Ekologická katastrofa v Bhópálu a aktivity Greenpeace

Tři týdny před Vánocemi roku 1984 se indickým městem Bhópál začala šířit neviditelná smrt. A zůstala v něm dodnes - chemikálie, které se tehdy uvolnily, ještě do roku 2010 zabíjely každý den jednoho člověka. Děti přicházejí na svět nevyléčitelně nemocné. A to vše kvůli šetření nákladů na údržbu.

Ta velká přišla v noci na 3. prosince roku 1984. Chvíli poté, co se začala pomalu rozsvěcet noční světla, začal z továrny americké společnosti Union Carbide v indickém Bhópálu unikat plyn. Šlo o smrtelně jedovatý methylisokyanát, ven se ho dostalo přes 27 tun. Továrna byla vybavena celkem šesti bezpečnostními systémy, které měly na případný problém reagovat - kdyby se spustil jediný z nich, nic strašného by se nestalo. Nefungoval ale ani jeden.

Plyn se začal šířit po celém Bhópálu a zasáhl přes půl milionu lidí. Od té doby jich na následky zemřelo prokazatelně přes 25 tisíc, zřejmě ale mnohem více. Dalších nejméně 120 tisíc trpí nejrůznějšími následky dodnes. Mezi ty nejhorší patří slepota, extrémní potíže s dýcháním a gynekologické poruchy. Bhópál se změnil na dlouhé desítky let v město, kde je velká část populace dlouhodobě vyřazená ze života a kde je nemocných více než zdravých.

Místo tragédie navíc nebylo nikdy pořádně vyčištěno, a tak následky zatěžují obyvatele Bhópálu dodnes. V prosinci 1999 organizace Greenpeace oznámila, že testy podzemních vod a studní v blízkosti místa havárie odhalily koncentrace rtuti, které překračovaly normy dvacetisíckrát až šestmilionkrát. Ve vodě se našly chemické látky způsobující rakovinu, poškození mozku a vrozené vady. Například trichloreten, chemická látka, která prokazatelně poškozuje vývoj plodu, byl nalezen v množství padesátkrát vyšším, než jsou bezpečnostní limity.

Testy zveřejněné ve zprávě z roku 2002 odhalily v mateřském mléce kojících žen žijících v blízkosti závodu jedy jako dichlormethan, chloroform, olovo a rtuť. Děti žen zasažených plynem trpí řadou vysilujících onemocnění, včetně mentální retardace, vrozených vad a poruch reprodukce.

Čtěte také: Zdravotní rizika znečištěného ovzduší

Továrna na pesticidy Union Carbide v Bhópálu byla podle pozdějších vyšetřování odsouzena k tragédii už od svého vzniku. Americká společnost ji tam v 70. letech 20. století postavila v domnění, že Indie představuje obrovský nevyužitý trh pro její přípravky na hubení škůdců. Prodej ale nikdy nesplnil očekávání firmy: indičtí zemědělci, kteří se dlouhodobě potýkali se suchem a záplavami, neměli peníze na nákup těchto pro ně příliš drahých pesticidů.

Po neúspěšném byznysu tam zůstalo obrovské množství nebezpečných chemikálií - ve třech nádržích bylo nadále uloženo více než šedesát tun methylisokyanátu, zkráceně MIC. To vše dělá z MIC obzvláště smrtící plyn, proto firma vybudovala původně spolehlivý a propracovaný bezpečnostní systém, který disponoval několikanásobným jištěním. Jenže správci areálu ho nechali zchátrat a nikdo se o něj nestaral s tím, že vzhledem k tomu, že v závodě byla ukončena veškerá výroba, už přece nemůže hrozit žádné nebezpečí. Všechny bezpečnostní systémy, které byly instalovány, aby zabránily úniku MIC - celkem jich bylo nejméně šest -, se nakonec ukázaly jako zcela nefunkční.

Právě opotřebení materiálu bylo příčinou tragédie. Když v noci na 3. prosince jeden ze zaměstnanců proplachoval zkorodované potrubí, selhalo několik uzavíracích kohoutů a voda pak mohla volně téct do největší nádrže MIC. A to způsobilo silnou chemickou reakci.

Energie, která se při ní uvolnila, vymrštila nádrž z jejího betonového sarkofágu a vychrlila smrtící mrak MIC, kyanovodíku, monometylaminu a dalších chemikálií do vzduchu. Tento oblak se usadil nad velkou částí Bhópálu. Kvůli meteorologickým podmínkám se ani nerozptyloval, ani ho vítr neodnesl nikam dál. Brzy poté začali umírat lidé.

Panika, která ve městě zavládla, připravila o život další lidi. Těm, kteří upadli, nikdo nepomohl, šlapali po nich další prchající. Situace podle Shuklaové připomínala apokalypsu, nikdo netušil, co se děje. Ani to, jak si zachránit život. Lidé kolem začali umírat těmi nejděsivějšími způsoby. Někteří nekontrolovatelně zvraceli, propadali křečím a padali mrtví. Jiní se dusili a topili ve vlastních tělních tekutinách.

Čtěte také: Greenpeace a biomasa

Oblak jedu byl tak hustý a palčivý, že lidé přicházeli o zrak. Jak lapali po dechu, dopady toxinů byly stále horší - smrtící směs se jim dostávala stále hlouběji do plic. Plyny pálily tkáně očí a plic a útočily na jejich nervový systém. Lidé ztráceli kontrolu nad svým tělem. Po nohách jim stékala moč a výkaly. Ženy samovolně přicházely o své nenarozené děti.

Léčba byla komplikovaná nejen kvůli obrovskému množství zasažených lidí, ale také proto, že společnost dlouhodobě odmítala sdílet informace o toxických účincích MIC, které přitom měla k dispozici. Firma Union Carbide i její pozdější majitel Dow Chemical tvrdili, že tyto údaje jsou „obchodním tajemstvím“.

Teprve v roce 1989 se společnost Union Carbide v rámci částečného vyrovnání s indickou vládou dohodla na vyplacení odškodného ve výši zhruba 470 milionů dolarů.

Přes veškeré hrůzné zdravotní dopady byly některé důsledky katastrofy dlouhodobě pozitivní. Události v Bhópálu podle studie zveřejněné v odborném časopise EHJournal ukázaly celému světu, že masivní industrializace v rozvojových zemích bez současného vylepšování bezpečnostních předpisů může mít katastrofální následky. Prokázalo se také, že v těchto státech se uplatňuje dvojí metr vůči zdravotním a bezpečnostním předpisům - formálně sice platily stejné normy jako ve vyspělých zemích, ve skutečnosti se na ně ale nebral ohled.

Od té doby se i rozvojové země snaží tyto normy více dodržovat, západní korporace jsou zase lépe motivované na ně dbát. Podle stejné studie se po událostech z 3. prosince 1984 v Indii výrazně zvýšila ekologická osvěta a aktivita.

Čtěte také: Vývoj Greenpeace v Česku

Aktivity Greenpeace a znečištění Labe

Pardubice - Nebezpečné odpadní látky unikají do Labe stále. S trojicí motorových člunů jsme po proudu dojeli až k Lánům na Důlku a většina z nás nevěřila vlastním očím ani vlastnímu nosu. Strouha vedoucí přímo z areálu odkališť totiž barví vodu do fialova.

Greenpeace vyrazili na Labe s projektem DETOX tour 2011 - monitorovací turné které má upozornit na znečištění vodních zdrojů. Problémem je v tomto případě textilní průmysl - respektive toxické chemikálie, které výrobci používají. Konkrétně jde o nonylfenol a nonylfenol ethoxyláty. Přestože jsou nonylfenol i nonylfenol ethoxyláty v Evropské unii a České republice zakázány, stále unikají do řek. Velmi pravděpodobnou příčinou je právě textilní zboží. Odpověď na hádanku kudy se do řek zakázané látky dostávají je - dovoz textilu třeba z Číny.

V Pardubicích však pro Labe představují nebezpečí zejména staré ekologické zátěže. Celkový objem odpadů nebezpečných látek na skládkách v Synthesii Semtín se odhaduje na více než jeden milion tun.

tags: #nosy #dychani #greenpeace #studie

Oblíbené příspěvky:

• Chov andulek
• Správné třídění odpadu: skleněné lahve od oleje
• Přehled košů na odpad
• Vládci přírody: Gormiti
• Svět jevů a svět interpretací