Plinius: Kapitoly o přírodě a rozbor lovectví v antice

O lovectví v antice máme jen matné představy, a to i přes poměrně hojný materiál, který přinášejí spisovatelé oné doby. Jejich spisy jsou totiž málo známé a v dnešní době nečtené. Existují jak samostatná díla o lovu, tak krátké zmínky a roztroušené poznámky, které nacházíme ve spisech odborných nebo v beletrii. Je obdivuhodné, co dokázali staří Řekové a Římané na tomto poli a jakých úspěchů dosáhli skrovnými prostředky ve srovnání s dneškem. Zachovaly se nám bohaté zkušenosti.

Lovečtí autoři starověku

Nejprve se zmíníme o dílech autorů, kteří nám zprostředkovali hlavní znalosti o loveckých poměrech v antice. Nejslavnějším "loveckým autorem" starověku byl řecký spisovatel Xenofón (430/425 př. n. l., Erchia v Antice - 360/354 př. n. l., snad Korinthos). Jeho literární dílo je rozsáhlé, obsahuje spisy historické, filozofické, politické, odborné a zahrnuje i tématiku tak speciální jako např. spis "Peri hippikés" (O výcviku koně a jezdectví).

Xenofón je též autorem nejstaršího spisu o lovu "Kynégetikos" (překládáno "O lovu"; doslovné tlumočení by znělo "Psovod" nebo "Vůdce psa", totiž bez psů by bylo vykonávání lovu ve starověku téměř nemožné). Tato kniha je praktickou učebnicí a je z ní zřejmé, že byla psána na podkladě zkušeností výkonného lovce. Již tehdy se vyskytovala snaha vytvořit zvláštní terminologii myslivecké mluvy. Z této knihy čerpali více či méně všichni pozdější spisovatelé o lovectví. Xenofóntův "Kynégetikos" má třináct kapitol.

Většina se zabývá - vzhledem k povaze lovu ve starověku - loveckými psy, jejich plemeny, vadami, hledisky výběru, chovem a výcvikem (3, 4, 7 a další kapitoly). Popis různých druhů sítí a tenat, jejich zhotovení a použití, výstroj psa a lovce jsou uváděny v druhé a šesté kapitole. Hlavní lovnou zvěří byl zajíc; je popsán v páté kapitole, též jeho vlastnosti a způsob života. Třetí, šestá a osmá kapitola podrobně líčí stopování zajíců, jejich lov štvaním a do tenat. V deváté a desáté kapitole je popsán lov jelení a černé zvěře, potřebná výstroj a výzbroj, způsoby a postup při lovu. Jedenáctá kapitola se zabývá lovem šelem.

V úvodu a v závěrečných kapitolách Xenofón vysoce hodnotí lov: "Kdo lovectví se věnují, získají z něho mnoho; neboť zjednává tělu zdraví i více bystrosti zraku a sluchu a pomaleji se stárne." Také v Xenofóntově spisu "Kyrú paideia" (O Kyrově vychování) je věnováno mnoho pozornosti lovu jakožto významnému výchovnému prostředku (kniha 1, kapitoly 2, 4, 6 a další).

Čtěte také: Plinius Starší: Příroda kolem nás

Římský básník Grattius (Faliscus) byl autorem didaktické básně "Cynegetica" (O lovu), pocházející z přelomu našeho letopočtu. Šlo pravděpodobně o čtyři knihy, zachovalo se však pouze úvodních pět set jedna veršů z první knihy. Mluví v nich o sítích a dalším loveckém vybavení, o loveckých psech, jejich chovu a výcviku, o koních hodících se k lovu. Odborné popisy jsou oživeny různými vsuvkami, je zde zdůrazněn význam lovu pro kulturu lidstva.

Xenofóntovým napodobitelem byl řecký historik a autor filozofických děl Flavios Arriános (asi 95 n. l. - asi 175 n. l., Nikomédeia v Bíthynii). V třiceti pěti krátkých kapitolách své knihy "Kynégetikos" (O lovu) pojednává téměř jen o vlastnostech, chovu, výcviku loveckých psů, pouze v kapitolách dvacet tři a dvacet čtyři se zmiňuje o lovu vysoké zvěře. Autor sám uvádí, že mu jde jen o doplnění díla Xenofóntova.

Mezi oběma spisy je časový rozdíl pěti století a je proto zajímavé porovnat rozličné pojetí lovu u obou autorů. Zatímco u Xenofónta je lov školou k pěstování charakteru a fyzické zdatnosti, u Arriána nejde ani o získání úlovku, ale je to spíše zážitek ze štvanice loveckých psů na zvěř.

Řecký epický básník Oppiános pocházející ze syrské Apameie, žijící v první polovině 3. století n. l., je autorem poémy "Kynégetikos" (O lovu), dochované ve čtyřech knihách. V první knize pojednává o všeobecných podmínkách k lovu, o loveckých psech a koních, následuje popis zvěře parohaté (druhá kniha) a šelem (třetí kniha). Ve čtvrté knize uvádí různé způsoby lovu. Spis je hodnocen jako "suchopárné a neobratné veršování". Tento Oppiános byl též tvůrcem nezachovaného naučného eposu "Ixeutika" (O čižbě - chytání ptáků na lep). Autorem didaktické básně "Helieutika" (O rybolovu), dochované v pěti knihách, byl pravděpodobně jiný řecký básník téhož jména.

Marcus Aurelius Olympius Nemesianus, římský básník původem z Karthaga, žijící ve druhé polovině 3. století n. l., napsal naučnou báseň "Cynegetica" (O lovu), z níž se zachovalo pouze tři sta dvacet pět úvodních veršů. Zabývá se chovem a výcvikem loveckých psů, pojednává o loveckých koních, o sítích k lovu; veršem třístým dvacátým prvým začíná popis vlastního lovu.

Čtěte také: Dílo Plinia Staršího

Uvedli jsme všechna samostatná díla o lovu, která se nám z antiky dochovala; mnoho cenných poznámek je však obsaženo v jiných odborných spisech. Řecký gramatik Iúlios Polydeukés (Iulius Pollux), z Naukratidy v Egyptě (druhá polovina 2. století n. l.), napsal deset slovníkářských knih "Onomasticon"; osmdesát pět odstavců je věnováno poznámkám o lovu.

"Otec dějepisu", proslulý řecký historik Hérodotos (490/480 př. n. l., Halikarnássos na jižním pobřeží Malé Asie - 425/420 př. n. l., Thúrici nebo Athény) má ve svých "Dějinách" ("Historiai", devět knih) mnoho poznámek o lovu, stejně jako největší římský historik Cornelius Tacitus (55? n. l. - 120? n. l.) ve spisech "Germania", "Historiae" (Dějiny) a "Annales" (Letopisy).

Asi z roku 52 př. n. l. pochází známé "Zápisky o válce gallské" (Commentarii de bello Gallico), jejichž autorem byl slavný státník a vojevůdce Gaius Iulius Caesar (100 př. n. l. - 44 př. n. l.). Obsahují i různá lovecká sdělení silně ovlivněná zřejmě již tehdy pěstovanou "mysliveckou latinou".

Nejen v historických, ale i ve filozofických dílech se setkáme s lovem. Významný řecký filozof Platón (428/7 př. n. l., Athény - 348/7 př. n. l., tamtéž) vysoce hodnotí lov ve svém nejrozsáhlejším díle "Zákony" (Nomoi, VII, 824). Známý římský Lucius Annaeus Seneca (asi r. 4 př. n. l., Corduba, Hispánie - 65 n. l., Řím) byl, kromě filozofických spisů, i autorem tragédií. Drama "Phaedra" začíná živou loveckou scénou, také "Agamemnón" obsahuje verše o lovu.

Z díla řeckého filozofa Synesia (kolem 370 n. l., Kyréné - 413/4 n. l., Ptolemais) se dochoval mimo jiné i soubor dopisů; jeden z nich je věnován lovu. Klaudios Ailianos (Claudius Aelianus), řecký filozof (kolem 175 n. l., Praeneste v Itálii - kolem 235 n. l.), je autorem pozoruhodného díla "Peri zóón idiotétos" (O zvláštnostech zvířat). V sedmnácti knihách vypráví o obyčejných i neobyčejných vlastnostech zvířat; příběhy jsou protknuty myšlenkou ukázat moudrost a prozíravost přírody, zvířata jsou často dávána lidem za vzor.

Čtěte také: Kapitoly z environmentální vědy

Plinius Starší a jeho "Naturalis historia"

Římský spisovatel Gaius Plinius Secundus (Plinius Starší) (23/24 n. l., severoitalské Novum Comum - 79 n. l., při výbuchu Vesuvu), je autorem významné encyklopedie o třiceti sedmi knihách, dodnes zachované, "Naturalis historia" (Přírodopis). Jde o obsáhlý soubor vědomostí té doby, řazený podle jednotlivých oborů. Osmá až jedenáctá kniha, pojednávající o zoologii, obsahuje i mnoho loveckých odkazů, včetně "myslivecké latiny".

Také v antické odborné literatuře zabývající se zemědělstvím, najdeme cenné údaje o lovu. Nejplodnější římský spisovatel a nejvýznamnější vědec Marcus Terentius Varro (116 př. n. l. Raete v Sabinských horách - 27 př. n. l.) je, mimo jiné, autorem tří knih "Res rustica" (Zemědělství); již tehdy popisuje např. chov zajíců v leporariích (III, 12). Lovecké odkazy najdeme i v díle římského odborného spisovatele Lucia Iunia Moderata Collumely, pocházejícího z Gades v Hispánii. Kolem roku 60 n. l. napsal "De re rustica" (O zemědělství), dvanáct knih vyčerpávajících všechna odvětví zemědělské činnosti.

Lovectví v krásném písemnictví

Ani krásné písemnictví starých Řeků a Římanů si neopomnělo všimnout lovu; z košatého stromu antické beletrie uveďme jen několik nejvýznamnějších autorů. Již Homéros, předpokládaný autor nejstarších dochovaných řeckých eposů "Íliady" a "Odysseie", pocházejících z 9. - 8. století př. n. l., má ve svém díle řadu zmínek o lovu. Např. mladý Odysseus složil oštěpem silného kňoura (Odyssea, zpěv XIX, verš 435 - 466), Odysseus uloví na mořském břehu jelena s kapitálními parohy (Odyssea, X, 156 - 171), starý lovecký pes Argos pozná svého pána (Odyssea, XVII, 291 - 327).

Ve sbírce řeckých epigramů "Anthologia Graeca Palatina" je zastoupena řada básníků i tzv. loveckými epigramy, jako např. Antipatros ze Sidónu (2. stol. př. n. l., epigram "Obětní dary - Lovec Kraubis"), Diodoros Zonas ze Sard (1. stol. př. n. l., "Lovec Teleson"), Paulos Silentiarios (6. stol. n. l., "Kňour - Lovec Xenophilos"). Citujeme epigram "Pánovi" či "Lovec Polysinos", jehož autorem je Rhiános z Béné nebo Keraiai na Krétě (druhá polovina 3. stol. př. n.

Římský básník Titus Lucretius Carus (97/6? př. n. l. - 55/4? př. n. l.) je autorem vynikajícího didaktického eposu o šesti knihách "De rerum natura" (O přírodě); při popisu dějin lidstva se zmiňuje i o tom, jak byli lidé dříve sužováni dravou zvěří. První velký římský lyrik Gaius Valerius Catullus (asi 87 př. n. l., Verona - asi 57 př. n. l.) má ve své sbírce básní i velkolepý "Hymnus na Dianu".

A dostáváme se již ke "zlatému věku" římského básnictví, ke slavným jménům - Vergilius, Horatius, Ovidius. Publius Vergilius Maro (70 př. n. l., Andes u Mantuy - 19 př. n. l., Brundisium) ve svém hrdinském eposu "Aenéis" (12 zpěvů) líčí například lov, který uspořádala královna Dídó na Aeneovu počest (Zpěv IV, verš 129 - 159), popisuje lov hrdiny na jeleny (I, 184 - 193) a další lovecké epizody. I ve sbírce "Búkolika" (Zpěvy pastýřské) jsou zmínky o zvěři.

Quintus Horatius Flaccus (65 př. n. l., jihoitalská Venesie - 8 př. n. l.) je autorem několika básnických sbírek ("Satiry", "Epódy", "Ódy", "Listy"). V řadě veršů velebí lov; známé je jeho "Lucet, eamus, piscemur, venemus! (Svítá, jděme na rybolov a lov!)". Publius Ovidius Naso (43 př. n. l., Sulmona v Abruzzách - 18 př. n. l., Tomis - Constanta) ve sbírce "Remedia amoris" (Jak léčit lásku) chválí lov jako vhodný prostředek proti nepříjemnostem života a strastech duše. Jeho stěžejní dílo je sbírka o patnácti knihách "Metamorphoses" (Proměny), obsahující na dvě stě padesát mytologických bájí, z nichž každá končí nadpřirozenou proměnou lidí na zvířata, rostliny i neživé předměty. Sbírka je neocenitelným souhrnem nejen antického bájesloví vůbec, ale i různých slavných mytologických lovů (kyladonský kanec, Diana a Actaeon, Venuše a Adonis, aj.) a přehledem herojských lovců (Hercules, Orion, Cephalus, aj.).

Na závěr se ještě zmiňme o "enfant terrible - hrozném dítěti" římské literatury; byl jím epigramatik Marcus Valerius Martialis (okolo 40 n. l., Bilbilis, Hispánie - po r. 100 n. l.). Hmotně zcela nemajetný, zůstal však vždy sám sebou; kritizoval všechny společenské nešvary tehdejší doby a svými čtrnácti knihami epigramů se stal populárním po celém tehdejším vzdělaném světě.

Plinius Mladší a jeho dopisy

Gaius Plinius Caecilius Secundus se narodil kolem roku 61 n. l. jako syn zámožné rodiny v dnešním italském Comu. Jeho otec Lucius Caecilius Cilo a matka Plinia Marcella byli příslušníky římského stavu equites neboli „jezdců", druhého nejvyššího po senátorech.

Pliniův otec Caecilius zemřel, když bylo chlapci kolem osmi let. Mladíka proto adoptoval jeho slavný strýc Plinius starší, příslušník jezdeckého stavu a významný přírodovědec. Předpokládá se, že Plinius po Caeciliově smrti krátce žil se strýcem i s matkou.

Plinius starší, známý především díky svému monumentálnímu dílu o přírodě, patřil k nejváženějším mužům starověkého Říma. Měl vynikající kontakty a proslul svými intelektuálními úspěchy, přičemž se postaral o to, aby jeho synovec získal kvalitní vzdělání.

V jednom dopise Plinius mladší vzpomínal, že Plinius starší dával přednost přepravě v nosítkách před chůzí, protože tak ušetřil čas na studium. „Každou hodinu, která nebyla věnována studiu, považoval za ztracenou," napsal synovec.

Plinius mladší těžil ze strýcových konexí, které ho přivedly do blízkosti vlivných osobností římské společnosti. Jeho prvním učitelem byl Lucius Verginius Rufus, proslulý tím, že potlačil povstání proti císaři Neronovi a sám odmítl příležitosti stát se císařem. Jeho druhým učitelem byl Quintilianus, jeden z nejuznávanějších řečníků v říši, který ho učil umění rétoriky a logiky.

Plinius mladší žil ve společnosti určované přísnou sociální hierarchií a politickou dráhou známou jako cursus honorum neboli „běh poct", kterou musel absolvovat každý mladý muž jeho stavu. Pliniova kariéra však patří k nejlépe zdokumentovaným ze všech Římanů díky dochovaným spisům. Z nich vyplývá, že asi po roce vojenské služby Plinius postoupil od vojáka k úředníkovi, poté se stal soudcem a žalobcem a byl volen do různých funkcí ve veřejné správě. Proslavil se svými žalobami proti vrahům i zkorumpovaným místodržícím a povýšil do senátorského stavu.

Během své kariéry získal přízeň několika vládnoucích císařů. Jedním z nejvýznamnějších byl Traianus, který se stal imperátorem roku 98 n. l. Plinius, známý svou výřečností, složil dlouhou chvalořeč (Panegyricus) - slavnostní projev určený k oslavě nového vládce Říma. Tuto řeč pronesl v senátu roku 100 n. l. při nástupu do konzulátu a dochovala se jako ukázka dobové politické rétoriky i jako pramen k Traianově době. Nastiňovala Pliniův ideál římského vládce jako někoho, kdo „dokáže projevit lidskost a přitom si uchovat svrchovanou moc".

Pliniův rozsáhlý společenský kruh a úřední povinnosti stály za vznikem jeho proslulých dopisů. Jeho podrobná korespondence s rodinou, přáteli a dalšími politickými osobnostmi nabízí jedinečný pohled na skutečný každodenní život příslušníka vyšší třídy ve starověkém Římě. Zachovalo se několik stovek Pliniových dopisů. Prvních devět knih obsahuje 247 dopisů přátelům a známým; desátá kniha zahrnuje úřední korespondenci s císařem Traianem z doby správy Bithýnie a Pontu.

K nejslavnějším patří dvoudílné líčení erupce Vesuvu a tragické smrti jeho strýce, které Plinius sepsal asi 25 let po katastrofě na popud historika Tacita. Erupce proběhla roku 79 n. l. - tradičně se datuje k 24. srpnu, podle novějších archeologických nálezů spíše k 24.-25. říjnu. Pliniovy vzpomínky jsou nejdůležitějším dochovaným očitým popisem katastrofické události.

V době erupce pobýval sedmnáctiletý Plinius v Misenu, přibližně 30 kilometrů přes Neapolský záliv od Pompejí, se svou matkou a strýcem, který velel římskému loďstvu. Z přístavu měl jasný výhled, když si jeho matka všimla velkého mraku stoupajícího z Vesuvu - pozorování, které upoutalo pozornost Plinia staršího, známého přírodovědce.

„Můj strýc okamžitě usoudil, že si to zaslouží bližší prozkoumání, a nařídil připravit loď," napsal Plinius. „Řekl mi, že mohu jet s ním, ale já se rozhodl pokračovat ve studiu."

Toto rozhodnutí mladšímu Pliniovi zachránilo život. Když Plinius starší se svými muži zamířil přímo k sopce, strýc poznamenal, že „štěstí přeje odvážným". Dokonce se mu podařilo zdřímnout si, když jeho loď dorazila na protější břeh do Stabií. Následujícího dne však sopka znovu vybuchla a chrlila popel a pemzu. Zatímco jeho muži prchali, Plinius starší zůstal na místě a zemřel - patrně v důsledku kombinace toxických zplodin a náhlého zdravotního kolapsu. Plinius mladší mezitím zůstával na protějším břehu uprostřed „zpanikařeného davu", který se modlil, vzlykal a křičel tváří v tvář zuřivé sopečné erupci a následnému zemětřesení. Krátce poté dorazila zpráva o strýcově smrti; tělo bylo nalezeno následující den. Strýcovo tělo bylo zachováno, poznamenal Plinius mladší, „stále plně oblečené a vypadající spíše jako spící než mrtvé".

Pliniovo živé vylíčení chaosu doprovázeného požáry a mrakem popela si dnes cení historici i moderní vědci, kteří jeho očité svědectví využívají ve výzkumu od archeologie po vulkanologii. Jeho dopisy obsahují také líčení římských měst a povinností státních úředníků. Zachovaly se i jeho úvahy o otroctví, o lásce - byl třikrát ženatý - i o křesťanech v Bithýnii, u nichž řešil, jak má římská správa postupovat, a kvůli tomu si vyžádal instrukce od Traiana.

Plinius se nikdy neprohlašoval za historika a jeho dopisy jsou plné nepřesností i frustrujících mezer. Většinu svých děl sám upravoval a zahlazoval detaily, které by na něj mohly vrhnout stín, na jeho rodinu nebo tyranského císaře, jakým byl například Domitianus. Navíc byl známý tím, že mísil fakta s názory a klepy.

Přesnost jeho dopisů je předmětem dlouhodobé historické debaty. Ale „Pliniovy dopisy neztratily na aktuálnosti částečně proto, že společenská témata jsou stále aktuální," píše historik David Lahti. A přežily říši, v níž žil.

Plinius zemřel krátce po převzetí správy Bithýnie a Pontu roku 113 n. l. ve věku 52 let. Ačkoli většina jeho řečí byla ztracena, část jeho korespondence se zachovala díky pečlivé práci starověkých i moderních badatelů, kteří po staletí předávali opisy jeho dopisů.

tags: #plinius #kapitoly #o #prirode #rozbor

Oblíbené příspěvky:

• Tipy pro výběr soupravy na tříděný odpad Ikea
• Výpovědní Schopnost Ekologické Stopy
• Součásti ekologické stopy: Přehled
• Přírodní kalendář a jeho tajemství
• Udržitelnost a dřevo v Blansku