Umělce inspiruje odpad. A není divu. Všudypřítomný materiál se volně povaluje kolem popelnic. Bez užitku levituje kolem a umělci si k němu hledají cestu. Podívejte se, jak využívají odpad v umění. A inspirujte se.
Průkopníci umění z odpadu
Asi největším moderním průkopníkem využívání odpadu pro užitné umění, konkrétně bydlení, je architekt odpadu Američan Michael Reynolds, který experimentoval celých 30 let, až vyvinul energeticky soběstačný dům postavený z odpadů, konkrétně z pneumatik. Inspiroval tak stovky lidí po celém světě a dům postavený podle jeho systému stojí také u Prahy, mimochodem se na jeho stavbě podílel i herec Jaroslav Dušek.
České umění z odpadu
Z českých umělců se tvorbě z odpadu věnovala například sochařka Věra Janoušková (1922 - 2010). Svá díla tvořila z vyhozených věcí, především ze starých smaltovaných plechů, které sbírala na smetištích a svařovala z nich originální objekty, jež prosluly i v zahraničí. Mimochodem, Věra Janoušková nebyla jediná a první, koho odpad inspiroval. Tvorba z odpadu se objevuje už za první republiky, například u skupiny dadaistů, kteří nepoužívaným věcem dávali nový rozměr.
Veronika Richterová a pet-art
Odpad inspiruje i současné výtvarníky, například Veroniku Richterovou, která říká, že nemůže projít kolem kontejneru na plast, aniž by se nepodívala, co v něm je. Sbírá různé PET lahve a umělecky s nimi experimentuje. Své umění nazvala pracovně pet-art. Pomocí horkovzdušné pistole PET láhve tvaruje a vytváří z nich realisticky vyhlížející lustry, středověké poháry nebo jim vtiskává podobu ryb, medúz či exotických palem. Své výtvory Veronika Richterová shromažďuje v soukromém muzeu a plánuje i založení veřejné expozice. Není přitom jediná. Odpadové umění proniká i do renomovaných galerií. Například anglická NDI Galerie běžně vystavuje díla umělců, kteří tvoří z odpadu.
Výstavy umění z odpadu
Umění z odpadu je i tématem výstavy Má plast, která probíhá v prostorách DEPO2015 v Plzni. K vidění je zde dnes už ikonická židle Sea Chair, kterou vytvořilo londýnské studiu Swine přímo na palubě lodi z plastu, jenž plaval v moři. K vidění je tady také 3D tiskárna, která na recyklovatelný plast tiskne slova české hymny.
Čtěte také: Hospodářství s odpady v Holešově
ReCyklus - Nekonečný příběh plastu
Autorská výstava ReCyklus - Nekonečný příběh plastu autorek Bronislavy Sitár Baborákové a Martiny Vojtěchové potrvá do 30. ledna. Výstava rozvíjí téma recyklace v několika rovinách. Vedle vizuálních děl z recyklovaného plastu pracuje s výraznou mezigenerační vrstvou, založenou na autentických vzkazech starší generace. Součástí výstavy je také dětský a interaktivní prostor, vytvořený ve spolupráci se značkou TOTEMO. Koutek s podtitulem Hra jako první jazyk života představuje plastovou variantu modulární stavebnice z recyklovaného plastu a dřeva. Výstavní celek doplňují edukativní tabule a kontextové prvky, které přibližují cestu plastu i jeho chování v prostředí. Jedním z příkladů je část věnovaná fenoménu plastových kachniček, jejichž neplánovaná cesta oceány přispěla k poznání mořských proudů a mechanismů šíření plastového odpadu. Součástí ReCyklu je také účast Michala Škapy (Tron), jedné z klíčových osobností české graffiti generace 90. let. Michal Škapa vytvořil autorské objekty z recyklovaného plastu, vzniklé na míru této příležitosti. Pro výstavu vytvořil autorské objekty z recyklovaného plastu, vzniklé na míru této příležitosti. Jeho díla vycházejí z linie písmových obrazů; zdánlivě abstraktních tvarů, které tvoří osobitou abecedu inspirovanou latinkou, graffiti podpisy, runami, frakturou i vizuálním jazykem hudební subkultury.
Umění a omyl
V nizozemském muzeu LAM došlo k nečekané záměně uměleckého díla za odpad. Nestalo se to poprvé. Svět před pár dny obletěla zpráva o zmršené výstavě. Zaměstnanec muzea se totiž pustil na tenký led, když do koše vyhodil umělecké dílo - zmačkanou plechovku.
Případ plechovky od piva
Dílo All The Good Times We Spent Together (Všechny dobré časy, které jsme spolu strávili) od francouzského umělce Alexandre Laveta vystavené na výstavě v nizozemském muzeu LAM se zdálo být obyčejnou pomačkanou plechovkou, jeho autor nad ním ovšem strávil hromadu času, když jej ručně maloval akrylovými barvami.
Froukje Buddingová, mluvčí muzea LAM v Lisse na západě Nizozemska,řekla agentuře AFP: „Snažíme se návštěvníky neustále překvapovat.“ Reagovala tak na skutečnost, že dílo bylo zanecháno na podlaze výtahu. Dále ale pokračovala: „Kousek jsme nyní umístili na tradičnější místo na podstavci, aby si mohlo po svém dobrodružství odpočinout.” Ředitelka muzea Sietske van Zantenová řekla: „Naše umění podněcuje návštěvníky, aby se na předměty každodenní potřeby dívali v novém světle.“ Úlevou pro návštěvníky tedy může alespoň být, že je do koše umístil samotný zaměstnanec nikoliv pak snaživý divák. Před tragickým osudem byly plechovky zachráněny kurátorkou Elisahou van den Berghovou, a to přímo z černého pytle na odpad.
Přesto ale chtějí situaci riskovat znova: „S ohledem na to je nepravděpodobné, že by plechovky zůstaly na svém tradičním podstavci dlouho,“ řekla Buddingová. „Musíme pečlivě promyslet, kam je umístit příště,“ dodala. Lavetevo umění jsou vždy každodenní předměty, jež je jednoduché si splést. Například Tsundoku (積ん読), které vyobrazuje několik nahromaděných knih, které se chystá majitel „brzy” přečíst.
Čtěte také: Dětské papírové pleny: složení a likvidace
Další omyly v umění
Tento případ, ale rozhodně není ojedinělý a ani se není, co divit, že vedení (alespoň v rozhovorech) nemá s provinilým zaměstnancem potíže. Už před pár lety, když Sara Goldschmied a Eleonora Chiari vystavily své dílo Where Shall We Go Dancing Tonight? (Kam půjdeme dnes večer tančit?) v italském muzeu Museion in Bolzano v roce 2015, se strhl povyk. Uklízeči v domnění, že odstraňují nepořádek po večírku, vyhodili všechny pečlivě naaranžované flašky od vína, které ztvárňovaly reakci ke korupci v italské vládě v 80. letech.
Podobné incidenty se dějí dokonce už od devadesátých let. Drastičtěji dopadla výstava v Jižní Koreji, kde v břiše návštěvníka nemilosrdně zmizel banán, který byl přilepen ke zdi. Ostatně i originál Duchampova pisoáru (Fontána) o více než 30 let dříve zmizel neznámo kam (a kdo ví jestli ne na skládku). Od dob konceptuálního umění a Manzoniho výkalů v plechovce je hold umění skutečně tak trochu odpadem, ačkoliv za několik milionů korun.
Kintsugi: Japonské umění opravy
Pokud se nicméně podíváme do jiných koutů světa, nebyl to Picasso, kdo jako první použil něco zničeného k tvorbě nového umění. První ukázkou podobné práce je kintsugi (金継ぎ) neboli „zlatý spoj" z Japonska. Umění mistrů keramiky, kteří se rozhodli v dechnout nový život rozbitému nádobí, to dělali mnohem estetičtěji než kdo jiný na planetě a začali už v 15. století. Mezitím, co v česku byl zdrátovaný hrníček pouze hrníček, v Japonsku se z opravených nádob spojených lakem urushi a zlatým práškem staly symboly životního stylu a filozofických názorů. Umění reflektovalo konflikt mezi katastrofou a nápravou nebo zlepšením a taky krásu nedokonalosti.
Antropologický pohled na odpad
Kontejnery na tříděný odpad už mají více barev než pastelky v penále. Odpady však nejsou jen o třídění a recyklaci. Co nám mohou prozradit o lidech a o společnosti, prozradil antropolog Daniel Sosna z Etnologického ústavu AV ČR. Zákon o odpadech definuje odpad jako něco nepotřebného, čeho se lidé chtějí zbavit. Pokud ovšem v určitém místě a čase přiřadíme nějaké věci nálepku „nepotřebné“, v jiném místě či čase, případně pro jiného člověka může ta samá věc být naopak užitečná. Co je pro někoho odpadem, je pro jiného pokladem. Pojem odpad je relativní.
Relativita pojmu odpad
Pro další příklady relativnosti pojmu odpad stačí zapátrat v minulosti. Krátce po listopadové revoluci se zejména v pohraničí objevil fenomén takzvaných hromádek. Naši němečtí sousedé (v té době bohatší i technologicky vyspělejší) vyhazovali na skládky elektroniku, autorádia, hračky, oblečení, obuv i další věci, považované za nepotřebné. Pro českého kutila, případně i „šmelináře“ to ale bylo kvalitní zboží, často luxusní, které se u nás tehdy nesehnalo. Definovat, co je odpad, není jednoduché. Podle české legislativy jím je „každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl či povinnost se jí zbavit“.
Čtěte také: Zdravotnický odpad a jeho definice
Lidé jako odpad
Odpad ale nemusí být nutně jen věc, materiál. „Přeneseně můžeme uvažovat třeba o lidském odpadu, například takzvaném white trash. Pejorativní označení white trash, česky doslova bílý odpad, pochází z počátku 19. století. Původně označovalo sociálně slabé, chudé, nevzdělané obyvatelstvo, především z jihu Spojených států. Baumanův „lidský odpad“ jsou lidé, kteří nikam nezapadají, nikdo je nepotřebuje. Pro společnost jsou vlastně nadbyteční, protože nemají jasně danou roli.
Pohled antropologie
Pojem odpad je velmi flexibilní a může se chápat různě. Jednoznačně říct a definovat, co je odpad, je velmi těžké. Daniel Sosna přidává ještě další příklady - existuje i myšlenkový odpad, můžeme tak označit články v bulváru, dokonce máme na ploše počítače ikonu koše, kam míří odpad „z jedniček a nul“. Jako antropolog se Daniel Sosna snaží pochopit různorodé významy, které toto téma může generovat. Zajímá ho, jakým způsobem se o odpadu mluví, píše v médiích, ve vyhláškách. Zkoumá, jak o něm hovoří konkrétní lidé. Nahlíží do světa dělníků, techniků, zaměstnanců, kteří pracují v odpadovém hospodářství a o fenoménu sami uvažují. To, co nikdo nevidí, jsou právě oni. Lidé přicházející denně do styku s odpadem.
Práce na skládce
O osobách pracujících na skládkách všeobecně panují zkreslené představy, co je to za lidi, proč tam jsou, jaké jsou jejich motivace. Navzdory stereotypnímu očekávání - ten, kdo se špatně učil, a nemá tudíž jinou možnost - na skládkách často lidé pracují, protože jim toto zaměstnání poskytuje benefity, které nejsou na první pohled viditelné. Další motivací může být snaha něco si bokem přivydělat. Zde však vstupujeme na pole neformální šedé ekonomiky. Střetávají se tu dva principy. Ten první, legislativní, říká, že vše na skládce je majetkem provozovatele a že odsud nesmí nic „unikat“. Druhý princip je morální. Pojí se s šetrností. Na skládkách se nachází spousta věcí, které jsou pro někoho využitelné.
Garbologie: Odpad nelže, lidé ano
Poněkud jiný pohled přináší disciplína, která má odpadky přímo ve svém názvu - garbologie. Zkoumá, jakým způsobem lidstvo s odpadem zachází. I tento obor patří do repertoáru Daniela Sosny. Analýzou vlastních materiálních zbytků konzumace se dozvídáme něco o současné společnosti. Co lidé nakupují, co vyhazují. V jednom z výzkumů se spolu se svým týmem zabýval potravinovým odpadem. Zjistili mimo jiné, že ačkoli jsou Češi v recyklaci na špici, stejně zůstává velké množství materiálu, které by bylo možné vytřídit a znovu využít. Někteří lidé si dokonce šetrné a smysluplné nakládání s odpady zvolili jako svůj životní styl. Propagují život bez odpadu, takzvaný zero waste, nulový odpad.
Svět silných hráčů v odpadovém hospodářství
Zjistili jsme, co nám odpad může říci o lidech, a naopak lidé o odpadu, stále se však pohybujeme v mezích vztahu k běžnému člověku a hovoříme o komunálním odpadu (nám nejznámějším typu). Ten ale tvoří jen nepatrnou část celosvětové produkce. Data za rok 2018 dokládají dramatický nepoměr. V České republice se vyprodukovaly čtyři miliony tun komunálního a dvacet čtyři milionů tun podnikového odpadu. Odpadové hospodářství je byznys. Je třeba vnímat jej nejen ekologicky, ale také ekonomicky. I nepotřebné, odložené věci totiž musejí vydělávat.
Významný antropolog a odborník na problematiku odpadů Michael Thompson tvrdí, že status člověka (ale i celé společnosti), jeho bohatství či chudobu poznáme podle toho, kolik odpadu produkuje. Čím bohatší člověk, tím vyšší spotřeba a zároveň i množství odpadu. Zdá se tedy, že žijeme v blažené době.
Co ale můžeme udělat každý sám za sebe? Především se netvařme, že tento problém neexistuje. V praktické rovině odborníci nabízejí několik jednoduchých doporučení: třídit a recyklovat (pokud je to možné); používat věci opakovaně, a nehodí-li se nám, poslat je dál, třeba je ještě někdo jiný využije. V ideálním případě nevytvářet odpad žádný! Angličané hovoří o třech „R“ - recycle, reuse, reduce.
Sympozium Odpad a umění - Umění a odpad
Letošní září se konal již čtvrtý ročník sympozia tvorby z odpadového materiálu, na který navazuje stejnojmenná výstava vytvořených děl „Odpad a umění - Umění a odpad“, jejíž vernisáž jsme s radostí navštívili v neděli druhého září. Za celým projektem stojí poměrně mladé sdružení NOV. Je to spolek pro soudobou a mladou tvorbu, který zároveň provozuje galerii Art Space NOV, situovanou ve sklepě renesančního domu č. 49 na Pernštýnském náměstí v Pardubicích. Nekompromisně přímočarý název sympozia by skutečně neměl vzbudit vážnější pochybnosti o náplni a zaměření akce. Tou je samozřejmě umělecká tvorba využívající odpadových surovin a odpadků jako materiálového a výrazového prostředku. Letošní ročník Odpad a umění - Umění a odpad byl narozdíl od toho předchozího tematicky laděný. Zúčastnění umělci tentokrát nejsou sochaři, ale loutkáři a celé sympozium bylo připravováno ve spolupráci s Muzeem loutkářských kultur v Chrudimi.
ReCyklus: Nový život pro věci, myšlenky i hodnoty
„Nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne. A když už vznikne, přijde nám smysluplné zkusit mu dát jinou podobu a nový význam. ReCyklus není jen o materiálu, ale o způsobu přemýšlení. O tom, že věci, myšlenky i hodnoty mohou dostat nový život, pokud jim věnujeme čas, pozornost a péči,“ říkají autorky výstavy Bronislava Sitár Baboráková a Martina Vojtěchová. ReCyklus vychází z myšlenky, že konec není definitivní. Plastový odpad, jeden ze symbolů konzumní společnosti, se vrací v nové podobě, získává jinou formu i nový význam. Výsledkem nejsou ilustrace environmentálního tématu, ale designové instalace. Široké portfolio vystavovaných prací zahrnuje prvky určené k přímému použití a hře, ale také objekty, samostatné obrazy a prostorové instalace. Plast v expozici nevystupuje jako neutrální hmota, ale jako aktivní materiál, který se proměňuje podle způsobu zpracování. V některých dílech působí klidně a soustředěně, připomíná kámen, sediment nebo krajinu, jinde je výrazný, sebevědomý a vizuálně energický.
Workshopy a 3D tisk z recyklovaného plastu
Jak vznikl Pla(s)teosaurus? Kdo stojí za 3D tiskem z recyklovaného plastu? Lze reinkarnovat odpad? Na workshopu s Plastenco a PETMAT se dozvíte, co je to sdílený 3D tisk a jak vznikala první recyklovaná náplň do 3D tiskárny z českého odpadu. Sami si navrhnete 3D tištěný přívěsek nebo vytvoříte náušnice z PET lahve. S reKávou se naučíte správně zasadit hlívu ústřičnou do kávové sedliny. Kolik se v ČR vypije kávy? K čemu je dobrý lógr?
tags: #odpad #jako #umění #informace
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]