Pařížská dohoda: Cíle emisí a jejich význam

Změna klimatu je celosvětový problém: vypouštění emisí skleníkových plynů v jedné části světa ovlivňuje klima i v jeho dalších částech. Její řešení proto vyžaduje dlouhodobou spolupráci na regionální i globální úrovni. Mezinárodní klimatické summity a další jednání slouží jako klíčová platforma pro sdílení perspektiv a know-how a také formulaci závazků jednotlivých zemí. Dohody, které na těchto jednáních vzniknou, mají velkou symbolickou hodnotu a současně představují důležitý rámec pro politické a legislativní kroky, k nimž následně dochází na unijní, potažmo národní úrovni.

Pařížská dohoda (dále jen „Dohoda“) byla přijata smluvními stranami Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (Úmluva) v prosinci 2015. Dohoda mimo jiné formuluje dlouhodobý cíl ochrany klimatu, jímž je přispět k udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod hranicí 2°C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5°C.

Přináší také významnou změnu, pokud jde o závazky snižování emisí skleníkových plynů. Dohoda totiž ukládá nejen rozvinutým, ale i rozvojovým státům povinnost stanovit si vnitrostátní redukční příspěvky k dosažení cíle Dohody. Dohoda vstoupila v platnost 4. listopadu 2016, tedy po necelém roce od jejího přijetí v Paříži. Smluvními stranami jsou státy ze všech pěti kontinentů světa a zahrnují všechny významné producenty emisí skleníkových plynů, až na USA.

Dohodu ratifikovaly také EU a všechny její členské státy. Aktuální počet ratifikací Pařížské dohody je zveřejněn na webové adrese. Česká republika se stala smluvní stranou Dohody dne 4. listopadu 2017. V rámci Pařížské dohody se ČR jako člen EU přihlásila s ostatními členskými státy EU společně udržovat globální teplotu v bezpečných mezích.

Pařížská dohoda z roku 2015 by mohla globálně pomoci vyhnout se 57 horkým dnům, pokud země dodrží plány na snížení emisí a omezí oteplování v tomto století na 2,6 stupně Celsia, vyplývá z nové studie. Zpráva organizací Climate Central a World Weather Attribution ukazuje, že historická dohoda může pomoci světu směřovat k bezpečnějšímu klimatu.

Čtěte také: Co je Pařížská dohoda?

Pařížská dohoda z roku 2015 stanovila cíl udržet globální oteplování výrazně pod dvěma stupni Celsia, přičemž se snaží omezit nárůst na 1,5 stupně. V současné době dosáhlo oteplení už víc než 1,3 stupně a také emise skleníkových plynů pořád rostou. Někteří politici proto zpochybňují účinnost celé dohody.

Nová studie zároveň ukazuje, že dohoda pomáhá posunout svět k bezpečnějšímu klimatu. První část se zaměřila na horké dny - deset procent nejvyšších teplot v zemích po celém světě. Pokud by došlo k oteplení o čtyři stupně, což je scénář, kdy by země proti klimatické změně nedělaly vůbec nic, zažil by na konci století svět v průměru 114 extrémně horkých dnů.

Pokud ale země splní své současné emisní plány a oteplení udrží na 2,6 stupně, pak by se to významně projevilo - v různých zemích různě. Keňa by mohla zaznamenat horkých dnů o 82 méně, Mexiko o 77, Brazílie o 69, Egypt o 36, Austrálie o 34, Indie o 30, USA o 30, Velká Británie o 29, Čína o 29 a Španělsko o 27, tvrdí studie. Průměrně by svět zažil o 57 horkých dní méně než v nejhorším scénáři.

Podle nové zprávy Světové meteorologické organizace (WMO) hladina oxidu uhličitého (CO2) v atmosféře v roce 2024 vzrostla na rekordní úroveň, což povede k dlouhodobému zvýšení teploty na planetě. Zpráva WMO Greenhouse Gas Bulletin z 16. října 2025 uvádí, že za tento stav jsou zodpovědné pokračující emise CO2 z lidské činnosti a nárůst lesních požárů, stejně jako snížená absorpce CO2 „pohlcovači“, jako jsou suchozemské ekosystémy a oceány - což hrozí vytvořením začarovaného klimatického cyklu.

Míra růstu CO2 se od šedesátých let ztrojnásobila a zrychlila z průměrného ročního nárůstu 0,8 ppm na 2,4 ppm v desetiletí 2011-2020. V letech 2023 až 2024 vzrostla průměrná globální koncentrace CO2 o 3,5 ppm, což je největší nárůst od zahájení moderních měření v roce 1957.

Čtěte také: Výzvy Pařížské dohody

Roku 2004 činila roční průměrná hladina CO2 naměřená sítí monitorovacích stanic Global Atmosphere Watch WMO 377,1 ppm. V roce 2024 to bylo 423,9 ppm.

Vlny veder jsou častější při průměrně teplejším klimatu. Šest nedávných vln veder, které zasáhly země po celém světě, by bylo při oteplení o čtyři stupně asi pětkrát až pětasedmdesátkrát pravděpodobnější než dnes. Při oteplení o 2,6 stupně „jen“ třikrát až pětatřicetkrát pravděpodobnější.

Udržení oteplení výrazně pod hranicí dvou stupňů Celsia je podle autorů zásadní, protože s každým zlomkem stupně se vedro stává nebezpečnějším. Od roku 2015 vedlo zvýšení o pouhé 0,3 stupně celosvětově k jedenácti horkým dnům navíc a ke zvýšení pravděpodobnosti výskytu vln veder, a to až desetinásobně v Amazonii, devítinásobně v Mali a Burkina Faso a dvojnásobně v Indii a Pákistánu.

Prospěch i pro Česko

„Odhad 57 horkých dnů ročně vychází z globálního průměru, který však zakrývá výrazné regionální rozdíly. Česko se otepluje přibližně o čtyřicet procent rychleji než svět jako celek, a proto lze očekávat, že dopady i potenciální přínosy Pařížské dohody se zde projeví výrazně citelněji,“ říká expertka na globální správu klimatu a výzkumnice z Univerzity Palackého v Olomouci Nikola Adamovská.

„Zlehčování nebo popírání významu Pařížské dohody znamená odmítání vědecky podložených důkazů. Studie ukazuje, že dodržování jejích cílů je především investicí do zdraví, bezpečnosti a kvality života. Každá desetina stupně navíc zvyšuje pravděpodobnost extrémních projevů počasí a posouvá hranici toho, co je ještě zvládnutelné,“ doplňuje expertka.

Čtěte také: Dopady Pařížské dohody

„Deset let po přijetí Pařížské dohody studie připomíná, že i když rámec z roku 2015 nasměroval svět k bezpečnějšímu klimatu, jeho sliby zatím naplněny nejsou. I při částečném úspěchu, tedy při omezení oteplení na 2,6 stupně a zhruba o 57 horkých dnů ročně méně, by planeta čelila mnohem nebezpečnějšímu klimatu, než jaké dohoda slibovala odvrátit. Výročí je tak spíše příležitostí k důrazné sebereflexi,“ dodává Adamovská.

Stejný pohled má i hlavní autorka zprávy, Friederike Ottová z Centra pro environmentální politiku Imperial College v Londýně: „Pařížská dohoda je silný, právně závazný rámec, který nám může pomoci vyhnout se nejzávažnějším dopadům změny klimatu. Země však musí udělat více, aby se odklonily od ropy, zemního plynu a uhlí. Máme všechny potřebné znalosti a technologie k přechodu od fosilních paliv, ale k rychlejšímu pokroku jsou zapotřebí silnější a spravedlivější politiky. Politici musí brát důvod Pařížské dohody mnohem vážněji. Jde o ochranu našich lidských práv. Každá desetina stupně oteplení bude pro miliony lidí znamenat rozdíl mezi bezpečím a utrpením.“

Svět už z Pařížské dohody profituje

Vědci tvrdí, že kampaně a iniciativy, které na základě Pařížské dohody vznikly, pomohly v asi polovině všech signatářských zemí zavést systémy varování a nejméně 47 zemí má funkční akční plány. Dalším jasným závěrem studie je, že nejúčinnějším způsobem, jak chránit lidi a minimalizovat úmrtí související s vedrem, je rychlý odklon od ropy, plynu a uhlí.

„Pařížská dohoda pomáhá mnoha regionům světa vyhnout se nejhorším možným důsledkům klimatických změn. Ale nenechte se mýlit - stále směřujeme k nebezpečně horké budoucnosti.

Pařížská dohoda je právně závazná mezinárodní smlouva. Vstoupila v platnost 4. listopadu 2016. Připojilo se k ní 195 smluvních stran (194 států a Evropská unie). Dne 20. ledna 2025 oznámily USA, že od dohody odstupují. Odstoupení vstopupí vb platnost po 12 měsících, tedy 20. ledna 2026. Dohoda zahrnuje závazky všech zemí snižovat emise a společným úsilím se přizpůsobovat dopadům změny klimatu. Vyzývá státy, aby své závazky postupně posilovaly na základě vlastních specifik a možností. Pařížská dohoda představuje stabilní rámec, který povede globální úsilí v příštích desetiletích. Je mapou pro přechod do světa s nulovými čistými emisemi.

Pařížská dohoda funguje v pětiletých cyklech stále ambicióznějších klimatických cílů a opatření jednotlivých států. Každá země má každých pět let předložit aktualizovaný národní klimatický plán, tzv. V roce 2023 skončilo na konferenci COP28 první globální hodnocení pokroku s rozhodnutím o urychlení opatření napříč všemi oblastmi - mitigace, adaptace a financování - do roku 2030. Pro lepší rámování úsilí o dosažení dlouhodobého cíle dohoda vybízí státy k vypracování a předložení dlouhodobých strategií.

Provozní detaily praktického provádění Pařížské dohody byly dohodnuty na konferenci OSN o změně klimatu (COP24) v Katovicích v prosinci 2018 v tzv. Tato dohoda nese své jméno po hlavním městě Francie, ve kterém byla sjednána během Klimatické konference v Paříži v roce 2015. Schválena byla 195 smluvními stranami v prosinci 2015. Jedná se o dohodu, která je v rámci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, má navázat na Kjótský protokol a jejím cílem je omezit emise skleníkových plynů po roce 2020.

Letos v únoru tuto dohodu podepsalo 195 členů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a 190 členů již tuto dohodu ratifikovalo. Jednotlivé vlády se shodly, že se budou informovat o svých cílech každých 5 let a zahrnou i veřejnost, kde mimo jiné poskytnou také informace o tom, jak se jim cíle daří plnit. Rozvinuté země včetně EU budou i nadále pomáhat rozvojovým zemím se snižováním emisí a budováním odolnosti vůči dopadům způsobeným změnou klimatu.

Pařížská dohoda o klimatu a její důležitost je zejména patrná v Arktidě, kde ubývá mořský led a permafrost taje. Velká část Arktického klimatu sedí na ostří nože mezi mrznutím a táním. I malá změna může mít velké následky. Přeměna ledu na oceán, stejně jako sněhu na holou zem, je silná. Led a sníh jsou bílé, což znamená, že odrážejí většinu energie slunce a udržují Arktidu chladnou. Tudíž každý kousek vyprodukovaného skleníkového plynu má v Arktidě ztrojnásobený dopad než v nižších zeměpisných šířkách.

Kromě mezinárodního tlaku, který je na Čínu kladen, aby byla „zodpovědnou velmocí“, se zájmy Číny v oblasti zmírňování změn klimatu souběžně pojí s vlastní potřebou vyřešit domácí environmentální problémy způsobené třemi dekádami ekonomického rozvoje vedeným vysokým růstem a rychlostí stejně jako hledání udržitelného hospodářského růstu spolu se zabezpečenými zdroji energie. Čínská politika v oblasti změny klimatu je řízena její naléhavou potřebou kontrolovat emise, stejně tak udržovat sociální stabilitu. Mimo svou odhodlanost pro čistší vzduch, udělala Čína mimořádný pokrok ve vývoji průmyslu v oblasti obnovitelné energie. Průmysl obnovitelné energie byl v dvanáctém pětiletém plánu Číny označen pilířem strategického významu, což způsobilo, že obnovitelná energie v roce 2005 rychle převzala 25 % celkové národní výroby energie. Z Číny se v posledních letech stal největší investor v oblasti obnovitelné energie a zároveň největší producent.

Pařížská dohoda navazuje na mnoho předchozích mezinárodních setkání, smluv a opatření. Účelem je srovnání dosavadního vývoje emisí CO2 a scénářů budoucího vývoje, které by mohly zabránit oteplení planety o více než 1,5 °C, resp. více než 2 °C, do roku 2100 a naplnit tak cíl, který si vytyčily státy v rámci Pařížské dohody.

Emisní scénáře jsou možné varianty budoucího vývoje emisí lidstva, které často počítají se spoustou proměnných - od vývoje počtu lidí na planetě a poptávky po elektřině, až po možné rozšíření větrných elektráren a dalších technologií. Z vývoje emisí skleníkových plynů lze spočítat budoucí vývoj koncentrací skleníkových plynů v atmosféře (například RCP), které pak slouží jako základní vstup dat pro modely klimatu. Samozřejmě existují i jiné emisní scénáře než ty, které jsme zobrazili v grafu: například scénář „business as usual“, který počítá s tím, že emise CO2 nebudeme nijak omezovat a porostou dál dosavadním tempem.

Emise oxidu uhličitého způsobují přibližně tři čtvrtiny výsledného skleníkového efektu. Zbývající čtvrtina je způsobena metanem (CH4), oxidem dusným (N2O) a dalšími plyny (SF6, CFC, HFC). Je běžná praxe přepočítávat emise těchto dalších skleníkových plynů na ekvivalentní množství CO2, což se pak označuje jednotkou CO2eq. Pro ilustraci: zatímco emise oxidu uhličitého byly v roce 2018 přibližně 42,1 miliard tun CO2, emise všech skleníkových plynů včetně metanu, oxidu dusného a dalších byly 55,3 miliard tun CO2eq.

Budoucí emisní scénáře předpokládají různé průběhy emisí různých skleníkových plynů, což bychom sice mohli zobrazit, ale výsledek by byl komplikovaný a pro mnoho lidí matoucí. Zobrazené scénáře předpokládají pokles emisí metanu přibližně na polovinu okolo roku 2030 a následnou stabilizaci, a v případě N2O pokles přibližně na 80 % a následnou stabilizaci - tedy ani u metanu, ani u N2O nepředpokládají dosažení nulových emisí, ale pouze snížení oproti dnešnímu stavu. To je rozumný předpoklad, protože metan i N2O jsou z velké části produkovány v zemědělství (chov dobytka, pěstování rýže, hnojiva) a nelze tedy očekávat úplnou eliminaci těchto emisí.

Zdrojem dat historických emisí je Global Carbon Project, který se snaží o inventarizaci všech dostupných dat o antropogenních skleníkových plynech a jejich cyklech. emise způsobené odlesňováním a změnami využití půdy - do této kategorie spadá nejen kácení tropických či jiných lesů a lesní požáry, ale také změny v množství organického uhlíku vázaného v půdě, zalesňování a další člověkem způsobené změny ve využití půdy.

Vzhledem k tomu, že v současnosti dosáhlo oteplení hodnoty přibližně 1,2 °C oproti předindustriálnímu období a emise dále rostou, je cíl udržet nárůst teploty pod 1,5 °C na hranici dosažitelnosti a cíl udržet nárůst teploty pod hranicí 2 °C je velmi ambiciózní. Zároveň ale již oteplení okolo 2 °C může překročit mnoho ekosystémových bodů zlomu a bude mít velké negativní dopady pro lidstvo.

Emisní scénáře pro omezení oteplení na 1,5 °C, resp 2 °C, podrobně diskutuje druhá kapitola zprávy IPCC SR15. Autoři zprávy sesbírali výstupy z více než stovky emisních scénářů a skrze globální klimatické modely porovnávali, jaké oteplení způsobily.

Základním způsobem, jak můžeme radikálně snížit emise CO2, je přestat používat fosilní paliva (uhlí, ropa, plyn) v dopravě, průmyslu a energetice. Právě výroba elektřiny a tepla se na celkové produkci emisí podílí nejvíce a je v současnosti z velké části závislá na uhlí.

Důležitým mechanismem pro přechod k nízkoemisní ekonomice jsou systémy zpoplatnění produkce skleníkových plynů, které vytváří ekonomicky výhodné podmínky pro nízkoemisní technologie. Příkladem je systém pro obchodování s emisemi (Emissions Trading System, ETS), který zavedla Evropská unie v roce 2005. Tento systém ukládá uhelným elektrárnám, železárnám a dalším producentům emisí skleníkových plynů povinnost pokrýt svou produkci povolenkami. Část povolenek získají podniky bezplatně, část se na trh uvádí prostřednictvím dražeb. Množství každoročně vydaných povolenek je limitované a postupně se snižuje. S rostoucí cenou povolenky jsou tak firmy motivované snižovat své emise. Spalování fosilních paliv se díky tomu přestává vyplácet a například některé uhelné elektrárny jsou odstavovány a nahrazovány šetrnějšími zdroji energie jako slunce nebo vítr. Firmy, které se rozhodnou snížit emise nejvíce, mohou také vydělat prodejem svých emisních povolenek.

Legislativa Česka v oblasti změny klimatu

Legislativa Česka v oblasti změny klimatu je ve velké míře utvářena mezinárodními dohodami a úmluvami a legislativou EU. V roce 2024 v Česku probíhá aktualizace klíčových strategických dokumentů v oblasti energetiky a klimatu, aby reflektovaly současné vědecké poznání, cíle Zelené dohody pro Evropu nebo geopolitické změny po invazi Ruska na Ukrajině.

V rámci Politiky ochrany klimatu z roku 2017 si Česko stanovilo cíl dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů o 32 Mt do roku 2020 (a o 44 Mt do roku 2030) v porovnání s rokem 2005. V roce 2022 Česko ve srovnání s rokem 2005 dosahovalo snížení o přibližně 33 Mt (bez zahrnutí sektoru LULUCF). V porovnání s rokem 1990 klesly české emise skleníkových plynů do roku 2022 přibližně o 1/3, nicméně z velké části se tak událo zejména díky opouštění těžkého průmyslu v 90.

EU si na cestě ke klimatické neutralitě do roku 2050, tedy cíli Zelené dohody, stanovila průběžný cíl, a to dosáhnout do roku 2030 55% snížení emisí skleníkových plynů oproti roku 1990. Naplnění tohoto cíle by měla podpořit opatření navržená v balíčku Fit for 55. Jedná se o balíček návrhů založených na tržních mechanismech (např. systému pro obchodování s emisními povolenkami nebo uhlíkovém vyrovnání na hranicích), regulacích (týkajících se např. zdrojů energie, paliv nebo lesů a zemědělství) a podpůrných opatřeních (zaměřených na podporu skupin zasažených dekarbonizací).

Zelená dohoda pro Evropu představuje strategii EU pro dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Součástí dohody však nejsou pouze klimatické cíle, ale také opatření pro zdravější životní prostředí, zemědělství nebo odpadové hospodářství, jinými slovy, jde o komplexní plán pro dekarbonizaci celého hospodářství, včetně zdrojů pro jeho financování. Zelená dohoda byla Evropskou komisí představena v roce 2019, v roce 2020 pak byla schválena členskými zeměmi.

EU se na financování klimaticky prospěšných opatření podílí především prostřednictvím evropských fondů. Jde například o Evropské strukturální a investiční fondy, v rámci kterých by mělo na klimatická opatření směřovat alespoň 30 % prostředků. Dále vznikl Fond pro spravedlivou transformaci, který má minimalizovat negativní náklady dekarbonizace v zasažených regionech. Na financování klimatických opatření se podílí i Národní plán obnovy. Dále existují Modernizační a Inovační fond, které jsou financovány výnosy z prodeje emisních povolenek a jejich celý obnos putuje na opatření podporující dekarbonizaci a modernizaci ekonomiky. V roce 2025 bude spuštěn Sociální klimatický fond, který bude zaměřen na dekarbonizaci sektorů budov a silniční dopravy nebo přímou podporu zranitelných domácností.

tags: #Pařížská #dohoda #cíle #emisí

Oblíbené příspěvky:

• Řešení mechanického znečištění vody
• Drtiče zahradního odpadu AL-KO – recenze
• Vše o měření emisí v České republice
• Více o programu zasedání
• Emise a STK v Novém Lískovci – co potřebujete vědět