Územní systém ekologické stability krajiny: Definice a význam

Územní systém ekologické stability krajiny (ÚSES) je vzájemně propojený soubor přirozených i pozměněných, avšak přírodě blízkých ekosystémů, které udržují přírodní rovnováhu.

Rozlišuje se místní, regionální a nadregionální systém ekologické stability.

Ochrana přírody a krajiny se podle zákona č. 114/92 Sb., zajišťuje mimo jiné ochranou a vytvářením právě územního systému ekologické stability krajiny.

Ochrana systému ekologické stability je povinností všech vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ. Jeho vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí vlastníci pozemků, obce i stát.

Orgány územního plánování a ochrany přírody ve spolupráci s orgány vodohospodářskými, ochrany zemědělského půdního fondu a státní správy lesního hospodářství stanoví systém ekologické stability, zajišťujícího uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny a jeho hodnocení provádějí.

Čtěte také: Důl Michal: Záchrana kulturního dědictví

ZOPK poskytuje návod, jak přistupovat k hodnocení ekologicko-stabilizační funkce (funkcí) VKP, když od systému ekologické stability (jehož jsou s. l. VKP nedílnou součástí) očekává „uchování a reprodukci přírodního bohatství, příznivé působení na okolní méně stabilní (rozuměj ekologicky labilní, Míchal 1994) části krajiny a vytvoření základů pro mnohostranné využívání krajiny“.

VKP jsou důležité i pro uchování obrazu naší krajiny (např. VKP jsou dle ZOPK chráněny před poškozováním a ničením a využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce.

Je tedy zjevné, že nejprve je třeba určit, jaký význam má konkrétní VKP pro okolní krajinu. Tento přístup potvrzuje i dosavadní judikatura (Vomáčka et al. 2018). Přitom je nezbytné uvažovat i potenciál hodnoceného VKP (Petříček & Plesník 2012).

ÚSES je tedy sítí skladebných částí - biocenter, biokoridorů, interakčních prvků, (ochranných zón), účelně rozmístěných na základě funkčních a prostorových kritérií (BUČEK, LACINA, 1995, s. v krajině je (BUČEK, LACINA, 1995, s.

Skladebné části ÚSES

• Biocentra
• Biokoridory
• Interakční prvky
• Ochranné zóny

Biocentrum

Je skladebnou částí ÚSES, která je nebo cílově má být tvořena EVSK, který svou velikostí a stavem ekologických podmínek umožňuje trvalou existenci druhů i společenstev přirozeného genofondu krajiny. Jedná se o biotop nebo soubor biotopů, který svým stavem a velikostí umožňuje trvalou existenci přirozeného, či pozměněného, avšak přírodě blízkého ekosystému (BUČEK, LACINA, 1995, s. 19).

Čtěte také: Ochrana Přírody: Obnova

Biocentra mohou být tvořena: biocenózami přírodními, typickými pro určitou biogeografickou oblast (např. zbytky lesních porostů s přirozenou dřevinnou skladbou), nebo biocenózami, jejichž stav a vývoj je podmíněn lidskou činností [např. lada = opuštěné travní nebo polní kultury, ale lesem nezarostlé, v první fázi sukcese (NOVOTNÁ, 2001, s. 162), rybníky, louky s převahou přirozeně rostoucích druhů] (MÍCHAL, 1994, s. 236).

Biokoridor

Je skladebnou částí ÚSES, která je nebo cílově má být tvořena EVSK, který propojuje biocentra a umožňuje migraci, šíření a vzájemné kontakty organismů. Biokoridory zprostředkovávají tok biotických informací v krajině. Na rozdíl od biocenter nemusí umožňovat trvalou existenci všech druhů zastoupených společenstev.

Biokoridorů tvoří v kulturní krajině společenstva tekoucích vod s litorálními lemy a břehovými porosty (BUČEK, LACINA, 1995, s. 21). SKLENIČKA (2003, s. 239) uvádí další funkce biokoridorů jako např.

Interakční prvky

Jsou ekologicky významné krajinné prvky a ekologicky významná liniová společenstva, vytvářející existenční podmínky rostlinám a živočichům, významně ovlivňujícím fungování ekosystémů kulturní krajiny. V místním systému ekologické stability zprostředkovávají interakční prvky příznivé působení biocenter a biokoridorů na okolní ekologicky méně stabilní krajinu.

Jsou součástí ekologické niky různých druhů organismů, které jsou zapojeny do potravních řetězců i okolních ekologicky méně stabilních společenstev. Slouží jim jako potravní základna, místo úkrytu, místo rozmnožování a pro orientaci. Přispívají ke vzniku bohatší a rozmanitější sítě potravních řetězců.

Čtěte také: AOPK ČR a ekologická obnova

Skupiny stromů i solitery v polích (BUČEK, LACINA, 1995, s.

Ochranné zóny

Biocenter a biokoridorů zabraňuje, nebo co nejvíce omezuje pronikání negativních antropogenních vlivů z okolí. Všechny EVSK by měli mít tuto kompromisně využívanou zónu. Opatření ochranných zón může být technické (záchytný příkop proti splachům), biotechnické (zatravnění), organizační (vyhlášení ochranného pásma - např. zákaz letecké aplikace chemikálií) (MÍCHAL, 1994, s.

Významné krajinné prvky (VKP)

Významné krajinné prvky (VKP) představují ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotné části krajiny, které utváří její vzhled a udržují její stabilitu.

Všechny lesy, rašeliniště, vodní toky a jejich nivy, rybníky a jezera bez ohledu na jejich rozlohu, složení či aktuální hodnotu zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. (ZOPK) řadí mezi VKP chráněné ex lege.

Zákon tyto tzv. „VKP ze zákona“ blíže nedefinuje. Nicméně judikatura dlouhodobě zastává přístup, podle nějž je pojem VKP třeba vykládat extenzivně (Vomáčka a kol. 2018), tedy vnímat a vymezovat VKP jako soubor všech částí ekosystémů, které ho utváří.

Přičemž ekosystém ZOPK definuje jako funkční, v prostoru a čase se vyvíjející soustavu živých organismů a jejich neživého prostředí, které se navzájem ovlivňují a propojují výměnou látek, tokem energie a předáváním informací.

VKP zůstávají jednou z nejdůležitějších částí ekologické sítě v České republice, tvoří spolu s chráněnými územími většinu biocenter a spolu s krajinnými prvky na zemědělské půdě (tzv. ekologicky významnými prvky /cf. Pešout 2024a) většinu biokoridorů či nášlapných kamenů (Pešout & Hošek 2012).

VKP jsou dle ZOPK chráněny před poškozováním a ničením a využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce.

V české ochraně přírody je pojem ekologická stabilita zaužívaný zejména díky jeho aplikaci v ZOPK a definici v zákoně o životním prostředí č. 17/1992 Sb.: „Ekologická stabilita je schopnost ekosystému vyrovnávat změny způsobené vnějšími činiteli a zachovávat své přirozené vlastnosti a funkce.“

Mezi ekologicko-stabilizační funkce VKP patří různé regulační funkce (ekosystémové služby) podle typu prvku (regulace odtoku vody a prevence eroze, tlumení povodní, samočistící procesy apod.) a funkce uchování biodiverzity se všemi jejími přínosy vč. zajištění opylování.

Správné nastavení ochrany a diferencované péče o VKP v místech překryvu se skladebnými částmi územního systému ekologické stability (zejména pak biocentry) přispívá k zajištění ekologické stability, resp.

Hodnocení ekologické stability

Pro kategorizaci intenzity antropogenního ovlivnění jsou používány různé klasifikační stupnice, které vyjadřují odchýlení aktuálních společenstev od přírodního stavu.

(poměr ploch ekosystémů přírodních až přírodě blízkých k ekosystémům přírodě podmíněně vzdálených až geobiocenoidům). Výsledek se hodnotí dle stupnice, hraniční hodnota (průměrná) je 1 tj. vyrovnaný poměr přírodních a kulturních geobiocenóz.

(např. která je nepřímo úměrná intenzitě antropogenního ovlivnění (čím větší intenzita antropogenního ovlivnění, tím menší je hodnota ES). Při vymezování ÚSES se pro hodnocení významu současné vegetace z hlediska ES používá stupnice 0 - bez významu, 1 - velmi malý význam, 2 - malý význam, 3 - střední význam, 4 - velký význam, 5 - výjimečně velký význam.

Kalkulace vícenákladů a ztrát v lesních částech ÚSES

Vymezení ÚSES může znamenat často vyšší než běžné omezení vlastníka lesa. Znamená pro něj mnohdy vznik produkčních škod a ztrát, vícenákladů, mimořádných nákladů a ušlého zisku. V tom případě je nutno, aby byly škody plynoucí vlastníkům lesa ze zařazení jejich lesních majetků do ÚSES společností hrazeny.

S předstihem by měly být vícenáklady a ztráty kalkulovány tak, aby bylo možno s příslušnými částkami uvažovat ve finančních zdrojích.

Poměrně velkým problémem v rámci ÚSES je stanovení rozsahu činností, které by měly být v rámci ÚSES v souvislosti s lesem a zalesněním realizovány.

V podstatě dosud chybí dostatečně jednoznačné vymezení a následně tzv. “zařízení” jednotlivých segmentů ÚSES, což objektivně ztěžuje reálnost odhadu objemu mimořádných nákladů, vícenákladů a ztrát.

Pokud jde o vlastní lesní hospodářství, přichází v úvahu zejména kalkulace vícenákladů v obnově lesa do fáze zajištěné lesní kultury, plynoucích z rozdílné dřevinné skladby mezi běžným stavem v lesích hospodářských a stavem v ÚSES, kdy jedním z požadavků je maximální přiblížení se přirozené dřevinné skladbě.

Kalkulovány by měly být alespoň také ztráty z prodloužené obmýtní doby, což je rovněž častým požadavkem v ÚSES.

Kalkulace jednotkových vícenákladů při obnově lesa

Jednotkové vícenáklady byly kalkulovány na katedře ekonomiky a řízení lesního hospodářství lesnické fakulty ČZU v Praze na bázi rozdílu kalkulovaných výrobních cen zajištěného mladého lesního porostu do 7 let věku, včetně prvního výchovného zásahu, při zastoupení dřevin blízkém přirozenému a obdobném současnému.

Při zastoupení dřevin v obnově obdobném přirozenému zastoupení, a při 10% podílu přirozené obnovy byla uvedená jednotková cena v průměru ČR v roce 1999 kalkulována na úrovni 215,4 tis. Kč.

Při zastoupení dřevin v obnově, obdobném současnému, při 10% podílu přirozené obnovy, by byla jednotková cena kalkulována v průměru ČR v roce 1999 na úrovni 168,6 tis. Kč.

Rozdíl obou hodnot, j. 46,8 tis. Kč, reprezentuje vícenáklady při obnově lesa podle potřeb v rámci ÚSES tak, jak byly uvedeny výše, oproti běžnému hospodářství. Tyto vícenáklady by měly být v průměru ČR hrazeny při obnově lesních porostů v nadregionálních a regionálních ÚSES.

Pokud by byly dané vícenáklady kalkulovány na základě nákladů, odvozených pro zajištěnou kulturu o věku 5 let podle aktuální vyhlášky Ministerstva financí (MF) 127/1999, pak by náklady na obnovu lesa se zastoupením lesních dřevin blízkém současnému dosahovaly v průměru za ČR výše 155,2 tis. Kč a náklady na obnovu lesa s dřevinnou skladbou obdobnou přirozené by se pohybovaly na úrovni 220,9 tis. Kč, tzn. byly by dokonce o 42,3 % vyšší. Vícenáklady na obnovu lesa podle potřeb ÚSES by dosahovaly v průměru ČR 65,7 tis. Kč/ha.

Jednotková ztráta důchodu z prodloužení obmýtní doby

K ekonomickým ztrátám majitelů či nájemců lesa dojde rovněž v důsledku eventuálního prodloužení obmýtní doby. V lesních porostech začleněných do ÚSES se mnohdy předpokládá prodloužení obmýtí k maximálním hranicím.

Průměrná délka obmýtní doby se v současném období pohybuje v ČR kolem 115 let, v hospodářských lesích je nižší a výrazněji je diferencována podle jednotlivých dřevin.

Za dané situace a při stávajícím zastoupení dřevin je možno v běžném lesním hospodářství uvažovat s uvedeným obmýtím rovněž na ploše ÚSES v rámci ČR. Avšak při předpokládaném prodloužení obmýtí k maximálním hranicím lze za současného stavu a při určitém zjednodušení dospět k průměrné prodloužené délce obmýtí, kalkulované v rámci ČR, přibližně na úrovni 130 let.

Ztráta z prodloužení obmýtní doby je kalkulována jako rozdíl důchodu z těžby mýtního porostu, realizovaného při obmýtí pro jednotlivé dřeviny v průměru o 15 let kratším oproti maximálnímu obmýtí ve vyhlášce MF 127/1999.

Protože finanční prostředky z realizace výsledku výroby bude mít postižený subjekt v lesním hospodářství až o řadu let později, je nutno zjistit současnou hodnotu uvedené budoucí hodnoty a rozdíl mezi dosažitelným výnosem v současnosti a současnou hodnotou dosažitelného výnosu v nuceně prodlouženém obmýtí nahradit.

Z uvedeného vyplývá, že bude-li v mýtních porostech stávající průměrná doba obmýtí posunuta k maximální, která bude v průměru o 15 let delší, tzn. mýtní těžby budou odsunuty o 15 let, pak k danému roku se pohybuje příslušná průměrná ztráta důchodu z prodloužení obmýtní doby v ČR v období 1998-1999 kolem 65,4 tis. Kč/ha.

Uvedený problém odškodnění z nuceného prodloužení obmýtní doby je nutno vzít velmi vážně a legislativně jej vyjasnit a upravit. Jedná se o velmi vysoké ztráty, které při delším prodloužení obmýtní doby (zejména od hranice, kterou povoluje zákon č. 289/1995 Sb.) dosahují hodnot řádově 100 tis. Kč/ha.

Jako jeden ze zdrojů krytí odškodnění přichází v úvahu Státní fond životního prostředí.

Kalkulace vícenákladů a ztrát na úrovni ČR pro nadregionální a regionální ÚSES

Kromě jednotkových vícenákladů a ztrát je základem pro kalkulace odvození ploch lesa v ÚSES.

Tabulka 1: Výměry nadregionálních a regionálních ÚSES v ČR celkem a z toho lesa

Tabulka 2: Průměrné roční náklady a ztráty v mil. Kč v nadregionálních a regionálních ÚSES v ČR

tags: #obnova #ekologické #stability #definice

Oblíbené příspěvky:

• Záhadné zelené kameny: Vltavíny
• Zázraky přírody a věda
• Asfaltový papír v hydroizolacích
• Co je environmentální udržitelnost?
• Krkavcovití a změna klimatu