Ohrožení demokracie totalitou: Příklady z historie a současnosti

Téma totalitarismu je dnes aktuálnější, než by se ještě před pár lety dalo čekat. Čím to, že vlastně nezmizelo spolu s těmi dvěma velkými totalitami 20. století a navzdory hrůzám, které napáchaly?Pojem totalitarismus je důležitý, je ale třeba ho brát i s filozofickým nadhledem a s rezervou.

Totalitarismus jako pokušení autokratických režimů

Jsem v tom ortodoxním žákem Hannah Arendtové, která říká, že totalitarismus je jev 20. století, kdy proti sobě stála liberální alternativa versus ta neliberální, přičemž tu byla krize liberálního světa. Liberalismus je snahou uchránit svobodu. V 21. století to s sebou nese spoustu výzev, které ukazují, že triviální řešení neexistují a že liberalismus, ve formě, jak ho známe původně z 18. a 19. století, dnes zdaleka nestačí. Máme tu globalizaci, ohromný rozvoj informačních možností, umělou inteligenci, pandemie, klimatické otázky - a musíme se s tím nějak vypořádat.

Navíc tu máme dvojici lokalizující konzervativismus versus globalizující progresivismus a lidi jako Orbán by asi řekli, že to, proti čemu bojují, jsou výstřelky progresivistů, zejména těch, kteří vedou kulturní války a že oni jako konzervativci proti tomu hledají nějaké fundamenty v dějinách a v tradičních národních strukturách. Myslím, že pravda v tom není někde uprostřed. Ať se nám to líbí či nelíbí, dnes se nacházíme na velké dějinné křižovatce; společně hledáme cestu vpřed a je třeba o tom uvážlivě vést dialog. Nikoliv jen střílet z jedné strany na druhou a dopadnout jako onen osel v písničce Voskovce a Wericha.

Totalitarismus jako reakce na důsledky liberální politiky

V meziválečném období byly jedním z důvodů nárůstu totalitarismu obavy z úpadku západní demokracie, odsudky slabých vlád a hledání cest, jak čelit nejistotám a zmatkům. Což zní poměrně povědomě i v současnosti. Tehdy byl reakcí právě nástup autoritářů, nástup totalitarismu. Co by mělo být odpovědí na tyto velmi podobné obavy teď?

Myslím, že zpětný pohled do historie 20. století nám může pomoct porozumět lépe sobě samým i tomu, co přichází z budoucnosti. Totalitarismus byl reakcí nejen na hrůzy 1. světové války, ale také, a možná především, na nešťastné důsledky liberální politiky, která svobodu vnímala primárně jako svobodu od politiky, tedy tak, že já si na svém privátním písečku můžu dělat, co chci, ale veřejný prostor nechávám těm druhým. Ale pak ten veřejný prostor zaplnili totalitáři: v Itálii Mussolini, v Německu Hitler a v Sovětském svazu Stalin a jejich zideologizovaní souputníci. Asi si celkem oprávněně můžeme myslet, že nám návrat komunismu nebo nacismu ve své původní variantě dnes nehrozí. Jenže jsme možná v podobné situaci, v jaké byli Evropané ve 30. letech: hledáme nějaké uvážlivé a racionální a uměřené řešení všech dnešních problémů, víme, že moderní věda a technika jsou nejen univerzálním nástrojem v našich rukou, ale i univerzálním problémem - a pořád narážíme na naši neschopnost se s tím vším racionálně a lidsky přiměřeně vyrovnat.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Mějme na paměti, že staří „totalitáři“ se vždy snažili všechny přesvědčit, že to, na základě čeho oni jednají a k čemu ostatní nutí, jsou objektivní zákony, buď přírody či dějin. Ty lidským světem vládnou a tudíž je nutné se jim přizpůsobit. Jak zdůrazňuje Arendtová: největší ohrožení lidské svobody není v těch ideologických fanaticích, kteří v tyto zákony opravdu věří a jsou připraveni jím aktivně sloužit jako jejich vykonavatelé, ale v hluboké přizpůsobivosti většinové dobré společnosti. Tohle její svědectví je velice cenné. Ta přizpůsobivost, kdy lidé rychle pochopí, jakým směrem běží svět a co se po nich chce, se týká všech totalit. A myslím, že nijak nezmizela.

Obrana demokracie

Liberálně smýšlející politici ale na něco takového příliš času a prostoru nemají a samozřejmě musí něco prodávat svým voličům. Demokracie, jako vláda většiny, má holt tu vlastnost, že politici musí přinášet do veřejného prostoru takové argumenty a taková řešení, aby uspěli ve volbách. Proti tomu obecně nic nemám, ale nějaká míra nebezpečí v tom obsažena je.

Je proto nutné, aby demokracie byla schopna překračovat své krátkodobé volební cykly a chránit samu sebe, a to i tím, že může v určité fázi chtít omezit působení těch, kteří sice demokracii využívají, ale zároveň ji ohrožují. Ale ano - je to problém, najít způsob, jak může demokracie bránit sama sebe, aniž by se bránila způsobem, který je v rozporu s principy demokracie samotné, k nimž patří respekt k lidským právům, svoboda projevu, svoboda shromažďovací, sdružovací…

Právě popření svobody projevu a úplné ovládnutí masové komunikace se řadí mezi základní podmínky vzniku totalitních režimů, což je vztaženo zejména k třicátým letům minulé století. Předpokládám, že dnes asi něco takového možné není - v době mobilů, aplikací, sociálních sítí…

Ten zmíněný bod pochází z konference o totalitarismu, která se konala v roce 1953. Rozsah a způsob masové komunikace se od té doby samozřejmě velmi změnily. Není a ani nemůže tu být nějaký centrální vládní mozek, který vše, co se mu nehodí do krámu, zakáže a zcenzuruje. Žijeme v době internetu, umělé inteligence a sociálních sítí. Moje protinámitka ale je, že jakousi virtuální demokracii sice máme, ale nebezpečí totalitarismu jsme se tím rozhodně nezbavili. Možná dokonce naopak k němu máme nakročeno víc, než si myslíme.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Zásadní věc je otázka vlády práva. Mějme na paměti, že staří „totalitáři“ se vždy snažili všechny přesvědčit, že to, na základě čeho oni jednají a k čemu ostatní nutí, jsou objektivní zákony, buď přírody či dějin. Ty lidským světem vládnou a tudíž je nutné se jim přizpůsobit.

Je evidentní, že v dnešní epoše globalizace je možnost příchodu nového totalitarismu nejen hrozbou na úrovni národních společností, ale i hrozbou mezinárodní. Ostatně nemohlo by se ono staré heslo o proletářích, připomínané každodenně v komunistickém Československu na úvodní stránce Rudého práva, dnes transformovat do sloganu „Populisté všech zemí, spojte se“?

Dovolil bych si tu ale připomenout Václava Havla, jeho esej Politika a svědomí: Kdo chce bojovat s totalitarismem, musí začít sám u sebe a vyhnat tento sklon, toto pokušení ze své vlastní duše. Znamená to, že bych asi neměl být jenom nějakým privátníkem, ale taky ne od řetězu utrženým aktivistou, ale měl bych jako angažovaný intelektuál na prvém místě šířit ducha solidarity, to jest otevřeného dialogu a vzájemného porozumění. Sice klást otázky, vstupovat s nimi do veřejného prostoru, ale odolávat pokušení věci nemístně zjednodušovat k obrazu svému a jenom mávat nějakými svými ideologicky zdůvodněnými praporky.

Čtěte také: Pracovní rizika

tags: #ohrožení #demokracie #totalitou #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Objemy kontejnerů na domovní odpad
• Dopad recyklace PVC
• Svoz odpadu Valašské Klobouky – podrobnosti
• Co je měření emisí?
• Dopad Zákona na Národní Parky