Odpovídajícím způsobem pečovat o dítě je povinností každého rodiče a ukládá ji zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 871, odst. 1), a zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (§ 196 až § 197). Jak taková vhodná péče ale vypadá a co zahrnuje? Rodič, který péči o dítě zanedbává, ignoruje potřeby dítěte, včetně těch základních, jako je potřeba bezpečí, lásky a přijetí, ale například také zdravé výživy a podobně. Dochází k poškození vývoje dítěte a v extrémním případě až k ohrožení jeho života. Zanedbávání může být zároveň provázeno i týráním či zneužíváním.
Formy zanedbávání jsou různé, a stejně tak je různá i míra zanedbávání. Může jít o fyzické a výživové zanedbávání, zanedbávání oblékání, špatné bytové podmínky, nedostatečný dohled, nebo dokonce opuštění dítěte.
Právní ochrana nenarozeného dítěte
Právo na život je jedním z nejdůležitějších základních práv zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Podle článku 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod má každý právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením. Tato formulace však ponechává prostor pro interpretace, protože není jasně určeno, kdy přesně začíná právní ochrana života. Nenarozené dítě není plnoprávným nositelem práv, avšak je mu přiznána určitá ochrana.
Tato ochrana se následně objevuje ve více právních oblastech, jako je například občanské a trestní právo. Porod představuje klíčový moment, kdy se nenarozené dítě stává plnoprávným subjektem práva. Podle českého práva je za narození považován okamžik, kdy dítě opustí tělo matky a začne samostatně dýchat.
Trestní právo a ochrana nenarozeného dítěte
Trestní právo České republiky přistupuje k ochraně nenarozeného dítěte primárně nepřímo, prostřednictvím ochrany těhotné ženy. Zásahy proti těhotné ženě, které mají za následek poškození nebo usmrcení plodu, jsou kvalifikovány jako trestné činy, a to včetně těžšího postihu za útoky na těhotné ženy podle trestního zákoníku, který tuto okolnost zohledňuje jako zvlášť přitěžující. Významnou úpravu představují také skutkové podstaty trestných činů souvisejících s interrupcí, zejména pokud je provedena nezákonným způsobem nebo proti vůli ženy.
Čtěte také: Uloz.to a autorské právo
Občanské právo a nenarozené dítě
Občanské právo České republiky přiznává nenarozenému dítěti omezenou právní subjektivitu. Podle § 25 občanského zákoníku se na počaté dítě hledí jako na narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům, ale pouze za předpokladu, že se narodí živé. Dítě má tedy právo například dědit po rodičích nebo jiných osobách ještě před narozením, pokud nastanou příslušné právní okolnosti. V opačném případě, tedy pokud se nenarodí živé, právní subjektivita dítěte nikdy nevznikne. Tento princip má zásadní význam v situacích, kdy zůstavitel zemře před narozením dítěte. Pokud je dítě počato před smrtí zůstavitele a narodí se živé, stává se jeho právoplatným dědicem. V případě, že se nenarodí živé, právní účinky, včetně nároku na dědictví, nikdy nenastanou.
Příklad z praxe: Klientka, paní Eva, byla ve třetím měsíci těhotenství, když její manžel tragicky zahynul při autonehodě. Manžel po sobě zanechal značný majetek. Když bylo zahájeno dědické řízení, zůstavitelův syn z prvního manželství zpochybnil právo nenarozeného dítěte na dědictví. Naší klientce jsme potvrdili, že i její nenarozené dítě bude dědicem a na co zhruba bude mít nárok. Rovněž jsme doporučili shromáždit relevantní dokumenty, tedy především lékařské potvrzení o těhotenství, které jednoznačně ukázaly, že dítě bylo počato před smrtí zůstavitele.
Práva matky versus práva nenarozeného dítěte
Interrupční zákon nastavuje rámec, ve kterém může žena rozhodovat o ukončení těhotenství. Do 12. týdne těhotenství má právo podstoupit interrupci na základě vlastní žádosti bez nutnosti udání důvodů. Ve druhém trimestru, konkrétně do 24. týdne, lze interrupci provést pouze v případě genetické vady plodu, nebo pokud je ohrožen zdravý vývoj plodu.
Také pracovní právo v České republice zajišťuje těhotným ženám zvláštní ochranu, která vychází z jejich zvýšené zranitelnosti a specifických potřeb během těhotenství. Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům povinnost přizpůsobit pracovní podmínky těhotným zaměstnankyním tak, aby byla minimalizována rizika ohrožující jejich zdraví a zdraví plodu. Těhotné zaměstnankyně mají právo na přeložení na jinou, méně rizikovou práci, pokud to jejich zdravotní stav vyžaduje. Přeložení nesmí vést k poklesu mzdy - pokud těhotná žena nemůže vykonávat svou původní práci, je jí zaručena náhrada mzdy na původní úrovni. Zákoník práce rovněž zakazuje výpověď těhotným ženám, s výjimkou situací, kdy dochází k zániku zaměstnavatele.
Pokroky moderní medicíny otevřely nové možnosti v oblasti asistované reprodukce a výzkumu na embryích, což přináší nejen příležitosti, ale i řadu právních a etických výzev. Český právní řád upravuje nakládání s embryi zejména v zákoně o specifických zdravotních službách a zákoně o výzkumu na lidských embryonálních kmenových buňkách. Zásadní etická otázka spočívá v definici právního statusu embrya. Česká legislativa chápe embryo jako potenciální lidský život, který je hoden ochrany, ale nikoli jako plnoprávného nositele práv. Tento postoj umožňuje například destrukci embryí v rámci vědeckého výzkumu za přesně vymezených podmínek.
Čtěte také: Rizika pro jakost vody
Ohrožené dítě a oznamovací povinnost
Tento pojem není v zákoně výslovně obsažen. Obecně se však v praxi vychází z tohoto pojmu u dětí, na které se zaměřuje sociálně-právní ochrana dětí, jak je popsáno v § 6 zákona č. Definice zahrnuje do této skupiny děti, u nichž nastaly konkrétní skutečnosti popsané v bodech 1 - 8 (dále jen „ohrožující skutečnosti“), přičemž výčet je veden demonstrativně a obsahuje tedy jen nejdůležitější skutečnosti, nikoli všechny. Důležitou podmínkou je, že tyto ohrožující skutečnosti trvají po takovou dobu nebo jsou takové intenzity, že nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo mohou být příčinou nepříznivého vývoje dětí. Dovětek ohledně dopadu na nepříznivý vývoj dětí je velmi důležitý, neboť řada uvedených ohrožujících skutečností se týká širokého spektra dětí, avšak intenzita není taková, že by hrozil nepříznivý dopad na jejich vývoj. Toto je nutno vykládat tak, že nikoli každá ohrožující skutečnost zakládá závěr o tom, že je dítě ohrožené, zejména takový závěr neopodstatňují jednorázové excesy. Pojem ohrožené dítě odpovídá významu pojmu „dítěte vyžadujícího zvláštní ochranu“ podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, rovněž také pojmu „dítě vyžadující zvýšenou pozornost“ obsaženého v nadpisu části třetí, hlavě VII ZSPOD, kde úvodní ustanovení § 31 odst.
Tento institut má zásadní význam, jeho smyslem je dostat informaci o ohrožení dítěte k orgánu, který je pověřen jeho ochranou. Oznamovací povinnost dle ZSPOD dopadá na značné množství subjektů. Dle § 10 odst. Do kategorie státních orgánů řadí výklad i jednotky územní samosprávy. Pověřené osoby jsou definované v ustanovení § 4 odst. 2 písm. d) ZSPOD, jedná se o právnické a fyzické osoby, které jsou pověřeny výkonem sociálně-právní ochrany dětí. Pojmy školy a školská zařízení jsou definovány v zákoně č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), pojem poskytovatel zdravotních služeb zase v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), o jejich obsahu tedy nepanují v praxi pochybnosti. Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc jsou definována v § 42 odst.
Podrobněji je však nutno se zabývat pojmem „další zařízení určená pro děti“. Veškeré tyto subjekty jsou tak povinny učinit příslušné oznámení obecnímu úřadu s rozšířenou působností, a to bez zbytečného odkladu poté, co se o takovéto skutečnosti dozví. Subjekty, které nemají zákonnou povinnost mlčenlivosti, jsou povinny oznámit veškeré skutečnosti, které nasvědčují tomu, že se jedná o ohrožené dítě (tedy o dítě uvedené v § 6 ZSPOD). Poněkud problematické je však oznámení činěné osobami, které mají povinnost zachovat mlčenlivost podle zvláštních právních předpisů. V ustanovení § 10 odst. 4 poslední větě ZSPOD je velmi nešťastně formulováno, že při plnění oznamovací povinnosti se nelze dovolávat povinnosti mlčenlivosti. Toto by nasvědčovalo tomu, že i tyto osoby mají povinnost oznámit veškeré skutečnosti, které nasvědčují tomu, že se jedná o ohrožené dítě. Tak tomu však není. Odborná literatura považuje za nutné (jak v zájmu souladnosti výkladu zákona, tak vzhledem k důležitosti mlčenlivosti) vycházet při rozsahu oznamovací povinnosti z omezení uvedeného § 53 odst. 1 ZSPOD[2]. Subjekt s povinností mlčenlivosti tak je povinen orgánu sociálně-právní ochrany dětí sdělit a oznámit pouze údaje o podezření týrání, zneužívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o něj, nikoli veškeré skutečnosti týkající se ohrožení dítěte.
Pro úplnost je třeba se zmínit i o tom, že nesplněním oznamovací povinnosti dle § 10 odst. 4 ZSPOD se povinný subjekt dopustí přestupku, za který je možno podle § 59c odst. Oznamovací povinnost, jak je popsána v předchozím odstavci, je třeba odlišit od tzv. oznamovacího oprávnění, která je upravena v § 7 ZSPOD. Dle odst. 1 tohoto ustanovení je každý oprávněn upozornit na závadné chování dětí jejich rodiče. Dle odst. na skutečnosti uvedené v § 6 písm. Jedná se pouze o právo, nikoli povinnost.
Trestné činy proti rodině a dětem
Trestné činy proti rodině a dětem jsou obsaženy ve čtvrté hlavě zvláštní části zákona č. Ochrana rodiny a dětí je zaručena řadou mezinárodních závazných dokumentů, dokládajících jejich význam a nutnost její ochrany. Její ochrana je zaručena rovněž ústavněprávními předpisy, a to v článku 32 Listiny základních práv a svobod.
Čtěte také: Pracovní rizika
Rodina je tradičním základním prvkem lidské společnosti, který zajišťuje její kontinuitu a budoucí perspektivu a z tohoto důvodu jsou trestné činy proti rodině a dětem zařazeny podle významu těchto chráněných zájmů do hlavy IV. zvláštní části trestního zákoníku, hned za trestněprávní ochranu lidského života, zdraví, tělesné integrity, osobních svobod, nedotknutelnosti a důstojnosti.
Dítětem se podle ustanovení § 126 TZ rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákoník nestanoví jinak. Odlišně vymezuje pojem „dítě“ zákon o soudnictví ve věcech mládeže, který v rámci pojmu „mládež“ rozeznává děti mladší patnácti let a mladistvé jako osoby ve věku od patnácti do osmnácti let.
Pachatelem trestných činů podle § 200 až § 204 může být kdokoliv. Pachatelem trestných činů podle § 195 až § 198 a § 201 odst. 1 písm. d) může být jen ten, kdo má zvláštní povinnost podle rodinného práva (například povinnost výchovy dítěte na základě rodičovské odpovědnosti, výživy dítěte atd. Objektem této skupiny trestných činů je zájem společnosti na uplatnění institutu monogamie (§ 194 TZ) a dále zájem na řádné výchově, výživě, tělesném a duševním vývoji dítěte.
Z hlediska subjektivní stránky převažují v hlavě IV trestné činy s úmyslným zaviněním. Zavinění z nedbalosti postačí u trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 196 odst.1 TZ a ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1, 2 TZ („byť i z nedbalosti“).
Vybrané trestné činy proti rodině a dětem
Dvojí manželství (§ 194 TZ)
Objektem tohoto trestného činu je institut monogamie, což je trvalý svazek muže a ženy, vzniklý způsobem stanoveným občanským zákoníkem. Objektivní stránka záleží v uzavření tzv. bigamického manželství, tj. manželství mezi osobami, z nichž alespoň jedna již v manželství je. Předpokladem je tedy trvání manželství jiného. Vznik a zánik manželství je třeba posuzovat podle práva rodinného.
Trestný čin dvojího manželství má dvě podoby. Spočívá jednak v uzavření manželství osobou, která již je v manželském svazku s někým jiným (§ 194 odst. 1), a jednak v jednání, kterým pachatel vstoupí do manželství s osobou, která již dříve uzavřela manželství s někým jiným, přičemž toto předchozí manželství stále trvá (§ 194 odst. 2).
Trestný čin je dokonán uzavřením manželství. Nejde o trestný čin trvající. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Úmysl musí zahrnovat i okolnost, že prvé manželství trvá.
Je možný jednočinný souběh trestného činu dvojího manželství podle § 194 a trestného činu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348, trestného činu podplácení podle § 332 nebo s trestným činem poškození cizích práv podle § 181 [ve vztahu k pozdějšímu (resp. novému) manželu].
Opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195 TZ)
Objektem trestného činu je zájem na ochraně dítěte a osoby, o kterou má pachatel povinnost pečovat a která si není schopna sama opatřit pomoc, před ohrožením jejich zdraví a života. Předmětem útoku tohoto trestného činu je dítě nebo svěřená osoba, tj. osoba dospělá, která však není v důsledku stáří, nemoci, těžké invalidity nebo opožděného vývoje schopna se o sebe postarat a v dané situaci si sama pomoci.
Pachatel takovou osobu opustí a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, např. zanechá dítě v kočárku na osamělém místě, opustí těžce invalidní osobu na nebezpečném místě v horách.
Jedná se o stav nebezpečí, při kterém je záchrana dítěte nebo jiné svěřené osoby vystavena pouze na náhodě. Přitom předpokládané nebezpečí musí dítěti nebo svěřené osobě skutečně hrozit již za stavu, v jakém byly opuštěny, nikoli až přistoupením dalších okolností. Za trestný čin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 naopak není možné považovat například zanechání dítěte v mateřské školce v opatrování pracovníků školy, ani umístění dítěte do babyboxu či ponechání několik hodin bez dozoru v dětském koutku; v těchto případech totiž není dítě vystaveno nebezpečí újmy na zdraví či na životě.
Pachatelem může být jen ten, kdo má povinnost o dítě nebo jinou osobu pečovat. Pachatelem může být pouze fyzická osoba - srov. § 7 zákona č. 418/2011 Sb., zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „TOPO“).
Takové osobou mohou být: rodiče, osvojitelé, poručník dítěte ustanovený soudním rozhodnutím, osoba, které bylo dítě soudním rozhodnutím svěřeno do výchovy, pracovník ústavu, ve kterém se vykonává ústavní výchova, nebo pracovník zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, pracovník ústavu, ve kterém se vykonává ústavní výchova, pěstoun dítěte, osoba, která převzala péči o dítě na základě dohody uzavřené s tím, komu jinak náleží povinnost o dítě pečovat nebo osoba, která bez předchozí úmluvy fakticky převzala péči o dítě a takovou péči po určitou dobu vykonává.
V úvahu připadá jednočinný souběh trestného činu opuštění dítěte nebo svěřené osoby s trestným činem ohrožování výchovy dítěte podle § 201.
Zanedbání povinné výživy (§ 196 TZ)
Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy je právo na výživu, které vyplývá ze soukromoprávních předpisů - zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů.
Občanský zákoník uvádí několik druhů vyživovacích vztahů: vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely (§ 697) a rozvedenými manžely (§ 760), vzájemná vyživovací povinnost mezi rodiči a dětmi (§ 915), vyživovací povinnost mezi dalšími předky a potomky (§ 910), výživné a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matce, resp. těhotné ženě (§ 920), právo na výživné z pozůstalosti, resp. právo na zaopatření (§ 1665 an.). Dále občanský zákoník stanoví, že výživné je nepromlčitelné (§ 613), nepřevoditelné a nelze se ho vzdát.
Obsahem vyživovací povinnosti je nejen vlastní výživa, ale i ošacení, bydlení, příprava k budoucímu povolání aj., což je možno označit jako zaopatření.
Vyživovací povinnosti rodičů vůči dítěti nekončí automaticky dosažením 18. roku věku, ale trvá do té doby, pokud dítě není schopno se samo živit. Tedy věk ani dosažení např. určitého stupně vzdělání není určujícím kritériem, ale právě ona schopnost se sám živit, která se posuzuje vždy individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti.
Trestní zákoník však v § 196 neposkytuje ochranu nárokům, které mají svůj základ např. ve smlouvě (např. smlouvě o důchodu), v zákonné úpravě týkající se náhrady škody apod.
Pachatelem trestného činu zanedbání povinné výživy v obou variantách (odstavec 1 i odstavec 2) může být pouze fyzická osoba, která má povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Povinnost vyživovat jiného vyplývá přímo ze zákona, není proto nutné speciální rozhodnutí soudu o této povinnosti ani stanovení přesné výše výživného. Otázku, jak vysoké výživné měl a mohl obviněný v době činu platit, jakož i otázka, zda vůbec měl povinnost výživné platit, řeší soud jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., zákon o trestním řízení soudním [dále jen „TŘ“]). Není vyloučeno, že výše výživného určená v trestním řízení se bude lišit od výše stanovené občanskoprávním rozsudkem. Soud v trestním řízení je však vázán občanskoprávním rozhodnutím, jímž bylo například určeno, že obviněný je otcem dítěte (jde o otázku osobního stavu - srov. (§ 9 odst. 2 TŘ). Stejně tak musí trestní soud nezávisle na občanskoprávním rozhodnutím řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla v důsledku toho, že oprávněná osoba je schopna se sama živit.
Předmětem útoku je osoba, vůči níž má pachatel zákonnou vyživovací povinnost. Objektivní stránka zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 spočívá v tom, že osoba se zákonnou povinností vyživovat nebo zaopatřovat tuto svou povinnost po dobu delší než čtyři měsíce neplní. Druhá základní skutková podstata (§ 196 odst. 2) pak spočívá v tom, že pachatel se po dobu delší než čtyři měsíce své vyživovací povinnosti úmyslně vyhýbá, tj. Nesplnění vyživovací povinnosti musí trvat dobu delší než čtyři měsíce, což zákon stanoví výslovně. Trestný čin zanedbání povinné výživy je dokonán v okamžiku, kdy doba, po kterou nebylo výživné plněno, přesáhne čtyři měsíce, dokončen je však až buď posledním dnem toho měsíce, za který se má výživné zaplatit, nebo zahájením trestního stíhání. Jedná se o pokračující trestný čin s prvky trestného činu hromadného, není proto rozhodné, jestli vyživovací povinnost nebyla plněna soustavně po dobu delší než čtyři měsíce (myšleno po sobě jdoucích), či jestli této doby bylo dosaženo v rámci delšího časového úseku (například v průběhu celého roku).
Subjektivní stránka § 196 odst. 1 má podobu úmyslu i nedbalosti, v ustanovení § 196 odst. 2 je již nutný úmysl.
Neplnění vyživovací povinnosti má vůči úmyslnému vyhýbání se vyživovací povinnosti podpůrný charakter, proto jednočinný souběh trestných činů podle § 196 odst. 1 a § 196 odst. Možný je jednočinný souběh trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 či 2 s trestnými činy týrání svěřené osoby podle § 198 a ohrožování výchovy dítěte podle § 201.
V souvislosti se sankcionováním trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 může soud pachateli tohoto trestného činu v rámci přiměřených omezení a přiměřených povinností podle § 48 odst. 4 uložit také přiměřené omezení, aby se zdržel řízení motorových vozidel. Toto zvláštní přiměřené omezení lze chápat jako výjimku z pravidla, že přiměřená omezení a povinnosti nesmí svým obsahem nahrazovat některý z druhů trestů, neboť toto omezení svým obsahem odpovídá trestu zákazu činnosti.
Zvláštní ustanovení o účinné lítosti představuje jeden z důvodů zániku trestnosti pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196. Okolnosti, se kterými je podle § 197 spojována beztrestnost, nastávají až po spáchání trestného činu. To znamená, že o tom, zda trestnost činu zanedbání povinné výživy zanikla pro účinnou lítost, lze uvažovat teprve tehdy, když je náležitě zjištěno, že pachatel se trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 skutečně dopustil.
Ustanovení o účinné lítosti u zanedbání povinné výživy je možné použít pouze ve prospěch pachatele, nepoužije se ve prospěch návodce nebo pomocníka.
Zvláštní ustanovení o účinné lítosti lze použít i tehdy, došlo-li ke splnění vyživovací povinnosti až po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně, který byl zrušen odvolacím soudem, ale dříve, než soud I. stupně počne vyhlašovat nový rozsudek.
Týrání svěřené osoby (§ 198 TZ)
Objektivní stránka trestného činu spočívá v tom, že pachatel týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.
Týrání je zlé nakládání s osobou vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné. Nevyžaduje se ani, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, neboť týrání nemusí mít povahu výhradně fyzického násilí. Z hlediska naplnění zákonných znaků přečinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 se vyžaduje, aby mezi pachatelem a týranou osobou byl vztah péče nebo výchovy. Vztah péče může vzniknout i jen fakticky, na konkludentním základě. Jeho nutnou charakteristikou je vedle stavu aktuální odkázanosti poškozeného na pachatele také jeho určitá stabilita, ale nevyžaduje se, aby týraná osoba byla výhradně v péči pachatele.
Pachatelem trestného činu týrání svěřené osoby může být fyzická i právnická osoba (srov. § 7 TOPO), musí se však vždy jednat o osobu, která vykonává ve vztahu k týrané svěřené osobě péči nebo výchovu.
Není rozhodné, na jakém základě - zda je jím zákonná úprava, soudní rozhodnutí, nebo smlouva - se péče nebo výchova poskytuje. Pachatelem tohoto trestného činu tedy mohou být rodiče, resp. Ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí § 199 TZ jde o speciální trestný čin.
Vyloučen je jednočinný souběh trestného činu týrání svěřené osoby s trestnými činy těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 TZ a týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 TZ, neboť týrání svěřené osoby podle § 198 TZ je k tomuto trestnému činu ve vztahu speciality.
Týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 TZ)
Objektem trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je zájem společnosti na ochraně osob, které žijí s pachatelem ve společném obydlí. Pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti. Zkratkovitě a nepřesně se označuje jako skutková podstata postihující tzv. domácí násilí.
Pro naplnění znaků skutkové podstaty není zapotřebí, aby k násiln...
tags: #ohrozeni #zdravi #ci #zivota #ditete #matky
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]