Stať se zabývá občanskoprávní problematikou spojenou se stromy z hlediska věcného statusu a v souvislosti s úpravou sousedských práv. V textu se podrobněji řeší pojetí stromu jako součásti a plodu pozemku; stať se dále věnuje právním otázkám přírůstku a případům, kdy strom existuje jako samostatná věc movitá. Autor se zaměřil na výjimky z obecných pravidel, kdy je vlastnické právo k porostu od vlastnického práva k pozemku odděleno. Zvlášť se věnuje lesním školkám a sazenicím stromů v pěstírnách obchodních zahradnictví.
V českém občanském zákoníku je celkem 15 paragrafů dotýkajících se bezprostředně stromů: buď o nich normují výslovně, anebo obecnějšími výrazy (rostliny, sad, les, životní prostředí aj.). V občanském zákoníku najdeme zvláštní právní pravidla stanovující výslovně o stromech ve třech paragrafech (§ 1016, 1017 a 1067) a kromě toho v dalších sedmi specifická právní pravidla vztažená výslovně jednak vůbec k flóře (§ 507, 1088), jednak k sadu (§ 1017) nebo lesu a k lesním pozemkům (popř. pozemkům určeným k plnění funkcí lesa) a lesním porostům (§ 1017, 1261, 1275, 1279, 2345), které se problematiky stromů také úzce dotýkají. Dále pak mají se stromy bezprostřední souvislost ustanovení o rozhradách (§ 1024 až 1028). Stromy jsou také důležitou složkou životního prostředí (§ 81 odst. 2).
Jak je soukromému právu vlastní, vyhýbá se i občanský zákoník co možná definicím, takže ani ve vztahu ke stromu nezvolil jeho pojmové vymezení. Občanské právo chápe strom v obecném slova smyslu, tj. jako dřevinu typickou zdřevnatělým kmenem (popř. hlavním kmenem) větvícím se v určité výšce nad zemí (vytvářejícím korunu), tj. jako celou rostlinu této růstové formy, a nepotřebuje sahat např. k poněkud triviální charakteristice v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, pociťujícího nezbytnost normovat, že „rostlinou jsou všechny její podzemní i nadzemní části “ [§ 3 odst. 1 písm. c)].1
Občanský zákoník nepoužívá obecný pojem dřeviny oblíbený některými jinými zákony;2 nicméně z dřevin rozlišuje v § 1016 odst. 1 stromy a keře.3 Na další dřeviny, tedy polokeře, jako jsou např. vřes obecný, jehlice trnitá nebo levandule lékařská, a popínavé dřeviny (liány), jako jsou např. břečťan popínavý nebo různé druhy vistárií či loubinců, občanský zákoník nepamatuje zvláštními ustanoveními. Z hlediska občanského práva jsou prostě jinými rostlinami (§ 1016 odst. 3). V občanském zákoníku obsahuje pouze § 1016 odst. 1 právní pravidlo týkající se stromů a keřů společně. Některá další ustanovení (§ 1016 odst. 2, § 1017, 1067) se vztahují jen ke stromům.
Platí např., že keř není chráněn tak intenzivně jako strom, protože převisy nebo podrosty keřů může soused odstranit šetrným způsobem bez dalších omezení (§ 1016 odst. 3) a že se soused naopak nemůže preventivně bránit sázení keřů na sousedním pozemku v těsné blízkosti společné hranice (§ 1017 odst. 2). Má tedy význam strom a keř odlišit, přičemž keřem je v obecném chápání dřevina bez (hlavního) kmene již odspodu (nízko nad zemí) rozvětvená a pravidelně nižší než strom. Z tohoto hlediska není rozhodující, že se některé druhy dřevin rostoucí pravidelně jako keře (např. mišpule obecná, rakytník řešetlákový nebo hloh obecný) mohou vyvinout do podoby stromu.
Čtěte také: Uloz.to a autorské právo
Z hlediska věcného statusu nahlíží právo na strom nejběžněji jako na součást pozemku. Normativní základ tomu dává § 507 o. z. stanovující, že „součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé “. Jde o právní pravidlo inspirované § 84 vládního návrhu občanského zákoníku z 30. let5 i první větou § 25 občanského zákoníku z roku 1950,6 a tedy vlastně také § 295 všeobecného zákoníku občanského (v. z. o.) a § 94 odst. 1 BGB.
Rozdíl těchto vzorů je v tom, že BGB i předválečná osnova označují rostliny za části pozemku,7 zatímco v. z. o. prohlašuje v § 295 trávu, stromy, plody neoddělené od země a půdy za nemovitý majetek (unbewegliches Vermögen).8 V tom směru je zjevný vliv Code civil, zejména jeho čl. 516 a násl. prohlašujících rostlinstvo a jeho plody dosud neoddělené (čl. 520) za nemovitý majetek, bien (čl. 516). Toto pojetí rozvolňující úzký pojem věci ovlivnilo ostatně nejednu další kodifikaci, např. Codice civile prohlašující v čl. 812 za nemovitý majetek (beni immobili) mj. i stromy (alberi)9 nebo španělský Código civil řadící mezi nemovité statky (bienes inmuebles) rovněž (čl. 334) los árborles y plantas y los frutos pendientes, mientras estuvieren unidos a la tierra o formaren parte integrante de un inmueble (stromy, rostliny a visící plody, dokud jsou spojeny se zemí nebo pokud tvoří podstatnou část nemovitosti). Španělská doktrína je pokládá za nemovitosti v důsledku spojení (inmuebles por incorporación).10 Příkladů, kdy jednotlivá ustanovení různých občanských zákoníků spojují rostlinstvo nebo výslovně i stromy s pozemky je samozřejmě víc.
Z mnoha dalších lze uvést např. nizozemský Burgerlijk Wetboek stanovující v čl. 3 III. knihy, že nemovité jsou de met de grond verenigde beplantingen (rostliny spojené s půdou), čl. 204 portugalského zákoníku (obdoba úpravy španělské), čl. 900 québeckého zákoníku (obdoba úpravy francouzské) nebo ruský Graždanskij kodeks, v jehož čl. 130 odst. Z toho je patrné, že § 507 o. z. navazuje na tradici zdejší právní úpravy platné u nás do r. 1964 a kromě toho jeho obsah ladí s mnoha zahraničními úpravami, včetně těch nám kulturně blízkých (Německo, Polsko, Rakousko). Občanský zákoník z r. 1964 (obč. z.) podobné ustanovení neobsahoval. Přesto soudní praxe dovodila již v 60. letech na základě § 120 obč. z., že „porosty (…) nemohou být předmětem kupní smlouvy, pokud nemají povahu samostatných věcí, což (…) u porostů nebývá. Jde totiž téměř vždy o součást pozemku (…).“12
Z tohoto pojetí vycházejí např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 68/75 z 10. 10. 1975 (R 56/75), podle něhož „porosty vysázené na pozemcích nemají obvykle povahu samostatných věcí “, sp. zn. 22 Cdo 509/2003 z 29. 7. 2003 [„mezi tzv. plody přirozené (…) je možno zařadit i stromy lesa“] nebo sp. zn. 33 Odo 879/2005 ze 16. 8. 2005 [„neoddělené plody (tedy v případě lesního pozemku »stojící« stromy) nejsou samostatnými věcmi, nýbrž součástí pozemku jako věci hlavní “].13 I se zřetelem k tomu, k čemu judikatuře před 1. 1. 2014 stačil § 120 obč. z. (po novele č. 509/1991 Sb. šlo o § 120 odst. 1), byl k § 507 o. z. uveřejněn názor, že toto „ustanovení je tedy nadbytečné, neboť závěry v něm uvedené nepochybně plynou již z obecného vymezení součásti věci (§ 505), resp. Ustanovení § 505 o. z. však vymezuje součást věci mj. tím, že součást nelze od věci oddělit bez jejího znehodnocení. Odstraněním náletových dřevin, jako jsou třeba bříza nebo vrba, z pole, ovocného sadu nebo ze střechy nebo narušené zdi domu, nedojde k znehodnocení pozemku, popřípadě práva stavby nebo stavby (§ 1242 nebo § 3055 o. z.), přesto se i takové dřeviny stávají jejich součástí. Nelze ostatně přehlédnout, že v některých případech nepůjde ani o splnění podmínky přináležení k hlavní věci podle její povahy ve smyslu § 505 o. z.
Ustanovení § 506 o. z. sice stanoví, že součástí pozemku je také to, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech, leč výrazy poukazující na zapuštění nebo upevnění jakoby favorizovaly doslovný výklad, že má jít o výsledek lidské činnosti. Ani poukaz téhož ustanovení na prostor nad povrchem i pod povrchem pozemku jako jeho součást nemusí vést k spolehlivému závěru, protože je zjevné, že ne vše, co se v těchto prostorech nachází, musí být nutně součástí pozemku (a dokonce ani nemusí být ve vlastnictví vlastníka pozemku). Z těchto důvodů mám za to, že jednoznačně formulované ustanovení § 507 o. z. má svůj význam a funkci.
Čtěte také: Rizika pro jakost vody
Je dáno přirozenou povahou pozemku, že plodí věci jiné, ať již sám od sebe nebo s lidským přičiněním (§ 491 odst. 1 o. z.). Pozemek je plodonosnou věcí. Plod však „již samou přírodou určen je k tomu, aby od věci mateřské byl oddělen a existoval samostatně“.15 V tomto smyslu nemá strom zpravidla právní povahu plodu, neboť jeho účelové určení je jiné. Za plod pozemku lze považovat strom, pokud je určen k pokácení a hospodářskému využití,16 byť v takových případech je plodem spíše dřevní hmota, jež má být vytěžena, nikoli strom jako celek (při těžbě dřeva se celý strom od pozemku neodděluje; podobně tomu je např. při těžbě řezaných vánočních stromků). Celý strom je plodem, pokud má být oddělen a hospodářsky využit jako živá rostlina, jak je tomu např. v řadě případů u sazenic stromů produkovaných v zahradnictvích apod. Myslitelný je ovšem i strom jako plod jiného stromu (např.
Pendant k § 507 o. z. představuje ustanovení o přirozených, umělých a smíšených přírůstcích (§ 1066 a násl.). Akcese představuje originární způsob nabytí (rozšíření) vlastnického práva spojením vlastníkovy věci s věcí, která mu dosud nepatřila. Může jít o případy, kdy věc přirůstající k vlastníkově věci (věci hlavní) vlastnicky náležela jinému vlastníku. Ten spojením své vlastnické právo ipso iure, tedy aniž v tom směru projeví vůli pozbýt své vlastnictví ve prospěch vlastníka hlavní věci,17 pozbývá a vlastníku hlavní věci se jeho vlastnictví ipso iure rozšiřuje. Jakkoli je zřejmé, že vlastnictví věci zahrnuje všechny její součásti včetně přirostlých (accesio cedit rei principali), jde o obvyklý legislativní přístup řady civilních kodexů. Rovněž předchozí kodifikace obsahovala v tomto směru párová ustanovení (§ 120, § 135a obč. z.). Dnes máme v novém zákoníku dřívější lakonické ustanovení § 135a obč. z. rozvedeno výslovným uvedením několika konkrétních právních pravidel, z nichž se k rostlinám a stromům výslovně vztahují § 1066, 1067 a 1088 o. z. Zatímco § 507 odpovídá na otázku, zda jsou rostliny součástí pozemku, řeší se v dalších z uvedených ustanovení totéž z pohledu vlastnického práva. Pro akcesi je příznačné, že jde o případ originárního nabytí vlastnictví.
O stromech normuje v rámci pravidel o přirozeném přírůstku19 (přírůstku v užším smyslu20) § 1067 stanovením, že „strom náleží tomu, z jehož pozemku vyrůstá kmen“. Toto právní pravidlo doplňuje druhá věta stanovující pro hraniční stromy, že vyrůstají-li na hranici pozemků různých vlastníků, jsou společné. Samotný § 1067 o. z., recipující myšlenku § 421 ABGB, byl v literatuře oceněn jako reflektující společenskou poptávku.21,22 Přírůstkem je to, co k pozemku přirostlo, u stromů tedy představuje i dřevní hmota plod (§ 491 odst. 1 o. z.) pozemku, logicky tudíž náleží vlastníkovi pozemku. Ustanovení § 1067 je nutné chápat v jeho logické návaznosti na § 1066 o. z.
Smíšený přírůstek (v někdejší terminologii příbytek23) je případem „rozšíření vlastnictví ,jednak jednáním lidským a jednak přírodními silami‘ “.24 Občanský zákoník má o něm jediné ustanovení (§ 1088) týkající se výsevu cizího semene (satio) nebo osázení cizími rostlinami (plantatio), semena nebo sazenice stromů z toho nevyjímaje. Semena se stanou součástí pozemku a vlastnictvím vlastníka pozemku již zasetím (nerozhoduje vzklíčení), zatímco při sázení rostlin dochází k akcesi až jejím zakořeněním do pozemku (nerozhoduje samotné vložení do půdy). Ustanovení § 1088 o. z. neřeší situace, kdy vlastník zasadí svůj vlastní strom do svého pozemku, popř. kdy zaseje do svého pozemku semena, která mu patří. Z toho Thöndel dovodil, že mj. i v případě „osetí vlastního pozemku vlastním semenem nebo vlastními rostlinami (…) by se jednalo o přírůstek přirozený “.26 Nemyslím, že lze tento názor přijmout. Uvedené případy totiž vůbec nespadají pod skutkové podstaty zákonných ustanovení o přírůstku, neboť jimi se stanoví, jak se nabývá vlastnické právo. To plyne z názvu oddílu, do něhož jsou tato ustanovení v zákoníku zařazena. Oseje-li vlastník svůj pozemek semeny, která vlastní, nebo osází ji jej svými stromy nebo jinými rostlinami, nerozšiřuje se tím jeho vlastnictví, ale mění se v důsledku konzumace vlastníkova oprávnění s jeho vlastnictvím libovolně nakládat (§ 1012 o.
Neshody mezi sousedy ohledně stromů na hranici pozemků jsou časté. Tyto neshody mohou zahrnovat stínění, padající listí, poškození plotů kořeny a obavy z pádu stromů. Zákon řeší tyto situace a stanovuje práva a povinnosti vlastníků pozemků.
Čtěte také: Pracovní rizika
Pokud větve stromů přesahují na sousední pozemek, má soused právo požadovat, aby vlastník stromu větve odstranil. Pokud tak vlastník neučiní, může soused větve odstranit sám, ale musí to udělat šetrným způsobem a ve vhodnou roční dobu. Musí se ale jednat o situaci, kdy strom skutečně vadí - stíní do oken, bere živiny pěstovaným rostlinám, zanáší spadeným listím bazén apod.
Některé stromy mohou představovat potenciální nebezpečí, například pokud jsou suché, nemocné nebo mají poškozené kořeny. V takovém případě má vlastník pozemku povinnost takový strom ošetřit nebo pokácet. Pokud to neudělá, může se soused obrátit na obecní úřad, který může vlastníkovi nařídit provedení nezbytných zásahů.
Pokud má vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků. Pro stromy dorůstající výšky více než 3 metry je přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 metry, pro ostatní stromy 1,5 metru. Toto neplatí, pokud se na sousedním pozemku nachází les, sad, nebo pokud stromy tvoří rozhradu.
Kácení stromů upravuje zákon o ochraně přírody a krajiny. Je důležité rozlišovat, o jaký typ stromu a zásahu jde:
| Typ zásahu | Je potřeba povolení? |
|---|---|
| Kácení ovocného stromu v zahradě | Obvykle ne, povolení se většinou nevyžaduje |
| Kácení okrasného stromu nad určitou velikost | Ano, je nutné podat žádost na obecní úřad |
| Havarijní kácení při bezprostředním ohrožení | Povolení není potřeba, ale kácení je nutné do 15 dnů nahlásit |
Tip: Vždy si dopředu ověřte místní vyhlášky a konkrétní podmínky ochrany zeleně ve vaší obci. Pravidla se mohou mírně lišit a předejdete tak zbytečným komplikacím.
tags: #ohrozeni #stromy #na #sousednim #pozemku #zakon