Ohrožení sladkovodních pramenů v České republice

Jedno anglické úsloví praví, že "hlad je převlečená žízeň". Zdá se, že k témuž názoru došla i moderní věda; lékaři udávají, že člověk by měl denně vypít dva a půl až tři litry tekutin. Nejasnosti ale nastávají s chápáním slova tekutina. Dost lidí se pravděpodobně shodne na tom, že spořádat pět šest piv není zase takový problém; ostatně roční spotřeba dosahující bezmála 160 litrů na obyvatele nás v tomto směru jednoznačně řadí mezi supervelmoci.

Jenže pivo není přesně ten nápoj, o který by mělo jít. Netýká se dokonce ani většiny klasických minerálních vod, pokud se konzumují ve větším množství - obsah hořčíku souvisí s výskytem srdečních onemocnění, fluór s kvalitou kostí a zubů, jód s činností štítné žlázy. Přebytek solí těchto prvků v organismu může mít stejně negativní účinky jako jejich nedostatek. Navíc rozdílná koncentrace a skladba těchto prvků dělá z minerálek "výběrový nápoj". Stejná minerální voda, která někomu prospívá, může jinému škodit.

V limonádách jsou zase různé chemikálie, barviva, příchutě, stabilizátory, sladidla, popřípadě tonizující látky. Sodovka je vysoce nasycena kysličníkem uhličitým, takže je třeba zcela nevhodná pro lidi trpící překyseleností žaludku. Učebnice obvykle definují vodu jako tekutinu bez barvy, chuti a zápachu. To se však dnes dá prohlásit snad jen o destilované vodě; určitě ne o tekutině, která teče z většiny vodovodních kohoutků.

Je sice pitná, hygienicky nezávadná a víceméně i bez barvy. pražské vody si stěžovali radní už před více než sto lety, kdy se o ní vyjádřili, že je často "vzhledu nevalného a chuti až běda odporné". Tento záznam se datuje z konce osmdesátých let minulého století, krátce poté, co byla do provozu uvedena podolská vodárna, která odebírala vltavskou vodu z filtračních studní na Střeleckém ostrově. V současné době teče do většiny pražských domácností pitná voda ve směsi ze tří zdrojů - Želivky, Vltavy a káranských pramenů.

Nejde však jen o města. Ani ve vesnicích a vesničkách, kde jsou zdrojem vody studny, není situace o mnoho lepší. Tahle voda sice zpravidla nebývá cítit chlórem, zato může být velmi snadno kontaminována dusičnany, kysličníky těžkých kovů a mnohými dalšími, zdraví vysloveně škodlivými látkami. Starosti s kvalitní pitnou začínají odborníkům - a nejen jim - dělat vrásky všude na světě.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Vody je hodně, ale zaráží třeba už to, jak nerovnoměrně je rozdělena. Více než sedmdesát procent povrchu Země pokrývají oceány a moře. Všechny dohromady obsahují zhruba 97 procent veškeré vody na Zemi. Přitom 77 procent z nich je takříkajíc konzervováno v ledovcích. A opět, většina neslaného ledu, přesně sedmdesát čtyři procent, zůstává "ladem" - skoro to svádí říci naštěstí - v antarktickém ledovém příkrovu.

Mimochodem - kdyby roztál veškerý planetární led, zvedla by se hladina světového oceánu o více než osmdesát metrů. Dvacet dva procent sladkovodních zásob spočívá v různých hloubkách v podzemních rezervoárech a pouhé jedno procento připadá na vodní páry, rybníky, jezera, strouhy, potoky a řeky. Těm zase jednoznačně dominuje Amazonka, která se vymyká z měřítek ostatních řek. Jen pro představu, korytem Konga, v pořadí druhého největšího světového veletoku, protéká méně vody než dvěma přítoky Amazonky, Riem Negro a Riem Madeira.

V jejím ústí se vylévá do moře pětina veškerého průtoku všech řek světa a proud chrlící každou vteřinu 198 000 krychlových metrů zatlačuje slanou vodu do dvousetkilometrové vzdálenosti. Faktem ovšem zůstává, že následkem tohoto značně nerovnoměrného rozdělení jsou sladké vody ve vodním hospodářství světa využívány pouze ze tří setin procenta.

Prodej vody není žádnou novinkou. Voda z pramenů White Rocku ve Skalistých horách se prodávala v pětigalonovém balení ve Spojených státech už ve třicátých letech. Tehdy to však ještě nebylo motivováno hygienickými důvody. V Evropě se první lahve ze stolní vodou objevily v prodejní síti někdy před čtvrtstoletím.

Česká republika patří k zemím, které jsou na vodu relativně chudé. Prakticky všechny řeky od nás odtékají a nejsou zde ani jezera, do nichž by mohly ústit toky přivádějící vodu ze zahraničí. Tento relativní nedostatek vody zvyšuje nebezpečí jejího znečistění. To vede jednak k vyšším nákladům na úpravu pitné vody z povrchových zdrojů, přičemž tento proces poznamenává především její chuťové kvality.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

A tak jediným přirozeným zásobníkem pramenité vody zůstávají podzemní rezervoáry. Kromě ložisek s minerálními prameny se větší podzemní "jezera" s pitnou vodou nacházejí v křídových vrstvách na Českolipsku a v horninách pod Novohradskými horami, které jsou součástí Třeboňské pánve.

Donedávna u nás nebylo zvykem kupovat pitnou vodu. Je pravda, že způsob, jakým někteří výrobci "doporučují" své vody, budí spíše úsměv. Jde o charakteristiky typu "přírodní, light či bezkalorická". Přírodní je totiž každá voda; synteticky ji nikdo vyrobit neumí. Nikdo ještě nedokázal určit důsledky, které má na celkový zdravotní stav člověka celoživotní konzumace nekvalitní vody.

Bezpečně se ovšem ví, že za normálních okolností ztrácí zdravý jedinec denně asi 2800 ml tekutiny. Tu musí nahradit. A protože voda je jedním z nejúčinnějších rozpouštědel, přijímá s ní i různé minerály, stopové prvky, organické sloučeniny, ale také karcinogeny, dusičnany, aromatické uhlovodíky, bakterie... Na následky choroby vyvolaných závadnou vodou umírá ročně více než 10 miliónů lidí. Voda z toho ovšem nemá rozum.

Evropské červené seznamy ohrožených biotopů

Ochrana přírody 2/2017 - 1. 5. Červené seznamy, soupisy ohrožených částí přírody, vznikly z podnětu Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) a zpočátku se soustředily na druhy, resp. další taxonomické jednotky a ekologické/funkční skupiny planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a jiných organismů, kupř. hub. Evropská komise vydává od roku 2007 červené seznamy ohrožených druhů významných nebo dobře známých skupin organismů. Na začátku roku 2017 uveřejnila Evropská komise dlouho očekávaný Evropský červený seznam ohrožených biotopů.

První díl publikace se věnuje mořským typům stanovišť, druhý, který bude zajímat české čtenáře z pochopitelných důvodů přece jen více, se zaměřuje na suchozemské a sladkovodní biotopy. Hodnocení biotopů z hlediska stupně jejich ohrožení pokrývá nejen všech 28 členských států EU, ale také Island, Norsko, Švýcarsko a balkánské státy a přilehlá moře.

Čtěte také: Pracovní rizika

Pro klasifikaci typů přírodních a přírodě blízkých stanovišť zvolil autorský kolektiv čítající více než 300 odborníků upravenou metodiku, navrženou IUCN pro přípravu celosvětového Červeného seznamu ohrožených ekosystémů. Obdobně jako u druhů jsou za ohrožené považovány biotopy, klasifikované jako kriticky ohrožené (CR), ohrožené (v užším smyslu, EN) a zranitelné (VU).

Celkem bylo hodnoceno 490 biotopů. Připomeňme, že příloha I známé směrnice č. 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (směrnice o stanovištích) zahrnuje na 230 charakteristických a v EU ohrožených typů přírodních stanovišť, pro něž se jako součást soustavy Natura 2000 vyhlašují zvláštní oblasti ochrany (SAC), v legislativě ČR označované jako evropsky významné lokality: provedené hodnocení tak jde nad rámec uvedené legislativy.

Závěry hodnocení evropských biotopů

K jakým závěrům hodnocení evropských biotopů dospělo? Ukazuje se, že plná třetina suchozemských typů přírodních a přírodě blízkých stanovišť, přesněji řečeno 36 % v EU a 31 % ve všech hodnocených evropských zemích, v současnosti čelí ve zvýšené míře nebezpečí zániku. V případě rašelinišť, bažin a močálů je situace podstatně horší: v EU je ohroženo plných 85 %, v evropských zemích, na něž se vztahuje zmiňovaná klasifikace stupně ohrožení biotopů, pak 54 % jejich typů.

Riziko vymizení dopadá i na polovinu travinných biotopů. Vnitrozemské písečné duny, které proslavily mj. španělský národní park Doñana, ohrožuje v Evropě zejména zarůstání vegetací. Pokud jde o mořské prostředí, 19 % hodnocených biotopů v EU, resp. 18 % v příslušných evropských zemích, musíme pokládat za ohrožené vymizením. Uvedená čísla se zdvojnásobí, pokud z hodnocení vyloučíme typy mořských přírodních nebo přírodě blízkých stanovišť, u nichž nemáme k dispozici dostatek údajů (kategorie DD).

Největší existenční hrozba pro rozmnožování se vznáší nad mořským dnem, využívaným mlži ze skupiny nitkožábří (Pteriomorphia), porosty mořských jednoděložných kvetoucích rostlin rodu Posidonia a ústími řek do moře.

Ohrožení balkánských řek

Balkánské řeky patří k přírodním klenotům Evropy. Členitý terén vytváří podmínky pro morfologicky nesmírně pestré vodní toky a jejich nivy. Pestrá morfologie a minimální ovlivnění lidskou činností jsou předpokladem pro vysokou biodiverzitu. Balkánské řeky hostí až 69 endemických druhů ryb; vyskytuje se zde 28 % z ohrožených druhů evropských sladkovodních ryb a až 40 % sladkovodních druhů měkkýšů.

Bosenské řeky patří k těm nejkrásnějším. Většina z nich náleží k povodí Sávy (přítok Dunaje), část plyne přímo do Jaderského moře. Podle hydromorfologického posouzení lze považovat až 32 % z celkové říční sítě (cca 4 000 km) za toky v přírodním nebo přírodě blízkém hydromorfologickém stavu a 55 % ve stavu mírně až středně modifikovaném. Pouze 6 % toků je výrazně a 7 % silně modifikovaných. Vysoký stupeň přirozenosti se také odráží v hodnocení významu pro ochranu přírody. Až v 52 % jsou přírodní hodnoty říční sítě hodnoceny jako velmi vysoké, v 37 % jako vysoké, pouze ve 4 % nízké a 7 % tvoří umělé nádrže.

Jak dlouho tento unikátní stav vydrží, je ovšem otázka. Ani Bosně a Hercegovině se nevyhnul problém celého Balkánu - masívní výstavby vodních elektráren. Můžeme diskutovat o dopadech na migrační prostupnost, hydromorfologický stav, pestrost biotopů a biodiverzitu, nejnázornější je však srovnání současného stavu a stavu po realizaci navrhovaných projektů.

Uskuteční-li se plány na výstavbu tří set vodních elektráren, navrhovaných v kaskádě se vzdáleností mezi jednotlivými stupni často jen několik kilometrů, změní se přírodní toky v technické dílo - soustavu nádrží, tunelů a kanalizovaných úseků. Investoři vodních elektráren užívají řadu triků, jak obelstít proces EIA. Uvádějí např. v dokumentaci nižší instalovaný výkon, aby se vyhnuli nutnosti dokumentaci EIA vůbec zpracovávat, a pak při stavbě výkon zvýší na původně zamýšlenou hodnotu. Jedním z nejvýraznějších nedostatků dokumentů EIA je, že neposuzují kumulativní účinky záměrů.

Varovnou předzvěstí budoucí devastace jsou dopady již instalovaných elektráren. Slabá kontrola umožňuje provozovatelům zcela ignorovat uložené podmínky, včetně minimálního průtoku. Rizika spojená s rozvojem hydroelektráren si začínají uvědomovat i místní obyvatelé a na mnoha místech se ve velkých počtech staví proti plánované výstavbě.

Přestože místní komunity stále více využívají právních nástrojů a možností zapojovat se do rozhodování o svém prostředí, zůstává fyzická blokáda často jedinou možností, jak se domoci zákonných práv. Místní lidé se ve skutečnosti domnívají, že řeky nejsou věci, že řeky nejsou něco, co by nemělo být chráněno.

Na ochranu řek Bosny a Hercegoviny se začala v minulém roce formovat neformální koalice, která sdružuje občanské iniciativy i jednotlivce a jejímž cílem je zastavit boom výstavby vodních elektráren a upozorňovat na problém i za hranicemi balkánských zemí.O kráse a ohrožení balkánských řek se v České Republice zatím příliš nemluvilo, proto Arnika v září spouští kampaň „Balkánské řeky nedáme“, aby toto důležité téma představila i české veřejnosti.

tags: #ohrožení #sladkovodních #pramenů #v #čr

Oblíbené příspěvky:

• Odpadkový koš do šuplíku
• Bezpečná likvidace střešních šindelů
• Více o deklaraci
• Srovnání košů na tříděný odpad 2x15/2x20l
• Veřejná zakázka „Turistické využití levého břehu Ohře“