4. října si v kalendáři připomínáme svátek významné osobnosti křesťanských dějin: sv. Františka z Assisi.
Sv. František, křestním jménem Jan, příjmením Bernardone, se narodil 5. července 1182 v Assisi a zemřel tamtéž 4. října 1226. V kostele sv. Rufina je původní křtitelnice, kde byl pokřtěn (zde byli pokřtěni v roce 1194 sv. Klára a císař Fridrich II. Štaufský, který vydal Zlatou bulu sicilskou).
Otec Jan Petr Bernardone byl bohatý obchodník s látkami, matka Jana Picaová pocházela z Francie. Od ní uměl francouzsky a kamarádů dostal přezdívku Francesco. Později ji používal jako své řádové jméno. Žil velice světáckým a bezstarostným životem bohatého mladíka.
V roce 1202, ve 20 letech, odešel do války mezi Assisi a Perugií, byl zajat a rok vězněn. Válka změnila jeho život a on se rozhodl následovat Krista v naprosté chudobě, s láskou k Bohu a všem tvorům.
V roce 1208 se modlil v rozbitém kostele sv. Damiána a uslyšel hlas z kříže: „Františku, oprav můj dům.“ Vzal to doslova, vzal peníze a zaplatil opravu malého kostelíka (Porciunkuli, 2. 8.). Rozzuřený otec ho vyhnal z domu a obžaloval u biskupa, že rozdává majetek, který má od svých rodičů. František se ihned zřekl dědictví svého bohatého otce, svlékl si šaty, podal je otci a nahý odešel z města. Oblékl na sebe režnou kutnu, kterou převázal provazem. Byl prohlášen za blázna.
Čtěte také: Život svatého Františka
Přesto se k němu přidalo několik mladíků a s nimi v roce 1209 založil řád Menších bratří (po jeho smrti přejmenovaný na řád františkánů).
V roce 1210 šel s 12 druhy k papeži Inocenci III., který mu schválil řádová pravidla. V Římě se setkal se sv. Dominikem, který také žádal o schválení svého řádu. V roce 1212 založil se sv. Klárou řád klarisek (členkou tohoto řádu byla i sv. Anežka Česká).
Ze skromnosti nepřijal kněžské svěcení a zůstal jáhnem. Poprvé podle tradice oslavil Narození Páně postaveným živým betlémem. Za město Greccia přivedl 24.12.1213 ovce, osla a vola do jeskyně k připravenému oltáři, na kterém kněz sloužil půlnoční mši svatou.
V roce 1214 odjel do Španělska hlásat evangelium muslimským Maurům, nemocný se vrátil do Itálie a po vyléčení odplul v roce 1218 do Egypta. Tam kázal sultánovi El Malika el Kamilovi (boží král boží sluha). Potom šel do Svaté země, odkud se vrátil v roce 1220 (s ním přišel sv. Cesarius - 1. 4.). Byl zvolen představeným svého řádu v Itálii. V roce 1221 založil tak zvaný třetí řád (terciáři) pro laiky.
Zřekl se titulu a funkce řádového představeného. Pro svůj řád dostal darem horu La Verna v Umbrii, kde rozjímal o Kristově utrpení. 17. září 1224 se mu zjevil Ježíš Kristus na kříži, zahalený 6 křídly andělů serafínů (serafů, podle toho je nazývaný Serafínský) a z jeho ran vyšlehly paprsky, kterými dal sv. Františkovi stigmata (Kristovy rány, zprávy o stigmatech zapsal Františkův životopisec sv. Bonaventura, byla to první dosvědčená stigmatizace v dějinách, v církevním kalendáři do r. 1969 svátek 17. 9. Vtisknutí stigmat sv. Františkovi).
Čtěte také: Klub Ochránců Přírody Habrov
Vrátil se do Assisi, těžce onemocněl ztrátou zraku. Měsíc před smrtí dokončil hymnus „Píseň bratra slunce (Sluneční píseň)“.
Lidé ho nazývali boží chudý (poverello = chudáček). Byl největším reformátorem duchovního života ve středověku. Všechny tvory nazýval bratry a sestrami.
Zemřel v naprosté chudobě v klášteře Panny Marie Andělské v Assisi (viz Porcinkule). Jeho nástupce ho pohřbil na jeho vlastní přání na neznámém místě v kostele Panny Marie Andělské. Ostatky byly objeveny až při vykopávkách v roce 1818.
Svatořečil ho papež Řehoř IX. 16. července 1228. Od roku 1939 hlavní patron Itálie. V roce 1979 ho papež Jan Pavel II. prohlásil za patrona ochránců přírody.
Jedna příhoda ze života sv. Františka vypráví o jeho setkání s lidožravým vlkem, který požíral nejen zvířata, ale i lidi. Všichni se ho báli a přestali vycházet z města. František si se zvířaty rozuměl a vlka ochočil. V tomto městě dodnes stojí socha vlka, která tuto událost připomíná.
Čtěte také: Květnaté louky Bílých Karpat
František je znázorňován v jednoduchém oděvu s kapucí. Mívá u sebe kříž či lebku, zeměkouli, liliovou tyč nebo jehně a vlka. Mimo vlčat je patronem ochránců přírody, františkánů, chudých či Itálie.
Je známa též legenda o tom, že svým kázáním napravil zlého vlka z Gubbia (či Aggobia), který hubil pastýřům stáda. Traduje se, že když nenalezl posluchače mezi lidmi, kázal lesní zvěři či ptákům. Nebáli se ho a pozorně mu naslouchali. Je známo, že měl ke zvířatům neobyčejně kladný vztah a ochraňoval je před zlým zacházením ze strany surových lidí. Zvířata označoval za své bratry a sestry.
Byl synem bohatého obchodníka v Assisi a z lásky ke Kristu všechno opustil. V době, kdy se materialismus rozrůstal i v údech Církve, začal ji František obnovovat nastoupením cesty v absolutní chudobě a životem podle evangelních rad. Založil nový řád "Menších bratří" (Minoritů) i jeho františkánské větve pro ženy a laiky žijící ve světě.
Prioritou a nejvyšší hodnotou v jeho životě byla LÁSKA. S ní souvisel i jeho soulad s přírodou. Jeho nejhlubší láska k Spasiteli a touha po spáse duší byla doplněna darem stigmat, která ho ještě více připodobnila ke Kristu. Zemřel ve věku 44 let.
Narodil se v roce 1182 v Assisi v Umbrii ve střední Itálii a při sv. křtu dostal jméno Jan. Jeho otec Petr Bernardone pocházel z Florencie a byl bohatým obchodníkem s látkami. Matka Dominika, roz. Piku, měla ještě syna Angela, který se později oženil.
Vzhledem k tomu, že otec obchodoval s Francií, naučili se francouzštině i jeho děti a malý Jan začal být příbuznými nazýván Francouzem a Franciskem (z toho Francesco - František). Otec si přál, aby se kupcem stal i František, který znal i latinu, ale jeho život se ubíral jiným směrem. Zprvu bychom ho snad mohli označit za bouřlivého mladíka, v němž ale převládala dobrota srdce. Ve svém postavení nehleděl na peníze a pěkně oblékaný pobýval rád ve veselé společnosti. Zároveň byl štědrý k chudým a když jednou pro nedostatek času odbyl žebráka, s lítostí se pak za ním rozběhl. Žil ve světské společnosti, ale nikdy v něm nebyla sobeckost ani se nedopustil mravního provinění. Kvůli zábavám mu otec občas činil výčitky, ale matka ho omlouvala a jeho společníci ho měli v oblibě.
Situace se změnila, když se nějak zapletl do bojů mezi měšťany z Assisi a z Perugie. Octl se v zajetí, z něhož se dostal až po roce. Ve 20 letech prodělal závažnější onemocnění, po němž se chtěl vracet k dřívějšímu způsobu života. Po jednom milosrdném skutku, při kterém daroval oděv, měl ve snu vidění paláce plného zbraní, ozdobených kříži. Sen si začal mylně vykládat a připojil se proto k válečné výpravě do Apulska. U Spoleta však byl ve snu osloven otázkou: "Proč opouštíš Boha, bohatého Pána a chceš sloužit pouze jeho chudému služebníku?" Z toho usoudil, že sen měl být výzvou k duchovnímu boji a z armády vystoupil. Brzy si uvědomil, že dosavadní způsob života není ten pravý a jak řekl svým společníkům, objevil snoubenku u které viděl všechna nej... i když jí bylo maximálně pohrdáno - byla to absolutní chudoba.
Již tehdy byl František natolik znalý Písma, že když při vyjížďce na koni potkal malomocného, přestože se ho zhrozil, vzpomněl si na citaci Izaiášovy 53. kapitoly, kde prorok viděl Spasitele jako malomocného, před nímž si člověk zakryje tvář. Proto se k němu snížil, políbil jeho ruku a obdaroval ho. Jednou v polorozpadlém chrámu sv. Výzvu si vyložil doslovně ve vztahu k onomu chrámu a aby získal prostředky na jeho opravu, šel a ve Foligna prodal z otcova skladu nějaké látky i s koněm. V důsledku toho se jeho vztah s otcem vyostřil a setkání s ním měl František za nebezpečné. Když se otec ve věci majetkového sporu obrátil na biskupa, František před oběma svlékl své šaty s prohlášením, že za svého otce bude nadále považovat jen toho v nebi.
Tak se definitivně rozešel s minulostí na jaře 1206. V hrubém hábitu převázaném provazem pak převážně vlastními silami a s vyžebranými prostředky dokončil opravu chrámu. Bůh ale od něj chtěl víc. Pro slova kostel i církev je v italštině stejné slovo: chiesa. Františkovo opravování kostela bylo předobrazem jím později zakládaného řádu, sloužícího k nápravě v církvi. Jedním z dalších pohnutek na Františkově životní cestě bylo slyšení slov evangelia: "Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty."(Lk 9,3 srov.
V doprovodu prvních dvanácti bratrů, z poustevny na Rivotortu, přišel František v roce 1209 do Říma s prosbou o potvrzení řehole, kterou žili, jako nového řádu. Zdálo se nemyslitelné, že by tato skupina "žebráků" mohla s něčím takovým předstoupit před papeže. Podařilo se to dík přímluvě assiského biskupa u kardinála Jana Kolonna a jeho ochranné ruky v Římě. Přesto papež Inocenc III. s Františkem nechtěl při prvním setkání mluvit. Druhý den si však znění jeho řehole vyslechl a i když ho dojala, namítl, že ta pravidla přesahují lidské síly. Kardinál Kolonna vzápětí vyslovil obavu, že zamítnutí z tohoto důvodu by znamenalo zavrhnutí rad evangelia, protože Františkova řehole jim odpovídá. A označit evangelní dokonalost jako nerozumnou je nepřípustné, bylo by to znevažováním původce.
František po modlitbě obhajoval vytvoření svého řádu podobenstvím s výkladem, které se papeži zamlouvalo a mimo to papeže ovlivnil sen, v němž viděl Lateránský chrám (při němž bylo papežské sídlo) nachylovat se k pádu a muže v oděvu žebráka, v němž poznal Františka, jak budovu podpírá. Následně papež s řeholí souhlasil a hned r. 1210 ji potvrdil pro začátek jen ústně, spíše jako bratrstvo kajícníků. Měli nosit mnišskou tonsuru a přijmout nižší svěcení. František přijal jáhenské a byl ustanoven generálním představeným. Se závazkem poslušnosti, (bratři Františkovi a on papeži) a s papežským požehnáním se vydali na zpáteční cestu.
Život Františka a jeho druhů byl přes maximální chudobu neobyčejně bohatý. František byl mužem paní chudoby a ještě víc Kristova kříže, na který silou lásky přibil vlastní vůli. V tomto spojení s Kristem a v jeho lásce začal dobývat svět. Pustil se později i mezi saracény. Když u Damietty pobili na 6000 křižáků, sám předstoupil před sultána Meledina (Melek-al-Kamiloma), který slíbil za hlavu každého křesťana po dukátu. Chtěl po něm, aby se stal křesťanem a přiměl ho k jisté vlídnosti. Roku 1212 František společně s Klárou (pam. 11. 8.) založil II. řeholní větev - klarisky.
Roku 1213 dostal František od knížete Orlanda vrch Alverno pro postavení poustevny, který v jeho životě hrálo významnou roli nejen pro 40denní posty (např. k poctě arch. Roku 1215, v době přípravy IV. lateránského sněmu, se poznal s Dominikem (pam. 8. 8.), podobně bojujícím o založení dalšího řádu. Roku 1216, za Františkova pobytu v Římě zemřel papež Inocent a byl zvolen Honórius III. U něj si pak František pro kostelík Porciunkuli, který dostal od benediktinů a u něhož vytvořil základ řádu, vyžádal odpustky k výročnímu dni jeho posvěcení (viz Panny Marie Andělské z Porciunkule - pam. 2. 8.). V dalším roce v květnu je uváděna v Porciunkule generální kapitula, vytvoření řádových provincií, tři bratry František poslal do Francie, dalšího do Sýrie. Měl významné kázání před papežem a i když stále nedosahoval povýšení řehole na řád, papež alespoň ustanovil jako protektora jejich bratrstva kardinála Hugoliniho. Ten byl od r.
Roku 1219 v květnu se za účasti tohoto kardinála sešlo na generální kapitule v Assisi přes 5000 bratrů, kteří tábořili převážně pod širým nebem na slaměných rohožích, od nichž dostala kapitula název. Bratři zde podali krásné svědectví i svým vzorným chováním. V dalším měsíci se František vydal mezi saracény a v září předstoupil před sultána, jak už bylo zmíněno. Křižáci pak jeho vojsko u Damietty 5. 12. porazili. Rok 1220 byl pro Františka nejvýznamnějším tím, že pět bratrů, v lednu vyslaných do Maroka, podstoupilo mučenickou smrt a stalo se přímluvci v nebi. Toho roku navštívil Benátky a vzdal se úřadu generálního představeného s pokorným předáním funkce Petrovi Kathaniimu (Cattani) jako vikáři bratrstva. Papež v tomto roce také vydal 22. 9.
Roku 1221 v březnu zemřel generální vikář Petr a František předal jeho funkci bratrovi Eliášovi. Dále rozšířil řeholi Menších bratří o novou instituci, která představovala třetí řád tvořený laiky, kteří se rozhodli žít ve světě podle františkánských ideálů. Papež Honorius III. 29. 11. 1223 potvrdil bulou Solet annuere Františkem připravená řádová pravidla. František téhož roku o vánocích, se souhlasem papeže, poprvé v dějinách postavil v Grecciu betlém. Vytvořil ho jako živé jesličky v přírodní jeskyni upravené podle evangelia na betlémskou stáj.
V následujícím roce, 14. září, při modlitbách na hoře La Verna (lat. Alverno), se Františkovi zjevil seraf v podobě ukřižovaného Spasitele a na Františkově těle zanechal stigmata - pět Kristových ran.
V roce 1225 František oslepl. Z toho roku pochází i jeho "Píseň bratra slunce". František měl jedinečný vztah k přírodě a ke všem tvorům. Je znám jeho vztah ke zvířatům a jejich přítulnost k Františkovi. Kázal ptactvu, které ho obletovalo a domlouval se s vlky. Obojí sloužilo jako kázání pro další posluchače. Pozornost ptáčků měla vést lidi k ochotě naslouchat Božímu slovu, zkrocený vlk zas naznačit, že i největší hříšník se s Boží milostí může napravit.
Zhoršení zdravotního stavu pokračovalo a pozemskou pouť František dokončil za pozdního sobotního večera, 3. Již za necelé dva roky po jeho smrti jej 16. 7. 1228 papež Řehoř IX. prohlásil za svatého. Do baziliky postavené ke cti sv. Františka v r. 1230 ukryl bratr Eliáš jeho ostatky bez zveřejnění místa, z obav před zloději. V podzemní kryptě byly objeveny až r. Františkáni přišli do Prahy ještě za života svého zakladatele, roku 1225 a během 35 let měli v českých zemích 30 klášterů.
Františkův vzor mne musí motivovat k lásce a rozdávání. Každý den je určen k lásce a k rozdávání radosti. K františkánskému duchu patří i předsevzetí od včerejší památky Uta.
Bože, Tys povolal svatého Františka, aby svým životem ukazoval cestu chudoby a pokory a stal se živým obrazem Krista; dej nám svou milost, abychom se i my stávali Kristu podobnými a mohli se radovat ze spojení s Tebou. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
tags: #patron #ochránců #přírody