Podmaňování přírody: Voda, krajina a vývoj moderního Německa

08.12.2025

Kniha Davida Blackbourna Podmaňování přírody: voda, krajina a vytváření moderního Německa zkoumá, jak se v Německu během posledních 250 let „podmaňoval“ jeden ze základních živlů, voda.

Autor zkoumá, jak se v Německu během minulých 250 let „podmaňoval“ jeden ze základních živlů, voda, tím, že se odvodňovaly močály - tyto pozůstatky doby ledové -, upravoval tok řek, stavěly velké přehrady. Ukazuje, že tato činnost nepochybně přinášela lidem velký prospěch, často však na úkor přírodního prostředí a ke škodě lidskému životu.

Proměny přístupu k přírodě

Přístup k podmanění přírody se v průběhu let měnil: od radostného osvícenského optimismu 18. století přecházel k víře 19. století v technický pokrok. Moderní představa o „ovládání“ přírody měla vždy svoje stoupence i kritiky.

Tato kniha je podle soudu zahraničních recenzentů mimořádně významným příspěvkem ke konkrétnímu a věcnému posuzování problematiky, která se dnes dostává do popředí veřejného zájmu v důsledku stavu a vyhlídek světové ekonomiky, ubývání přírodních zdrojů, klimatických změn, atd.

Co v knize najdete

Autor zkoumá, jak se v Německu během posledních 250 let „podmaňoval“ základní živel - voda, a ukazuje, že „opanovávání“ přírody nepochybně přináší společnosti velký prospěch, často však na úkor přírody.

Čtěte také: David Blackbourn: Podmaňování přírody

Vývoj krajiny, a ještě k tomu v Německu, to není téma, které by vydavateli zakládalo na rekordy v prodaných výtiscích. Tím spíš by mohli naši vodohospodáři a na vodu zaměření environmentalisté s povděkem přijmout publikaci, která se v roce 2009 objevila v knihkupectvích a se svými 446 stranami a několika desítkami ilustračních obrázků je nabízena za slušnou cenu 349 korun českých.

Autor je profesorem dějin na Harvardově univerzitě v USA. Zabývá se sociálními, politickými, kulturními a environmentálními dějinami Německa od 18. století. Vodohospodářskému čtenáři mohou v knize chybět systematičtější odborné popisy a naopak mu mohou trochu přebývat rozbory kulturně - společenských souvislostí popisovaných jevů.

Příklady "podmaňování" přírody v Německu

Kolonizace východních částí Pruska

V německých zemích 18. a 19. století byla důležitým tématem kultivace mokřadních a zaplavovaných nivních krajin, které zaujímaly podstatné části území hlavně na severu a na východě. Významným příkladem byla vodohospodářská a následně zemědělská kolonizace východních částí Pruska v době Fridricha II (vládl 1740 až 1786). Největší projekt tohoto panovníka se odehrál na dolním toku Odry, v ploché nivní krajině zvané Oderbruch, dnes na pomezí Německa a Polska.

Kanálovými průkopy bylo radikálně zjednodušováno dosud výrazně meandrující a větvící se řečiště, říční pás byl zužován výstavbou protipovodňových hrází, rozsáhlé plochy v nivě byly odvodňovány. Po těchto zásazích, které území otvíraly intenzivnímu zemědělství, následovala státem podporovaná kolonizace území.

Zásahy z doby Fridricha II., jen dílčími způsoby doplňované pozdějšími vodohospodářskými opatřeními, zásadně změnily krajinu. Umožnily její zemědělské využívání, ale současně, a to si začínají plně uvědomovat až dnešní generace, setřely její přírodní charakter.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO
Technická úprava Rýna Johannem Gottfriedem Tullou

Plukovník inženýr Johann Gottfried Tulla (nar. 1770, zemř. 1828) vytvořil a prosadil první etapu projektu technické úpravy Rýna. Působil hlavně na horním toku Rýna v Bádensku, úspěchu jeho snažení napomohla napoleonská éra, která přinutila jednotlivé porýnské státy více spolupracovat. Tullova metoda se podobala postupům na Odře, cílem bylo také získání zemědělské půdy a omezení jejích záplav.

Systémem průkopů bylo řece vnucováno jediné, poměrně hluboké řečiště s břehy opevňovanými dřevěnými hatěmi. Mezi Basilejí a Wormsem byl takto Rýn zkrácen ze 354 na 273 kilometrů, zmizelo více než 2200 říčních ostrovů, postranní říční ramena byla odřezána nebo zcela zanikla.

Tullovy úpravy zužovaly říční pás na šířku obvykle ne více než 150 metrů a způsobily, že horní Rýn ztratil 85 procent záplavové nivy. Následkem toho hlavně níže položené části rýnského údolí dodnes pociťují dědictví sebevědomého plukovníka ve zhoršeném průběhu extrémních povodní.
Odvodňování mokřin

V severozápadních částech Německa zaujímaly významné rozlohy mokřiny v rozmezí souše a Severního moře a vnitrozemské mokřiny, z velké části rašelinné či slatinné. Lidé odedávna kultivovali tato území, jako zásadní krajinotvorný činitel se ovšem tyto snahy projevily ve druhé polovině 19. století. Tehdy v Německu pociťovaný nedostatek prostoru vyvolával potřebu intenzivnější vnitřní kolonizace území a technické vymoženosti, zejména využití páry k pohánění lodí i zemních strojů, přinášely nové možnosti.

Průmyslového rozsahu nabyla těžba rašeliny, která měla dva důvody - získání paliva a obnažení úrodnějších vrstev půd. V rámci velkých státních projektů vznikaly celé nové „rašelinné“ či „slatinné“ vesnice. Součástí projektů odvodnění mokřin byla i výstavba plavebních kanálů, které sloužily ponejprv odvozu vytěžené rašeliny.

Čtěte také: Oslava Přírody: Počátky

Právě v reakcích na odvodňování mokřin ve druhé polovině 19. století je jeden z významných kořenů novodobého německého ekologismu.
Výstavba přehrad

Ke konci 19. století, s růstem měst a průmyslu, začal na některé oblasti Německa doléhat vážný nedostatek vody. Řešení těchto problémů bylo hledáno ve výstavbě přehrad, jejímž průkopníkem v Německu byl profesor Otto Intze (nar. 1843, zemř. 1904). Přehrady současně mohly sloužit využívání vodní energie.

Často zkrátka přicházeli majitelé malých mlýnů, pro něž nebylo uspokojivé vyrovnání průtoků, spojené s vydatnými odběry, a zemědělci, kterým se v řadě případů přístup k závlahové vodě ještě ztížil, ať už díky větším poplatkům za vodu nebo přímo zákazy odběrů z nádrží.

V dnešní době jsou citlivěji než dříve vnímány rozmanité problémové vlivy nádrží na splaveninový režim, na ekologický a morfologický stav řek.
Nacistické projekty a vodohospodářství

Nacistická ideologie dost stavěla na schopnosti německého národa, resp. lidí „vyšší rasy“ kultivovat, využívat a chránit krajinu, kteréžto nazírání vedlo v praxi k rozpornému vývoji. V Německu pokračovaly po roce 1933 velké projekty odvodňování mokřin, výstavby vodních cest a regulace řek. Zároveň však nacismus ponechával jistý prostor rozvoji ochrany přírody a krajiny.

Nacisté ovšem předpokládali, že kolizi mezi ochranou a exploatací domácí krajiny budou řešit expanzí na východ. Z největších záměrů byl například projekt odvodnění Pripjaťských bažin - v nichž mimo jiné někteří nacističtí teoretici tušili kolébku méněcenného slovanského osídlení východní Evropy.

Rozsáhlé vodohospodářské, meliorační a komunikační projekty také měly přispět k řešení problému původního obyvatelstva dobytých území - měly je „spotřebovat prací“.
Poválečná kolonizace a kvalita vody

Zatím poslední dějství vnitřní kolonizace se odehrálo po válce v západní části Německa, když bylo třeba umístit značná množství lidí z východu. V této době pokračovala výstavba přehrad a vodních cest.

S prudkým rozvojem průmyslu a chemizací zemědělství nastala na západě i na východě kvalitativně nová, nepříznivá situace v oblasti kvality vody. Přírodě bližší vodohospodářské přístupy se po roce 1989 začínají více uplatňovat i ve východní části Německa.

Blackbourn ironicky dodává, že to bezděčně potvrdil malíř bažinatých krajin O. Modersohn, když se svému deníku svěřil, že „příroda by nám měla být učitelkou“, načež si povšiml, že ho tato nepříliš originální myšlenka napadla na mostě přes (uměle zbudovaný) kanál.

Na druhou stranu, jak bylo naznačeno, velmi kriticky až odmítavě Blackbourn traktuje to, jak se součástí přírody, jež měla být vyhubena, potlačena či aspoň podmaněna, stávali domorodí lidští obyvatelé.

Autor uvádí Hitlerův výrok z roku 1941 o tom, že „existuje jen jeden úkol: „pustit se do germanizace východních zemí tím, že přivedeme Němce, a na původní obyvatele musíme pohlížet jako na indiány“.

Podobná vyjádření měla podle Blackbourna dlouhou tradici, už Fridrich Veliký porovnával právě získané polské Západní Prusy s Kanadou, a „ledabylou polskou chátru“, která tam žila, přirovnával k Irokézům, osady v nově odvodněných územích navíc dostávaly jména jako „Florida“ či „Filadelfie“.

Podle Blackbourna svoji roli sehrálo to, že německý čtenář se ztotožňoval s Vinnetouovou šlechetností, díky čemuž se mohl cítit nadřazeným „hrabivým Anglosasům“.

Autorův přístup je obdivuhodně mnohovrstevnatý: třeba u stavby přehrad na počátku 20. století se zajímá i o to, jak byl tento jev zachycen v dobové i pozdější krásné literatuře (zmíněna je v této souvislosti i Přehrada M. Magrise). Mezi často se vracející motivy Blackbournovy knihy patří motiv povodně, ta se přitom objevuje ve stále nových kontextech.

Jako jeden z mnoha příkladů Blackbourn uvádí první projev Reinharda Heydricha po jmenování na místo zastupujícího říšského protektora v Praze: „Jsou to prostory, s nimiž budeme vlastně nakládat, jako když se obepíná nová země na pobřeží hrází, tím způsobem, že se tam na východě vybuduje ohromný val z branných rolníků, aby se toto území už jednou uzavřelo proti bouřlivému přívalu z Asie“.

tags: #podmanovani #prirody #voda #krajina #a #vyvoj