Papež František, ekologie a encykliky

Encyklika je oficiální dopis papeže, který se zaměřuje na důležitá náboženská, morální a sociální témata. Tyto texty často reflektují aktuální otázky a poskytují pohledy na život z pohledu katolické církve. Knihy zařazené pod tímto tématem obsahují některé z nejčtenějších encyklik a nabízejí hluboké pochopení katolické nauky.

Klíčovým tématem encykliky je otázka: „Jaký svět chceme zanechat těm, kteří přijdou po nás, dětem, které právě vyrůstají?“ Podle papeže Františka však tuto otázku nelze řešit izolovaně, pouze v rámci životního prostředí. Hlavním tématem encykliky Fratelli tutti je „sociální přátelství, které nikoho nevylučuje“ a „bratrství otevřené pro všechny“.

Encykliky a témata

Encyklika Pia XI. s obsáhlým komentářem Msgre. Dr. Aloise Kudrnovského. Nekonená dobrota Boží dala světu jeden ze svích darů nejvzácnějších: svaté kněžství. Jeho účel: zdvihnouti lidstvo k bohu. Tato myšlenka nás kněze musí zaplaviti a přemoci.

Encyklika nejvyššího pontifika Benedikta XVI. Komentář autora k encyklice „Humanae vitae“ je výbornou pomůckou pro všechny, kdo chtějí správně porozumět katolické morální nauce. Pavlu VI. vždy záleželo na ochraně lidské důstojnosti, která je v dnešním světě krutě pošlapávána. Pius XI. (1857-1939) spatřoval ve "vykázání Boha ze společnosti" hlavní příčinu strašlivých hrůz, které trýznily tehdejší svět. Obdobné důvody stály také za trvalým úsilím Pia XI. Církev ví, že když hájí manželskou morálku v celé její šíři, přispívá k vytvoření civilizace opravdu lidské. Zavazuje člověka, aby se nezříkal vlastní odpovědnosti a nehledal východisku v technických prostředcích. Právě tím hájí důstojnost manželů. Casti connubii ("O křesťanském manželství) je encyklika vydaná papežem Piem XI. v roce 1930.

Laudato si’ a ekologická konverze

Studie Luisy Karczubové přináší reflexi „zelené“ encykliky Laudato si’. Ekologie je nahlížena z hlediska dovršení světa ve světle křesťanských tradic Východu a Západu. Druhé vydání knihy Překročit práh ekologie je nově doplněno o teologii Božího lidu.

Čtěte také: Encyklika Laudato si´: Shrnutí

František totiž cituje velké množství výroků svých předchůdců, které ve svých úvahách o ekologii mířily obdobným směrem, i když on je přeci jen explicitnější a ráznější, když například volá přímo po „ekologické konverzi“. Odvolává se rovněž na četné dokumenty vydané biskupskými konferencemi ze všech koutů planety, které mluví velmi podobným jazykem jako on ve své encyklice.

V českém prostředí se o podobný přístup k přírodě pokouší zvláště katolický kněz Marek Orko Vácha, který ovšem v církevní hierarchii žádné významné místo nezastává.

Genderová teorie a kritika papeže Františka

Hlavní linií této úvahy bude pohled papeže Františka, jeho kritika genderové teorie v širším kontextu jeho ekologie člověka. Ačkoli se to příliš často nezdůrazňuje, rozhodně ne v prostředí papeži Františkovi příznivě nakloněném, právě on je jedním z nejotevřenějších kritiků genderu a genderové teorie dnes. Není divu, že třeba pro polské feministické autorky se papež v reakci na jeho polskou návštěvu stal prostě konzervativním „vůdcem pravicových populistů“.

Právě při besedě s polskými biskupy při návštěvě Polska v červenci 2016 zaznělo jedno z nejotevřenějších papežových vyjádření k otázce genderu. Z přepisu tohoto soukromého setkání vyplývá, jak důležité téma genderová ideologie pro Františka představuje. František je jedním z nejvyhraněnějších kritiků genderu a genderové teorie a polské feministické autorky ho chápou jako konzervativního vůdce pravicových populistů.

Genderová ideologie je podle Františka nástrojem ideologické kolonizace ze strany bohatých zemí. Děti se dnes ve školách učí, že je možné změnit pohlaví, protože se tak píše v učebnicích, jež platí vlivní jednotlivci či instituce. Tato forma ideologické kolonizace je součástí hlubšího problému, jímž je vykořisťování - vykořisťování stvoření a přírody, ale také lidské osoby.

Čtěte také: Česko-Slovenské vztahy v roce 1909

V roce 2015, v knize rozhovorů s italskými novináři A. Torniellim a G. Galeazzim věnované převážně ekonomickým otázkám s názvem Tato ekonomika zabíjí (český překlad dosud nevyšel, pouze slovenský), přirovnal papež genderovou teorii ke genetickým manipulacím a jaderným zbraním. Považuje ji tedy za jednu z nejvážnějších hrozeb pro současné lidstvo.

Reakce na encykliku Laudato si’

„Papež František jde svým bezvýhradným přihlášením se k ideji globální vlády, sjednocující lidstvo bojem proti klimatickým změnám, na ruku zastáncům potratů a nepřátelům křesťanství“. Těmito prohlášeními přivítali někteří ultrakonzervativní katolíci druhou encykliku úřadujícího římského biskupa Laudato si´: encyklika o péči o společný domov. Jde zřejmě o hodnocení zaujatá a nespravedlivá, svědčící nicméně o tom, jak velkou nervozitu František u některých církevních kruhů vyvolává.

Přitom právě u tradičně orientovaných věřících by člověk mohl teoreticky očekávat větší úctu k papežskému úřadu a k dokumentu, který - dle katolíků - tento „náměstek Krista“ vydal; Františkovi církevní nepřátelé ale dnes už i veřejně řeší otázku, „jak přežít dobu zatmění papežství“.

Naopak u mnoha lidí mimo okruh katolické církve současný papež a zvláště nová encyklika vyvolávají nadšení: jistý český evangelický teolog mi s trochou nadsázky už vloni napsal, že František jej naplňuje „takovým obdivem a úctou“, že by „bez váhání přitakal jeho (Boží prozřetelností garantované) neomylnosti“.

Obsah a styl encykliky

Text začíná jako mystická meditace: „,Buď pochválen, můj Pane,‘ zpíval svatý František z Assisi. V tomto krásném chvalozpěvu nám připomínal, že náš společný domov je též jako naše sestra, s níž sdílíme společný život, a jako milá matka, která nás přijímá do své náruče: ,Ať tě chválí, můj Pane, naše sestra matka země, která nás živí a slouží nám, a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu.‘… Naše tělo se skládá z prvků této planety a ona nám dává dýchat ze svého ovzduší a ve svých vodách nás oživuje a občerstvuje.“

Čtěte také: Souvislosti případů F. Němce

Mnohé pasáže se pak dají charakterizovat jako teologický traktát. Při četbě některých stránek se ale některý hyperkritický čtenář možná bude ptát, jestli nečte spíše program strany zelených. V encyklice najdeme rovněž místa připomínající snad až futuristický manifest („Copak lze popřít krásu letadla nebo některých mrakodrapů?“) či podrobnou učebnici biologie, zacházející do překvapivých detailů: „Zvláště ohroženy jsou mořské organismy, které ani nejsou brány v úvahu, jako určité formy planktonu. Ty představují velmi důležitou složku mořského potravinového řetězce a na nich jsou v konečném důsledku závislé druhy, které se užívají pro lidskou výživu“ (s. 27).

Naopak, náboženská víra totiž ve Františkově obrazu světa úzce souvisí s pocitem odpovědnosti za náš „společný domov“, ochrana životního prostředí s péčí o chudé a ekologická krize s uprchlickými vlnami: „Tragicky se zvyšuje počet migrantů, kteří utíkají před bídou umocněnou devastací životního prostředí, nedostává se jim statutu uprchlíků podle mezinárodních konvencí a nesou tíži vlastního života zbaveného jakýchkoli ochranných norem“.

Jeho pohled na svět je totiž velkoryse celostní: „Ekologie studuje vztahy mezi živými organismy a prostředím, v němž se vyvíjejí. Vyžaduje také zamyšlení a diskuse o podmínkách života a přežití společnosti, i schopnost poctivě zpochybnit modely vývoje, produkce a spotřeby. Není zbytečné i zde zdůraznit fakt, že všechno vzájemně souvisí. Čas a prostor nejsou na sobě nezávislé a ani atomy a elementární částice nelze chápat odděleně. Jako spolu souvisejí různé složky planety - fyzické, chemické a biologické -, tak také biologické druhy tvoří určitou síť, s jejímž poznáváním a bádáním nebudeme nikdy hotovi. Velkou část své genetické informace sdílíme s různými živými bytostmi. Proto se zlomkovitost a izolovanost poznání může stát jistou formou ignorance, nezařadí-li se do širšího pojetí reality“ (s.

Papež se hlásí k „vyvážené pozici“ svatého Jana Pavla II., který „vyzdvihoval přínos vědeckého a technického pokroku“, zároveň ovšem připomínal, že „žádný zásah do ekosystému nemůže odhlížet od následků, které způsobuje v jiných oblastech“. Podobně vyváženě se snaží psát o přednostech a rizicích internetu, městské hromadné dopravy nebo geneticky modifikovaných potravin.

Velmi zřetelně se pak František vyslovuje v otázkách ekologických: „Existuje velmi rozšířený vědecký konsenzus, který poukazuje na znepokojující oteplování klimatického systému. V posledních desetiletích je toto oteplování provázeno stálým zvyšováním hladiny moří a nelze ho nedávat do souvislosti s rostoucím počtem extrémních meteorologických jevů… Četné vědecké studie ukazují, že globální oteplování posledních desetiletí je z větší části způsobeno velkou koncentrací skleníkových plynů (oxid uhličitý, metan, oxid dusný a další) vznikajících především lidským působením.“

Ze strany vědecké komunity byl, alespoň podle anglické Wikipedie, text přijat s porozuměním či dokonce s nadšením: skupina devíti vědců zabývajících se klimatem kupříkladu prohlásila, že encyklika „celkem přesně popisuje realitu současné klimatické změny“.

Na mysli má tedy především osudy všech trpících tvorů, lidí i ostatních živočichů: „Srdce je jedno jediné a tatáž ubohost, která vede ke špatnému zacházení se zvířetem, se zanedlouho projeví i ve vztahu k jiným osobám. Každé špatné zacházení s jinými tvory ,odporuje lidské důstojnosti‘“.

Františkova odvážná slova si proto zaslouží pozornost všech, byť se možná týkají věcí nespadajících přímo do jeho „kompetence“ (viděli jsme však, že v jeho koncepci je vše navzájem propojeno). Zůstává přitom otázkou, kolik toho papež se svými snahami proti konzervativněji zaměřeným církevním hodnostářům a mnoha příliš opatrným politikům zmůže.

Katolická církev a ochrana životního prostředí

Náboženské instituce jako je katolická církev většinou stojí v pozici obhájce etických norem ve společnosti. Je tomu tak v případě interrupce, eutanazie či trestu smrti. Problémy životního prostředí a jeho ochrany však dlouho z pozice církve reflektovány nebyly a naopak jí bylo kritiky vyčítáno, že za mnoho z těchto problémů může ona, resp. křesťanství jako takové.

Na půdě katolické církve zazněl jeden z prvních ohlasů v r.1991 v podobě encykliky Centesimus Annus Jana Pavla II., kde papež upozorňuje na nutnost zodpovědnosti vůči životnímu prostředí. V teologii můžeme snahy o reflexi ekologické problematiky sledovat zhruba posledních patnáct let. Velmi inspirativní myšlenky o životním prostředí a vztahu člověka k němu se zrodily především v rámci teologie. Odezvy přicházejí v různých podobách i z Vatikánu.

V knize Genesis nalezneme dvě pasáže o stvoření člověka. První ukazuje člověka jako pána tvorstva, jenž byl stvořen k obrazu Božímu a jemuž bylo Bohem požehnáno, aby využíval rostliny a zvířata jako potravu, tedy aby využíval zemi a její dary ve svůj prospěch (Srov. Gn:1, 27-28). Druhá pasáž ovšem popisuje akt stvoření poněkud jinak. Dočítáme se tu, že člověk byl stvořen jako "prach ze země", že byl stvořen z pouhé Boží lásky, ale že sám je to slabý tvor. V tomto druhém popisu stvoření člověk nevystupuje jako vládce nad přírodou, ale jako bytost závislá na vůli Boží, tedy jako každý jiný tvor (Srov.

Katolická církev po dlouhou dobu vycházela v pojetí přírody z první verze stvoření člověka. Takový výklad mýtu o stvoření byl navíc podpořen křesťanskou vírou v to, že Bůh do budoucna nepočítá se světem fyzického stvoření, neboť na pravé křesťany čeká život nebeský (Srov. Zj:10). Příroda tak byla pojímana jako něco, co člověk může a má využívat bez ohledu na negativní důsledky, které z toho plynou.

Jedním z prvních "ekologicky smýšlejících" praktiků katolické víry byl František z Assisi. Sv. František pojal hned v počátcích svého obratu k Bohu celou přírodu jako Boží stvoření, jenž je v mnohém rovné člověku. Slunce, měsíc, ptáky na stromech i stromy nazýval bratry a sestrami a skrze ně a s nimi vzdával své díky Bohu. Ve známé modlitbě Chvalozpěv na stvoření mluví o bratru slunci, sestře luně, bratru větru, sestře vodě a také o matce Zemi, "která nás živí a slouží nám a rodí rozličné plody s pestrými květy a trávu." To všechno považoval za důkaz Boží lásky a skrze to všechno chtěl Boha chválit.

V současnosti se rovněž začalo upozorňovat na mnohé pasáže Starého i Nového zákona, které souzní jak se spiritualitou sv. Františka, tak se současnými "zelenými tendencemi". Člověk je zde v pozici toho, kdo je stvořen jako ochránce či správce ostatního stvoření, kdo s ním má soucítit a starat se o něj: "Spravedlivý cítí i se svým dobytkem." (Př 12:10) "Nebudeš netečně přihlížet, jak na cestě klesl osel tvého bratra nebo jeho býk.

Ekoteologie či ekologická teologie vychází z takového pojetí světa, které vyjadřuje úctu k Božímu stvoření přírody. Jak bylo řečeno, takové tendence se v teologii objevují zhruba posledních patnáct let. "Pro ekoteologii je charakteristické, že se už neobírá podílem viny křesťanů na vzniku ekologické krize (jako před třiceti lety Lynn White) ale v environmentální perspektivě již rozpracovává konkrétní teologická témata."[2].

Papež včera večer ve vatikánské synodní aule pozdravil více než sedmdesát primátorů velkých měst, představitelů místní samosprávy a zástupců Organizace spojených národů. Vystoupil v rámci workshopu na téma klimatických změn a moderního otroctví a sympozia o udržitelném rozvoji ve městech.

”Kultura péče o životní prostředí není pouze “zelený” postoj - v pravém smyslu tohoto slova - je to mnohem více. Pečovat o životní prostředí znamená zaujmout postoj humánní ekologie. Nelze říci, že člověk stojí na jedné straně, a stvoření - prostředí - na druhé. Právě toto jsem chtěl vyjádřit v encyklice Laudato si´, zdůraznil František, protože člověka nemůžeme vydělit z okolního stvoření.

”Z tohoto důvodu jsem na jednu z otázek, kterou mi položili, odpověděl: Není to “zelená” encyklika, nýbrž sociální. Ze společnosti, ze sociálního života člověka totiž nelze vyloučit péči o životní prostředí. Papež pak poděkoval organizátorům za pozvání primátorů velkých měst, protože “o problémech je třeba mluvit”. Chybí-li péče o stvoření, města neúměrně rostou, poznamenal. Spolu s jejich nárůstem se zvětšuje chudoba jejich předměstí, kde lidé trpí zanedbáváním životního prostředí.

”A zde je třeba odsoudit - byť ve vší úctě - technokratické modloslužebnictví. Technokracie okrádá o práci, vytváří nezaměstnanost. Fenomén nezaměstnanosti je natolik rozšířený, že vede k emigraci. František opětovně uvedl nechvalné statistiky nezaměstnanosti mládeže, které v některých zemích udávají až padesát procent mladých lidí bez práce.

”Co této mládeži zbyde? Buď různé typy závislostí, nuda, nevědomost, jak naložit se svým životem, velice tvrdý život bez účelu, sebevražda. Statistiky o sebevraždách mladých lidí nebývají publikovány ve své celistvosti. Papež poukázal na další problémy spojené se stavem životního prostředí - častější výskyt tzv. vzácných onemocnění v důsledku technologizace zemědělství nebo odlesňování a s tím spojenou desertifikaci.

”Neustále přibývá práce na černo, bez řádné smlouvy. Tento jev narostl do veliké šíře a znamená, že člověk si dostatečně nevydělá na obživu, což může vést ke kriminalitě. Petrův nástupce primátory povzbudil k reflexi nad těmito tématy a svěřil se, že vkládá velké naděje do pařížské konference o klimatických změnách, která proběhne letos na podzim.

“Spojené národy se musí zajímat o tyto jevy, zejména o obchodování s lidmi, vyvolané změnami životního prostředí”, zdůraznil.

”Dramatem nekultury je člověk, který ji utváří, protože nepečuje o životní prostředí. Proto je vaše setkání důležité - vědomá kultura vychází z periferie a postupuje směrem do centra. Nejzávažnější a nejhlubší práce se koná na periferii, tedy ve vašich úřadech, odkud vstupuje do vědomí lidstva. Svatý stolec či jednotlivé země mohou vystoupit na půdě Spojených národů s pěknými projevy, avšak pokud činnost nevyjde z periferie směrem do centra, nebude účinná. V závěru konference papež s primátory podepsali společné prohlášení, ve kterém se zavazují rozhodně omezit klimatické změny, způsobené člověkem.

Katolická církev měla na poslední tři papeže štěstí. Sv. Jan Pavel II. byl zvolen papežem v roce 1978 jako první neitalský papež po 455 letech (před ním to byl v 16. století papež Hadrián VI. který pocházel z Nizozemí). Jeho nástupce a dřívější blízký spolupracovník, Benedikt XVI., jako první papež po osmi stoletích z úřadu dobrovolně ve svých 85 letech odstoupil (před ním v roce 1294 rezignoval papež Celestýn V.) a dal svým nástupcům příklad, že i papež má právo na odpočinek, když síly ubývají a nemusí nutně v úřadu zemřít. A konečně papež František je prvním mimoevropským papežem od roku 731, kdy římskokatolickou církev vedl sv. Je pozoruhodné, že v dlouhé řadě předchůdců je současný papež prvním, kdo si zvolil jméno František, po sv. Františkovi z Assisi, zakladateli významného mnišského řádu a také patronovi ekologů (papež František je však prvním jezuitou, nikoliv františkánem, který se stal papežem).

Vzhledem ke globálnímu zhoršování stavu životního prostředí se papež František obrací ke každému člověku této planety, nejen ke křesťanům nebo členům katolické církve. Už z povahy svého poslání uvažuje v dlouhodobém časovém horizontu, z pohledu věčnosti. Má schopnost proniknout k uším a srdcím prostých lidí ve venkovských komunitách i ve vyloučených oblastech měst (tzv. Proto je důležité, že hned na začátku (paragraf 5) jde František ke kořenu problémů, když říká, že „každá snaha o léčení a vylepšení světa vyžaduje hlubokou změnu způsobu života, modelů výroby a spotřeby a zkostnatělých mocenských struktur, které dnes ovládají společnost“.

Je to tak. Buď se budeme považovat za pány tvorstva, kteří mají právo s přírodou nakládat, jak se jim zlíbí (arogantně antropocentrický přístup), nebo přijmeme roli správců této planety, kteří jsou zodpovědní tomu, kdo nás, planetu, veškerý život i celý vesmír stvořil.

Papež František se ztotožňuje s patriarchou Bartolomějem, když vybízí k uznání hříchů proti stvoření: „Ať již lidé ničí biodiverzitu v Božím stvoření, nebo narušují integritu země a přispívají ke klimatickým změnám, zbavují zemi přirozeného porostu nebo ničí vodnatá území, když lidé znečišťují vody, zemi, vzduch - všechno jsou to hříchy. Máme Desatero, ale to jsme od Boha dostali před více než 3 000 lety a v průběhu historie se objevovaly nové výzvy.

21. století však přináší nové výzvy a není vždy snadné rozlišit, co je dobré (nebo co je ještě přijatelné) a co již ne. V březnu 2008 se vatikánský biskup Gianfranco Girotti pokusil v deníku L´Osservatore Romano nastínit, které další nepravosti související s procesem globalizace by mohly být považovány katolickou církví za těžká provinění proti Bohu a bližnímu. „Boha neurážíte, jen když kradete, rouháte se nebo když zatoužíte pro sousedově manželce. Často jsou to hříchy, které se neodehrávají „tady a teď“, ale jsou vzdálené v prostoru a čase.

Popírání či bagatelizace problému jsou opravdu velmi častým postojem, který brání přijetí opatření k nápravě (podle hesla „Neodpovídají-li moje představy realitě, tím hůře pro realitu“.) Riziko vyčerpání některých neobnovitelných zdrojů nebo klimatických změn úspěšně popíráme či bagatelizujeme nejméně čtyřicet let (od publikace první zprávy Římskému klubu „Limity růstu“ v roce 1972). Výsledek je ten, že na řešení máme o to méně času. Lhostejnost či rezignace na řešení problémů je nejen zbabělá, ale také bezohledná (zejména vůči našim potomkům).

Spoléhat se jen na technická řešení je velmi nerozvážné. Je pravda, že člověk je obdařen neobyčejnou schopností tvořit, ale určitě není žádná záruka, že v pravý čas vždy přijdeme na to pravé řešení. Při našem úsilí o ochranu životního prostředí a směřování k dlouhodobě udržitelnému rozvoji jsme odsouzeni k životu v nejistotě. Nevíme, jestli naše šance na úspěch je osmdesátiprocentní nebo pětiprocentní, přesto se musíme snažit a dělat to nejlepší, čeho jsme schopni. Je to podobné, jako s vírou. Nikdo nám nedá definitivní záruku, že Bůh existuje a Kristus vstal z mrtvých. Ale v této nejistotě jsme tříbeni a můžeme růst.

tags: #papež #František #ekologie #encyklopedie

Oblíbené příspěvky:

• Německá ekologická plaketa: Co potřebujete vědět?
• O zákazu mísení nebezpečných odpadů
• Želvy a jejich adaptace
• Rozměry studentských košů
• Ohrožené druhy a jejich mláďata