Historie je vědecký obor mnoha dimenzí. Výjimečnými okamžiky jej koření nálezy pramenů, jejichž význam vyniká nad jiné. Ve výzkumné práci se vyskytují i případy, v nichž se některé z dokumentů považují za nenávratně ztracené. Tyto atributy jsou příznačné pro osudy materiálů 2. (zpravodajského) oddělení Hlavního štábu čs. branné moci z období mezi dvěma světovými válkami.
Tato otázka neustále provází výzkum čs. vojenské zpravodajské činnosti z meziválečného období, který provádí Vojenský historický ústav Praha. Osudy dokumentace, jež byla jejím produktem, vynikají při mezinárodním srovnání svou výjimečností. Druhé oddělení čs. Hlavního štábu totiž reprezentovalo mezi evropskými organizacemi svého druhu skutečné specifikum.
Důvod spočívá v tom, že zpravodajští důstojníci Hlavního štábu se zachovali plně profesionálně, když krátce před příchodem německých okupantů zlikvidovali naprostou většinu písemností svého oddělení. Materiály k živé a fungující či jen utlumené agentuře dokázali 14. března 1939 odsunout do bezpečí britského exilu. Skartace se na centrální úrovni konaly ale již v květnu a v září předcházejícího roku v souvislosti s předpokládaným vypuknutím války.
Čs. zpravodajci z Hlavního štábu svou rozhodností okupantům jejich pátrání po bývalé agenturní síti do velké míry znemožnili. Důsledky jejich postupu ale vytvořily velmi složitou situaci pro současné bádání, jež díky tomu získává charakter bez nadsázky výzkumného pátrání. Dnes se musíme smířit s faktem, že mnoho významných událostí, jmen, úspěchů i proher z dějin zpravodajství zůstane nepoznáno. Jisté šance na alespoň částečnou rekonstrukci přesto existují.
Čs. vojenské zpravodajství sdílelo své nejvýznamnější poznatky se spojenci v rámci koaliční spolupráce výzvědných organizací. Nejintenzivnější kooperace se rozvinula ve 30. letech s Francií. Na základě výměn informací o nacistickém Německu se do Francie dostalo v letech 1933‒1939 značné množství materiálů čs. původu. Většinu z nich dosavadní výzkum již analyzoval. Stále ovšem scházel jeden z nejvýznamnějších záznamů s údaji o německé štábní hře na téma preventivní války proti Československu. Uskutečnila se jako součást studijní cesty Vrchního velitelství pozemního vojska (Oberkommando des Heeres ‒ OKH) do Bad Liebensteinu v květnu 1936. Z upřesňujícího názvu Führerreise lze důvodně usuzovat na skutečnost, že průběh osobně sledoval Adolf Hitler.
Čtěte také: Uloz.to a autorské právo
Akce se zúčastnilo velké množství nejvyšších představitelů OKH, vyšších velitelů pozemního vojska a velících činitelů nejvyšších stupňů vojenských škol. Místo konání hry se nachází asi 25 km jižně od Eisenachu v Durynsku, tedy přibližně ve střední části Německa. Od Ašského výběžku jej dělí vzdálenost necelých dvou set kilometrů západním směrem. Výběr centrální pozice nebyl vůbec náhodný.
Nejvýznamnější odkaz na existenci zpravodajské materie o uvedené hře dosud obsahovala pouze analýza 2. oddělení Hlavního štábu. Zachovala se mezi dokumentací, která byla 14. března 1939 dopravena letecky do Velké Británie. Po skončení války se vrátila zpět spolu s dalšími písemnostmi. Vznikla po Mnichovu jako odpověď na anketu, jíž kvůli vyhodnocení událostí z roku 1938 organizovalo 3. (operační) oddělení. Relevantní údaje zde ale byly pouze stručně parafrázovány. Teprve až současný průzkum fondů francouzské SHD vedl k nálezu celého původního textu.
Význam získaných informací
Kvůli čemu byl tento záznam tak mimořádně významný v době, kdy jej 2. oddělení čs. Hlavního štábu získalo? Přišel především do neklidných poměrů. Rozrušená atmosféra týdnů a měsíců po zániku demilitarizovaného pásma v Porýní, k němuž došlo 7. března 1936, ještě neutichla, když 2. oddělení získalo z agenturních zdrojů podstatné doklady o tom, že OKH rozehrálo na jaře 1936 štábní válečnou hru s velmi alarmujícím námětem. Jejím prostřednictvím zkoumalo vývoj válečného konfliktu v západní a střední Evropě.
Výchozí modelová situace spočívala v tom, že se Francie chystala napadnout Německo. V souvislosti s tím hra kalkulovala s mobilizací čs. armády a jejím obranným rozvíjením proti Německu. Nejvyšší německé velení pokládalo za nutné Československo vojensky porazit, a tak zbavit Francii významného spojence ve střední Evropě. Němečtí vojenští analytici a plánovači zapojili do svých kalkulací válečné prostředky Německa, Francie, Polska, Československa a Maďarska. Autoři námětu počítali s tím, že agresi wehrmachtu aktivně podpoří všemi svými silami Maďarsko. Proti Německu měla aktivně vystoupit jen Francie. Námět počítal s tím, že se ve prospěch Československa nebude vojensky angažovat žádný další stát. O tento předpoklad se opíraly úkoly a rozmístění německých vojsk. Hloubku strategického zázemí útoku proti Československu vyznačovala spojnice měst Ulm - Kassel - Lübeck, přetínající Německo v severojižním směru. Prostor západně od této čáry náležel Skupině armád západ. Ostatní ovládala Skupina armád východ.
Druhé oddělení Hlavního štábu podrobilo obsah zmíněné agenturní zprávy zevrubné analýze. Poznatky z ní postoupilo prezidentu republiky Edvardu Benešovi. Na pražském Hlavním štábu neváhali a v posledních dnech roku 1936 předali kopii získaných záznamů do Paříže. Postupovali přesně v duchu dohod o součinnosti z července 1935.
Čtěte také: Rizika pro jakost vody
Deuxième bureau a nejvyšší francouzská vojenská místa obdržela díky čs. Hlavnímu štábu první agenturně zajištěný důkaz o tom, že wehrmacht již vážně uvažuje o podrobnostech agrese proti Československu. Význam, jaký francouzský Generální štáb přikládal zprávám z Československa, dokládá přesvědčivě skutečnost, že je využil jako jeden z podkladů pro dokument s názvem Studie francouzské ofenzivní operace v Porýní. V dubnu 1937 ji vypracovalo jeho 3. oddělení. Z hlediska využití společně sdílených informací o nepříteli měla největší význam první část nazvaná Hypotéza o situaci a možnostech nepřítele. V jejím úvodu se zdůrazňuje, že při úvahách o nepřátelské obraně se pracuje s daty, která byla přímo převzata z válečné hry německého velení z května 1936. Již uvedené skutečnosti doplňuje konstatováním, že německé velení počítá s neutralitou států, stojících mimo francouzskou koalici, ale že si není zcela jisté Polskem, jehož chování se mu jeví jako nejisté.
Původní německá hra brala v úvahu, že francouzská armáda bude postupovat Lucemburskem a jižní Belgií bez toho, aby jí v tom belgická armáda jakkoli bránila. Rozložení německých sil mělo být podle dat od čs. 2. Proti Polsku měl být utvořen kryt z 5 divizí landwehru, rozložených od Breslau (dnes Wrocław) až k Baltu. Proti Československu by se zformovaly 3 armády, mezi něž by bylo rozděleno 9 armádních sborů, 21 aktivních pěších divizí, 4 záložní divize, 4 divize landwehru a sbor se 3 pancéřovými divizemi. Proti Francii by se zformovala Skupina armád západ, obsahující 3 armády s 19 aktivními nebo záložními divizemi a 13 divizemi landwehru. Potud faktické údaje, jež autoři francouzského rozboru čerpali z čs.
Zmiňovaná studie znamenala první rozsáhlý souhrn názorů 3. oddělení francouzského Generálního štábu na podpůrnou operaci ve prospěch středoevropského spojence od německé likvidace demilitarizovaného pásma v Porýní. Vedle toho také pravděpodobně nejzřetelnější využití informací, jaké francouzské vojenské zpravodajství obdrželo od čs. Z nejnovějšího zahraničního archivního výzkumu vyplynul původní obsah získaných informací. Otazníky ale zůstávají. Zbývá dořešit, kdo měl v Německu tak významné možnosti, že opatřil data, s nimiž se pracovalo na úrovni OKH. Jisté zlomkovité údaje naznačují, že šlo o člena čs. agenturní sítě, jenž měl blízko k německé levici. Ta od roku 1933 sváděla s nacismem velmi nerovný boj v přetěžkých podmínkách ilegality. Tato část agentury ale mnohdy udivovala rozsahem svých kontaktů a možností. Čs. vojenské zpravodajství z nich těžilo.
Spolupráce a odboj
V pořadí osmá část tematického seriálu o slavné Moravcově jedenáctce, který vychází každý čtvrtek v Lidovách novinách pojednává o tajné agenturní síti proti nacismu. Kdo všechno pracoval pro československou tajnou službu? Lidé chtiví peněz, neuznaní zaměstnanci i zarytí odpůrci nepřátel republiky. Motivaci měli různou, ale informace od nich se scházely u vojenských zpravodajců.
Tým plukovníka Františka Moravce, který těsně před okupací zbytku Československa unikl nacistům před nosem do Velké Británie, odpečetil důkladně zabalenou dokumentaci. Zpravodajští důstojníci postupně vyjímali a pečlivě třídili svazky jednotlivých agentů, které ještě v Praze narychlo připravili k leteckému přesunu. Před jejich očima defilovala jména, tváře na fotografiích, evidenční záznamy, někdy i archivované originály zpráv. Byly to mimořádné lidské osudy a kus historie československého vojenského zpravodajství. Asi 150 z nich náleželo k elitní části, kterou přímo řídila ofenzivní sekce pátrací skupiny 2. oddělení hlavního štábu. Organizaci kontaktů s některými elitními agenty však z důvodů operativního styku svěřila též předsunutým opěrným bodům.
Čtěte také: Pracovní rizika
Pro československé vojenské zpravodajství pracovali lidé různého věku, profesí a sociálního statusu. Pokusme se hledat odpověď na otázku, co je motivovalo k rozhodnutí dopouštět se činů, za něž hrozila smrt či mnohaleté tresty. Podstatnou část agentury tvořili klasičtí placení agenti, kteří pracovali především kvůli obohacení. Prototypem této kategorie byl Gotthard Karafiat, Rakušan, jenž náležel k veteránům tajné agentury. Pracoval s krycí značkou A-5. Byl exponovaným členem nacistické strany v Rakousku. Pro československé zpravodajství pracoval minimálně od léta 1932. Do jara 1935 působil v Rakousku. Platil za schopného kartografa.
Ve Vídni byl zaměstnán ve vojskovém měřickém ústavu ministerstva pro zeměbranu. Dodával zprávy z oboru vojenské kartografie. Informoval o vojenském letectvu a protivzdušné obraně. Jeho třetí doménou byla sdělení o nacistickém hnutí v Rakousku. V důsledku politické aféry musel Rakousko opustit. V dubnu 1935 se i s rodinou usadil v Německu. Díky kreditu pronásledovaného straníka získal místo v říšském úřadu pro snímkování zemského povrchu. Úzce spolupracoval s vojenskými kartografy z generálního štábu pozemního vojska. Jejich pracoviště často osobně navštěvoval. Pod záminkou testování kartografických přístrojů vlastní konstrukce odtud vynášel mnoho dat o dislokaci a složení německého pozemního vojska a letectva. V letech 1935-1936 to byly nejhodnotnější údaje, jimiž československé zpravodajství disponovalo. Kromě toho dodal četné informace o vojenských a průmyslových objektech. S jejich pomocí se kompletovaly podklady pro přípravu společně plánovaných akcí československého a francouzského bombardovacího letectva. Svůj potenciál ovšem Karafiat časem vyčerpal. Přesto trval na značných finančních nárocích, a tak s ním 2. oddělení v říjnu 1937 přerušilo kontakty.
Jako rozhodující motivační faktor je možné vícekrát zaznamenat i pocit frustrace z nenaplněných profesních tužeb. Příznačný byl pro Rudolfa Zahnera. V první polovině 30. let sloužil u Landespolizei v Bavorsku. V roce 1935 ale z tohoto sboru odešel, protože nebyl přijat k Schutzpolizei. Vstoupil tedy do SA. Těšil se velké důvěře, jelikož byl na základě policejního doporučení přijat k pevnostnímu štábu 16 ve Weidenu. Při něm působilo kontrašpionážní pracoviště abwehru. Zahner zde pracoval jako písař na stroji s přístupem k tajným písemnostem. Československému zpravodajství se nabídl sám ze své iniciativy v listopadu 1936. Důvod spočíval ve frustraci kvůli nepřijetí k Schutzpolizei. Šlo tedy o mstu za neúspěch. Se značkou B-3121, která vyjadřovala příslušnost k agenturnímu pátracímu středisku I-Praha, dodal v letech 1936-1938 celé sady fotokopií přísně tajné dokumentace německé pevnostní výstavby v Bavorsku proti Československu. Fotokopie obsáhly též písemnosti, které vypovídaly o kontrašpionážních opatřeních. O přínosu této osoby snad nejlépe svědčí fakt, že na seznamu nejvýznamnějších agentů 2. oddělení byly jen dva subjekty s hodnocením „velmi dobrý“. Jeden byl Paul Thümmel, známý agent A-54, a druhý Zahner.
Vojenské zpravodajství těžilo z faktu, že se Československo stalo cílem německé emigrace. Vysoce aktivně působila především německá levice. Pravě ona tvořila významnou část agentury. Své angažmá považovala za součást boje s nacismem. Mnohdy měl až osobní povahu. Vyskytly se totiž případy, že někteří z agentů tohoto typu nepožadovali za své služby finanční odměnu, ale jen náhradu přímých výloh.
O tom, že zprávy z těchto kruhů ovlivnily rozhodnutí s obecnými dopady, svědčí události z května 1938. Willy Lange, emigrant a někdejší starosta Lipska, vedl v Karlových Varech zahraniční sekretariát sociálnědemokratické strany. S krycí značkou D-14 jej řídila předsunutá agenturní ústředna (PAÚ) Táňa v Plzni. Lange disponoval sítí subagentů, jež pokrývala podstatnou část Německa. Tvořilo ji 35 osob. Byla velice efektivní. Mnozí z jejích členů pracovali u říšských drah, a tak jim krátce před 20. květnem 1938 neunikl zvýšený pohyb vojsk směrem k československým hranicím. U Langeho se tyto informace sbíhaly. V Praze je vyhodnotili jako akutní hrozbu. Následovala mimořádná vojenská opatření. Nejnovější poznatky se dnes kloní k tomu, že Langeho subagenti zaznamenali přesuny části německého pozemního vojska ze západu na východ do výcvikových táborů v Sasku a Bavorsku. Lange pokračoval ve spolupráci s československým exilovým zpravodajstvím i poté, co se později přesunul do bezpečného zahraničí.
Pro levicovou emigraci bylo příznačné, že určitý klíčový agent-emigrant řídil v Říši síť subagentů. Z nejvýznamnějších struktur tohoto druhu to byly dále skupiny pracující pod vedením Valentina Karla Karlibowského (agent A-1102) a Wilhelma Koxe (agent A-1103). Řídila je PAÚ Vonapo 20. Karlibowski pracoval od března 1938. Se svými lidmi zajistil mnoho informací vojenskoprůmyslového charakteru. Nejvýznamnější z nich se týkaly ústřední výrobní základny syntetických pohonných hmot v saské Leuně. Po Mnichovu se dostal do Francie. Na kontakty s ním později navázalo exilové vojenské zpravodajství.
Kox byl pro Vonapo 20 činný od shodné doby. Počátkem 30. let absolvoval v Moskvě Mezinárodní leninskou školu, ideologické středisko Kominterny. Zde byl vyškolen pro konspirační a ilegální práci. Později řídil ilegální sekretariát ústředního výboru strany v Berlíně. V roce 1936 jej však ze strany vyloučili za to, že byl v Československu odsouzen kvůli padělanému švýcarskému pasu. Agenturně pracoval krátce. Již v červnu 1938 byl při návštěvě Německa zatčen kvůli své dřívější politické činnosti. Do té doby však stačil zajistit soubor detailních dat o válečném složení různých typů vyšších jednotek a útvarů německého pozemního vojska. Hodnoceny byly nejenom jako dobré, tedy jako většina ostatních hodnotných agenturních sdělení, ale v jeho případě dokonce jako výborné. Obdržely tedy nejvyšší klasifikační stupeň kvality informací.
Agenturní sítě vytvářely někdy spojení zdánlivě neslučitelného. Ohrožení nacismem přivedlo na jednu linii zpravodajskou službu republiky a hnutí katolicky orientovaných rakouských a bavorských legitimistů, respektive monarchistů. Rakouští legitimisté viděli záštitu své vlasti proti nacismu v restauraci habsburské dynastie. O tento cíl ale usilovali v mezích poválečného Rakouska. Versailleský systém pokládali z hlediska územního uspořádání za neměnný.
Bavorští legitimisté spojovali své naděje s ideou restaurace bavorské dynastie Wittelsbachů a s perspektivním osamostatněním Bavorska. Oba konzervativně orientované směry disponovaly obdivuhodně organizovanou, rozsáhlou a velice dobře zakonspirovanou sítí a systémem spojení. Těmito kanály udržovala legitimistická emigrace kontakty se strukturami v Říši.
V rámci československé sítě se vyprofilovala dvě výrazná jména: Arthur Ernst Rutra (krycí jméno Schwenzer) a Klaus Dohrn (krycí jméno Dicke). Oba náleželi k PAÚ Vonapo 20. Rutra pracoval od srpna 1936 až do zatčení v den anšlusu Rakouska. Plnil funkci vyslance svého hnutí k Otto von Habsburgovi. Ve své činnosti se mimo jiné opíral o výjimečné zdroje, neboť některá svá sdělení zakládal na osobních kontaktech s rakouským kancléřem Kurtem Schuschniggem. Dohrn pracoval od léta 1936 až do emigrace z Rakouska do Československa po anšlusu. Vzhledem k zániku jeho dosavadních zdrojů byly kontakty s ním po vzájemné dohodě přerušeny. Agent zanedlouho odešel na západ. Přežil 2. světovou válku a koncem 50. let působil jako poradce konzulátu Spolkové republiky Německo v New Yorku.
Rutra takové štěstí neměl. Nacisté jej zavraždili 9. října 1942 ve vyhlazovacím táboře Maly Trostenets v Bělorusku. Zpravodajství od legitimistů charakterizovalo především zaměření na vojensko-politickou problematiku, v níž politické aspekty převládaly. Dnes objektivně víme, že ne vždy správně reflektovalo realitu. Přesto ale závažným způsobem naznačovalo rozhodující směry vývoje v mezinárodních vztazích. Motivace všech dosud uvedených skupin byla různorodá.
tags: #ohrozeni #Československa #nacismem #příčiny
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]