Ostrov z odpadu družice: Co to je a proč by nás to mělo zajímat

04.03.2026

Následující text není pro slabé povahy. Shrnuje hlavní fakta z doby plastové a může vám navodit myšlenky černější než noc. Plasty pohupující se na hladinách moří a oceánů, naplavené na kdysi panenských plážích, nacházející se v útrobách ryb, ptáků a dalších živočichů. Plasty roztroušené ve vzduchu, vdechované a vylučované. Realita dneška a postapokalyptická budoucnost našich dětí.

Na to, že první „plasty“ spatřily světlo světa po roce 1843, z pohledu formování Země a jejího ekosystému tedy před nicotným okamžikem, ovládly zdejší život takřka dokonale. Nejde přitom o žádná obživlá monstra ani nanoroboty nadané umělou inteligencí, která přerostla v autonomní entitu. Řeč je o polymerech - chemických látkách vykazujících širokou škálu vlastností - od neobvyklé pevnosti, přes perfektní formovatelnost až k nevídané pružnosti. Za oněch 17 dekád našly nezastupitelné uplatnění takřka ve všech oblastech průmyslu i v domácnostech a my se na nich stali plně závislí. V roce 2012 dosahoval podíl plastů na spotřebě materiálů jen v medicíně cca 50 %. Od výrobků na jedno použití, např.

Plastové ostrovy: Zpopularizovaný problém

Ve spojitosti s polymerním odpadem jsou nejčastěji zmiňovány plastové ostrovy, které problém odpadního plastu defacto zpopularizovaly. První z nich objevil Charles J. Moor v roce 1997. Nese název Velká tichomořská odpadková skvrna (The Great Pacific Garbage Patch) a skládá se ze dvou obřích mas smetí, plujících mezi USA a japonskými ostrovy.

Velká tichomořská odpadková skvrna je největším plujícím „kontinentem“ plastu na světě. V prvním čtvrtletí 2018 zabíral Pacifický odpadkový vír, jak se skvrně přezdívá, rozlohu větší než Německo, Francie a Španělsko dohromady. Tento ostrov není v mořích a oceánech zdaleka jediný. Dalších 5 se působením oceánských proudů zformovalo v Tichém, Atlantském, Indickém a v Severním ledovém oceánu. Odpad tvořený převážně plasty se ovšem nalézá takřka ve všech mořích. A nejenom na hladinách. Velká část klesla ke dnu nebo je rozptýlena ve sloupcích vody.

Byť se tomu nechce věřit, plastový odpad pronikl až do nejtemnějších hlubin. Podle oceánografů je běžně přítomen v hloubce více než 6 000 metrů pod hladinou, což dosvědčují fotografie a videa pořízená hlubokomořskými badatelskými přístroji, o kterých loni informoval magazín National Geographic. Nejvýznamnějším zdrojem znečištění je činnost na pevnině - na odpadních skvrnách se podílí až z 80 %. Odpad přivádí do moří zejména 8 velkých asijských řek (nejvíce Jang-c'-ťiang) a 2 africké (Nil a Niger), protékající hustě osídlenými oblastmi. Co se největších „zásobovatelů“ týče, podle dostupných informací jsou to africké státy a dále Čína, Thajsko, Vietnam, Indonésie a Filipíny. V roce 2015 byly z vyspělých zemí na prvním místě Spojené státy americké.

Čtěte také: Ostrov odpadků a fauna

Podle zprávy Světového fondu na ochranu přírody (WWF) z června 2019 je jedním z nejvíce znečištěných světových moří Středozemní moře. Další znečištění mají na svědomí přírodní katastrofy - zemětřesení, tsunami aj. Příkladem za všechny je skládka, která se po silných deštích zřítila do moře poblíž řeckého ostrova Andros v Egejském moři.

Plasty jako součást našeho jídelníčku

Nová superpotravina? Ne že by byl plast nějak výživný, rozhodně je ale téměř nerozložitelný. I my lidé dávno víme, jak chutná - byť by jej vědomě nikdo z nás asi nepožil. Do útrob nám proniká ve formě mikroplastů skrze maso zvířat, které konzumujeme. Nejvíce plastů putuje na talíře z mořských ryb a živočichů. Ovšem ani zvířata žijící na pevnině nejsou „bezpečná“. Plasty se skrze trávicí soustavy menších živočichů dostávají k větším predátorům - a potravním řetězcem putují až k nám.

Z trusu a těl uhynulých tvorů se plastové úlomky, vč. těch viditelných jen pod mikroskopem, dostávají do půdy. Nacházejí se v kohoutkové vodě a dokonce i ve slazených nápojích - od ledového čaje přes limonády až po kolu. Že k nám vzduchem proudí jemný písek ze Sahary nebo vulkanický prach uvolněný sopečnou činností je celkem známá věc - dokladem je třeba pozastavení leteckého provozu nad Evropou po sérii erupcí islandské sopky Eyjafjallajökull v roce 2010 - věděli jste ale, že v prachu, den co den usedajícím na nábytek, jsou přítomny mikroplasty?

Mikroplasty ve vzduchu ovlivňují pravidelnost dešťů i prudkost srážek. Podle geologů, kteří prachové částice zkoumají, pochází jeho syntetická složka nejspíš z volně odhozených plastových obalů, černých skládek či z brzdného zařízení nákladních aut a letadel. Zajímá vás, z čeho se skládá usazený prach ve vašem regionu?

Vliv na lidské zdraví

S asi nejděsivější zprávou týkající se plastového odpadu přišel loni zpravodajský web iDnes.cz. Podle ní nezisková organizace Arnika odhalila na českém trhu toxický plast, obsahující látky patřící do skupiny bromových zpomalovačů hoření. Ty mohou způsobit nevratné poškození mozku, konkrétně nástup psychických potíží nebo snížení kognitivních schopností. Toxické látky ohrožují zejména malé děti. Do těla se dostávají především ústy, proniknout mohou ale i kontaktem s kůží. A teď si vezměte, jak miminka a batolata poznávají svět - vše ochutnávají, olizují, koušou. Hrou na zemi se dostávají do kontaktu s usazenými prachovými částečkami, které nebezpečné úlomky plastu mohou obsahovat. Největší nebezpečí hrozí podle organizace Arnika od černého recyklovaného plastu.

Čtěte také: Město Ostrov

Snahy o řešení problému

Společná snaha o vyčištění moří a oceánů aktivuje lidi po celém světě. Teprve 24letý nizozemský student Boyan Slat přišel s nápadem, jak zamezit odpadkovým skvrnám v jejich pohybu. Loni pod hlavičkou firmy The Ocean Cleanup poté, co na svůj projekt vybral finance od dárců z celého světa, vyslal do Pacifiku 600 metrů dlouhý „pluh“ s 3 metry hlubokým okrajem, který má bránit plutí nečistot po hladině. Podle zpráv z ledna 2019 má ale zařízení, poháněné sluneční energií, technické potíže a žádný odpad zatím nezachytilo. V Austrálii na to šli od lesa - dva největší provozovatelé tamních supermarketů zrušili plastové sáčky na jedno použití. Zákaz sice způsobil u některých zákazníků šok (v jednom z řetězců došlo kvůli igelitce až na fyzické násilí), lidé si ale za čas zvykli a „bezpytlíkový“ režim přijali. Spotřeba plastových tašek tak v Austrálii klesla o neuvěřitelných 80 %.

Plasty v oceánech se rozhodla sbírat i 12letá Anna Du z USA. Pro tuto činnost z PVC trubek a rybářského náčiní sama sestrojila robotického pomocníka, který dokáže plasty v oceánu najít - konkrétně identifikovat mikroplasty na mořském dně. Dívka navštěvující teprve 7. ročník základní školy svým dálkově ovládaným funkčním prototypem ohromila i odborníky. Její práci ocenila např. oceánografka Casey Machad z organizace Woods Hole Oceanographic Institution.

A co vy? Také podporujete děti v originálních nápadech na záchranu ekosystému? Možností je spousta. Kromě návrhu na účinný způsob sběru a likvidace plastového odpadu to mohou být maličkosti. I ty pomohou. Omezit používání jednorázových plastových tašek a pytlíků na nezbytné minimum. Vyzkoušet bezobalové prodejny. Účastnit se sběru smetí, ať již v rámci dobrovolnických akcí nebo jen když vyrazíte s rodinou ven. Přestat kouřit. Cigaretové špačky nejsou „přírodní materiál“. Kromě nebezpečných látek obsahují také špatně rozložitelný plast. Jejich odhození mimo odpadkové koše a popelníky je obdobné jako zahození plastového kelímku.

Je to tak trochu začarovaný kruh. Vhodná náhrada za špatně rozložitelný plast zatím neexistuje. Jeho spalování - a spalování obecně - uvolňuje do ovzduší škodlivé látky a zvyšuje přítomnost CO2. Jeho hromadění je přitom pro život na Zemi pohromou. Udržení komfortu životního stylu, kterému jsme uvykli, závisí na způsobu, jakým se postavíme k nakládání s odpadem.

Kosmické smetí

Ostatně plastový odpad již ve vesmíru máme. Nějakých 480 km nad našimi hlavami obíhá „prázdný plastový pytel“, jak jej astronomové nazvali - možný pozůstatek z rakety či startu družice. 24. Možná vás někdy napadlo, kam dopadají všechny ty vysloužilé kosmické základny, rakety a družice. Menší družice obvykle na Zemi nedopadnou, protože shoří v atmosféře a na zemský povrch tedy dopadnou maximálně v podobě zrnek popela a prachu. Problém však představují větší objekty.

Čtěte také: Glamping a příroda

Vedle všech těchto živých družic existuje na orbitu podle statistik tisíce nekontrolovaných kosmických zařízení, spolu s dalšími dvanácti tisíci menších předmětů o velikosti cihly. Takovéto srážky jsou sice poměrně vzácné, ale stále mnohem více pravděpodobné než dopad družice do obydlené oblasti.

Unikátní detektor kosmického smetí, který najde na oběžné dráze i to nejmenší kovové smetí. Naposledy v květnu Kanadská vesmírná agentura (CSA) při rutinní kontrole zjistila poškození obalu robotického ramene, které na Mezinárodní vesmírné stanici pomáhá s údržbou a slouží k vypouštění satelitů. Mohl za to dost pravděpodobně kousek vesmírného smetí, který byl příliš malý na to, aby se dal z pozemní stanice odhalit.

„My jsme schopni detekovat objekty zhruba pět až deset centimetrů velké. Záleží samozřejmě na výšce oběžné dráhy, na materiálu, případně taky na jeho tvaru,“ říká Dušan Majer ze serveru Kosmonautix.cz.

„Jinak bude na pozorování reagovat destička a jinak třeba drátek. Problém je ten, že objektů menších, než je práh citlivosti přístrojů, tedy detekce, tak těch je o několik řádů víc než takových, které vidíme. Objektů menších než je práh citlivosti přístrojů je o několik řádů víc než takových, které vidíme. Když se po letech ve vesmíru například podařilo dopravit na Zemi panely z Hubbleova kosmického teleskopu, našli na nich odborníci dírky, které vypadaly jako průstřely.

„Od mikroskopických úlomků, které v rychlosti několika kilometrů za sekundu do toho panelu narazily a prorazily do něj malou díru, řekněme průměr tak jeden milimetr,“ vysvětluje Majer.

„Naznačuje to, že ty objekty tam jsou a že ke kolizím dochází. I na sklech amerických raketoplánů po některých misích byly objeveny drobné průrazy způsobené právě úlomkem kosmické tříště,“ vysvětluje Dušan Majer.

Jak uklidit vesmír?

Odborníci navrhují několik způsobů, jak naši oběžnou dráhu vyčistit. Nejaktuálnějšími projekty jsou ty, které mají v plánu doletět k větším kusům kosmického odpadu, tedy nefunkčním družicím, spojit se s nimi a stáhnout je do atmosféry, kde by s obrovskou rychlostí a třením o vzduch shořely.

Může se ovšem stát, že větší objekty kosmického smetí nestačí v atmosféře zaniknout - a dopadnou na zem. Jako se to stalo začátkem května se zbytky čínské rakety, která dopadla do Indického oceánu.

„Stalo se už, že to nedopadlo jenom do oceánu, ale že to dopadlo na zemský povrch. Tomu se zřejmě bohužel do budoucna nevyhneme,“ vysvětluje Pavel Suchan z Astronomického ústavu Akademie věd.

„Problém je, že tomu nemůžeme ani utéct a říct si, zítra ve 13 hodin 45 minut spadne kus čínské družice, tak radši odjedu na chalupu, abych byl v bezpečí. Předpověď toho, kdy a kam to přesně spadne, byla v květnovém případě nad Indickým oceánem v rozptylu 180 minut, což jsou dva oblety Země."

Plasty a klimatická krize

Obrovská výroba a spotřeba široké škály umělých materiálů, které se v přírodě rozkládají neuvěřitelně dlouhou dobu, je ale také významným zdrojem uhlíkových emisí přispívajících ke klimatické krizi. Podle aktuálních předpovědí bude v nadcházejících desetiletích role plastů v urychlování globálního oteplování ještě narůstat.

Ustát dnes už nevyhnutelný nástup energetiky využívající slunce, vítr nebo vodu je pro ně otázkou přežití. Jejich esem v rukávu je právě výroba a zpracování plastu.

Navzdory všem snahám o omezování emisí uhlíku skrze snižování spotřeby fosilních zdrojů stále platí, že ropy spotřebováváme čím dál víc. Vrchol má podle očekávání přijít někdy mezi lety 2020 až 2040. Už před dvěma lety označila Mezinárodní energetická agentura za největší hnací motor tohoto růstu petrochemikálie, ze kterých se vyrábí plast. Ve své tiskové zprávě je dokonce nazvala „slepou skvrnou“ globálního energetického systému. V závěsu totiž překvapivě nechaly i automobilovou nebo leteckou dopravu, na které se snáší největší kritika.

Zatímco v roce 1950 se na světě vyrobilo asi 1,5 milionu tun plastu, v roce 2017 to bylo už 350 milionů, a pokud nedojde ke změně současného trendu, v roce 2050 výroba dosáhne dvou miliard tun. Nejvýznamnějším typem produktů, na které se vyrobená hmota používá, jsou obalové materiály na jídlo, nápoje či léky. Poptávku přitom stále nafukují zejména rostoucí ekonomiky asijských zemí a v některých regionech výrobu stimuluje i nízká cena zemního plynu, kterou umožnil rozmach frakování.

Podle ředitelky Centra pro mezinárodní environmentální právo (CIEL) Caroll Muffett to není tak jednoduché. „Velká část toho nárůstu není způsobena spotřebitelskou poptávkou, ale potřebou udat zboží,“ říká v narážce na to, že ropné společnosti stále více svých investic přelévají právě do této oblasti. Například společnost Shell to ale odmítá a trvá na tom, že pouze reaguje na poptávku vyplývající ze všeobecného ekonomického růstu. Podobné je to u dalších ropných gigantů. ExxonMobil vloni přiznal, že chemický průmysl by mu mohl kompenzovat nižší poptávku po palivech způsobenou rozmachem elektrických aut.

Koncern British Petrol se sice zavázal k uhlíkové neutralitě do roku 2050, jak ale upozornil časopis Scientific American, z plánu mu vypadly petrochemikálie. O tom, jak velký význam dnes má pro fosilní průmysl navazující chemické využití, svědčí i to, že ropné koncerny vlastní také několik z největších chemických firem. Je to pochopitelné: očekává se totiž, že trh se základními chemikáliemi, z nichž se vyrábějí další produkty, v následující dekádě vzroste o 9 procent.

K uhlíkovým emisím, které urychlují globální oteplování, přispívají v podstatě všechny fáze životního cyklu plastů, ať už je to těžba základních surovin (hlavě ropy), frakování, zpracování nebo doprava. V poslední době pak na významu nabývá i konečná fáze životního cyklu plastových výrobků.

Jak říká australský expert na odpadovou problematiku mezinárodní sítě IPEN Lee Bell, existuje jen málo způsobů zpracování plastového odpadu, které by byly šetrné z hlediska produkce emisí. Nízké emise zajistí pouze speciální nespalovací technologie, o něco lépe je na tom recyklace. Špatně dopadají všechny ostatní způsoby včetně spalování nebo skládkování.

Právě spalování je ale v současnosti poměrně oblíbeným řešením. Díky tomu, že jsou plasty vyrobené z ropy, také dobře hoří, a je tak velmi výhodné je přidávat k ostatnímu, ne tak hořlavému a výhřevnému odpadu, ze kterého se spalováním vyrábí energie. Plastový odpad je dokonce energeticky výhřevnější než uhlí a je ho všude tolik, že i přes snahu ho co nejvíce recyklovat tlak na jeho spalování rychle roste.

Přestože Evropská unie letos zařadila výrobu energie z odpadu na seznam neudržitelných ekonomických aktivit, hlavně ve střední a východní Evropě je v plánu stavba řady nových zařízení. Lee Bell poukazuje na to, že roli v tom mohou hrát ekonomické vazby mezi petrochemickým průmyslem a spalovnami.

Podle obsáhlé loňské zprávy, na které pracovalo několik mezinárodních organizací, se dá očekávat, že pokud nedojde k výrazným opatřením, dostanou se emise CO2 způsobené plasty v roce 2050 zhruba 2,75 miliardy tun, což je přibližně pětinásobek dnešní hodnoty. Je to ekvivalentní emisím z 615 průměrných uhelných elektráren o výkonu pěti set megawattů. Takový výkon měla například čerstvě uzavřená elektrárna Prunéřov I. Popsaný scénář počítá i s rostoucí proporcí emisí způsobených spalováním plastů.

Pokud nechceme, aby se z plastu stalo nové uhlí, budeme muset přijít s odvážným omezením jednorázových výrobků, a to především obalových materiálů. To stejné platí i o pálení odpadu. Cesta přes pouhou osvětu a sázka na změnu spotřebitelského chování je nejspíš čistá utopie. Jako realističtější opatření se pro začátek zdá například zavedení speciální daně na nerecyklovatelné plasty, které by alespoň částečně zohlednilo náklady potřebné na jejich šetrnou likvidaci.

Příklady řešení

Velká tichomořská odpadková skvrna

Pás odpadu na hladině Tichého oceánu je šestnáctkrát větší, než se vědci dosud domnívali. Navíc se stále zvětšuje, informuje americký deník Los Angeles Times. Plovoucí masa, které se také říká Velká tichomořská odpadková skvrna, svou velikostí odpovídá čtyřnásobku rozlohy Německa, přibližuje zase německý týdeník Die Zeit. Oblast koncentrovaného odpadu sestává z bezmála osmdesáti tisíc tun plastu, zjistili vědci leteckým pozorováním. Skvrna se podle nich nadále rozrůstá velmi rychlým tempem.

Odpadkový pás je nahromadění plastových výrobků ve východní oblasti Pacifického oceánu, v oblasti mezi Kalifornií a Havají. Jeho velká část není pozorovatelná pouhým okem, protože plasty se postupně rozpadají v čím dál menší částečky. Biologové varují před mikroplasty. Koncentrace plastů se pohybuje v řádu desítek až stovek kilogramů na metr čtvereční.

Masa plastů, pohupující se na vlnách oceánu, je podle něj připomínkou antropogenního vlivu na životní prostředí. Tichomořský pás je jen jedním z mnoha odpadkových pásů znečišťujících světové oceány. Vznikají tím, že lidé neustále vyrábí, a - po třeba jen jednom použití - zase vyhazují plastové výrobky a obaly.

Lebreton a jeho kolegové se proto rozhodli skvrnu zkoumat z ptačí perspektivy. Kromě leteckého pozorování vědci použili lodě k odebrání několika vzorků. Na padesáti plastových kusech bylo čitelné datum výroby. Mezi Kalifornií a Havajskými ostrovy je asi 80 tisíc tun plastů.

Vědci se domnívají, že odpadková skvrna se v posledních letech rozrostla vlivem tsunami, která zpustošila japonské pobřeží roku 2011.

Plastový odpad v Mariánském příkopu

Americká výprava Five Deep Expeditions vytvořila nový rekord v hlubokomořském ponoru. Pod hladinu oceánu klesla do hloubky 10 928 metrů a dostala se skoro až na úplné dno Mariánského příkopu. Předchozí rekord tak překonala o 16 metrů a Victor Vescovo se stal teprve třetím člověkem v historii, který se dostal do podobné hloubky. Na místě objevil čtyři dosud neznámé druhy korýšů, ale i plastový odpad.

Kromě vědecky zajímavých organismů ale také expedice v těch největších hloubkách našla plastovou tašku a umělohmotné obaly od sladkostí. Tento objev potvrzuje podle Vescova, jak rozsáhlý je problém se znečištěním plastem. „Velmi mě zklamalo, že jsem na nejhlubším místě v oceánu viděl zřejmé důkazy lidského znečišťování,“ prohlásil.

Vescovo doufá, že jeho objev pomůže zvýšit povědomí o nebezpečí, které znečištění oceánů plastovým odpadem představuje, a přiměje vlády, aby zpřísnily regulace týkající se plastů. „Oceán není velká skládka, i když se k němu tak chováme,“ uvedl. Kusy plastového odpadu pozorovaly již dřívější výpravy, které zkoumaly nejhlubší místa planety.

Globální zamoření oceánů plasty

Každoročně se do světových oceánů dostane asi 4-12 milionů tun umělých hmot. Přitom ale jen 250 tisíc tun tohoto odpadu zůstane na hladině, zbytek klesá ke dnu. Před rokem oznámili mořští biologové, že plasty se už našly i na tom nejopuštěnějším místě planety, v tichomořské oblasti Point Nemo. K němu má paradoxně nejblíže posádka Mezinárodní vesmírné stanice (ISS), když zrovna letí kolem - obíhá Zemi ve výšce asi 400 kilometrů. Nejbližší obydlenou oblastí jsou totiž Velikonoční ostrovy, vzdálené 2700 kilometrů. Toto místo je známé především tím, že vesmírné agentury ho používají jako „odpadkový koš“ pro vyřazené družice a kosmické lodě. U Point Nemo byla koncentrace plastů poměrně nízká, vědci tam našli 26 kusů na metr čtvereční.

Vědci z tohoto projektu ale zkoumali vody i na jiných místech světa: Nejvíce mikroplastů plavidla zatím objevila v Jihočínském moři východně od Tchaj-wanu, a to 357 částic na metr krychlový. Plast, který klesá ke dnu oceánu, se tam většinou neusazuje - mořské proudy i cyklus přílivu a odlivu ho pak stejně dopraví zpět k pobřeží. Ať už se umělé hmoty dostanou do jakýchkoliv hloubek, většinou se vrátí zpět k pevnině, prozrazují výsledky nejnovějších studií.

Na několika místech v oceánu se pak rozkládající se plastový odpad shromažďuje; hlavní příčinou jsou mořské proudy, které koncentrují umělé hmoty na jednom místě. Takových plastových kontinentů je podle výzkumů v oceánech celkem šest. V březnu 2018 nizozemští oceánologové zmapovali a popsali největší z těchto plastových ostrovů - říká se mu „Great Garbage Patch“, neboli Velká tichomořská odpadková skvrna. „Našli jsme v ní asi 80 tisíc tun plovoucího plastu,“ uvedl Laurent Lebreton, hlavní autor studie, která vyšla v odborném časopise Scientific Reports.

Pro srovnání, odpovídá to hmotnosti asi 500 velkých letadel. A jde o 16x větší množství plastu, než ukazovaly dosavadní průzkumy. Nejvíc ale vědce zaskočilo, z kolika kusů plastu se plovoucí ostrov skládá - odhadují to na 1,8 bilionu kusů umělé hmoty. To představuje rovnou dvě rizika pro mořský život...