost podívat se shora na svůj život. A třeba v něm něco změnit - sami. To je totiž to nejdůležitější.

Lucy Walker se zase povedlo vytvořit zdání, že filmařský štáb na skládce ani nebyl - v tom pozitivním smyslu. Jako když pozorujeme ty nejlepší sportovce - vypadá to, že se snad ani nenamáhají, jsou tak automatičtí a přirození, až se všechno zdá úplně jednoduché. A přitom je to práce náročná a kupu talentu a píle vyžadující.

Rychlá móda a textilní hřbitov v Chile

Fenomén ale živí nebezpečný trend plýtvání zdroji, energií a vodou. Nejlépe je vidět na nejsušší poušti světa v jihoamerickém Chile, kde se nachází pravděpodobně největší hřbitov rychlé módy na planetě.

V této pustině v přístavu Iquique a jeho průmyslové zóně Alto Hospici v chilské poušti Atacama končí veškerá móda, kterou vychrlí továrny v Asii, proletí neúspěšně velkými obchodními řetězci na Západě a prodat se je nakonec nepodaří ani v žádném ze secondhandů Latinské Ameriky. Vůbec poslední šanci mohou tomuto oblečení dát jen ti, kdo nemají peníze ani na obnošené šaty.

Čtěte také: Jaderný odpad a Černobyl

Jen na výrobu jednoho páru džínů se při započítání bavlny, kterou je nutné vypěstovat, obvykle spotřebuje sedm a půl tisíce litrů vody. V nejsušší poušti světa se voda ztrácí bez náhrady.

Recyklace textilního odpadu

Z odpadu vzniká zase něco nového. Jde o jednoduchý proces, při kterém se zbytky starého oblečení rozcupují a vlákna se navrství do připravených rámů. Výroba generuje žádaný stavební materiál a to s minimálními nároky na energie a životní prostředí.

Příze vzniká bez použití vody i chemikálií. Ale ani ekologicky šetrný textil, který se takto vrací do oběhu, nemůže sám o sobě bludný kruh bezuzdného plýtvání rozetnout.

Uvědomělí spotřebitelé?

„Jsme v bodě zlomu, kdy lidé začínají uvažovat o změně svého přístupu ke spotřebě. Bohužel jsme ale ještě nedosáhli jeho vrcholu. Chceme lepší svět, když však dojde na nákupy, lidé nadále utrácejí za levné věci,“ dodala ředitelka firmy Ecocitex Rosario Heviaová.

Jsou to právě producenti rychlé módy, kteří umí uspokojit jakoukoli sezonní poptávku. Střihy a barvy se ale mění s železnou pravidelností a neúprosným tempem. Podle odhadů ekologů se tak oděvní průmysl v současnosti podílí na produkci skleníkových plynů z celých deseti procent.

Čtěte také: Ochrana australské přírody v Austrálii

„Ideální řešení je cílená kontrola nad vlastním životem, nejen v módě, ale i v dalších odvětvích spotřební sféry. Lidé více přemýšlí, za co peníze utratí a čím se vlastně obklopují. Módní značky vznikají na základě jiných kritérií, zákazník už je vyspělejší a zkušenější. Očekává nejen pěkné marketingové fotky a průměrnou konfekci, ale hledá nové značky, za kterými je nějaký příběh.“

Skládka Dandora v Keni

Skládka na předměstí Dandora severovýchodně od centra keňského hlavního města vznikla v 70. letech minulého století z prostředků Světové Banky. Do dnešních dní se ale rozrostla do obřích rozměrů. Stala se největší skládkou v Keni a jednou z největších v Africe. Objem odpadků v ní několikanásobně překonal původní plán. Z daleka na ní nekončí pouze keňský odpad.

Na jedné straně je bahno zhruba tak dvacet centimetrů hluboké, končící v nepříjemně páchnoucím jezírku lemovaném obrovskými haldami plastů a textilu. Všude po zemi se povalují igelitové sáčky a slisované PET lahve.

„Máme tu směs materiálů. Je tu hodně textilu, vozí sem ale taky komunální odpad, průmyslový odpad. Vlastně tu najdete úplně všechno.“ Za chůze mi ukazuje na mikinu, kterou překračujeme. Na bahnem znečištěné hrudi je pořád jasně patrný znak oblíbené sportovní značky.

„Končí tu celá řada značek, nejen Nike. Textil sem míří ze všech koutů světa. Hlavně z Evropy.“

Materiál pod nohama je měkký, pokrytý hejny much a odporně kysele páchne. Nahoře je ale vzduch o dost dýchatelnější, než na cestě o zhruba pět metrů níž.

Na vrších kopců skládky jsou psi, ptáci marabu a spousty lidí, kteří se živí tím, že ty odpadky třídí.

Stejně jako Annan na skládce žije a pracuje asi pět tisíc lidí. Živí se přebíráním odpadu, což je práce na celý den. Jen v noci není možné v ní pokračovat. Tou dobou muži spí v odstavených nákladních autech a ženy v okolních domcích a chatrčích. Kriminalita mezi místními prý není, nemají si, co krást. Nebezpečí tak představují zločinci, co se do Dandory přicházejí schovat, ale taky odpadky samy.

„Můžete se tu pořezat, můžete se píchnout o jehly, končí tu i zdravotnický odpad. Taky odsud bereme jídlo. Lidi tu trpí bronchitidou, průjmy a dalšími nemocemi.“

Lidí neustále přibývá

Počet lidí žijících na Dandoře prý neustále roste. Hlavně mladých lidí přibývá. „Ten problém který tu máme… když se podíváte kolem, většina lidí, co tu pracuje, jsou mladí lidé. Je to kvůli nedostatku pracovních příležitostí. Ti všichni by přitom mohli pracovat, kdyby se rozvíjel náš průmysl a služby,“ říká místní policista Ajub Malana.

„Dandora je obrovským zdrojem pracovní síly, ale taky zdrojů. Mohly bychom odsud získávat energii, měly bychom syntetická paliva, stavební materiál. Jediné, co nemáme, je technologické know how a společnost, která by se toho organizačně chopila,“ popisuje plán na výstavbu spalovny.

Ten vznikl už v roce 2010, kdy skládka trojnásobně překročila svou kapacitu. Jenže spalovna dodnes nestojí a na skládku míří denně desítky dalších nákladních aut odpadků, přestože je oficiálně uzavřená.

Svalka u Moskvy: Život na skládce

Přímo na předměstí Moskvy - hlavního města s nejvyšším počtem miliardářů - se rozkládá Svalka, jedna z největších skládek světa. Je to drsné místo ovládané ruskou mafií. Ústřední postavou tohoto časosběrného dokumentu je Jula, která na skládce od dětství žije se svou matkou, přáteli a spoustou dalších lidí.

Život na Svalce je sice tvrdý, ale zároveň je to místo, kde se za těch nejnepravděpodobnějších okolností může zrodit krása a lidskost. Právě zde Jula spřádá své sny o útěku a lepším životě, ačkoli se něco takového zdá být nemožné.

tags: #největší #skládka #na #světě #dokument

Oblíbené příspěvky:

• Viry a oceány
• Ekologické studie únosnosti
• Emise z automobilů a zdraví
• Podpora obnovitelné energie v ČR
• Klimatické změny a biodiverzita