Ohrožení neočkovaných dětí: Studie a fakta

Někdy možná až zbytečně vášnivé diskuse kolem toho, zda děti očkovat, nebo neočkovat, nejspíš hned tak neumlknou. Vedou je laici stejně jako lékaři a další odborníci, kteří mají k dispozici nejrůznější studie; ovšem ani ony nedávají jednoznačnou odpověď na otázky, které si mnozí z nás kladou.

Například: Jsou větší ta rizika, která vzniknou, pokud přestaneme plošně očkovat, nebo naopak ta, která vznikají očkováním malých dětí? Zkusme se na tuto problematiku podívat z pohledu, který dává tomuto postoji za pravdu.

Ostatně ještě ti, kdo se narodili v 50. a v 60. letech minulého století, si jistě vzpomenou, že se v jejich okolí objevovali lidé, kteří onemocněli obrnou nebo jinou vážnou chorobou, které jsou dnešním mladým prakticky neznámé a které postupně vymizely právě proto, že populace byla plošně očkována.

V souvislosti s odmítáním respektive akceptováním očkování bychom také neměli zapomínat, že žijeme v centru Evropy, kterým ročně projdou desetitisíce lidé z celého světa, a to i z exotických a vzdálených oblastí, kde se stále vyskytují ve velké míře vážné choroby, s nimiž se civilizovaný svět už zdánlivě vypořádal. Je tedy pravděpodobné, že se s nimi opět zase začneme potkávat častěji, než jsme si v posledních přibližně 40 letech zvykli.

Infekční choroby a očkování

Ještě na počátku dvacátého století, před nástupem antibiotik, dezinfekce a plošného očkování, tomu však bylo jinak: zabijákem číslo jedna byly infekční choroby. Často si vybíraly oběti mezi nejmenšími dětmi. Dnes infekční choroby v naší části světa představují nesrovnatelně menší problém.

Čtěte také: Data o neočkovaných dětech

Obří podíl na tom má očkování, které v průběhu 20. století enormně přispělo k prodloužení věku dožití.

„Že je dnes očkování vnímáno veřejností ambivalentně, považuji za paradoxní. Objevuje se bohužel mnoho dezinformací, především na internetu. Tyto mýty ovlivňují řadu lidí a očkující lékaři jsou pak v dost nelehké situaci. Musejí mnohé rodiče dlouze přesvědčovat, vysvětlovat, dokonce někdy čelí i nevybíravým slovním útokům,“ popisuje praktická dětská lékařka Alena Šebková, předsedkyně Odborné společnosti praktických dětských lékařů.

„V důsledku kolujících dezinformací nám v České republice začíná povážlivě klesat proočkovanost. A již se hlásí první potíže. Objevují se zatím naštěstí jen lokální epidemie spalniček. Černý kašel v posledních letech způsobil úmrtí několika dětí, které ještě nemohly být očkované, a tudíž se ,spoléhaly‘ na kolektivní imunitu,“ dodává lékařka.

Podobná situace nastala podle ní na počátku tisíciletí ve Velké Británii - 2 až 3 roky po výrazném poklesu proočkovanosti způsobeném poplašnou zprávou se začaly množit případy spalniček. Ve Walesu pak došlo v roce 2013 k epidemii, kterou ukončila až masivní očkovací akce.

V Česku bylo za letošní leden až říjen hlášeno 136 případů spalniček. Pro srovnání, v loňském roce se případů za stejné období „nastřádalo“ jen pět. Ještě horší byl rok 2014 s 221 případy za stejné období. V řadě předchozích let se přitom výskyt tohoto onemocnění držel v řádu jednotek či nízkých desítek.

Čtěte také: Podmínky účasti: Neočkované dítě a škola

Na jaře letošního roku vydaly ministerstvo zdravotnictví a Státní ústav pro kontrolu léčiv varovné zprávy, které kladly zvyšující se výskyt spalniček do souvislosti právě s poklesem proočkovanosti.

Možnost vzniku velkých ohnisek je hlavně tam, kde proočkovanost klesla pod potřebnou hranici 95 %. A to je v současnosti i případ některých okresů České republiky.

Případů černého kašle bylo letos hlášeno přes 500, což také není málo, třebaže současná situace není tak špatná jako v letech 2013-2014, kdy byl výskyt mimořádně vysoký. Toto onemocnění se nejčastěji vyskytuje u náctiletých, ale smrtelné ohrožení představuje pro nejmenší děti, které ještě nemají vyvinutý imunitní systém a nemoc „chytí“ obvykle od členů rodiny.

Úspěch očkování a jeho paradoxy

Očkování se podle slov odborníků v dnešní době stalo „obětí vlastního úspěchu“. Patří k nejúspěšnějším preventivním metodám, zachránilo stamiliony životů a další stamiliony lidí uchránilo před trvalými zdravotními následky, které by jinak vznikly jako důsledek infekčních chorob. Právě vymizení závažných onemocnění díky očkování v mnohých vzbuzuje mylnou domněnku, že vakcinace není již zapotřebí.

Laici se často domnívají, že když je infekční nemoc zrovna pod kontrolou, očkování je možné ukončit. V takových případech však brzy dochází k návratu onemocnění. Již historické záznamy z 19. století svědčí o tom, že selhání očkovacího programu proti černým neštovicím vedlo k dramatickému vzestupu počtu úmrtí na tuto infekci.

Čtěte také: Očkování a školy v přírodě v ČR

Důkazem účinnosti očkování je výrazné snížení výskytu až vymizení nemocí, proti nimž se očkuje - v ČR toho bylo dosaženo u tetanu, dětské obrny nebo záškrtu, prakticky vymizela závažná hemofilová onemocnění. Úspěšný program celosvětové eradikace černých neštovic je všeobecně známý.

„Nikdo netvrdí, že očkování nemá žádné nežádoucí účinky. Ty se vyskytují u všech léčivých přípravků, u vakcín tomu není jinak. Rozsáhlé studie i soustavné sledování nežádoucích účinků prováděné v České republice Státním ústavem pro kontrolu léčiv však prokazují, že závažné nežádoucí účinky jsou velmi vzácné. Přínosy očkování výrazně převažují, to je třeba široké veřejnosti trpělivě vysvětlovat,“ uvádí dětská praktička Šebková.

Očkující lékaři však podle jejích slov nemohou zůstat na vše sami. Potřebují, aby stát spustil intenzivní osvětovou kampaň, která by přinesla kvalitní informace a jasně se za očkování postavila. S kolegy-lékaři se účastnila přípravy akčního plánu, který měl přispět k řešení situace, ale ten skončil „u ledu“ na ministerstvu zdravotnictví.

Význam očkování

Ještě na začátku 20. století více než 50 procent úmrtí zapříčinily infekce. Některé z tehdy významných nemocí dnes už takřka neznáme. Propukaly epidemie moru, pravých neštovic, cholery, záškrtu, dětské přenosné obrny a mnoha dalších nemocí, pro které ještě neexistovala přesná diagnostika. Již ve druhé polovině století však byly masově zaváděny očkovací programy. Československo platilo v tomto směru za vzor pro ostatní země.

Společnost v elektronickém věku, kdy kdokoli může na internetu publikovat prakticky cokoli, naslouchá i nejrůznějším samozvaným odborníkům. Očkující lékaři se snaží dezinformace vyvracet, ale jejich osvěta bohužel nemá stejný dosah jako hlas odpůrců očkování.

„V České republice dlouhodobě chybí podpora státu lékařům, kteří provádějí vakcinaci. Neexistují oficiální komunikační manuály, jak vysvětlit rodičům, kteří odmítají dát očkovat své dítě, jakému riziku vystavují své potomky, celou rodinu a blízké osoby, které ze zdravotních důvodů nemohou být očkovány. Chybí nám oficiální prohlášení o kolektivní imunitě a na druhé straně také zákon, který by zakotvil odškodnění pro děti, u nichž došlo k velmi vzácnému poškození zdravotního stavu vakcinací,“ zdůrazňuje Šebková.

Kdo může za nedůvěru vůči očkování

Češi a Češky podle vlastních slov čerpají informace o očkování nejčastěji (v 63 procentech) od svých praktických lékařů. Téměř polovina (44 procent) využívá také internet. Na něm lze v dnešní době nalézt i řadu polopravd a mýtů o očkování, i když existují samozřejmě i důvěryhodné lifestylové servery či weby zaměřené na zdraví a rodičovství. Lidé si naštěstí stále uvědomují obrovský rozdíl v důvěryhodnosti zdrojů.

„Bezkonkurenčně nejvíce lidí důvěřuje lékařům. Shodně 63 lidí ze sta uvedlo, že od svých praktiků čerpají informace a že svému lékaři v otázce očkování důvěřují. V případě internetu se čísla rozcházejí - skoro polovina lidí tam sice informace hledá, ale za důvěryhodný zdroj označilo internet a veřejná diskusní fóra jen 13 procent lidí. Ještě hůře, snad trochu překvapivě, dopadly z hlediska důvěryhodnosti tradiční média,“ uvedl výkonný ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu Jakub Dvořáček.

Výzkum také odhalil jasnou rovnici - lidé, kteří spoléhají na radu lékařů, mají v průměru k očkování vztah mnohem kladnější.

Loni provedla velký průzkum podobného zaměření agentura STEM/MARK ve spolupráci se serverem vakciny.cz, dokonce na vzorku respondentů více než šestinásobně větším.

„Při srovnání obou průzkumů můžeme konstatovat, že podíl lidí, kteří odmítají očkování, zůstal prakticky stejný, ať už ji definujeme jako ty, kdo by zrušili povinné očkování v ČR - jde o 7 až 8 procent lidí - anebo ty, kdo vysloveně deklarují, že jsou proti očkování (4 procenta respondentů). Mimochodem, výrazně nižší byl tento podíl ve skupině rodičů. Zdá se, že zkušenosti s infekčními nemocemi u vlastních dětí a rozmluvy s praktickými dětskými lékaři posouvají lidi směrem k větší podpoře očkování,“ řekl Dvořáček.

V reálu však situace nemusí být tak uspokojivá. „Z roku na rok mírně roste počet rodičů, kteří například žádají o jiné načasování očkování, než ukládá očkovací kalendář. I to je škodlivé, neboť dítě pak není chráněno ve věku, kdy to nejvíce potřebuje. Naštěstí zůstává velmi málo těch, kdo očkování kategoricky odmítají,“ uvádí lékařka Šebková.

Očkování proti tuberkulóze

Tuberkulóza je onemocnění staré jako lidstvo samo, charakteristické nálezy na kostech lidí pocházejí již z mladší doby kamenné. V řeckých spisech byla nemoc označována jako phtisis, to je vysušení, vyhubnutí nemocného člověka. V pozdější době se začal používat název souchotiny. Tuberkulóza patří do kategorie vážných nemocí. Jejím původcem je bakterie Mycobacterium tuberculosis, kterou objevil v roce 1882 Robert Koch, a proto se také nazývá bacilem Kochovým (BK). Onemocnění postihuje nejčastěji plíce, pak se hovoří o plicní formě tuberkulózy.

Skutečná léčba přišla až po 2. Tuberkulóza je stále jedním z nejčastějších infekčních onemocnění ve světě. Podle údajů Světové zdravotnické organizace onemocní tuberkulózou na světě ročně kolem 9 milionů osob a z nich 3 miliony zemřou. Pro dětský věk se udává ročně 1,3 milionu nových případů a 450 000 úmrtí.

Tuberkulóza vždy nejvíce postihovala sociálně slabší skupiny obyvatel, trpící nedostatečnou výživou, žijících ve velkém počtu osob v malých, tmavých a nedostatečně větraných obydlích. Až do dvacátého století byla tuberkulóza jednou z nejčastějších nemocí, jimiž bylo lidstvo sužováno, a jednou z hlavních příčin úmrtí v evropských zemích. V důsledku úmrtí na další infekční onemocnění, jako jsou záškrt, černý kašel, spalničky, dětská obrna či tetanus, se tehdy v naší zemi konce kojeneckého věku nedožilo 25 dětí ze sta a 50 dětí ze sta se nedožilo dospělosti!

V onemocnění tuberkulózou byla u nás nejkritičtější situace po skončení první světové války. Záhy nato byl Masarykovou ligou proti tuberkulóze vyhlášen program na boj s nemocí a byly stanoveny zásady izolace a péče o nemocné, které v podstatě platí dodnes. O skutečnou léčbu příčiny onemocnění se však začalo jednat až po druhé světové válce s postupnými objevy účinných léků.

Zdrojem nákazy je nemocný člověk, který vylučuje živé bakterie svými sekrety. Nejzávažnějším zdrojem nákazy je vykašlaný hlen (sputum) při plicní formě onemocnění. Před Kochovým objevem, že příčinou nemoci je bakterie, převládaly domněnky, že tuberkulóza je dědičně podmíněná. Větší výskyt nemoci v jedné rodině byl však způsoben tím, že příbuzní byli v častějším styku s nakažlivým nemocným.

Dřívější typ nemoci, bovinní tuberkulóza, přenesený pitím nepasterizovaného mléka nemocných krav, se dnes nevyskytuje. U většiny lidí s dobře fungujícím imunitním systémem však choroba nikdy nepropukne. V současnosti jsou rizikovou skupinou ohrožení nemocí osoby oslabené jiným základním onemocněním, jako například cukrovkou, autoimunními nemocemi, virovými nákazami včetně onemocnění AIDS nebo léčenými hormonálně.

Epidemiologická situace dětské tuberkulózy je přímým odrazem epidemiologické situace dospělých. Vzhledem k tomu, že většina forem dětské tuberkulózy není nakažlivá, dítě se téměř nikdy nenakazí od jiného dítěte, ale téměř vždy od dospělé osoby, se kterou je v každodenním a těsném kontaktu.

K preventivním opatřením před šířením nákazy patřilo očkování nazývané kalmetizace. Očkování proti tuberkulóze je spojeno se jménem francouzského bakteriologa Alberta Calmetta, po němž i nese název kalmetizace. Calmett ve spolupráci s Camilem Guerinem po dobu 13 let 230x pasážovali bovinní typ tuberkulózního bacilu za nepříznivých růstových podmínek na bramboru s glycerinem a s hovězí žlučí. Vznikl nový kmen, který ztratil virulenci pro pokusné zvíře i pro člověka. Poprvé byla vakcína s úspěchem použita v roce 1921 u novorozence matky nemocné tuberkulózou. Vakcína se podávala ústy.

V roce 1930 došlo v německém Lübecku k tragédii. Omylem byl tehdy k BCG vakcíně přimísen vysoce virulentní kmen a z 240 dětí očkovaných touto perorální vakcínou 72 zemřelo. To pak na delší čas zbrzdilo BCG vakcinaci. Od roku 1948 však na základě prohlášení 1. mezinárodního sjezdu BCG v Paříži nastal výrazný vzestup počtu očkovaných. V českých zemích se začalo s kalmetizací na konci 40. let 20. století. V letech 1948-1989 proběhla jednorázová akce, kdy byli všichni mladiství ve věku 1-20 let, kteří měli na tuberkulózu negativní kožní zkoušku, takzvaný Mantoux test, očkováni dánskou vakcínou.

Každá vakcinace s sebou nese určité riziko selhání i výskytu možných nežádoucích účinků. Po očkování proti tuberkulóze se na rozdíl od ostatních vakcín netvoří v těle ochranné protilátky, nýbrž se vytvoří odpověď buněčná, kterou nastartují krevní buňky zvané T lymfocyty. Takovou aktivitu dokážou T lymfocyty vytvořit nejlépe v útlém dětství, ne již později. Proto se očkuje v novorozeneckém věku. Čím později se vakcína podá, tím je očkování méně účinné. Očkování proti tuberkulóze jednoznačně před onemocněním nechrání a rozhodně nechrání celoživotně. Poočkovací imunita přetrvává asi jen po dobu 10 let. Dříve prováděné přeočkování jedenáctiletých dětí bylo zrušeno, neboť efekt nepřinášelo.

Hlavní ochranný mechanismus BCG vakcíny spočívá především v prevenci rozsevu - generalizace mykobakterií, zabránění takzvaných miliárních forem nemoci, týkajících se především plic a mozkových plen. Kalmetizace tak chrání hlavně novorozence a malé děti proti závažným formám onemocnění.

Očkování s sebou pravidelně neslo výskyt nežádoucích poočkovacích komplikací. Očkuje se sice oslabenými, ale živými bakteriemi, a tak v místě podání vakcíny se v kůži vytvoří hnisavé ložisko s reagující mízní spádovou uzlinou v podpaží. Místní reakce v místě podání vakcíny může být nadměrná, uzlina může změknout a spontánně se provalit. Očkovací látka se krevní cestou může rozšířit kamkoli v těle a vyvolat hnisání tuberkulóze podobné, včetně zánětu v kosti.

Již po řadu let se u nás na „misky vah" dávaly poočkovací komplikace a nemocnost dětí tuberkulózou. Česká republika v současnosti patří k zemím s nejnižším výskytem tuberkulózy nejen ve světě, nýbrž i v Evropě. Definitivně zhodnocen a uzavřen je zatím rok 2015, ve kterém bylo v ČR zachyceno 518 nových případů onemocnění. To je vyjádřeno v incidenci číslem 4,9. V roce 2010 se Česká republika přidala k četným evropským zemím a zrušila plošné očkování novorozenců proti tuberkulóze.

Dnes se v ČR očkují jen novorozené děti, které by se mohly v rodině dostat do rizika nákazy. Patří sem děti z rodin, kde se tuberkulóza v nedávné době vyskytla, nebo se jedná o děti, které se narodí do rodiny, kde oba nebo alespoň jeden rodič pochází ze země s vyšší incidencí tuberkulózy, než je 40. Na začátku tohoto článku padla otázka, zda našim dětem nehrozí tuberkulóza. Dětí mezi všemi nemocnými bylo v roce 2015 pět. Shodné počty dětí s tuberkulózou byly zaznamenány i v posledních letech, a to bez ohledu na to, zda se plošně očkovalo, či již ne.

Země, jako je například Francie, Německo, Švédsko a mnohé další, které dávno před námi očkování proti tuberkulóze ukončily a mají přitom mnohem více imigrantů pocházejících ze zemí s vysokým výskytem tuberkulózy, žádný vzestup tuberkulózy nezaznamenaly.

Povinné očkování v ČR

Podle našeho očkovacího systému máme devět povinných očkování. K tomu všech devět povinných očkování bez výjimky (včetně očkování proti nenakažlivému tetanu) je podmínkou normální účasti dítěte v mateřské školce, aby nebyly ohroženy jiné děti.

Dále je všech devět povinných očkování podmínkou účasti dětí až do 18 let na všech početnějších kolektivních akcích delších 5 dnů, jako jsou dětské tábory, školy v přírodě, sportovní soustředění, zdravotní pobyty apod.

Spalničky

Spalničky jsou z těchto tří dětských nemocí zmiňovány nejčastěji a jsou představovány jako nebezpečná nemoc. V našich podmínkách však už řadu desetiletí nepředstavují významné riziko - poslední úmrtí bylo zaznamenáno v roce 1980.

Jako velmi vzácná komplikace je popisována subakutní sklerózující panencefalitida (Dawsonova nemoc), smrtelné onemocnění mozku objevující se několik let po prodělaných spalničkách. Na Ukrajině se v roce 2019 vyskytovaly spalničky v desítkách tisíc.

Další nemoci, proti kterým se očkuje

• Záškrt: Díky dlouhodobému očkování, které u nás probíhá od roku 1946, se v České republice záškrt prakticky nevyskytuje. Očkovací látka proti záškrtu je součástí zákonného očkování dětí a Světová zdravotnická organizace (WHO) nyní doporučuje, aby se lidé v dětství očkovaní dali znovu očkovat jednou za 10 až 15 let.
• Černý kašel: Proti černému kašli se u nás očkuje od roku 1958 a vakcína je součástí povinného očkování dětí. Protilátky ovšem nevydrží v těle po celý život, a proto se černý kašel objevuje občas i u dospělých, v dětství proočkovaných jedinců. Z tohoto důvodu bylo vydáno doporučení, aby se i dospělí nechali proti dávivému kašli přeočkovat.
• Obrna: Až do roku 1950, kdy byla vyvinuta vakcína, byla obrna velmi častou a velmi obávanou virovou chorobou. Právě díky očkování se v současnosti vyskytuje jen velice vzácně. Vzhledem k závažnosti choroby se dnes očkují proti obrně už dvouměsíční děti. Další dávku dostávají ve věku 4 až 6 let před nástupem do školy.
• Tetanus: Ve většině rozvinutých zemí, včetně České republiky, se díky proočkování vyskytuje tato nemoc jen vzácně. Proti tetanu jsou očkovány všechny děti, jedná se obvykle o společnou vakcínu s vakcínami proti záškrtu a černému kašli. S očkováním se začíná ve věku 2, 4 a 6 měsíců, další dávka přichází na řadu mezi 15 a 18 měsíci a pak ve 4 až 6 letech.

Typy vakcín

• Inaktivované vakcíny: obsahují „mrtvé“ mikroorganismy, jejichž antigenní povrch vyvolá imunitní reakci (cholera, černý kašel, chřipka, hepatitida A).
• Živé oslabené vakcíny: obsahují živé mikroorganismy, které jsou upravené tak, aby nemohly vyvolat onemocnění (příušnice, zarděnky, spalničky).
• Subjednotkové vakcíny: jde o poměrně širokou skupinu vakcín, která zahrnuje očkovací látky obsahující části mikroorganismů, látky vyrobené rekombinantní technikou (acelulární vakcíny proti černému kašli a hepatitidě B, DNA vakcíny).

Důvěra v očkování v USA

Každý desátý obyvatel USA je přesvědčený o tom, že očkování je příčinou autismu. Ve skupině rodičů s dětmi se pak jedná o 15 procent dotazovaných. Současně klesá počet osob, které si myslí, že očkování je důležité. Vyplývá to z výzkumu veřejného mínění provedeného americkým institutem Gallup.

Podle analýzy této instituce došlo před několika lety k „prolomení ochranné zdi“, kdy dostatečná proočkovanost chrání populaci před šířením infekčních chorob, a doposud tato škoda nebyla napravena. Důvěra v očkování je tak nižší než na začátku století, což ukazují i další data. Podle údajů UNICEF není v USA proti spalničkám očkováno 2,5 milionu dětí navzdory tomu, že vakcíny jsou v zemi dostupné a hrazené státem.

Důvěra v očkování v USA klesá, zejména mezi rodiči dětí. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného institutem Gallup v prosinci loňského roku si 84 % Američanů a Američanek myslí, že očkování je důležité. To je sice stejné jako v roce 2015, ale ve srovnání s rokem 2001 se jedná o pokles. Před devatenácti lety považovalo očkování za důležité 94 % obyvatel USA.

Vůbec nejvyšší důvěru v očkování mají lidé starší 65 let, byť i v této věkové skupině důvěra v očkování klesá. Naopak nejméně očkování důvěřují lidé ve věku 30 až 49 let, ve skupině rodičů s dětmi mladšími 18 let pak očkování považuje za důležité pouze 77 % osob.

Vyšší důvěru v očkování mají voliči Demokratů, konkrétně 92 %. „K poklesu důvěru v očkování u Američanů a Američanek došlo mezi lety 2001 až 2015 téměř ve všech skupinách americké veřejnosti. Od té doby jsou postoje podobné ve všech skupinách podle pohlaví, věku vzdělání a politických preferencí,“ shrnuje zpráva.

tags: #neočkované #děti #ohrožení #studie

Oblíbené příspěvky:

• Definice environmentálních a inženýrských činností
• Průvodce tříděním
• Geographical Perspective on Nature Protection
• Fakta o Kanadské Přírodě
• Vermikompostování s žížalami