Trestní zákon pamatuje v paragrafu 226 na I. proti rozšiřování pohl. nemocí a ochraně proti nim.
Provinění méně závažná než trestné činy se nazývají přestupky.
Přestupky neprojednávají soudy, ale obce, okresní úřady, orgány Policie České republiky a jiné orgány státní správy.
Právní normy o přestupcích a jejich trestání patří do odvětví správního práva a nazývají se někdy - trestní právo správní.
Na rozdíl od trestního práva, mezi jehož sankcemi má dominantní postavení trest odnětí svobody, se ve správním řízení za přestupky ukládají mírnější sankce: napomenutí, pokuty, zákazy činností a propadnutí věcí.
Čtěte také: Uloz.to a autorské právo
Hlavní pramenem trestního práva správního je zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb., po novelizacích uveřejněný pod č. 124/1993 Sb.
Účelem norem trestního práva je především udržování pořádku a bezpečnosti ve státě.
Trestní zákon je rozdělen na část obecnou a zvláštní.
Část obecná obsahuje základní podmínky trestní odpovědnosti a další společná ustanovení týkající se všech druhů trestných činů.
Zvláštní část trestního zákona obsahuje téměř 200 skutkových podstat trestných činů uspořádaných do dvanácti kapitol nazvaných hlavy.
Čtěte také: Rizika pro jakost vody
Názvy hlav a některých trestných činů:
Trestný čin je jednání nebezpečné pro společnost, jehož znaky jsou uvedeny ve zvláštní části trestního zákona.
Trestné však nejsou takové činy, jejich nebezpečnost je nepatrná.
Trestnost se vztahuje nejen na dokonalý čin, ale i na pokus trestného činu.
Pachatelem trestného činu může být pouze fyzická osoby.
Čtěte také: Pracovní rizika
Pachatelem je ten, kdo čin spáchal sám.
Spolupachatelé jsou osoby, které spáchaly trestný čin společným jednáním.
Každý spolupachatel je za trestný čin odpovědný tak, jako kdyby jej spáchal sám.
Účastníci trestného činu nebo jeho pokusu jsou trestně odpovědní stejně jako pachatelé a spolupachatelé.
Účastníkem je:
Při posuzování, zda jde o trestný čin, se zkoumají tyto podmínky trestní odpovědnosti:
Skutková podstata trestného činu je jeho definice, např. skutková podstata krádeže je zlodějovo úmyslné přisvojení si cizí věci tím, že se jí zmocní.
Vina je právní a psychologický pojem.
Jde o pachatelův psychický vztah ke skutečnostem naplňujícím skutkovou podstatu.
Vina má dvě základní formy : úmysl a nedbalost.
Pachatelovo jednání je úmyslné, jestliže chtěl porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem nebo jestliže věděl, že takové porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu může způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
V prvním případě jde o úmysl přímý, v druhém o úmysl nepřímý neboli eventuální.
Pachatel jednal z nedbalosti, jestliže věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale spoléhal se, že k tomu nedojde, nebo nevěděl, že takové porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu může způsobit, ačkoli to vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).
Například vědomou nedbalostí je vinen řidič, který způsobil havárii porušením dopravních předpisů, které znal.
Naproti tomu o nevědomou nedbalost jde u pracovníka, který zavinil výbuch plynu, protože si neprostudoval bezpečností předpisy o manipulaci s plynem.
Vědomá nedbalost je projevem pachatelovy lehkomyslnosti a hazardérství, zatímco v nevědomé nedbalosti se projevuje pachatelova lhostejnost, duševní lenost, nepečlivost, nesvědomitost.
V trestním zákoně je většina skutkových podstat trestných činů formulována teak, že trestné je pouze úmyslné jednání.
Jen u malého počtu trestných činů postačí k jejich trestní postižitelnosti pachatelova nedbalost.
I když došlo k naplnění skutkové podstaty a byla zajištěna i vina, jednající osoba je beztrestná, jestliže jednala v nutné obraně nebo krajní nouzi nebo neměla dostatečný věk nebo byla nepříčetná nebo oprávněně použila zbraň.
Těchto pět okolností vylučuje trestnost.
V nutné obraně jedná ten, kdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem.
Zranění nebo usmrcení útočníka by však bylo trestné při tzv. vybočení z mezí nutné obrany, tedy při obraně, která by byla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.
Stav krajní nouze je situace, kdy někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem.
Z důvodu nedostatečného věku je beztrestný mladistvý, kterému v době spáchání činu ještě nebylo patnáct let.
Nepříčetný a z toho důvodu beztrestný je ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání.
Za oprávněné použití zbraně se považují případy jejího použití v mezních zmocnění příslušných zákonných předpisů.
Samozřejmou podmínkou trestní odpovědnosti také je, že pachatel svým jednáním trestný čin opravdu spáchal, tj., že způsobil porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, že k tomuto výsledku nedošlo jinak než jednáním pachatele.
Pachatel výsledek způsobil, když mezi jeho jednáním a výsledkem je příčinný vztah.
Z různých teorií příčinnosti se v právu nejčastěji uplatňuje teorie podmínky a teorií adekvátního vztahu.
Podle teorie podmínky je pachatel odpovědný, když jeho jednání je takovou podmínkou, bez níž by výsledek nenastal.
Podle teorie adekvátního vztahu se za příčinu považuje takové jednání, které obvykle vyvolává následek, jaký nastal.
Soudy mohou ukládat pachatelům za trestné činy těchto devět druhů trestů:
Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.
Podle pozdějšího zákona jen v takovém případě, kdy je to pro pachatele příznivější.
Účelem trestu je chránit společnost, zabránit pachateli v další trestné činnosti a vychovat jej, aby vedl řádný život.
V mezích rozpětí trestních sazeb se výše trestů určují s přihlédnutím k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem.
tags: #ohrozeni #mravnosti #a #ohrozovani #mravni #vychovy