Ohrožení zdraví nebo životního prostředí: Definice a právní kontext v České republice

Tento článek se zabývá definicí ohrožení zdraví nebo životního prostředí v kontextu českého práva, a to zejména s ohledem na ustanovení nového občanského zákoníku a souvisejících předpisů.

Ohrožení zdraví nebo životního prostředí lze definovat jako soubor podmínek vytvořených člověkem nebo za jeho spolupůsobení přírodními vlivy nebo technickým zařízením, z něhož vyplývá možnost vzniku úrazu. Dále se jedná o aktivní vlastnost materiálu, stroje, pracovní činnosti, technického zařízení, technologie, či konkrétní situace způsobit negativní jev, událost/nehodu (úraz nebo jinou škodu na zdraví/životě, poškození životního prostředí, majetkových či jiných hodnot).

Právní rámec ochrany zdraví a životního prostředí

Ustanovení § 2987 občanského zákoníku řadí ohrožení zdraví nebo životního prostředí mezi zákonné skutkové podstaty. Nová právní úprava zdůrazňuje, že deliktu se lze dopustit již jediným jednáním, není vyžadováno opakování. Základ právní ochrany vychází z čl. 35 Listiny základních práv a svobod (LZPS), který zaručuje právo na příznivé životní prostředí, včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů, a ukládá povinnost neohrožovat a nepoškozovat přírodní zdroje.

Poškozování lidského zdraví, přírody a životního prostředí při výkonu vlastnického práva nad míru stanovenou zákonem je zakázáno při výkonu vlastnického práva (srov. čl. 11 odst. 3 věta třetí LZPS).

Možnosti hájit práva a právem chráněné zájmy, související se zásahy do životního prostředí, však jednotlivcům nabízí i právo občanské. Kromě institutů soukromo-právní odpovědnosti a ochrany tzv. sousedských práv lze v této souvislosti uvažovat i o institutu ochrany osobnosti podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. od 1. ledna 2014.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.

Přestupky a správní delikty

Nový přestupkový zákon (č. 250/2016 Sb.) sjednocuje právní úpravu odpovědnosti za správní delikty fyzických (nepodnikajících i podnikajících) osob a právnických osob. Toto lze považovat za největší přínos nové právní úpravy přestupkového práva. Zákon upravuje základy a podmínky odpovědnosti za přestupek, druhy sankcí a pravidla pro jejich ukládání včetně řízení o přestupku.

Přestupkem se myslí společensky škodlivé protiprávní jednání, které je v zákoně za přestupek výslovně označeno, nejde-li však zároveň o trestný čin. Podstatné je, že pojem přestupek bude nově zahrnovat kromě přestupků v dosavadním slova smyslu také tzv. jiné správní delikty. Jejich skutkové podstaty jsou nyní roztroušeny v řadě zvláštních zákonů.

Kategorizace prací a ochrana zdraví při práci

Kategorizace prací je základním nástrojem pro hodnocení vlivu práce na zdraví. Povinnost kategorizovat je dána zákonem a legislativně jsou dány i základní podmínky pro kategorizaci. V našem kulturním okruhu je zdraví chápáno jako právo člověka a jeho ochrana je legislativně upravena. Tak je tomu i v ochraně zdraví před nepříznivým působením práce.

Kategorizace prací je zákonem uložená povinnost zařadit práce do jedné ze 4 kategorií podle stanovených pravidel (§ 37 a následující zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon”). Jednotlivé kategorie odpovídají rizikovosti práce (kategorie 4 je nejvíce riziková - viz níže). Kategorizace se týká všech prací a povinnost kategorizovat má i ten, kdo není zaměstnavatelem, ale vykonává práce sám nebo s rodinnými příslušníky (§ 43 zákona).

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Kategorie prací jsou definovány v § 3 vyhlášky č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli.

• Práce kategorie 1 nepředstavují podle současných znalostí pravděpodobně žádné riziko pro pracovníka.
• Práce kategorie 2 jsou práce, kde poškození zdraví vlivem pracovních podmínek nelze vyloučit, kupříkladu u zvýšeně citlivých osob.
• Práce kategorie 3 je práce při níž není expozice osob faktorům pracovního prostředí spolehlivě snížena technickými opatřeními na úroveň stanovenou hygienickými limity a pro zajištění ochrany zdraví pracovníků je třeba využívat ochranné prostředky či jiná ochranná opatření.
• Práce kategorie 4 jsou práce s vysokým rizikem poškození zdraví, které nelze vyloučit ani při používání dostupných a použitelných ochranných opatření.

Práce kategorie 3 a 4 jsou dle § 39 zákona označovány jako rizikové práce. Rizikovou prací může být také práce kategorie 2, pokud o této práci takto rozhodl orgán ochrany veřejného zdraví.

Kategorizace prací z hlediska zaměstnavatele je systém standardního hodnocení jednotlivých prací z hlediska jejich vlivu na zdraví zaměstnanců. Povinnost kategorizovat ukládá zákon zaměstnavatelům.

Legislativní rámec

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce v platném znění, je základním zákonem z něhož se odvozují povinnosti zaměstnavatele v prevenci rizik. Tato oblast je specielně upravena v § 102, odst. 3, v němž je zakotvena povinnost zaměstnavatele cituji: “(3) Zaměstnavatel je povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Na základě tohoto zjištění vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění a provádět taková opatření, aby v důsledku příznivějších pracovních podmínek a úrovně rozhodujících faktorů práce dosud zařazené podle zvláštního právního předpisu jako rizikové mohly být zařazeny do kategorie nižší.

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů v § 37 a následujících upravuje povinnosti zaměstnavatele z hlediska ochrany zdraví při práci. Tento zákon v § 37 ukládá povinnost zaměstnavatele kategorizovat práce u něj se vyskytující.

Čtěte také: Pracovní rizika

Nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci Toto nařízení zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství a podle §1, odst. k) minimální požadavky na obsah školení zaměstnance při práci, která je nebo může být zdrojem expozice azbestu nebo prachu z materiálu obsahujícího azbest.

Vyhláška MZ č. 432/2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli. Tato vyhláška je základním legislativním podkladem pro kategorizaci.

Přístup k informacím o životním prostředí

Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, upravuje přístup k informacím o životním prostředí. Vymezení účelu zákona vychází z Listiny základních práv a svobod (čl. 35 odst. 2) a rovněž z čl. 1 směrnice Rady Evropských společenství č. 90/313/EHS ze 7. června 1990 o volném přístupu k informacím o ŽP. Každý má zaručeno právo na informace, svobodu vyhledávat je a šířit (čl. 17, odst, 1 a 2 Listiny základních práv a svobod). Státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem informovat o své činnosti (čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod).

Definici veřejnosti je možno dovodit z textu §2 písm. c) tohoto zákona. Jsou to jakékoli fyzické nebo právnické osoby. Veřejnost definuje i nově na konferenci evropských ministrů životního prostředí v Aarhusu (červen 1998) podepsaná Úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, kde se v čl. 2 odst. 4 stanoví, že "veřejnost" znamená jednu či více fyzických nebo právnických osob.

Podle tohoto zákona se zpřístupňují informace, jež má příslušný orgán nebo organizace k dispozici. Zpřístupňováním není vytváření nové informace (souboru informací) na zakázku žadatele. Tyto případy, jež vybočují ze sféry úpravy zákonem č. 123/1998 Sb., by měly být řešeny na smluvním základě.

Zpřístupňování informací

Zpřístupňováním informací je jejich poskytování, tj. předávání ústní, telefonickou, telegrafickou, písemnou nebo jinou technicky proveditelnou formou jednotlivým právnickým nebo fyzickým osobám, jež o ně požádaly (dále jen "žadatel") a rovněž vyhledávání informací těmito osobami nahlížením do písemností nebo jiných souborů informací, pořizováním výpisů, opisů, případně kopií na místě, t.j. zpravidla v sídle nebo v jiných prostorách orgánů.

Žadatel může za účelem získání informace o životním prostředí požádat orgán o zpřístupnění informace o životním prostředí. Svou žádost nemusí odůvodňovat. Žádost lze učinit ústně, písemně, telefonicky, telegraficky, faxem nebo jinou technicky proveditelnou formou. Ze žádosti musí být zřejmé, čeho se má týkat informace, jež má být poskytnuta. Anonymní žádost je vyloučena.

Informaci je třeba zpřístupnit bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů od obdržení žádosti, ledaže by si zvláštní okolnosti vyžádaly prodloužení lhůty.

Ochrana veřejného zdraví

Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, definuje veřejné zdraví jako zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Ochrana veřejného zdraví je souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, ohrožení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, vzniku nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním. Podpora veřejného zdraví je souhrn činností pomáhajících fyzickým osobám zachovat a zlepšovat své zdraví a zvyšovat kontrolu nad faktory ovlivňujícími zdraví.

Hodnocením zdravotních rizik je posouzení míry závažnosti zátěže populace vystavené rizikovým faktorům životních a pracovních podmínek a způsobu života. Výsledek hodnocení zdravotního rizika je podkladem pro řízení zdravotních rizik, čímž se rozumí rozhodovací proces s cílem snížit zdravotní rizika.

Pitná voda

Pitnou vodou je veškerá voda v původním stavu nebo po úpravě, která je určena k pití, vaření, přípravě jídel a nápojů, voda používaná v potravinářství, voda, která je určena k péči o tělo, k čištění předmětů, které svým určením přicházejí do styku s potravinami nebo lidským tělem, a k dalším účelům lidské spotřeby, a to bez ohledu na její původ, skupenství a způsob jejího dodávání. Hygienické požadavky na zdravotní nezávadnost a čistotu pitné vody (dále jen "jakost pitné vody") se stanoví hygienickými limity mikrobiologických, biologických, fyzikálních, chemických a organoleptických ukazatelů, které jsou upraveny prováděcím právním předpisem, nebo jsou povoleny nebo určeny podle tohoto zákona příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví. Hygienické limity se stanoví jako nejvyšší mezní hodnoty, mezní hodnoty, směrné hodnoty, referenční hodnoty a doporučené hodnoty.

Provozovatel vodovodu pro veřejnou potřebu je povinen zajistit, aby dodávaná pitná voda měla jakost pitné vody podle odstavce 1. Teplá voda dodávaná jako součást podnikatelské činnosti osoby nebo jiné činnosti právnické osoby musí splňovat hygienické limity mikrobiologických, biologických, fyzikálních, chemických a organoleptických ukazatelů jakosti, které jsou upraveny prováděcím právním předpisem; za splnění této povinnosti odpovídá výrobce teplé vody.

Zjistí-li osoby uvedené v § 3 odst. 2, s výjimkou osob uvedených v § 3 odst. 2 písm. b), že nápravnými opatřeními není možné dodržení ukazatelů s nejvyšší mezní hodnotou, s výjimkou mikrobiologických ukazatelů, dosáhnout postupem podle § 3 odst. 4 věty třetí, nebo v případě, že povolení již vydáno bylo, ale doba nedodržení hygienického limitu přesáhla 30 dnů během posledních 12 měsíců, může požádat příslušný orgán ochrany veřejného zdraví o určení mírnějšího hygienického limitu, než stanoví prováděcí právní předpis. Orgán ochrany veřejného zdraví může na časově omezenou dobu určit mírnější hygienický limit ukazatelů s nejvyšší mezní hodnotou, s výjimkou mikrobiologických ukazatelů, jestliže používání vody takové jakosti po stanovenou dobu nepovede k ohrožení lidského zdraví a pitnou vodu není možné zabezpečit jiným přiměřeným způsobem.

Osoby uvedené v § 3 odst. 2 jsou povinny neprodleně v přiměřeném rozsahu informovat o povolení podle § 3 odst. 4 vět první a druhé a o jeho podmínkách, o určení mírnějšího hygienického limitu a jeho prodloužení, jakož i o rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví, kterým se podle tohoto zákona zakazuje nebo omezuje používání pitné vody [§ 84 odst. 1 písm. e)] a jeho podmínkách, odběratele6a) a další osoby v obdobném postavení, kterých se opatření týká. Pokud z těchto opatření nebo rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví plyne pro některé skupiny obyvatelstva možné ohrožení zdraví, jsou osoby uvedené v § 3 odst. 2 povinny do informace zahrnout i postup k ochraně zdraví.

tags: #ohrožení #zdraví #nebo #životního #prostředí #definice

Oblíbené příspěvky:

• Projekt o energii pro školy
• Správné třídění sprejů
• Zdravá a chutná strava pro psy
• Ekologie na Karlově Univerzitě
• Opel a ekologická daň