Ohrožení míru zhroucením vlády v Somálsku: Příčiny a důsledky

Bývalá Somálská republika představuje již od roku 1991 území s nejdéle trvající absencí centrální autority, která by disponovala efektivními nástroji vynucení moci na celém území státu. Somálsko se stalo typickým příkladem rozpadu státu a dospělo až do konečné fáze kolapsu. Nicméně během uplynulých takřka dvaceti let nedošlo ke konsolidaci a stále není k dispozici žádný univerzální recept, jak k rozpadlým státům přistupovat.

Slabé, rozpadající se i rozpadlé státy bývají chudé, avšak chudoba sama o sobě nečiní státy slabými a tudíž existují také chudé státy, jimž žádný rozpad nehrozí. Klíčovou otázkou pro každý stát je zajištění vlastního přežití, tedy vnitřní i vnější bezpečnosti. Nedokáže-li si stát zajistit suverenitu a podržet monopol na výkon státní moci, vzniká nebezpečná, tzv. „bezpečnostní mezera“, kterou rebelové, a někdy též zločinné nestátní ozbrojené skupiny vyplní. To se stalo například v Somálsku, ale i na Haiti a v Nepálu. Dále může vzniknout i druhá, tzv. „funkční mezera“, v případě, že stát není schopen zajistit obyvatelstvu základní sociální služby, jež představují vzdělávací a zdravotnický systém.

Zdá se, že všechny rozpadlé státy sdílejí určité významné charakteristické vlastnosti. „Za prvé, ústřední vláda ztratila kontrolu a autoritu nad území státu. Za druhé, země se ocitá ve vnitřním násilném konfliktu, nebo jím nedávno prošla. Za třetí, rozsah lidského utrpení je děsivý. Značná část země je zasažena extrémní chudobou a rostoucím hladem. Lidská práva jsou ve značné míře porušována a nemoci, které jsou za normálních okolností docela snadno léčitelné, přerůstají v epidemie.“

Na rozdíl od většiny ostatních afrických států, kde současnou situaci označujeme za kvalitativně novější podobu klientského systému, v podobě tzv. neopatrimonialismu, v případě Somálska můžeme hovořit dokonce o zavedení systému klasického patrimonialismu. Ve výše uvedených státech ovládá ústřední vláda často pouze hlavní město a přilehlou zónu, i když ne vždy je to pravidlem. Čím více se vzdalujeme od centra, tím méně centrální vláda území ovládá a spravuje, v mnoha případech jí na tom také tolik nezáleží, protože se v periferiích nedokáže prosadit.

Ústřední vládu mnohdy ovládá jedna nebo více spřízněných skupin na etnickém, náboženském či společenském základě, někdy pouhá jedna mocná rodina. Taková příliš zaujatá vláda poskytuje ostatním společenským skupinám jen některé ze základních služeb běžného státního aparátu, nebo dokonce žádné. Členové vládnoucí skupiny zneužívají systému k osobnímu obohacení a drancovaní nerostného bohatství země. Nerovnoměrnost v rozdělování ekonomického bohatství, jakož i bezpečnostních a sociálních služeb, podněcuje utlačované k podpoře místních milicí, rebelií vůči vládě a autonomistických, popř. separatistických tendencí.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Dřívější stát se rozpadá na menší celky s autonomní organizací společnosti pod vedením různých nestátních aktérů, warlordů, klanových předáků, skupin obchodníků nebo duchovních. V jednotlivých oblastech vznikají místní ozbrojené složky, milice, které nezřídka tvoří nájemní žoldáci nebo příslušníci žádoucího etnika. V nově vytvořených sítích kontaktů uvnitř i mezi nestátními aktéry kvete obchod se zbraněmi a často i drogami, financují činnost místních vládnoucích vrstev. V zemi se všeobecně rozmáhá pašování nelegálních artiklů, směnárenství a využívání arbitráží a cenových spekulací. Určité skupiny obchodníků na situaci bohatnou, zatímco většina obyvatelstva chudne a hrubý domácí produkt klesá. Stejně tak klesá všeobecná gramotnost a výrazně se snižuje očekávaná délka dožití, dětská úmrtnost roste.

Rozpadlé státy se stávají bojištěm mezi jednotlivými válčícími frakcemi obyvatel, nejčastěji jde o boj vládních jednotek proti ozbrojeným skupinám rebelů požadujícím podílení se na výkonu státní moci, případně udělení vyšší míry autonomie pro daný region. V procesu rozpadu státu narůstá počet a rozloha míst, kde stát nevykonává žádnou moc a i když dnes dochází k velkému posílení role nestátních aktérů v mezinárodních vztazích, stále ještě jsou to státy, které jsou primárními a nejdůležitějšími aktéry v současném systému mezinárodního uspořádání světa.

V rozpadlých státech často nastává situace, kdy stát de iure existuje a má i své zastoupení na v mezinárodních vládních organizacích, ale postrádá moc zajistit svým občanům základní lidská práva. V konečné fázi rozpadu, tzn. bez existence státu, je takřka nemožné zajistit dodržování lidských práv, protože ty je nutné implementovat do státního právního systému a pouze státy se zavazují k plnění mezinárodních smluv o lidských právech.

Humanitární pomoc sice může zachránit mnoho lidských životů, nicméně nedokáže zastavit stát v procesu svého rozkladu, a tak zabránit sociálně-politickým katastrofám. Rozpadlé státy se stávají zdrojovou oblastí konfliktu a vedou dlouhodobě k ohrožení bezpečnosti celého regionu. Navíc státy v procesu rozpadu, které ještě do jisté míry fungují, častokrát znamenají hrozbu mezinárodní, v podobě různých sítí ilegálního obchodu či globálního terorismu, který má tendenci ustavovat své základny v rozpadajících se státech spíše než ve státech již rozpadlých.

Existence rozpadlých států volá po nových humanitárních, rozvojových a bezpečnostních strategiích států, mezinárodních organizací a dalších nestátních aktérů mezinárodních vztahů. Pojem peacebuilding se začal v mezinárodní politice používat v roce 1992, kdy ho tehdejší generální tajemník OSN, Egypťan Boutros Boutros-Ghali představil ve své zprávě An Agenda for Peace následovně: „Post-konfliktní peacebuilding je činnost spočívající v rozpoznání a podpoře takových struktur, které budou vést k posílení a upevňování míru, a zabrání opětovnému rozhoření konfliktu.“

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Mezi základní činnost peacebuildingových misí patří podle OSN „Vypracování mírových smluv ukončujících občanské války či konflikty, odzbrojení stran konfliktu, znovunastolení pořádku, střežení, popř. demontáž zabavených zbraní, navrácení uprchlíků do svých domovů, poradenství a výcvik bezpečnostních složek, pozorování průběhu voleb, podpora snah o posílení ochrany lidských práv, reformy vládních institucí a jejich posílení a podpora formální i neformální účasti občanů v politickém životě.“

Čtěte také: Pracovní rizika

tags: #ohrožení #míru #zhroucení #vlády #Somálsko #příčiny

Oblíbené příspěvky:

• Ekologické hračky na písek: Recenze
• Odpadkové koše tmavě hnědé
• Recenze ekologických tablet do myčky
• Změny klimatu
• Jak vydělat na odpadu?